Menu
Obec Oldřichov v Hájích
Oldřichov v Hájích

Německá kronika – překlad

Německá kronika – překlad

1.díl. Kapitola A: Obraz krajiny obce, území obce

I. díl POPIS A HISTORIE OBCE Anton Ressel, Fojtka Motto: Domov je krásným klenotem pro mladé i staré. Pro šťastné mládí je to studnice života, pro unavené stáří vytoužené místo posledního odpočinku, přirozená schrána pro rozpadající se tělo. Tak jako milujeme a opatrujeme vzácný drahokam, stejně tak si ceníme drahého domova, ba se stoupajícími znalostmi rodné hroudy přibývá i láska k ní. A. R.

Obec Oldřichov v Hájích, kdysi patřící k frýdlantskému panství, byla v letech 1850 - 1920 částí politického okresu Frýdlant a od r. 1920 patří k politickému okresu Liberec.

Obec se skládá z více než šestset let staré vesnice Oldřichov a z podstatně mladší části Filipka /Philipsgrund/ a v poslední době, v roce 1925 přibyla část Görsbach - Betlém, patřící dříve k sousední obci Fojtka.

Obraz krajiny obce, území obce

Obec Oldřichov leží v dosti širokém údolí v Jizerských horách, které se otevírá k jihovýchodu a je ohraničeno hřebeny Hemmrichu a Špičáku a hřebenem Fojtecko - kateřinským. Kolem dokola obce je kus překrásné lesní krajiny. Strmé stráně, zalesněné vrcholky hor a nad nimi se tyčící skály lemují idylicky položenou vesničku Filipku a její rozlehlou dlouhou mateřskou obec Oldřichov.

Nejvyšším vrcholem hřebenu Hemmrichu je Špičák (721 m), který je již charakterizován svým názvem a těší se velkému zájmu domácích i cizích návštěvníků, stejně jako o něco jižněji položený Strmý vrch (Hängeberg -700 m). Celý hřeben je od Hejnického hřebene oddělen sedlem Hemmrichu (475 m). Vlastní vrchol Špičáku tvoří mocná žulová skála porostlá několika starými buky a smrky, pod jejíž nejvyšší plotnou je mohutná skalní brána.

Z velkého vrcholového skaliska, v němž je vytesán letopočet 1890, je krásný kruhový výhled na Jizerské, hory, Ještědský hřeben a Lužické hory, jakož i do části Českého středohoří. Obzvláště krásný je pohled k východu na Hemmrich a Jizerské hory. Jasně se našim očím ukáží Ptačí kupy, Holubník a Černá hora, dále Paličník a nakonec král Jizerských hor - Smrk. Na severu je v dálce vidět Landeskrone (=Zemská koruna) u Zhořelce. Směrem k západu a severozápadu vidíme Hvozd (Hochwald), Luž (Lausche) a špičatý Klíč (Kleis), za nimi Plissenberg a Wolfsberg (=Vlčí hora) u Šluknova, dále Kottmar a Königshainer Berge a mezi nimi Löbauské vrchy a Löbauskou horu s věží. Na jihozápadě je v dáli Geltsch. Taky vidíme Roll u Vartemberka. Na jihozápadě a jihu máme před sebou táhlý Ještědský hřeben v celé jeho mohutnosti. Jižně od Špičáku je Strmý vrch – Hängeberg - na mapách občas uváděný jako Malý Špičák - Kleiner Spitzberg, toto označení se však mezi lidmi neujalo. Na jeho úpatí stojí Geisslerův kříž. Výškou se Špičáku blíží Grubberg (712 m) - Stržový vrch, oddělený od něj sedlem. Končí jižně orientovanou stěnou, ve které se nachází tzv. Čertova díra - Teufelsloch.

Asi 50 kroků pod vrcholem Stržového vrchu vykukuje důstojný svědek minulých tisíciletí - totiž skalní zub Uhlířova čapka - Köhlermütze, zvaný taky "Feueresser"(= Požírač ohně) nebo jen krátce Mütze - Čapka. Je to na 20 m vysoký skalní masiv, tvořený z mohutných žulových kvádrů, který se zdá celý protkaný komíny, štěrbinami a žlábky. Ostré krystaly vystupující z kolmé zcela rovné, jakoby uhlazené stěny jsou pro horolezce jedinými chyty v dlouhém komíně. Nerovná plošina na vrcholu Uhlířovy čapky nese na svém nejvyšším bodě - plotně strmě spadající do údolí - dva metry vysoký železný kříž s písmeny W. K. F. W. Pod křížem vidíme do skály vyrytá písmena W. K., A. G., R. K., J. H., W. H., H. S. Jsou to iniciály horolezců, kteří slezli Uhlířovu čapku v r. 1892 u příležitosti postavení kříže. Na západní straně skály je věnování od libereckých turistů – Wander - und Kletterfreunde Wirbelsteiner - které patří Karlu Gahlerovi z Chrastavy, který v mladické touze po činech, našel smrt horolezce. Pamětní deska byla připevněna o Velikonocích 1907 a na černém podkladu nese zlatý nápis: "Karl Gahler, mont. zřítil se na severní stěně Festkogelu 8. VII. 1906 Poslední Horám zdar od jeho W. K. F. W." Poprvé byla Uhlířova čapka slezena 13. září 1891. Byli to Liberečáci Adolf Gahler a W. E. Kahl, který později nalezl smrt v lavině v Dolomitech na obávaném ledovci Marmolada. Severovýchodně od Stržového vrchu jsou Lysé skály - Kahlsteine (659 m), čtyři mohutné, k nebi se tyčící skalní věže, obklopené četnými menšími skalkami. Hlavní vrchol je přístupný po cestičce s mnoha kořeny. Směrem k jihu skály spadají 30 - 40 m do údolí. Mezi jednotlivými skalami jsou široké mezery - ulice, taky jsou tu jeskyně. Přední vrchol nese poměrně velký skalní kotel i s odtokovým žlábkem. Rozhled z Lysých skal je k západu omezen lesem. Směrem k jihu je krásný pohled do údolí Jeřice. Na sever a severovýchod vidíme údolí Smědé s jeho mnoha vesnicemi, obroubené Jizerskými horami a za nimi se v dáli táhne rovina Slezska. Přes údolí Bílého kostela vidíme Klíč a některé další vrcholy Českého středohoří. Na sedle mezi Špičákem a Stržovým vrchem stojí Hřebenový buk - Kammbuche. Starý mohutný buk, který tam kdysi stával, vyvrátila vichřice r. 1903. Jeho místo označuje nově vysazený bouček. Kolem Hřebenového buku vede Hřebenová cesta - Kammweg, vedoucí z údolí Jeřice k Nichtovým domkům - a dále do Frýdlantu. Nedaleko od Hřebenového buku je skalnatý Scheibeberg (595 m), podle něhož vedla nejstarší frýdlantská silnice. Jistou historickou zajímavost má Skalní hrad — Burgstein (640 m), ke kterému dojdeme nejlépe od Hřebenového buku směrem na východ po málo používané a poněkud obtížné cestě (kdysi se po ní i jezdilo). Jak nám popisuje místní znalec A. Schicketanz, cestou ke Skalnímu hradu se tyčí dva mohutné žulové kvádry, které svými na všechny strany strmě spadajícími stěnami budí dojem nedostupnosti. Hluboká rokle mezi dvěma kolosy nám dává nahlédnout do údolí právě zrozené Olešky (Erlbach). Kolem dokola je prales, kapradiny a trávy přerůstají jednotlivé padlé stromy. Vše tu dělá dojem něčeho divokého, netknutého, opuštěného. Stojíme před pověstmi opředeným Skalním hradem. Úzká strmá stezka, tvořená občas jednotlivými tesanými stupni, nás uvede na vrchol východního kamene. Výš a výše stoupáme k holému vrcholu skály. Před očima se nám otevírá daleký výhled. Vlevo jsou v popředí vrcholy masívu Špičáku porostlé temným lesem, u nohou se otevírá rokle Olešky a napravo leží vesnice v údolí Smědé se svojí dominantou, hradem Frýdlantem, ještě o něco dále můžeme vidět hory blízké Lužice. Na jihu pak jsou nádherné lesy Hemmrichu. Skutečně, je to krásný kus země.

Ale podívejme se, na čem to vlastně stojíme. Je tu kulatá jamka, vyplněná popelem a zemí, nedaleko od ní několik dalších menších, které budí zdání, že sloužily kdysi k upevnění trámů. Všechny tyto jamky a stupně do skály vytvořily lidské ruce. Jak nám říká pověst, na skále Skalního hradu prý kdysi před staletími stával dřevěný strážní hrádek, ze kterého lapkové přepadávali pocestné na staré frýdlantské cestě z Mníšku přes Oldřichov po svahu Špičáku a Scheibebergu na Hřebenový buk a dále do Frýdlantu. A. Schicketanz podrobně prozkoumal celé místo a existenci hrádku lze míti za prokázanou, stejně tak jako staré zprávy o loupežnících, kterým hrádek sloužil jako místo, odkud sledovali a přepadávali pocestné. I východní část hor byla revírem odvážných lapků špatné pověsti.

Na 615 m vysokém Kopřivníku (Hesselberg), na jeho výběžku naproti skalní bráně Zwengsteintor - již na území Raspenavy - leží tzv. Loupežnická jeskyně - Räuberhöhle - která dle pověsti sloužila za úkryt lapkům. (Blíže o loupežnících v oblasti Skalního hradu bude pojednáno v kapitolách o soudnictví a místních pověstech.)

Z významných vrchů Hejnického hřebene leží u našeho údolí Poledník (Mittagsberg) (857m ) a Olivetská hora (876 m). První dostal svůj název od obyvatel údolí Smědé a ten druhý se nachází na poutní cestě "horalů" do Hejnic. Od Hejnického hřebene směrem k jihovýchodu běží Kateřinský hřeben, široký, plochý hřbet, na kterém je několik vrchů se skalkami. K němu náležící vrch Pferdekopf = Koňská hlava má jistou podobnost s hlavou našeho nejušlechtilejšího tažného zvířete, koně. Nedaleko Jeřice leží Bärhaupt = Medvědí hlava. Název připouští dvojí výklad. Jednak se někomu mohl kopec zdát poněkud podobný hlavě medvěda. Ve zdejším nářečí se kopci říkalo "Barheit", což může být medvědí hlava, ale může to taky souviset se slovem "bar" holý, nahý, tzn. že kopec mohl být během osídlení bezlesý. V sedmdesátých letech minulého století tu pobývali zeměměřiči, kteří zavedli název "Bärheide" (Medvědí vřesoviště). Název však vůbec neodpovídá zdejší výslovnosti a na nových mapách byl proto vymýcen jakožto špatně pochopený- nesprávný. Lesní požáry patrně připomínají ke stejnému hřebeni náležící Brandlehne, Brändelberg (672 m) a Brändelhau - Ve spáleném - doslova Spálená stráň, Spálený vrch a Spálená mýtina.

Na Tränkebergu bylo napajedlo pro dobytek (Tränke – napajedlo). Na rozmezí Mníšku a Fojtky leží Scharfberg (555 m) - Ostrý, který má skalnatý vrch, skály tu mají poměrně ostré hrany a několik jich má na svém vrcholu skalní mísy vzniklé přirozeným vlivem vody a vzduchu. Dříve se jim lidově říkalo "kameny Matky Boží" anebo "Čertovy stopy“. Řada kopců táhnoucí se mezi Oldřichovem a hřebenem Špičáku je běžně označována jako Bienenberg (= Včelí hora). Mezi nimi leží údolí s loukami porostlými šťavnatými bylinami protékané potokem. Louky se nazývají Bienenwiesen, potok Bienenfloss, nebo taky Binnwlesen, Binnfloss. Ten první název by znamenal Včelí louka, Včelí potok - na jižně exponovaných loukách s mnoha různými bylinami jistě měly včely bohatou pastvu. Ten druhý název by zase odpovídal poloze mezi kopci, uvnitř (= binnen). Nedaleko hranice Mníšku, ale ještě na zdejším území je Pfingsthübel - Svatodušní kopec. V jeho bezprostředním okolí v tzv. Sklepě (Keller) prý v dávných časech žil jakýsi poustevník (Einsiedler). Převažující horninou na území obce je žula, která se tu vyskytuje v různých formách. Zvláštní žlutavě bílá žula, bohatá na živec se vyskytuje severně od Filipky. Na usedlosti čp. 38 se nalézá kvalitní písmenková žula. Občasné žíly křemene v žule dříve obsahovaly polodrahokamy, které dle lidového podání hledali a odsud na jih odváželi vlašští prospektoři. Svědkové jejich činnosti se nacházejí ještě na četných místech v horách.

Ve zdejším státním revíru ukazují ještě dvě prohlubně - Černou a Bílou - Schwarze Grube, Weisse Grube, které se připisují činnosti Vlachů. Soudě podle zbytků, nacházely se tu především horský křišťál a topasy. Topograf Jaroslav Schaller ve své Topografii Čech z r. 1786 na str. 299 píše, že u Filipky a Mníšku se "často nacházejí topasy, ametysty, křišťály a jiné drahokamy". V tzv. Glasergrube na Glaserbergu (= Sklenářský důl na Sklenářském vrchu) se kromě "kočičího stříbra" nachází i velmi dobrý živec, který se tu dříve těžil pro výrobu skla a porcelánu. Na bývalou těžbu připomínají "Živcové jámy" - Spatgruben na usedlosti čp. 38. V Neuhäuserově živcové jámě se nachází (dle Dr. - J. Gränzera) albit srostlý s aeikrobinem. Taky tu lze vidět až 3 cm dlouhé pruhy biotitu a až 5 cm velké tabulky paprskovitého muskovitu. Taky se tu nachází kaolin v malém množství. Muskovit ve větších lupenech a hroudách se nachází ve Sklenářské jámě. Nejdůležitějším vodstvem v údolí je Jeřice, za jejíž prameny lze označit Malou a Velkou Jeřici. Velká Jeřice vzniká spojením několika potůčků, které pramení převážně na Fojtecko-Kateřinském hřebeni. Vlastní pramen Velké Jeřice Mühlbach, Steinbach, taky zvaný Berghäuselwasser = Mlýnský, Kamenný potok nebo "Voda z horských domků" - český název nemá - pramení na jihozápadním svahu Poledníku. Název Mlýnský potok má proto, že kdysi tam, kde vytéká z lesa, stával mlýn (čp. 161), který byl později přestavěn na továrnu.

U továrny čp. 179 se do Steinbachu vlévá z pravé strany Sehirrgraben protékající dolíkem mezi Spáleným a Tränkebergem a o něco dále po proudu zleva přitéká "Fallwasser" ( = Padající voda) pramenící na jihovýchodním svahu Poledníku, protékající jižně od Bärhaupt a přibírající Rotwasser (= Červená voda) pramenící na severní straně Brda (Lange Farbe).

Jako pramen Velké Jeřice platí také "Aschgraben" (doslova "Popelový příkop, rýha"), který běží rovnoběžně s "Schirrgraben je od něj oddělen kopcem "Tränkeberg".

Všechny jmenované prameny se postupně spojují v oblasti části obce Brettmühlen - Pily. Ze severního svahu přitéká Malá Jeřice, která protéká částí obce Görsbach a teprve v prostřední vsi se spojuje s Velkou Jeřicí. V této oblasti je již od počátku 20. století plánovaná stavba přehrady. Podzemní štolou do ní má být přiváděna i přebytečná voda ze Steinbachu a Fallwasser. Úřední ohledání místa pro stavbu hráze se konalo 18. července 1903. Účastnili se jej zástupci politických úřadů z Frýdlantu a Liberce, jakož i správa železnice, členové Vodního družstva, zástupci vrchnostenské správy Frýdlant a Liberec, projektant tajný rada Dr, O. Inze z Aachen, poslanci okresních zastupitelstev ve Frýdlantu, Liberci a také měst i vesnic ležících na Jeřici, továrník A. Horn jako zástupce zdejších majitelů vodních děl a nakonec také starostové Fojtky a Oldřichova. 23. listopadu 1903 se konala druhá obchůzka pozemků předpokládané zátopové oblasti, určených k vykoupení. Náklady na stavbu hráze, s jejímž započetím se počítalo deset let po dokončení všech ostatních přehrad v oblasti Zhořelecké Nisy, se odhadovaly na 998 000 K, dohromady s vykoupenými pozemky pak na 1,026.000 K. Hráz měla být vysoká 20,7 m, výška vody 15 m, délka koruny 250 m, objem zdiva 32.000 m3. Obsah vody v nádrži byl propočten na 500.000 m3. Světová válka zatím nedovolila uskutečnění tohoto plánu. Z přítoků Jeřice uvnitř obce jmenujme především "Hemmrieher Flössel" (Hemmrichský potůček), do kterého u hostince čp. 29 přitéká "Kammwasser" (= Hřebenová voda). Dále po proudu uveďme ještě "Mühlwasser" (= Mlýnská voda). U tohoto potoka kdysi stával mlýn. Jeřice na svém dalším toku přibírá (již na území obcí Mníšek a Fojtka) potoky Aschengraben a Hienenfloss, dále MühlscheiberBach, který protéká přehradní nádržkou, a Hohenecker Wasser (doslova Voda z vysokého kouta). U Dolní Chrastavy se Jeřice vlévá do Zhořelecké Nisy, která svou vodu odvádí do Odry a dále do Baltického moře. Názvy potoků na mapách mnohdy nejsou přizpůsobeny úředním ani lidovým názvům. Potok protékající Oldřichoven se 1532 nazýval "Bach Einsidl" 1634 "Einsiedler Pach" (oboje = Poustevníkův potok), 1784 "Herrschftsbach" (= Panský potok), v katastru z r. 1785 je označen pouze jako "Dorfwasser" (= Obecní potok), nebo "die Bach". Jako "Gersbache" je 1785 uváděn jenom pramen Malé Jeřice, kde je plánována stavba přehrady. Hlavní pramen se ještě 1785 nazýval "Brettmühlwasser" (= Pilský potok) a jeden z jeho přítoků podle vodopádu u hostince čp. 242 (dříve čp. 83) Fallwasser. Podle něj byla 1785 tato část Oldřichova nazvána "Fall" (= Pád). Teprve v první třetině 19. století se i pro hlavní potok protékající částí Pily začíná užívat název "Görsbach". Topograf J. G. Sommer uvádí ve své Topografii Čech "Giersbach", označení se kterým se setkáváme již 1750 (kupní smlouva na čp. 245 z 1. října 1750). Název je nejčastěji vykládán jako Görlachův potok. Göre nebo Girs je zkratka příjmení Görlach, které se zde již dlouho vyskytuje. Prof. Dr. Gierach vidí v předponě Görs - druhý pád vlastního jména začínajícího na "Ger-" tzn. Gerhard, Gerlach apod. Pravděpodobnější skoro je odvození názvu od slovesa göhren = šumět, hučet, bouřit. Pro tento původ názvu hovoří obzvláště vodopád na potoce, který dříve měl více vody a hukot vodopádu byl již zdaleka slyšet. Rotwasser (= Červená voda), který přes Fallwasser přivádí svoji vodu do Jeřice, protéká křemennou žílou, která obsahuje železnou rudu a dává vodě načervenalý nádech. Názvy Aschgraben a Schirrgraben (Schurgraben) ukazují na pálení potaše. Blízko Schirrgrabenu se prý několikrát našly kusy skla a úlomky pánví. Z toho lze soudit, že název Schirrgraben se kdysi připisoval sklárně stojící někde v tomto prostoru.

Horní cesta v prostoru Schirrgraben se mezi lidem nazývá "Berghäuselweg" ( = Cesta k horním domkům), "Bienenfloss“ - 1785 v katastru uveden jako "Bienenflosswasser" - v sobě obsahuje, jak již bylo uvedeno název včely, jichž se tu vyskytovalo hojně. Potok stékající z hřebene u Hřebenového buku (Kammbuche) je 1798 uveden jako "Kampwasser" = Kammpwasser (Hřebenová voda). Hemmricher Flössel je někdy označován jako "Grundwasser", protože protéká rozlehlým údolím (Grund) s loukami. „Krajina horního Oldřichova je krásná, když jsme předtím se strachem prošli horami, a před námi se objeví sytě zelené louky s rozházenými skalkami a čistě natřenými dřevěnými domky. Totéž místo nám nabídne zcela jiný pohled, pokud je navštívíme počátkem října, když naše zraky upoutá zářivě červený a hnědý bukový les. A když půjdeme z Haselgrundu (ve Fojtce) směrem na Knorpelbuche (= Sukovitý buk?) a Wünsehes Tor (= Wünschova brána) a podíváme se na Oldřichov, nebo od Bienenflösschen přehlédneme Olivetskou horu a Brdo; změňme někdy cestu a dopřejme si pohled z Hemmrichu, uvidíme údolí Oldřichova v celé délce zakončené pak Ještědem" (Josef Schmied). Části obce Starou vesnici Oldřichov, která se táhne od Mníšku až po Filipku, dělí místní na přední a střední ves. Navíc ještě některé skupiny domků mají své slastní názvy. Usedlosti ležící na loukách na pravém břehu Jeřice poblíž čp. 1 se obecně nazývají "Auf den Wiesen" (= Na loukách). Domy čp. 81,116, 167, 178, 129, 177 a 203 postavené u cesty "Brettbauerwerg" vedoucí do Olbersdorfu (Albrechtice) leží tzv. Sladké díře (Süssloch) a věšinou se jim říká "Im Süssloche" (Ve Sladké díře), občas jsou ale označeny jako Sedmidomky - Siebenhäuser. Domy stojící na stráni směrem ke Špičáku jsou známy jako "Spitzberghäuser". "Kleinseite" (= Malá strana) je skupina domků směrem na Hängeberg. Část "Brettmühlen" (Pily) začíná u školy a táhne se až do hor. Za svůj název vděčí pile a lze ji označit jako Zadní ves. Navazuje část Görsbach, idylicky rozložená na kraji lesa na Brändelbergu a do r. 1925 patřící k Fojtce. Rozkládá se na horním toku Jeřice. Jihozápadní domy této části leží v "Háji" (Hain), kterýžto název se často připisuje celé této části. Starý název "Voigtsacher Neuland" (= Fojtecký Nový svět) pro tuto část obce se již dlouho neužívá. U samoty čp. 92 kdysi bývalo bělidlo, proto se tu říká "Na bělidle" (Auf der Bleiche).

Mezi částmi Pily a Filipkou se zvedá mírný kopec - "Butterberg" (Máslovy vrch) a domky postavené na jeho svahu mají název "Auf dem Butterberge" (na Máslovém vrchu). Od r. 1850 patří k Oldřichovu vesnice Filipka, které se podle blízkého sedla Hemmrichpass všeobecně říká jen „Hemmrich“. Nivy tratě V oldřichovské knize (Fassionsbuch) z r. 1785 je území obce rozděleno na sedm místních tratí. První trať „Hannberg“ začíná u Filipky a jde až k „Brettmühlwasser“. Hainberg je patrně dnešní Butterberg.

Druhá trať „Wachstein“ (= Strážní kámen) - začíná u Brettmühlwasser a končí u „Gersbach“. Jako význačné body jsou zde uvedeny „das kelige Stück (kousek podobný paličce) na čp. 20, dále Tränkeberg (čp. 20), Steinberg (Kamenný vrch) - čp. 19, der Lange Streifen (Dlouhý pruh) - čp. 15 a Wasserwiese (Mouka s vodou) - čp. 14.

U čp. 20 „Brettmühlhaus“ protéká potok Dorfwasser (= Vesnická voda), taky „die Bach“. U Jeřice začíná třetí trat "Sandhöhe"(= Písečný vrch) a probíhá až po Birkenhein (= Březový háj). Sem patří "Hainberg" na čp. 11, Alte Wiese (= Stará louka) u čp. 9, der Lange Querstreifen (Dlouhý příčný pruh) u čp. 8, a "Steinücken" (= Kamenný hřbet) čp. 59.

Čtvrtá trať "Kohlstatt" (= Milíř) jde od březového hájku až po Mníšek. V jejím obvodu je "Kohlstatt a "Haynwiese" (= Louka v háji) oboje na čp. 3, dále "Bleichwiese (- Louka bělidlo) a "Leimgrube" (Lehmgrube = jílová jáma) obě na čp. 31.

Pátá trať "Bienenberg" se táhne od Mníšku až po lípy na mlýnskécestě (Mühlweg). V ní je "Tränkbusch" (= Les s napajedlem) na čp. 50, |Bienenberg čp. 49/50. Bienenwiese - čp. 50, Steinberg čp. 49, Kieferherg (Borová hora) čp 48 a Scharfhübel (= Ostrý kopec) čp. 49. Tratí protéká potok - Bienenwasser.

Šestá trať "Köppe", vede od lip po Wachtstein. Je na ní "Rörberg a "Röhrbrunnen" (= Studna s rourou) na čp. 6, dále Tiefer Graben (Hluboký příkop), čp. 43, Steinberg (čp. 44/45) "Gründel" (= Dolík) čp. 45, Köppe čp. 43, Tränke čp. 42, "Haynwiese im Hain čp. 41, Leimgube - čp. 41, Steinriegel (= Kamenný rygol) čp. 39 a Mühlberg čp. 39. V této trati se uvádějí taky tři známé cesty: Brettbauerweg čp. 44 do Albrechtic (Olbersdorf), Scheibweg (cesta na Scheibe) čp. 43 a Mühlweg (= Mlýnská cesta) čp. 39.

Sedmá trať Scheibberg (= hora Scheibe), vede od Wachsteinu až po Filipku. Sem patří Steingübe (= Kamenný důl) čp. 38, der Nasse Hübel (= Mokrý vrch) čp. 29 a "Kampwiese" čp. 29. Navazuje malý lesík. Pod lesíkem zvaným "Alter Stall (= Starý chlév) je Štěpánův pramen (Stephansquelle), který má svůj název po Stefanu Pfeiferovi, který tu byl 1899 zaměstnán na stavbě silnice a v prameni si často chladil zanícené oči. Obec "Oldřichovská Filipka" obsahuje dle knih jen jednu trať s názvem "Emerich", ta se táhne od hranic Oldřichova až k panskému lesu. V ní se nalézá "Puchberg", kde se 1785 nacházela vrchnostenská louka. "Elstnergrund" (= Elstnerův dolík) se nalézá v idylické poloze nedaleko vjezdu do tunelu a svůj název dostal teprve nedávno. V kupních smlouvách z první poloviny 19. století, jakož i v seznamech pozemkových daní se uvádí nemálo názvů tratí. Uveďme zde některé z nich: na statku čp. 3 je Kohlstatt (= Milíř), Haidelberg (= Vřesový nebo Borůvkový vrch) a Hainwiese (= Louka v háji), na čp. 14 je Steinberg (= Kamenná hora), Scheibberg (Kopec s plochou) a Schleppweg (= Cesta, po které se cosi táhlo), na čp. 15 je Steinrück (= Kamenná hrázka), Gründelwiese (=Louka v dolíku) a Grasweg (= Travnatá cesta), na čp. 25 je der HoheBerg (Vysoká hora), na čp. 27 Steihknorren (= Kamený suk), Steinbrückel (= Kamenný mostek) a Gründel (= Dolík), na čp. 29 Kampwasser (1798), na čp. 37 Scheibberg, na čp. 43 Köppe (= Kupka), der Tiefe Graben (= Hluboký příkop) a Scheibweg, na čp. 45 je Kohlplan (= Uhelná, nebo taky Kapustová rovinka) a Bienenwese, na čp. 59 je Fuschberg (= Liščí hora) a Zippelwiese (Cípatá louka), na čp. 92 Tränke a Gräbsteg. Je tu i řada stromů, kterým lidé dali zvláštní názvy. "Kirchfichte" (= Kostelní smrk) stával u Kostelní cesty- Kirchsteig - v únoru 1897 jej vyvrátili silný vítr; byl starý více než 200 let. Na jeho místě nechal sedlák Ambros Arnold vysadit lípu. I starý Hřebenový buk - Kammbuche při cestě k Nichtovým domkům, vyvrátila vichřice; místo kde stával, je dnes rovněž označeno mladým stromkem. "Knorpelbuch"(= buk s chrupavkou) u cesty z Görsbach do Fojtky býval ozdobený svatým obrázkem, z jeho větví prý bývalo za měsíčních nocí slyšet tajuplnou hudbu, jako když někdo hraje na harfu. Z ostatních stromů jmenujme ještě "Gewitterfichte" (= Bouřkový smrk) u Reitwegu, "Höhtame" (= Vysoká jedle) u Vysoké cesty Höhwegu, a Křížový buk a Obrázkový buk - Kreuzbuche, Bildbuche nedaleko Hřebenového buku poněkud stranou od Hřebenové cesty.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola B: Vznik a vývoj obce

Vznik a vývoj obce Jak vypadalo území obce v nejstarší době Území, jež dnes pokrývá obec Oldřichov, bylo ve 13. století určitě ještě pokryté lesem. Tento les se ale jistě značně odlišoval od lesů pokrývajících sousední kopce. Tam rostl neprostupný prales, ale v údolí protékaném potůčky bylo tu a tam křoví, louky poseté balvany, kde se mohla pást zvěř. Takovéto údolí již mělo jakési předpoklady pro budoucí osídlení. Nejdříve bylo vyklučeno údolí směrem k Mníšku a teprve pozdě ji došlo i na další území proti proudu potoka.

Osídlení údolí Jeřice

Kdy bylo osídleno údolí Jeřice, nelze dnes již přesně říci. Jistě to však nebylo dříve než ve 14. století. Každopádně to byli obyvatelé blízkých starších vesnic, kteří si tu jako první zřídili svá obydlí. Zvláště to mohli být lidé z Krásné Studánky a Chrastavy. Nejdříve byla v údolí Jeřice postavena ves Mníšek, která zpočátku patřila kostelem k Chrastavě. Další osadníci pak postupovali proti proudu do lesů a vystavěli Oldřichov. Území vykázané naší vsi obsahovalo patrně pozemky od hranice Mníšku až po dnešní továrnu čp. 20 plochu pro asi 18 středně velkých a menších zemědělských usedlostí. Jistě ale nebylo celé území osídleno najednou. Nejspíše se začalo od jihozápadu. Zúrodňování údolí postupovalo zřejmě dosti pomalu. Ještě ve třetí čtvrtině 14. století vesnice čítala jen 6 usedlostí, k nimž během dalších třiceti let přibylo 5 dalších. Toto nám osvětluje nejstarší registr frýdlantské vrchnosti z r. 1381. Registr 1381 a doplněk 1409 Jak dokazuje urbář z roku 1381, byl "Vlrichdorff" koncem 14. století ještě značně bezvýznamnou vsí, měl teprve několik obydlí, do jejich blízkosti ještě sestupoval les. První zúrodněná plocha jistě nebyla příliš velká. V urbáři není jmenován jediný sedlák - zemědělec. Obyvatelé nejspíše nacházeli obživu v lese. Mimo to se věnovali chovu dobytka a lučnímu hospodářství. Vychází to ze skutečnosti, že platili jen jakousi "luční daň". O jakési "čestné dani", která bývala původně odváděna dobrovolně, ale vyžadována jako povinná, jak se tehdy mnohde na panstvích dělo, není v Oldřichově žádná zmínka. Ani jiné daně nejsou zmiňovány. Také chybí údaj o velikosti jednotlivých pozemků, jak je uvádějí registry většiny panství. Absence těchto údajů nám naznačuje, že ves existovala teprve krátkou dobu. Jisté je, že louky prvních oldřichovských osadníků navazovaly na území Mníšku. Možná, že první osadníci z Mníšku i pocházeli. Tomu nasvědčují zčásti shodná jména Jakoff Seibrt, Hans Fischer, Martin Tschiedal/czoethel/, N. Nebil a Riediger. Stejná jména nám dosti spolehlivě naznačují, že osídlení údolí Jeřice postupovalo směrem od Mníšku, tedy proti proudu. Občas zastávanému názoru, že směrem od jihu se zde usazovali jen zemědělci, zatímco uhlíři a obchodníci s dřívím přicházeli z hor, nelze příliš věřit. To ovšem nevylučuje, že se v pozdější době v údolí usazovali i horáci, zejména to platí o části Pily. Prvopis urbáře z r. 1381 uvádí v Oldřichově 6 nájemců. Byli to rychtář Ondřej Harremets (Anderewe Harremets „von Schoneborn“) z Krásné Studánky, Hans Fischer, Jakoff Seibt, Peter Seifried z Chrastavy („czur Kratze“) a Martin Tschiedel (Mertin Czoethel).

Mezi devíti nájemci jsou uvedeni jeden z Krásné Studánky a jeden z Chrastavy. Zřejmě se nejedná o obyvatele Oldřichova, ale o uživatele nájemných luk, na kterých směli přes léto pást dobytek. Jinou rukou je v urbáři připsáno dalších pět nájemců a to N. Nebel (Nebil), Hans Fischer, Riediger (Rudiger) a Martin Tschiedel. Patrně se jedná o nové osadníky, z části to mohli být synové dřívějších osadníků, z části přistěhovalci ze sousedních vsí (Mníšku). Mohl mezi nimi být i nějaký osadník, který převzal nový kus lesa pro svého syna.

Do r. 1409 stoupl počet usedlostí ve vsi na devět. Nájem z pozemků platili jednotliví nájemci vrchnosti ve dvou splátkách za rok a to na sv. Valpurgu a sv. Michala. Nejvyšší nájem, totiž 12 grošů za rok platili rychtář a Peter Sedfried. Následovali Hans Fischer a N. Nebel po 8, Andreas Harrermets, Hans Fischer a N. Nebel po 6, Mertin Tschiedel, Jakoff Seibt a Martin Tsehiedel po 4 a nakonec Riediger 2 gr. Následně uveďme opis příslušné části registru z r. 1381:

Andrewe Harrermets von Schoneborn of Walpurgis iij gr.Item of Machelj iij gr. hans vischer of Walpurgis iij gr. Item off Michaelj iij gr. Der Richter if Walpurgis vj gr. Item off Midhaelj vj gr. Jacoff Syboth off Walpurgis ij gr. Item off Michaelj Ij gr. Peter Sifrid czur Kratcze of Walpurgis vj gr. Item off Michaelj vj gr. Mertin Czothel mit den grifen off Walpurgis ij gr. Item off Michaelis ouch ij gr. x/ N. Nebil iij gr.Walpurgis iij Michaelis Hans Vischer iiij gr. Walpurgis, iiij Michaelis. N. Nebil iiij gr. walpurgis iiij gr. Michaelis Rudiger j gr. Walpurgis i gr. Michaelis Martin czotel ij gr. Walpurgis ij Michaelis.

Od značky x/ je připsáno jiným rukopisem. Název vesnice Ve všech starších dokladech je název uváděn jako Ullersdorf, v urbáři z r. 1381 se píše "Vlrichsdorff", v hornolužických listinách z r. 1481 "Vlirstdorff, v jedné listině r. 1590 "Vllersdorf", v nájemním registru 1610 a v Taxe 1634 "Vllersdorf". V berní rule 1654 "Wes Vlerssdorf", v matrice pokřtěných v Mníšku 1699 "Viersdorff", v popisu panských lesních revírů z r. 1732 "Ullersdorf", dokonce ještě 1751 nacházíme způsob psaní "Ulerssdorf". Označení Busch-Ullersdorf nacházíme ponejprve na mapě zvané " Mappa Chorographica Totius Regni Bohemiae exhib. a Joh. Christoph Müller" (Augsbérg 1720). K této mapě byla přidána jako příloha nejstarší mapa frýdlantského panství. Dále se s tímto názvem setkáváme v Rohanově kronice měst Frýdlantu a Liberce z r. 1763. V úředních listinách se objevuje až později, farní listina v Mníšku ze 4. dubna 1767 píše "Pusch-Ullersdorff ".

Předpona "Pusch-", která označuje polohu vesnice u lesa, odlišuje naši ves od jiných Oldřichovů, jako Nieder-Ullersdorf (asi Oldřichov na Hranici) na severu frýdlantského panství, dříve psané též "Vlrichsdorf" nebo "Olrichsdorf", dále Ober-Ullersdorf u Žitavy (1381 uváděn jako "Vlrychsdorf by der Zethow) a Ullersdorf bei Grottau, a nakonec zejména "Wüst-Ullersdorf"(Pustý Oldřichov) uvedený již v Biberštejnské smlouvě z r. 1463 jako "Wüste Ulbersdorf", 1500 "im Wüsten Olbersdorff, 1679 "Wüste Ulbersdorff, 1745 "Wüst-Olbersdorf, což je název sousedních Albrechtic u Frýdlantu - 1381 "Albrechtsdorff" a 1497 Vlbersdorff, před válkou "Olbersdorf". Z dokladů již nelze zjistit, zda Oldřichov za svůj název vděčí vůdci prvních osadníků, nebo majiteli panství, který podnítil jeho založení. Badatel Julius Helbig se přiklání ke druhé možnosti. Podle něj je možné za zakladatele Oldřichova považovat nějakého Oldřicha z Bibrštejna. Oldřich I. († po r. 1208) to ale určitě nebude, naše ves v té době ještě neexistovala. Jak lze vyrozumět z urbáře r. 1381, ves koncem 14. století existovala teprve krátkou dobu, byla na stupni nové osady. Tato okolnost dovoluje připsat založení Oldřichu II. z Bibrštejna (syn majitele panství Bedřicha z Bibrštejna, zemřelého 1360), a domněnka, že ves byla nazvána na jeho počest, má cosi do sebe. Nic na tom nemění skutečnost, že Oldřich II. zemřel teprve po r. 1406. Při zakládání nových osad se půda málokdy rozdělila na méně než deset osadníků. Nejstarší zápis ale uvádí pouze šest usedlostí, dalších pět přibylo později, jak dokazuje dodatečný zápis. Pokud tento dodatek byl připsán až v době po r. 1409 (jak je možno usoudit dle příkladů jiných vesnic), tedy až po smrti Oldřicha II., lze s určitou pravděpodobností předpokládat, že název Oldřichova se váže k Oldřichovi II. z Bibrštejna. Jako i u jiných názvů obcí i zde jazykozpytci a vykladači názvů mají různé názory. Prof. Dr. Erich Gierach tuto možnost téměř zcela vylučuje, podle něj se název vztahuje k "selskému zakladateli a prvnímu rychtáři". Přestože i pro toto hovoří řada důvodů, bude pravděpodobnější první domněnka, protože v nejstarších písemných dokladech týkajících se Oldřichova, se Oldřich-Ulrich neobjevuje ani jako křestní jméno ani jako příjmení, ba i v pozdějších stoletích bylo vzácností. Příslušnost k panstvím Od svého vzniku patřil Oldřichov k panství Frýdlant, ten který majitel Frýdlantu byl vrchností zdejších obyvatel a od zavedení nevolnictví byli zdejší obyvatelé poddaní frýdlantské vrchnosti. Jako majitele Frýdlantu potkáváme až do r. 1551 pány z Bibrštejna. Po jejich vymření připadá panství koruně, která je ponechala 1558 svobodnému pánu Bedřichu z Redernu. Jeho rodina, která se zasloužila o řadu vsí na panství, je vlastnila do r. 1622.

Její poslední člen, Kryštof II. z Redernu, jako protivník tehdejšího císaře Ferdinanda II, byl prohlášen za psance. Musel uprchnout a zemřel v Polsku.

Další majitel, Albrecht z Valdštejna, našel tragickou smrt v Chebu 25. února 1634.

Panství Frýdlant nyní připadlo hraběti Matyáši Gallasovi, jehož rodina tu žila do r. 1757. Jejím posledním členem byl dobročinný hrabě Filip Josef Gallas, jemuž za svůj název vděčí Filipka.

Svůj majetek odkázal sešvagřené rodině Clammů s podmínkou, že ke svému jménu připojí jméno Gallas. Dědicem se stal Christian Filip Clam-Gallas, kterého po dobu jeho nezletilosti zastupoval jeho otec Johann Christoph v. Clam. Jako majitel osvědčil dobrotivost a lásku k poddaným. Za jeho panování bylo zrušeno nevolnictví a duch Josefa II. byl i jeho duchem. Staral se o rozvoj školství a domácích řemesel, což mělo dobrý vliv. I jeho syn a následník Christian Christoph hrabě Clam-Gallas († 21. 8. 1838) byl mezi svými poddanými oblíben pro svou vlídnost. Do časů, kdy panství vlastnil jeho syn Eduard († 7. března 1891), který si taktéž dokázal získat oblibu u svých poddaných, spadá úplné zrušení nevolnictví.

Poslední z hrabat Clam-Gallasů byl jeho syn František Clam-Gallas († 20. ledna 1930). Hrabě Eduard Clam-Gallas byl velký dobrodinec, žádná žádost o milost nevyšla naprázdno. Také měl rád otevřenou řeč, třebas i obhroublou. Ještě dnes se mezi lidmi vyprávějí anekdoty z jeho života. Uveďme zde dva skutečné příběhy, jak je jistý patriot zanesl do oldřichovské kroniky. Jednoho krásného letního večera šel hrabě Eduard Clam-Gallas na procházku směrem k poplužnímu dvoru ve Frýdlantu. Potkal ho duševně nemocný člověk známý pod jménem Kosmas, který na něj zavolal: „Ty, Eduarde, dej mi něco!“ Hrabě sáhl do kapsy, našel tam ale jen 60 krejcarů. Ty podal Kosmasovi, ten si peníze prohlédl, chvilku počkal, a pak, vraceje krejcary, řekl: „Tak se mi zdá, Eduarde, že ty je budeš potřebovat víc, vem si je zpátky!“

Jindy se hrabě vracel pěšky po silnici z bažantnice k Frýdlantu. Zhasl mu doutník a neměl u sebe sirky. Tu potkal novoměstského formana Kajetána, známého svou obhroublostí. Hrabě na něj zavolal: „Dej mi oheň!“ „No tak pojď sem!" byla odpověď. Později teprve se hrubián dozvěděl, že to byl hrabě; nedělal si však z toho žádné výčitky. O něco později chtěl stavět kůlnu a hrabě mu k tomu měl dát dříví na stavbu. Ale dát si písemnou žádost, to ne. „Však my už se někdy uvidíme!“ A skutečně, tu vidí hraběte s nějakými jinými pány, jak jedou kolem. Rychle vezme hraběcí koně za ohlávky a přinutí je zastavit a poté říká: „Ty, hrabě, dej mi pár klacků a tyček na kůlnu!“ Rozdíly mezi vesnickými sídly Dříve se vesnická sídla rozlišovala na rustikální a dominikální vsi. Rustikální vsi byla všechna sídla, která byla založena před feudalismem. K ním patří i náš Oldřichov. Rustikální vsi byly selské vesnice, měly obecní pastviny a obecní nivy. Na základě ustanovení při zakládání vsi celé území obce patřilo sedlákům, kteří odedávna tvořili jakési společenství tím, že rovnými díly vlastnili obecní pozemky, pastviny i nivy a také měli rovný podíl na obecních lesích. Tento společný majetek, obecní louky a pastviny, zůstal po velmi dlouhou dobu nerozdělen. Teprve období válek a nouze přinutily obec k prodeji pozemků, aby mohly pokrýt daně a kontribuce. Nabyvatelé si na zakoupených pozemcích zřizovali menší usedlosti, domky. Majitelé těchto malých usedlostí a domkáři však neměli podíl na obecních pastvinách a lesích. Zpočátku byli pouhými uživateli přenechaných pozemků. Teprve guberniální nařízení z 15. listopadu 1790 povolilo převod obecního území do dědičného pronájmu dosavadních uživatelů. Domkáři se zčásti živili nějakým řemeslem, zčásti byli nádeníky. (V r. 1672 mohli v Oldřichově "s povolení milostivé vrchnosti" chodit na trávu: Adam Austen, Kryštofka Köllerová, Kryštof Pfeifer a Kryštof Baffig). Při zakládání selské vesnice si vrchnost vymínila určitou půdu, tyto pozemky ležely na kraji vsi, většinou to byl les a paseky. Ty vrchnost někdy ponechávala svým poddaným (zaměstnancům) jako pastviny pro drobné zvířectvo (kozy) za nepatrný nájem. Tyto pronajaté pozemky ale zůstaly majetkem vrchnosti.

Takové pozemky byly i u nás, v našich horských vesnicích, tak v Hemrichu a Zaječím dole ve Fojtce. Poddaní začasté tyto pronajaté pozemky, paseky apod. nechali zcela zarůst křovím a nic neobnovovali. Nařízení z r. 1692 proto kázalo, že "kdo k jaru bude takto přistižen, netoliko nájem trojnásobný musí dáti, ale také louky pozbyde". Jak potom obyvatelstvo přibývalo, přenechávala vrchnost takovéto pozemky těm, kdo potřebovali bydlet. Tak vznikly dominikální vesnice. Na vrchnostenských pozemcích vznikla k Oldřichovu patřící ves Filipka. (Jako dominikální vsi se v úřední listině z r. 1830 na panství Frýdlant uvádí vesnice Nieder-Sersdorf, Karolinthal (Karolinky - Liberec?), Ferdinandsthal - Ferdinandov, Hegewald, Iser (Wilhelmshöhe - Jizerka), Philippsberg, Philippsgrund, Philippsthal a zámecký okres Frýdlant. Hospodářské rozdělení majitelů půdy Nájemní registr z r. 1381 ještě nerozlišuje selské majetky podle jejich velikosti. Doklady z 16. a 17. století již dělí obyvatele vsí na tři skupiny: sedláky, zahradníky (majitele zahrad) a domkáře. Sedláci vlastnili dům, pole, povozy, byli to tedy obyvatelé vlastnící největší pozemky. Patřil mezi ně rychtář, který spravoval obecní záležitosti a vedl obecní soud. Zahradníci vlastnili dům, který obývali a pak ještě menší pozemek, zahradu, z jehož výnosu mohli žít jen při největší šetrnosti. Proto často ještě mimo toho provozovali řemeslo nebo nádeničili u sedláků. Domkáři měli jen malé domky, u kterých bývaly jen malinké zahrádky. Většinou to byli nádenici, řidčeji řemeslníci. V roce 1564 čítal Oldřichov 20 sedláků, 2 zahradníky a 11 domkářů. Nejstarší domky byly postaveny na nivách, jen málokteré na selských pozemcích. Nájmy a odvody v dřívějších dobách První osadníci byli svobodní lidé, kteří kromě nájmu z pozemků a daně králi nemuseli platit žádné poplatky. Majitel frýdlantského panství jen do jisté míry ochraňoval své nájemce, za což mu oni v jistých ročních dobách, na Vánoce, k Novému roku, na Velikonoce odváděli jisté dobrovolné dary, nebo na panských pozemcích ve žních a na panských statcích podle potřeby dobrovolně pracovali. Časem se tyto dobrovolné dávky staly povinnými daněmi a původně z dobré vůle vykonávané služby se změnily na povinnou robotu. Přílišná dobrá vůle a také zadluženost postupně zavedly poddané do otrocké poslušnosti. Odvody a robota rostly rok od roku a brzy se ze svobodných chráněnců stali poddaní a nevolníci majitele panství. Obzvláště beznadějnou se stala situace poddaných po husitských válkách, zejména za časů krále Ladislava. Tehdy stavové v českém zemském sněmu přímo uzákonili nevolnictví, ze kterého bylo možné vysvobození jen na základě písemného svolení. Po celá tři staletí tak venkovský lid trpěl útlakem a porobou. O nájmech a služebních povinnostech obyvatel naší vsi ze starších dob existuje jen málo písemných dokladů. Nejstarší vrchnostenský urbář z r. 1381 uvádí jen poplatek z travních porostů, což je důkazem toho, že tehdy ještě zde bylo zemědělství bezvýznamné. Bohatší zprávy máme od poloviny 16. století. Nájemní registr frýdlantského panství z doby od 27. března 1560 do 27. března 1561 uvádí v Oldřichově 22 majitelů pozemků včetně rychtáře, přičemž zaznamenává velikost pozemků v "prutech" a výšku dědičného nájmu na oba dny splatnosti - Walpurgu a Michaela. Clement Bichler platil nájem za ij prutů na Walp. a Michala 5 grošů a 5 denáru, stejně tak Caspar Kratczert, Hieronymus Neumann, Jacuff (Jakub) Neumann, Christoff Appell, Paul Zucker, Hans Koeller, Lorencz Beyseler, Herten Fibiger. Francz Fischer za j prut platil na Walp. i Mich, po 1 1/2 g, stejně Barthel Thomas, Blasius Neumann, Hans N. (příjmení chybí), Hans Geyssler, Bartel Scheler. Rychtář za iij prutů platil po 8 1/2 den., Benedix Rehseln za iij prutů po 4 g a 2 den., Hans Olssner za V prutů po 14 g 2 den., Jeorg Geyseler za iiij prutů po 11 g 4 den., Gregor Kaulfersch za j prut po 1 1/2 g a Hanz Koeler za j prut po 1 1/2 den. Summa summarum obnášel dědičný nájem 3 kopy a 40 g. Souhrnně budiž uvedeno, že 1/2 prutu vlastnilo 7 lidí, 1 celý prut 1 člověk, 1 1/2 prutu 1 člověk, 2 pruty 10 lidí, 3 pruty 1, 4 pruty 1, a 5 prutů 1 člověk. Platilo se o obou dnech splatnosti z 1/2 prutu 1 1/2 g, z 1 prutu 3 g, z 1 1/2 a 2 prutů 5 g 5 4/z den., z 3 prutů 8 1/2 g, z 4 prutů 11 g 4 den., a z 5 prutů 14 g 2 den.

Platidla se v průběhu staletí měnila. Ve starších dobách byly v oběhu české a míšeňské groše. 1 český groš měl 12, míšeňský 7 denárů, 60 grošů dalo kopu. Až do 18. století to byla nejběžnější platidla. Již brzy se vedle nich objevují tolary, od konce 17. stol pak i zlatky a krejcary. Z nich se nejdříve objevily rýnské zlaté (fl. rh.), později konvenční zlaté (fl. C. M.) a zlaté vídeňské ( fl. W. W.) a konečně 1858 - 1893 rakouské zlaté (fl. Ö. W.) Od 1893 je běžná měna v korunách. 1 zl. rýnský = 60 krejcarů po 4 fenicích; stejně zlatý vídeňský a konvenční. 1 zlatý rakouský = 100 krejcarů.

Srovnatelná hodnota peněz: 1 kopa českých grošů ve 14. stol. platila 21 fl. konvenč, * 15 fl. rakous. = 30 K. V 16. stol. ale 2 fl. konvenč. = 1 fl. rakous. = 2K 52 h a konečně 1 fl. 9 kr. konvenč. = 1 fl. 53 1/8 kr. rakous. = 2 K 6 h, I kopa míšeňských grošů v 17. a 18. stol = 1 fl. 40 kr konv. = 1 fl. 20 kr rakous. = 2 K 40 h. 1 fl. rýnský = 1 K 75 h, 1 fl. konv. = 2 K 10 h, 1 fl, vídeňský = 84 h, 1 fl. rakouský = 2 K. Pro srovnání uveďme i nájmy v blízkém Mníšku, r. 1560 platil Steffen Altmann za iiij prutů po 8 1/2 g, Jeorge Neumann za ij prutů po 5 g 5 1/2 den., stejně Valten Krause, Simon Scheler, Peter Roseler, Gregor Moller, Paul Neumann, Hans Wulckenstain, Jeorge Altmann. Jeorge Ölssner za iij prutů platil 8 1/2 g, stejně Jacuff Weycker, Christoff Fiebiger, Lasarus Kaler a Hans Neumann. Hans Bades za 1 prut platil 1 g 3 den., stejně Hans Gunczel, Nickel Krause za i prut 3 g, stejně Lucas Krause. Summa summarum 4 kopy 16 g 3 den. Půl prutu polí vlastnili v Mníšku2, 1 prut taky 2, 2 pruty 8, 3 pruty 6 a 4 pruty 2 obyvatelé. Za 1/2 prutu se platilo o obou dnech splatnosti 1 g 3 den., za 1 prut 3 g, za 2 pruty 5 g, 5 1/2 den., za 3 pruty 8 12 g a za 4 pruty 11 g 4 den. Výjimkou byl pouze rychtář. Nájemní registr k termínu Michaela 1591 uvádí v Oldřichově rychtáře Urbana Bastiane s 15 g. Další jsou: Gregor Bastian - 15, Caspar Kratzert - 10 Hans Hubner - 10, Michel Fibiger - 15, Mathes Effenberg - 10, Hans Neumann - 5, Michael Rudolff - 5, Bartel Scholar - 20, Jacob Neumann - 5, Jörg Geissler - 25, Adam Krause, hajný - 10, Christoff Ölssner - 35, Peter Krause - 10g, Valten Kratzert - 7g 3 1/2 den., Bartel Rössler -7g 3 1/2 den., Mathes Kohler - 10 g, Simon Koler - 10 g, a Stefan Altmann - 10g dědičného nájmu.

Zahradníci platili: Hans Apel 2 g 4. den., Adam Augsten také 2 g 4 den. Po 2 groších platili domkaři: Hans Köhler, Martin Krause, Christof Krause, Peter Ölssner, Jorge Streit, Thomas Kratzert Simon Bastian, Christof Hofmann, Hans Krause, Adam Wolckstein, Hans Geissler, Christof Kratzert, Martin Kratzert, Peter Fibiger, Martin Bastian, Hans Zicker, Michal Hoffman, Thomas Schöler, Hans Pribisch, Christof Effenberg a Jacob Weber.

Celkový nájem činil 5 kop 10 g 1 den (zámecký archiv Frýdlant).

V sousedním Mníšku registr z roku 1591 uvádí jmenovitě 18 sedláků, 6 dědičných zahradníků, 9 „nivních“ domkařů, 16 domkářů. Celkový nájem vesnice činil 5 kop 51g 2 ½ den.

Nájemní registr panství Frýdlant a Seidenberg k termínu Georgy Anno 1610 uvásí ve všech poddaných vesnicích a tedy i v Oldřichově veškeré majitele domů a pozemků i s jejich povinnostmi: Urban Bastian, rychtář 15 g, Hans Neumann 15 g, Christof Kratzert 10 g, hans Frenzel 10g, Michael Fibiger 15g, Jacob Stelzk (Stelzig) 10g, Christof Geisler 5g, Hans Rössel 5g, Jacob Krazert 15g, Adam Altmann -g, Christof Scheler 25g, Merten Krause 10g, Math. Effenberger 30g, Peter Krause 10g, Valten Kratzert 7g 3 den, Georg Hausmann –g, Zahradníci Christof Kratzert a Adam Austen, stejně jako poslední jmenovaní sedláci nemají v registru uvedenou výši nájmu.

Majitelé „nových domů“ odváděli: Peter Ölssner starší 10g, Peter Ölssner mladší 12g, Jacob Weber 5g, Christof Krause 12g, Georg Streit 13g, víc 5g, Christof Geisler starší 12g, Adam Austen 5g, Thomas Scheler 12g.

Domkáři Adam Krause, Simon Bastian, Hans Krause, Adam Wolckstein, Hans Geisler, Merten Krazert, Georg Kelbel, Christof Hausmann, Maz Köhler, Peter Päseler, Jacob Geisler, Bartel Röseler, Christof Geisler starší, Christof Effenbergk, Michael Vlrich…platili po 2 groších. Obnos za celou ves činil k sv. Jiřímu 6 kop 47 g 1 de. (Zámecký archiv Frýdlant)

Registr k termínu sv. Michaela 1614 uvádí v Oldřichově rychtáře Görge Bastiana, 22 sedláků a kováře v rychtářově kovárně, 2 dědičné zahradníky, 8 nových domkářů a 28 domácích. Celkový nájem činil 7 kop 10 g.

Staré daňové poměry

O daních z nejstarších doba nemáme žádné bližší údaje. Ví se jen tolik, že již v dávných dobách se rozlišovaly běžné (řádné) a mimořádné daně. K těm běžným patřilo clo, mýtné, královská a mírová daň, které podléhali všichni majitelé domů a pozemků, řídila se výnosem majetku. Jako obtížné daně byly vnímány „kontribuce“ neboli válečné daně. V druhé polovině 16. století se nemovitý majetek zdaňoval podle „komínů“. Tato „komínová daň“ byla zavedena 1567 na základě sčítání obydlených pozemků z roku 1564. Na jeden komín se počítal jeden lán neboli 12 prutů pozemků. Zahrada se počítala tři pruty, takže 4 zahrady se rovnaly jednomu komínu. Domkářů se počítalo 12 na jeden lán. Oldřichov na základě zjištění z r. 1564 měl zdaněných 32 komínů. Celkové jmění 33 obyvatel bylo odhadnuto na 136 kop. Sousední ves Mníšek odváděla daň ze stejného počtu komínů. V roce 1614 odvedl Oldřichov za 30 komínů na sv. Bartoloměje a na sv. Mikuláše po 10 kopách a 24 g. Mníšek odvedl za 30 komínů na oba dny 10 kop a 34 g.

Kolem přelomu 16. století se platila poddanská daň. Na sv. Bartoloměje 1574 činila poddanská daň v Oldřichově a v Mníšku po 7 kopách a 30 groších. V obou vsích bylo po 22 topeništích osvobozeno od daně kvůli krupobití. 1592 tato daň ke stejnému termínu činila v Oldřichově 10 kop 20 g, v Mníšku 10 kop. 1614 činila poddanská daň v Oldřichově na sv. Jakuba a sv. Havla po 15 kopách 30 gr., v Mníšku po 15 kopách. Původně mimořádná byla tzv. svatební daň. Důvodem vybírání takové daně byly svatby na knížecích a císařských dvorech.

Vážné překážky ve vývoji Neradostné poddanské poměry byly vážnou překážkou zdárného vývoje vsi. Čas od času se k nim přidávaly další, stejně nepříznivé okolnosti: války, náboženský útisk, živelné pohromy a epidemie nemocí. Nelze s přesností říci, zda se naší vsi dotkly husitské války, zuřící ve druhém a třetím desetiletí 15. stol. Jisté je, že nejbližší sousedé za často byli navštěvováni husitskými válečníky a že se z těchto návštěv, spojených s ohněm a drancováním, vzpamatovávali po několik desetiletí. Nejvíce trpěly obce v našem okolí v letech 1429 - 1432. Stejně špatné pro náš domov byly boje Jiřího z Poděbrad a Matyášem Korvinem.

Rok 1469 byl pro naši ves patrně velice zlý. V dopise purkmistra a rady z Boleslavi ve Slezsku (Bunzlau i. Schl.) se píše (ze 7. září 1469), že husité přešli hory a na cestě do Slezska vypálili Liberec, Seidenberg, Hejnice a "jiné vesnice". V době reformace, kdy zdejší obyvatelstvo přestoupilo k luteránům, se vesnice vyvíjela celkem nerušeně. Jisté znepokojení přinesla kolem 16. stol. epidemie dýmějového moru, která 1582, zvláště ale 1594 -1600 zkosila mnoho lidí. Anály hovoří o velkém umírání. K moru se ještě připojily živelní pohromy, které ničily domy a pole. 1574 zničilo krupobití úrodu na polích. Povodeň 17. srpna 1595 způsobila škody na březích potoků a polích. Velké sucho v letech 1570, 1571, 1573 a 1590 způsobilo, že mnoho lidí zemřelo hlady.

Náboženské rozbroje, které vzplály začátkem 17. stol. mezi katolíky a protestanty, brzy daly podnět ke strašlivé válce, která trvala celých třicet let (1618 - 1648), a svými hrůzami naplnila i náš kraj. Těsně před vypuknutím této války obyvatelé prodělali těžká léta hladu a nouze. Doklady z r. 1615 hovoří o "násilné, nebývalé drahotě". Také hladové roky 1619, 1620, 1622 se zapsaly černým písmem do zdejších análů. Jak se dočteme v listině z 6. května 1625, byly 26. července 1623 vesnice Schwarau, Habondorf, Krásná studánka, Ratschendorf a Fojtka postiženy těžkým krupobitím, které zničilo úrodu na polích. Studené léto roku 1628 nedovolilo dozrát úrodě na polích, takže po špatných žních nastala zlá drahota potravin. V dopise majiteli panství, vévodovi Albrechtu z Valdštejna z 21. října 1631 se píše, že lidé "pana polního maršála von Teuffenbach" zle řádili na panství frýdlantském, všechny vesnice byly vypleněny. "Nejlepších pět vsí" spolu s dalšími byly zcela vypleněny a lidé zle poškozeni, zčásti zabiti a všechno rozbito a rozmláceno, koně a dobytek vzali s sebou. Nebyly ušetřeny ani kostely, které byly násilně otevřeny a vykradeny, jakoby se jednalo o nepřátelskou zemi, také ze vsí lidé uprchli.

„Mlýn v Mníšku patřící Vaší Milosti (vojáci) zapálili a vypálili“ (zámecký archiv ve Frýdlantu). V této těžké době ještě epidemie nemocí navíc sužovaly obyvatelstvo: 1633 si mor vyžádal mnoho obětí. "Jelikož před několika lety mnoho vojska a po celý rok i jednotlivci začasté plenili, čímž nejen poddaní utrpěli újmu, ale i půda byla zničena a zkažena, mnoho statků a domů stojí prázdných a lidé z nich uprchli a velký počet jich zemřel na mor, a statky v současnosti nelze obsadit", byla začátkem ledna 1633 vyslána do jednotlivých vesnic frýdlantského panství vyslána komise sestavá z urozených pánů: Nicol v. Gersdorff auf Tauchritz, Johann Samuel Klueg v. Enns auf Bullersdorf a Friedrich v. Kalkreutter auf Weigersdorf. Tato komise měla zjistit počet vypálených a opuštěných usedlostí. Podle úřední zprávy datované 8. ledna 1633 bylo následkem plenění, s tím spojeného zničení půdy a řádícího moru v Oldřichově 5, v Mníšku 4, v Albrechticích u Frýdlantu 5, v celém panství pak 183 komínů bez majitele.

Míru nouze zcela naplnil útisk od Švédů od r. 1634. Množily se průchody švédských, ale i císařských vojsk, které pro obyvatele znamenaly plenění a žhářství. Málokdy prošel týden, aby se v údolí Jeřice neobjevily hordy vojska. Úřední zpráva z 16. července 1640 udává, že v létě 1638 Oldřichov utrpěl škody za 3588 fl., Mníšek za 3386 fl., lenní ves Neundorf za 1841 fl.

I v r. 1645 Švédové zle řádili ve farnosti Mníšku. Zpráva z tohoto roku říká, že v mníšecké faře všechno rozbili. 7. října 1645 byla vsím na frýdlantském panství od Švédů proti příslibu jisté částky peněz povolena "Salva quardia". 9. října 1645 přišla upomínka od švédského válečného komisaře Hanse Heinricha Gröbela, aby dlužné peníze byly ihned odvedeny do Gross-Glogau. Z částky 564 říšských tolarů připadlo na Oldřichov, Mníšek a "Wüstullersdorf" (pustý Oldřichov) po 3 tolarech. Teprve vestfálský mír ukončil ony nevítané návštěvy surových válečných hord. Naše vesnice v r. 1648 skýtaly smutný obraz toho nejhoršího zpustošení. Mnoho domů bylo spáleno, pole byla zpustošena, majetek obyvatel vojáci odnesli nebo zničili. Tím však ještě neštěstí nekončilo. Protireformace, následující po válce, t. j. násilné zavádění katolické víry u evangelických obyvatel, které vlastně začalo již 1624, ale kvůli válečným zmatkům nemohlo být dokončeno, ještě vyhnalo ze země část obyvatelstva, již tak dosti zbídačeného a zdecimovaného válkou.

Protireformace První protireformace v r. 1624 již vyhnala část přesvědčených protestantů ze země. Pod ochranou nepřátelských Švédů se však většina z nich vrátila do svých vsí. V císařském výnosu z 4. února 1639, sepsaném na Pražském hradě se píše, že v uplynulých letech "mnoho různých - nejen emigrantů, kteří, nežli by se po dobrém vzdali svého kacířského omylu a přihlásili se ke samospasitelné svaté katolické římské víře, mnohem raději vše, svoji vlast opustili a prostřednictvím c. k. patentů již jednou ze země odešli, opětovně nyní bez J. Mil. c. k. vědomí a povolení do dědičného království Českého (Behaimb), ba i do královské rezidence Prahy se opovážili navrátit. Někteří však, kterým J. císařská Milost na určitý čas návrátiti se co nejmilostivěji povolila, tento konsensus proti všemu očekávání velice zneužili. "Všichni do vlasti se navrátivší protestanti se jen krátce těšili ze svého znova převzatého majetku. Brzy po skončení války vyšly nové císařské patenty, které vyzývaly všechny protestanty, aby buďto přijali katolickou víru a učení, nebo svůj majetek prodali katolíkům. Vyšetřování ohledně luteránů žijících v Čechách začala již brzy na jaře 1650. Nejdříve měli šolcové využít svého vlivu na poddané a přimět je k přestoupení. To však mohli učinit jen katoličtí šolcové. Dne 4. března 1650 měli šolcové a porotci z frýdlantského panství "in puncto reformalis" přijít na vrchnostenský úřad, aby se dozvěděli, "co by mínili učiniti", tzn. jak se stavějí ke katolické víře a zda vrchnostenské rozkazy byly oznámeny poddaným. Šolcové a porotci uposlechli výzvy a dostavili se 4. března na frýdlantský úřad. O jejich výpovědích informuje zpráva z 5. března 1650, uchovaná ve frýdlantském archivu. O šolcovi z Oldřichova se píše: „Šolc z Oldřichova říká, že vše bylo na obci předneseno. Zdejší obyvatelé ale se nechtějí podvolit katolické víře. Ani on za svoji osobu se nemůže podvolit jiné (tj. katolické) víře. George Stentzel, jakož i šolc to nemohou učinit a také neučiní, nechť se jim povede, jak Bůh bude chtít.“ Připsáno „nechť zůstanou v arestu“. O mníšecké výpravě se píše: „Šolc z Mníšku říká, že on to přednesl obci, oni nechtějí být katolíky, ale on za svoji osobu prosí o čas na rozmyšlenou. Peter Hausmann praví, že se nemohou tak rychle rozmyslet. Georg Stertz taktéž.“ I zde je připsáno „nechť zůstanou v arestu“. Z těchto dodatků lze usoudit, že šolcové z Mníšku a Oldřichova byli již předtím ve vězení. Jak dlouho v něm setrvali, není v zápisech uvedeno. Každopádně od nich byla vynucená odpověď, jakou chtěl úřad, a poté byli propuštěni, neboť brzy se opět ujali svého úřadu. 11. března 1650 byli šolcové opět povoláni na Frýdlant. Museli jménem vesničanů podepsat prohlášení, že se budou pilně dostavovati na katolické bohoslužby. Snahy vrchnosti přimět protestantské vesničany k opětovnému přijetí katolické víry a k docházení na katolické bohoslužby mělo za následek, že se někteří vystěhovali.

Záznam z 8. dubna 1651 uvádí jako vystěhované z Oldřichova: 5 sedláků, 1 spolubydlícího, 30 žen a dětí, celkem 36 osob a v Mníšku 1 sedláka, 1 zahradníka, a domkařů, 9 spolubydlících a 45 žen a dětí, cekem tedy 64 osob. Podle záznamu z 8. dubna 1651 - soupisu všech poddaných panství Frýdlant - bylo v Oldřichově 191 osob (21 sedláků, 1 zahradník, 6 domkařů, 15 spolubydlících, 46 hospodářů, 45 hospodyň, 45 dětí a 12 čeledínů a děveček (Gesindepersonen). V Mníšku pak 130 osob - 27 sedláků, 51 hospodářů, 52 hospodyň, 77 dětí, 17 sloužících.

Na základě zjištění u přítomných obyvatel sestavil vrchnostenský úřad o každé vsi záznam, ze kterého bylo patrno, kteří obyvatelé jsou protestanti a u kterých je naděje na obrácení. Pro nás přichází v úvahu záznam uchovaný v archivu ministerstva vnitra v Praze (R 109) s nadpisem: Hraběte Gallase Frýdlantského panství Specifikace všech úředníků, sloužících, občanů, sedláků a obyvatel tak, jak se nyní se svými manželkami, dětmi a služebnými nacházejí ve výše zmíněném panství, Actum zámek Frýdlant 8. dubna 1651. Nechť zde následuje odstavec týkající se naší vsi.

Koncept uložený ve frýdlantském zámeckém archivu uvádí ještě třetího pilaře: je jím Christoph Hausmann (40 let), jeho manželka Ursula (35) a synové Elias (12) a Hans (6) a dcera Anna (9), dále pak spolubydlící Jacob Effenberg (38), jeho manželka Rosina (27), syn Christof (14) a dcery Sara (10) a Anna (6). Podívejme se blíže na předcházející seznam. Celkový počet obyvatel tehdy byl 191 duší. Všichni obyvatelé byli evangelíci. Celkem obývali 29 usedlostí a to: šolcovnu, 21 hospodářství, 1 zahradu a 6 chalup. Za pouhé nájemníky lze patrně kromě 13 spolubydlících považovat i oba pilaře. Služebných je v seznamu vedeno: 4 čeledíni a 8 děveček.

Obyvatelé starší 60 let nejsou uváděni. Je to patrně důkaz toho, že předcházející třicetiletá válka staré lidi zčásti přivedla do hrobu a zčásti odsud vyhnala. Stáří 60 let je uvedeno jen u dvou osob, jedním z nich je šolc Georg Passig. 50-59 letých bylo 5, 40-49 letých 16, 30-39 letých 28, 20-29 letých 36 obyvatel. Mladších dvaceti let bylo 103 obyvatel. Oba nejstarší manželé měli 60 let, nejstarší manželka 50, nejmladší manžel 21 a nejmladší manželky (byly tři) 18 let.

Žádná naděje na obrácení na katolickou víru nebyla u šolce, 9 sedláků a 1 nájemníka, jakož i u jejich manželek. Přestup na pravou víru byl očekáván u 12 sedláků, 1 zahradníka, 5 chalupníků, 2 pilařů a 12 nájemníků, u všech včetně jejich manželek, dále u jedné ovdovělé chalupnice a také u většiny dětí nad 12 (14) let a u sloužících. U dětí pod 12 let příslušný údaj chybí. Po skončení průzkumů o náboženské příslušnosti obyvatel a vyhlídky na vykonatelnost císařských patentů byly do všech vesnic na panství vyslány "nápravné komice". V každé s nich byl jeden jezuita, který měl poučit obyvatele, sezvané na rychtu. V Oldřichově se počátkem června 1651 objevil jezuita Adam Lindner. O průběhu poučení se píše v reformačním protokole, uloženém ve frýdlantském zámeckém archivu. Podle něj se v pátek 2. června 1651 v 7 hodin ráno měli dostavit kvůli informaci o katolické víře následně jmenovaní obyvatelé vesnice: George Passig, šolc, George Passig, spolubydlící; Görge Seibeth, spolubydlící Görge Effenberger, spolubydlící ("je nemocný horečkou"), Görge Fiebiger, domkář ("přišel syn"); Görge Geisler, spolubydlící; Görge Effenberger, spolubydlící ("šel nádeničit"); Hans Scheler, spolubydlící; Mathes Frenze, sedlák; Görge Leuker, sedlák ("jel s pšenicí do Frýdlantu"); Michl Geisler, spolubydlící ("je na robotě ve dvoře"); Hans Geisler, spolubydlící ("je na robotě ve dvoře"); Jacob Effenberger, spolubydlící; Christof Hausmann, pilař, spolubydlící; Christof Effenberger, sedlák; Mathes Effenberger, sedlák; Christof Krause, domkář; Christof Köhler, domkář, Hans Köhler, domkář; Merten Geisler, pilař; Michl Effenberger, pilař ("je velmi nemocný"); Peter Kratzert, sedlák; Hana Starz, sedlák; Bartel Schelar, spolubydlící; Georg Simm, spolubydlící ("robotuje u dvora"); Georg Bassig, sedlák; Georg Starz, sedlák; Georg Deisler, sedlák; Michel Kratzert, sedlák; Michl Elsner, domkář; Adam Augst, zahradník; Tobias Geisler, sedlák; Christoph Kratzert, sedlák ("je v Praze s rybami"); Christof, sedlák, lesník; Christof Bassig, sedlák; Christof Seibeth ("robotuje u dvora"); Christof Krause, sedlák; Christof Geisler, sedlák; (jel s pšenicí do Frýdlantu); Cristof Cratzert, sedlák ("v Žitavě"); Christof Leffler, sedlák; Christof Scheler, sedlák; Christof Krause, podruh; Christof Weikert, sedlák: Christof Krause, podruh; Christof Geisler, sedlák; Christof Köhler, sedlák.

Poznámky v závorkách byly dopsány do protokolu dodatečně, při poučení. Výsledek poučení je v reformačním protokolu uveden takto: "Sice pilně poslouchali, ale potom k tomu nic nechtěli říkat". Vzpurně se chovala žena George Passiga, o níž se píše: "George Passiga manželka se během poučení chovala nepřístojně, má se kvůli tomu dostavit na zámek k potrestání". Z Oldřichova se nápravná komise ještě téhož dne vydala do Mníšku, kde v jednu hodinu odpoledne bylo zahájeno poučení. Nátlak, s jakým bylo zaváděno katolické náboženství, měl za následek emigraci části obyvatel. V zámeckém archivu ve Frýdlantu je "Soupis, jaké osoby z obce Oldřichov se odstěhovaly, a kde se zdržují. Uvádí tyto exulanty: Christoph Weiker se ženou a 8 dětmi ("je u Bartla Brendlera v Dittelsdorfu"), Georg Passig se ženou a třemi dětmi ("zdržuje se v Lichtenau, postavil si tam dům"), Georg Geisler se ženou a 8 dětmi ("koupil si statek v Olbersdorfu u Žitavy"), Mata Franze se ženou a 3 dětmi ("v Lichtenau si koupil statek"), dále pak podruzi: Michl Effenberger se ženou a 2 dětmi ("zdržuje se v Lichtenau"), Georg Simon se ženou ("neví se, kde by mohl být"), Georg Seibt se ženou ("zdržuje se ve Weissenburgu za Žitavou") a vdova po Georgu Krausovi ("nemůžeme vědět, kde se tato zdržuje"). Jiný seznam - patrně z roku 1651 - jmenuje tyto uprchlíky: Matz Frantze se ženou a 3 syny, Georg Passig se ženou a 4 syny, Georg Geisler se ženou 4 syny a 4 dcerami, jakož i podruhy Georg Seibet se ženou a Georg Effenberger se ženou. Podle záznamu ve frýdlantském zámeckém archivu uprchli z Oldřichova v době od 8. dubna 1651 do 11. února 1652 pět sedláků a jeden podruh (v Mníšku 1 sedlák, 1 zahradník, 8 domkářů, 7 poddruhů). Jiný seznam uvádí jako utečence z Oldřichova 5 hospodářů, 5 žen, 25 dětí a 1 sluha (v Mníšku 13 hospodářů, 17 žen a 28 dětí). Další "Specifikace" z 11. února 1652 poznačuje jako "ještě nekatolické" v Oldřichově podruhy George Bassiga, George Effenberga, Mertena Geisslera (pilař), Michela Effenberga (pilař), Hansi Schölera, Christopha Seibotha, Bartela Schölera, Christopha Krauseho, Michela Geislera, Georga Simona, Hansi Geislars, Christopha Hausmanna (pilař) a Jacoba Effenbergera (pekař). V sousedním Mníšku byli zároveň uvedeni nekatolíci: zahradníci Hans Franze, Lorenz, Neumann, Jakob Stärz a podruzi, Fabian Görlach, Georg Fiebiger a Christoph Porsche.

Podruzi jsou uváděni jako "spolubydlící" a v tehdejší době se jednalo převážně o výměnkáře nebo blízké příbuzné majitele domu. Jak uvádí jedna listina frýdlantského archivu - bez data - po čase se většina vystěhovalců vrátila opět do Oldřichova. Píše se tam: "V této vesnici všichni opět přišli domů až na Christopha Elstnera se třemi syny; dcera slouží ve vsi". Podle "Extraktu" z 8. května 1652 se z uprchlíků opět vrátili do vsi 4 sedláci, 1 domkář, 4 podruzi, 27 žen a dětí a dvě služky. Podle stejného "Extraktu" se v Mníšku uvádí navrátilci: 1 sedlák, 1 zahradník, 7 domkářů, 3 podruzi a 29 žen a dětí.

Někteří utečenci se v protestantské cizině zakoupili. I o tom nám dává zprávu frýdlantský archiv, Christoph Weikert uprchl "kvůli náboženství"; jeho statek koupil 17. dubna 1652 ze 100 kop Georg Leubner. Mathes Frantz uprchl "kvůli náboženství"; jeho statek připadl 21. dubna 1652 za 80 kop Georgu Effenbergerovi, který za 5 kop získal i pilu patřící ke statku. "Hans Geisler zakoupil svého bratra Georga Geislera, který utekl kvůli náboženství, statek za 130 kop"(1652).

"Specifikace" z 10. března 1652 uvádí, kteří sedláci, zahradníci, domkáři a spolubydlící na frýdlantském panství se do té doby přiznali ke katolické víře. V Oldřichově seznam uvádí celkem 66 katolických osob a to: šolc Christoph Passig se ženou, Christof Köhlrt se ženou, Christoph Kratzert se ženou, Christoph Krause starší se ženou, Christoph Geisler se ženou, Christof Cratzert se ženou. Christof Gähler, Mathes Effenberger, Hans Köhler se ženou, Tobias Geisler se ženou, Georg Passig se ženou, Georg Effenberger, Georg Leuker se ženou, Georg Stärz se ženou, Georg Effenberger, Christof Krause se ženou, Christof Fiebiger, Christof Effenberger se ženou, Christof Passig, Christof Geisler, Christof Leffler, Christof Krause se ženou, Christof Krause, Georg Geisler se ženou, Adam Augst se ženou, Hans Scheler se ženou, Hans Geisler, Hans Scheler, Hans Stärz se ženou, Christof Seibet se ženou, Peter Cratzert, Michel Cratzert, Michel Elsner se ženou, Michel Geisler se ženou, Jacob Effenberger se ženou a Martin Geisler se ženou. Ve srovnání se seznamem obyvatel 1651 nalézáme s několika málo výjimkami stejná jména. Jednotlivá nová jména mohou patřit z části svobodným členům rodin a spolubydlícím, z části také těm, kdo si zakoupili pustá stavení. U nových katolíků se dbalo na svědomité dodržení velikonoční zpovědi a přijímání. Dle sestavy ze 13. května 1653 v tomto roce přišlo 125 (v Mníšku 120) osob ke sv. přijímání. 1654 se zpovídalo a sv. přijímání se účastnilo v Oldřichově 155 osob, mezi nimi šolc Georg Passig a stoletá Anna Schwarzová, v Mníšku 145 osob. Berní rula Poté, co protireformace v zásadě skončila, přistoupilo se na novou regulaci daní. Daňové poměry za předchozí doby válečných a náboženských nepokojů se staly zcela neudržitelné. Berní rula z r. 1654 rozděluje obyvatele vesnice na sedláky, chalupníky a zahradníky, stejně jako "Specifikace" z r. 1651. Že se údaje o počtu sedláků a zahradníků v obou listinách liší, lze vysvětlit různým pojetím vrchnostenských, resp. berních úředníku. Sedláků v pravém slova smyslu bylo tehdy v Oldřichově patrně velmi málo; většina majitelů pozemků byli jen zahradníci, chalupníci. Berní rula jistě rozděluje tehdejší vlastníky pozemků podle soudobých daňových poměrů. Tím lze vysvětlit úbytek sedláků, větší počet zahradníků a menší počet domkářů. Celkový počet usedlostí v letech 1651 a 1654 se liší o 2. Tyto dvě usedlosti mohly patřit k šolcovně, neboť lze jen stěží mít za to, že by r. 1654 ve vsi byly prázdné domy. Berní rula žádná "pustá" stavení neuvádí. Nelze zcela vyloučit, že obě nejmenovaná stavení v době protireformace ztratila své majitele, a proto je vrchnost překázala Šolcovi. Později se skutečně objevuje "pustý statek" jako příslušenství krčmy; svůj název si ponechal dosud (viz odstavec o šolcích).

Samotné daně ustanovila odhadní komise. Jako jednotka "usazenosti" se bral čistý výtěžek z majetku velkého 50 strychů. Dle ustanovení českého zemského sněmu z r. 1627 se nemovitost považovala za kompletní usedlost až tehdy, když se obdělalo (oselo) 60 strychů pražské míry. Podle berní ruly z r. 1654 platil jako "skutečně usedlý" jen ten hospodář, který obdělával asi 15 strychů pole. Čtyři chalupníci se počítali jako jeden usedlík. Zahradníci se živili především chovem dobytka, a jako jeden usedlík se jich počítalo osm. Majitelé domů, kteří nevlastnili zemědělsky zužitkovatelnou půdu, se původně nepočítali pro daňové účely. Teprve později se 16 - 24 drobných řemeslníku počítalo jako jeden usedlík. V Oldřichově uvádí berní rula 7 selských statků usedlostí, 19 chalup a 5 zahrad jako obsazené a obdělávané. Z těchto usedlostí (31) mělo 26 - mezi nimi těch 7 statků - ornou půdu. Celková výměra byla 373 strychů. Největší sedlák, Christoph Effenberger, obdělával 30 strychů pole, druhý největší, Christoph Schöler, jen 25 strychů. Z celkové orné půdy bylo 44 1/2 strychů oseto ozimy, 154 strychů jařinou. Dobytka bylo v celé vsi 24 volů, 83 krav a 9 kusů jiných. Na základě tehdejších zjištění bylo obci Oldřichov přisouzen daňový výměr 4 a 13/l6 usedlostí. 25. února 1669 následovalo "k prvnímu kvartálu" připsání "nově usedlých poddaných", k těm, kteří už byli vedeni v letech 1654-1666. Počet usedlostí v Oldřichově zůstal stejný, zatímco v Mníšku se "zvýšil o 5/8 a v Albrechticích (Olbersdorf) dokonce 0 3 a 1/4. Specifikace všech přítomných poddaných frýdlantského panství z 23. ledna 1655 uvádí v Oldřichově 23 zahradníků a chalup a 8 domkářů (v Mníšku 27 zahradníků a 8 domkářů, v Albrechticích jen 11 zahradníků). Také uvádí, kolik každý poddaný vlastnil tažného a jiného dobytka, a kolik korců a čtvrtí osevu vykazovaly orné pozemky. Osev byl udán 307 korci, více než v sousedním Mníšku, kde bylo zaznamenáno je 271 korců a v Olbersdorfu jen 79 korců. Dobytka bylo 34 kusů tažného a 48 hovězího (v Mníšku 30 kusů tažného a 89 hovězího, v Olbersdorfu jen 14 tažného a 28 hovězího). O tři roky později žilo ve vsi podle seznamu obyvatel ze 31. ledna 1658: 21 sedláků /Jacob, Effenberger, Christoph Kratzer, Georg Effenberger, Chritoph Elstner, Hans Stertz, Christoph Geissler Dlouhý, Chridtoph Kratzer Prostřední, Christoph Löffler, Michel Geissler, Christoph Sehöler, Merten Kratzer, Christoph Kratzer Malý, Tobias Geissler, Mathes Effenberger, Georg Passig, Geiorg Leubner, Christoph Passig, Georg Stertz, Christoph Koller, Christoph Geissler a Hans Geissler, 1 dědičný zahradník (Hans Koller), 7 domkářů Christoph Köller, Georg Fiebiger, Michela Elstnera vdova, Georg Geissler, Christoph Krause-byl chromý, Michel Kratzer a Peter Krause (a 10 spolubydlících) Christoph Kaulfersch-starý, Peter Kratzer starý, Christoph Krause-starý, Martin Geissler, Christoph Pfeifer, Georg Köller-pilař, Christoph Effenberger, Georg Haussmann-nový hospodář, Merten Löffler-nový hospodář, a Christoph Haussmann-pilař. Hospodářské poměry v obci se začaly pomalu trochu vylepšovat, proto vrchní berní úřad 7. března 1669 shledal důvod ke zvýšení počtu usedlostí a to ze 4 a 13/16 z r. 1654 o 3 a 1/4. Na jednu usedlost byla vysazena částka 60 fl. daní. Od r. 1683 byl počet usedlostí 8 1/16 o celkové výměře 373 korců orné půdy. Na této výši zůstal i po nové regulaci z 1. října 1684. Tento počet byl nasazen příliš vysoko a tak 16. prosince 1686 byl snížen na 6 5/8 usedlostí. Poddanské poměry po roce 1650 Po skončení Třicetileté války nedošlo v situaci poddaných ke zlepšení, naopak k výraznému zhoršení. V roce 1650 museli šolcové jménem obyvatel vesnic složit vrchnosti přísahu poddanství. Zostření poddanských poměrů se netýkalo ani tak výše daní a odvodů, jako zmnožení robotní povinnosti. Panským úředníkům nečinilo potíže, aby zvyšovali roboty, neboť v žádné kupní smlouvě nebyl určen počet robot. O odvodech obyvatelstva je seznam z r. 1660; nese název "Ullerstorf Sanct-Galli = oder Michaeliss = Zinnss Anno l660 neboli „Daně Oldřichova na sv. Havla a sv. Michaela Anno 1660“, a nachází se v zámeckém archivu ve Frýdlantu. Uvádí jména jednotlivých majitelů nemovitostí s údajem o množství orné půdy a z ní splatných daní. Šolc Georg Passig měl zdaněny 3 pruty půdy 15 groši. Ostatní sedláci byli zdaněni takto: Jacob Effenberger 3 pruty 15 grošů, Christoph Kratzer mladší 2 pruty - 10 grošů, George Effenberg 2 pruty - 10 grošů, Christoph Elsner 3 pruty - 15 grošů, Hanns Stertz 2 pruty - 10 gr., Christoph Geisler mladší 1 prut - 5gr., vdova po Christofu Kratzerovi 1 prut - 5gr., Görge Bassig 1 prut - 5 gr., Michel Austen 1 purt - 5 gr., Michel Geisler 1 prut - 5gr., Christoph Sehöler 4 pruty - 20 gr., Merten Kratzer 1 prut - 5 gr., George Hausmann 1 trut - 5 gr., Tobias Geisler 5 prutů - 25 gr., vdově po Mathesu Effenbergovi 2 pruty - 10 gr., George Bassig mladší 7 prutů - 35 gr., Christoff Pfeiffer 2 pruty - 10 gr., Christoff Bassig 1 l/2 prutu - 7 gr., George Stertz 1 1/2 prutu - 7 gr., Christoff Geisler starší 2 pruty - 10 gr., Christoff Köhler 2 pruty - 10 gr., a Hans Geisler 2 pruty - 10 gr.

Z uvedeného vyplývá, že jeden prut byl zdaněn 5 groši. Z uvedených 23 sedláků (včetně šolce) vlastnili: 1 - 7, 1 - 5, 1 - 4, 3 - 3,8 - 2, 2 - l 1/2 a 7 - 1 prutů pole. Všichni jmenovaní rolníci - s výjimkou šolce - také museli ročně odvádět po jednom kapounu, čímž vrchnost dostala celkem 22 kapounů. Daň zahradníků a domkářů, kteří neměli žádnou ornou půdu, se pohybovala mezi 2 a 12 groši. Zahradník je uveden jenom jeden, Adam Austen, platil stejně jako domkář Hans Bassig 2 groše. Z ostatních domkářů platil Georg Fiebiger 5, Christof Köhler 10 grošů, na 12 grošů byly zdaněny domkáři Michel Köller, Hanns Elstner, Christoff Krause a Michel Kratzer. Rovněž 12 grošů odváděl Christoff Schöller za "místo, na kterém není žádný dům". Po 2 groších platili 14 spolubydlících a to Christof KaulŁerech(starý), Peter Ktatzer (starý), Christof Krusche (starý), Merten Löffler (pilař), Georg Köller (pilař), Elias Hausmann (pilař), Christoff Köller (pilař), Georg Geissler Peter Krause, Hans Köller, Christoff Effenberger (starý), Christof Kratzer (starý), Christof Hausmann (starý) a Georg Leubner. Kromě daně o sv. Havlu a sv. Michaelovi obsahuje daňový spis ještě několik dalších daní, jež měli místní obyvatelé platit. Hans Frantze, Georg Effenberg, Hanns Sterz a manželka Christofa Kratzera platili "kvůli nové pile" 2 kopy a 12 grošů daně z pily. Takovou daň platili také Tobias Geissler (3 kopy 12 gr.), Georg Bassig mladší (l kopu 36 gr.) a Georg Bassig, šolc (2 kopy 24 gr.) Pekař Jacob Effenberg, žijící ve vsi, platil 30 gr. pekařské daně. Stejný obnos odváděl Merten Kratzer jako daň plátenickou. Na dani z luk se vybralo 5 kop 10 gr.; z toho připadlo 49 gr. na Adama Austena, 30 gr. na ženu Mathese Effenberga, 27 gr. na Georga Bassiga, 24 gr. na Christofa Schölera, 12 gr. na Hanse Elsnera, 1 kopa na Christofa Krauseho, 24 gr. na Christofa Kratzera, 1 kopa na Christofa Köhlera a 24 gr. na hajného Georga Geislara. 22 sedláků bylo osvobozeno od účasti na lovu a měli místo toho odvádět po 18 groších lovecké daně, což celkem vyneslo 5 kop 39 gr.

22 kapounů, které byli povinni sedláci odvádět, mělo celkovou hodnotu vyjádřenou v penězích (po 20 gr.) 6 kop a 17 gr. Čtyři osoby platily daň z trávy a slepic v částce po 20 gr., což celkem činilo 1 kopu 8 gr. Celkové zdanění obce se v daňovém registru uvádí částkou 34 kop 40 gr., což potvrdil šolc Georg Bassig a starší obce. Ze stejného roku (1660) pochází i daňový záznam z Mníšku, který uvádí 1 šolce, 18 sedláků, 6 dědičných zahradníků, 20 domkářů a 4 spolubydlící. Součet všech daní zde činil 42 kop 48 gr., z toho připadlo na dědičnou daň 5 kop 49 gr., daň z pily 4 kopy 18 gr., loveckou daň 6 kop 20 gr., a kovářskou daň 15 gr.- tu platil kovářský mistr Martin Stelzig.

Pekaři byli v obci čtyři: Christof Kratzer, Hans Matzig, Hans Hausmann a Christof Hübner, z nichž každý platil 30 gr. Řezník Georg Knesche platil 1 kopu 12 gr. daně. Oba koláři, Michel Starz a Georg Starz platili po 1 kopě 17 gr. "kolářské daně". Zdaněných pláteníků je uvedeno 10; každý platil 10 gr. Daň z rybníků činila 3 kopy a dělil se o ni šolc a Christof Tschiedel (hajný). Daň z trávy a luk odváděli: mlynář Christof Finke 4 kopy, Christof Gutbier 54 gr., Christof Görlach 1 kopu 30 gr. a kovář Martin Stelzig 3 gr. Navíc se muselo odvést 17 kapounů po 20 gr., což v penězích činilo 4 kopy 51 gr. Selské povstání 1680 Stálé zvyšování roboty vedlo r. 1680 k selskému povstání. Nakolik se ho účastnilo zdejší obyvatelstvo, není úředně zaznamenáno. Stranou nestáli, to vyplývá ze "Stížnosti Frýdlantských obcí" na exekuci vykonanou na věrných poddaných, kterou všichni nevinně podstoupiti museli", přestože "v životě nikdy nerebelovali", tj. až doposud žádným způsobem nepovstali proti vrchnosti. Zmiňuje se zde, že Oldřichov dal 25 fl.40 kr a Mníšek 32 fl. 40 kr "Vaší Milosti nejvyššímu strážmistru panu hraběti Kuffsteinovi z Harantova regimentu". Také musel Oldřichov zaplatit 30 fl. a Mníšek 36 fl. 30 kr. na dalších vydáních. Dále je známo, že na setkáních, která organizoval řasnický kovář Andreas Stelzig, vůdce povstání, se účastnil také Michel Kratzer z Oldřichova. Každopádně byl vybrán, aby v naší vsi a možná i v blízkém sousedství organizoval povstání. Prokazatelné je dále, že se povstání účastnili šolcové Hans Priebsch z Oldřichova a Hans Görlach z Mníšku, kteří proto na základě rozsudku z 2. listopadu 1683 museli opustit svou krčmu, nebo ji znovu zaplatit částkou 300 fl. Podle specifikace z 20. května 1686 z toho oldřichovský ani mníšecký šolc nezaplatili nic. Pozdější zápis uvádí, že oldřichovský šolc ze svého dluhu zaplatil 15 a mníšecký stejný obnos do vrchostenského úřadu. Jestli zaplatili zbytek, není známo. Možná, že jim byl, stejně jako je to dokázáno u jiných šolců, "milostivě" odpuštěn.

Císařská komise, která měla zkoumat poměry mezi obyvatelstvem na panství frýdlantském, obdržela stížnosti i z Oldřichova, Mníšku a Olbersdorfu. Dokazuje to bod 22. ospravedlňujícího zápisu tehdejšího majitele panství z 22. září 1687, kde uvádí: "Když vrchnost něco staví, musí zde být jistý počet pomocníků k různým pracem. Ježto pak Oldřichov, Mníšek a Olbersdorf jsou odlehlé, není to jen tak, aby dali stálé pomocníky a zaplatili je; že by pak museli zároveň konati 3 denní robotu je proti pravdě". Patrně ze všech vsí podali stížnost pláteníci, na kterou majitel panství dal toto vyhlášení: "Plátenická daň je daní stoupající nebo klesající, vrchnost ji může zvýšit nebo snížit, a je na svobodné vůli každého poddaného, jestli se zapíše ke tkalcům nebo ne. Dříve byl každý tkalcovský stav zdaněn ročně 36 xr a každá kopa zhotoveného plátna 4 xr. Pokud na každém stavu lze zhotovit ročně nejméně 25 kop plátna, tak by bylo 4 xr. daně 1 zlatý 40 xr, a spolu s daní ze stavu obnáší 2 zlaté 16xr. Protože však mnoho těchto daní je zamlčeno a odvádí se sotva třetina, jsou tyto daně spojeny. Tím se nestává žádná nespravedlnost a každá vrchnost má dbát na povinnosti a je v její moci zkrátit výhody poddaných. Tkalci nemohou zhotovit mistrovská díla, jako činí cechovní mistři města Frýdlantu a Nového Města, toto jim zaručují stará privilegia daná jim předchozí vrchností, přičemž je já, jakožto nynější vrchnost, musím chránit. Však vám venkovským tkalcům před lety bylo také možno založit vlastní cech, což jste tehdy neučinili. Podle toho se tedy jedná o zbytečnou stížnost."

Poddaní z horských vsí si také stěžovali na nutnost stavění vlčích pastí. Na to je odpověď vrchnosti: "Odedávna jsou poddaní povinováni stavěním vlčích pastí ve vlastním zájmu, což zůstává celou dobu a nikdo si nestěžoval". Po skončení selských bouří byly stížnosti venkovského obyvatelstva podrobně zkoumány. Císařský výnos z r. 1680 sice požadoval, aby robotní povinnost nebyla delší nežli 3 dny v týdnu, ale při všemohoucnosti šlechty vlastnící půdu, takové výnosy nenalézaly slyšení. Panští úředníci pokračovali i nadále ve starých způsobech. V nařízení z r. 1692 vrchnost ukládá svým poddaným jejich povinnosti písemně, zároveň bylo pohroženo tvrdými tresty všem, kdo by se neřídil oznámenými příkazy. Nová protivenství V posledních dvou desetiletích 17. stol. opět v naší krajině řádil dýmějový mor. Na podzim 1680 si vyžádal v Liberci 308, v Ratschendorfu 28, v Krásné studánce 38 a v Kateřinkách 25 obětí. I naše ves jistě nebyla ušetřena této epidemie. Přibližně o dvě desetiletí později, r. 1697 zničilo údolí Jeřice silné krupobití. Severní válka, přestože Frýdlantsko patřilo k neutrálním územím, přesto uložila vsím jisté zatížení, a jistě se toto nevyhnulo ani Oldřichovu. Toto vychází ze skutečnosti, že sousední Mníšek tehdy byl zatížen naturálními odvody a válečnou daní. Katastr 1713 Války minulých dob značně zvýšily daňové povinnosti. Mnohdy byly ale daňové výměry nespravedlivé, a tak byl r. 1713 založen nový katastr, aby mohly být i daně nově upraveny. Podle něj Oldřichov tehdy měl 35 domů. Čtyři z nich neměly žádné pozemky, jejich majitelé měli "pouhé domky" a žili "nuzně z nádenické práce". Sedláci vlastnili 97 špatných polí, celkem 125 strychů polí 3. třídy. Dalších 38 1/2 strychů pozemků leželo ladem a 210 3/4 strychů bylo pustých. Z dvaceti luk se ročně sklidilo 37 1/2 vozů sena a 17 vozů otavy. Dobytka bylo napočítáno: 1 kůň, 33 volů, 41 krav a 29 ks drůbeže. 19 chalupníků vlastnilo každý 4 - 15 strychů orné půdy. U potoka byly 4 pily. Celkové ohodnocení vsi zní: "Tato ves leží v horách se studenou horou a kamenitou půdou". Visitace 1722 Poznatky z r. 1713 nebyly pro vyměření daní zcela spolehlivé, neboť zprávy od vrchnosti obsahovaly několik nepřesností. Proto musela 1720 státní komise zjistit polnosti a jejich výnosy, jakož i roční čisté zisky řemeslníků. Výsledky kontroly katastru 1713 byly zapsány ve zprávě z r. 1722 nazvané "Ocular Visitation" (něco jako "očitá vizitace"). Osevy vesnice Oldřichov zde jsou uvedeny 189 1/4 srychu. Shledáno bylo 189 1/4 strychu polí třetí třídy, 92 3/4 strychů mokřin a 545 strychů neobdělané země. Pozemků sloužících jako zahrady bylo pouze 9/16 strychů. Výnos z luk byl zaznamenán 47 3/4 vozů sena a 23 1/2 vozů otavy. Lesů bylo shledáno 20 provazů. Z řemeslníků jsou opět uvedeny čtyři pily. Počet usedlostí zdaněných byl r. 1734 v Oldřichově 7 5/8, od 1. listopadu 1735 ale 7 6/8. V Olbersdorfu ve stejnou cobu stoupl počet z 5 6/8 na 6, v Mníšku zůstalo 9 a v Hohenwaldu 1/16. Povodně a hladomory Obyvatelé v 18. století nezůstali ušetřeni živelních pohrom a hladomorů. Na Vánoce 1723 byla velká voda, kdy se Jeřice vylila ze svého koryta. Také 2. září 1769 byla opět povodeň. Silné krupobití postihlo naši ves 18. února 1752 a 26. září 1767. Zima v letech 1739 - 1740 byla tak tuhá, že ani nejstarší pamětníci nic takového nezažili. Mrazy začaly již v říjnu 1739 a trvaly až do března 1740. Zlá drahota potravin byla v letech 1719, 1720, 1746, 1761 a 1762. Hrozný hladomor byl 1770 - 1772. Následkem deštivého počasí v r. 1770 se zkazily polní plodiny, které ani nedozrály a nebyly sklizeny. Také zima 1770 - 1771 byla zcela abnormální. Na Nový rok ještě nebyl sníh. Leden byl tak mírný, že lidé mohli chodit bosi do Hejnic. Teprve v březnu uhodily tuhé mrazy, které trvaly až do konce dubna. Ozimy byly zcela zničeny. Již 1770 dosáhla cena pšenice výše 6 fl. Po neúrodě 1771 stoupla na 18. fl. Strych žita se platil 16 fl. Anály tuto dobu zaznamenaly jako "16 zlatkovou dobu". Brzy se projevil všeobecný nedostatek potravin. Každý musel to, co měl, velice šetrně rozdělit mezi svou rodinu, ti, kteří vše spotřebovali a nic nemohli získat, museli sáhnout po žebrácké holi, a přitom trpěli hlady. Mnozí byli nuceni požívat ty nejprapodivnější potraviny. Následkem špatné stravy se koncem r. 1771 objevila nemoc připomínající mor, která trvala až do léta 1772 a v Oldřichově sklátila 19 a ve Filipce 29 osob. Kronikáři tuto horečnatou epidemii označují jako "Faulfieber" - něco jako hnilobná horečka a připisují ji požívání mouky vyrobené z přezrálého, naklíčeného obilí smíšeného s plevely a námelem. Nemoc, která měla v těžkých případech i smrtelný průběh, se projevovala silnými bolestmi břicha, křečemi končetin, strhanými rysy, pocením a epileptickými záchvaty.

Počátky lepších poměrů pro poddané Poměry poddaných v té době byly stále ještě velice tísnivé. Podle záznamu z r. 1748 v Oldřichově 35 sedláků odvedlo celkem 2912 dní ruční roboty. V Mníšku dle farní listiny z r. 1767 musel každý sedlák odvést polní práci s jedním potahem, zatím co každý domkář musel půl dne "sekat". Na základě stížností poddaných na přílišnou zatíženost od jednotlivých vrchností a jejich úředníků, což zjišťovala císařská komise, byla zjištěna potřeba zlepšení poddanských poměrů. Císařský patent z r. 1775 (13. srpna) určil, že napříště smí robota zabrat jen tři dni v týdnu a že robota bude vyčíslena pevně stanovenou cenou, tj. že ji lze přeměnit na mírnou peněžní daň.

Sobotní patent ze 4. září 1775 nechal zemědělcům volbu, zda chtějí dodržet "staré zvyklosti", nebo zvolí navržený druh roboty. Nový patent rozlišoval tři třídy podle daňového řádu a to, že všichni poplatníci, kteří platí 60 - 40 fl. daní, musí robotovat tři dni v týdnu, kdo platí 40 - 20 fl. dva a kdo platí 20 - 10 fl. a ještě méně daní, tak jen jeden a půl dne v týdnu.

Taky bylo poddaným dovoleno uzavřít smlouvu "o třetím způsobu. "Kdo tento způsob zvolil, nebyl vázán ani starým ani novým robotním patentem. Počátkem listopadu 1775 se museli poddaní jednotlivých panství dostavit k příslušnému hospodářskému úřadu a tam za přítomnosti úředníka učinit prohlášení, zda chtějí zůstat při staré robotě, nebo se rozhodnout pro nový patent, nebo pro "třetí způsob". Jak se oldřichovští rozhodli, je vidět z následujícího:

Podruzi: mimo těch, kteří jsou patentem z r. 1775 zcela osvobozeni, každý je povinen 13

Stará robota: čp 6, platil daní r. 1773 10 fl. 4 1/2 kr.

Ambros Arnold má ročně složiti tři zlaté 37 kr. a za pustý statek patřící ke krčmě čtyři zlaté 12 kr. Dále je zcela osvobozen od naturální roboty, ježto obstarává úřad rychtáře, vybírá daně pro vrchnost, provozuje výčep piva a kořalky. S poznámkou: pokud není způsobilý zastupovat svůj úřad rychtáře, je povinen podle vrchnostenského dobrozdání zvolit zástupce, s ním se vyrovnat, nebo jej odměnit.

Poučné je krátké shrnutí předešlé tabulky. Všichni majitelé pozemků i domů byli ruční robotníci. Po třech dnech v týdnu, tedy celkem 156 dní v roce byli povinováni robotovat majitelé čísel 1, 3, 4, 8, 9, 11, 14, 15, 16, 25, 49 a 50, po 2 1/2 dnech týdně, tedy 130 dní ročně byli povinováni majitelé čp. 41 a 48, po dvou dnech týdně, tedy 104 dní ročně majitelé čp. 42, 45, 46 a 47 a 34. Domkář z čp. 5 vykonával týdně 1 den roboty, celkem ročně 52 dní. Na selských pozemcích vystavěné domky čp. 10, 13, 28, 30 a 53 byly povinovány 13 dny ročně, ale majitel čp. 10 byl kovář a jako takový byl zproštěn robotní povinnosti, protože odváděl normální kovářskou daň. Podruhové museli dle robotního patentu z r. 1775 vykonávat též 13 dní roboty ročně. Šolcovna čp. 6 zůstala u starých závazků. Třetím způsobem si 2 dny roboty týdně zvolili majitelé čísel 19, 20, 39, 43 a 44. Majitel čp. 38 se tímto způsobem rozhodl pro 1 1/2 dne týdně, tj. 78 dní v roce, a navíc ještě 21 dní při štípání dříví, žních a senoseči. Domkáři čp. 26, 27, 29 a 37 tímto způsobem přebírali týdně 1 den roboty, tedy ročně 52 dní a navíc 13 dní při štípání dříví, žních a senoseči. Domkáři čp. 31, 35 a 36 měli po 39 dnech, domkář čp. 32 - 36 dní a domkáři čp. 23 a 24 po 26 dnech. Nejvyšší daňové zatížení v r. 1773 mělo čp. 50 /18 fl.39 kr/. Pak následovali: čp. 4 - 16 fl. 27 kr., čp. 3 - 14 fl.46 kr., čp. 11-13 fl. 7 kr., čp. 19 a 20 12 fl. 58 1/2 kr., čp. 25 - 11 fl. 46 kr., čp. 8-11 fl. 21 kr., čp. 9-11 fl.10 kr., čp. 49 - 10 fl.57 kr., čp. 38 a 39 - 10 fl. 40 1/2 kr., čp. 1 - 10 fl.22 kr., čp. 6 - 10 fl.4 l/2 kr., čp. 14 a 15 - 9 fl. 39 kr., čp. 43 a 44 - 9 fl. 39 1/2 kr., čp. 48 - 8 fl.1 kr., čp. 41-7 fl. 49 kr., čp. 42, 45, 46 a 47 - 5 fl.58 kr., čp. 34 - 5 fl. 4 kr., čp. 27 - 4 fl 1 1/2 kr., čp. 29 - 3 fl.34 1/2 kr, čp. 37 - 3 fl. 22 1/2 kr., čp. 32 - 2 fl. 34 1/2 kr., čp. 35 a 36 - 2 fl. 3/4 kr., čp. 5 - 2 fl. 24 kr., čp. 12 a 31 - 1 fl. 54 kr., čp 17 -1 fl. 40 1/2 kr., čp. 24 - 1 fl.27 kr.. a čp. 23 - 1 fl.4 l/2 kr. Osvobozena od daně byla čp. 10, 13, 26, 28, 30 a 53. Na selském povstání 30. a 31. července 1775 se naše obec jistě podílela. Již shromážděným sedlákům ale nebylo možné přijít do Frýdlantu, neboť jim cestu zahradilo vojsko, vyslaná Komise předala zdejší přání v písemné podobě. Podle ní zdejší poddaní chtěli do budoucna konat jen to "co Jeho Veličenstvo císař jim uloží". Slezské války V pátém desetiletí 18. století Slezské války vícekrát přinesly obci průchody císařských i nepřátelských vojsk, které vždy znamenaly plenění a požáry. První z nich byl již 1741. Větší oddíly pruských vojsk se ve vsi objevily v pozdním podzimu 1744 a v létě 1745. V listopadu 1745 "přišel do obce druhý batalion regimentu prince Cotty, který předtím ležel v Berzdorfu u Liberce.

Také Sedmiletá válka se naší vsi nevyhnula (1756—1763). Existuje zpráva, která uvádí, že 12. března 1757 u Oldřichova byla "akce". V létě 1757 několikrát vsí prošli vojáci. Začátkem roku tu leželi Chorvaté; nedopatřením zastřelili zdejšího svobodného mládence Gottfrieda Geisslera. Pruský povyk Válka o bavorské dědictví v r. 1778, mezi lidmi nazývaná jen jako "Pruský povyk" přivedla do naší vsi vojsko prince Jindřicha Pruského. Prusové byli značně neoblíbeni, protože "mimo jiná vydírání" ve vsi, která již v posledních letech byla velice poškozena morem a válkou, odváděli obyvatelům ze stájí dobytek, hlavně koně. V srpnu 1778 se v našem údolí objevili pruští husaři, přicházející od Hejnic, kteří tu zle řádili, a obzvláště se zaměřili na obě šolcovny ve Filipce a Oldřichově.

4. září v Hemmrichu údajně Prusové zajali tři rakouské husary. 5. září přišli do Oldřichova husaři z regimentu Podgurského a rekvírovali obilí, zejména oves. Není jisto zdali Wachstein neboli Strážní kámen nedaleko části Pily připomíná tuto, nebo dřívější pruské vojny, v každém pádě zde vojáci museli držet stráž. V zámeckém archivu ve Frýdlantu "Pravdivý výčet těch poddaných frýdlantské vrchnosti, kteří od pruských vojsk byli zbaveni tažného dobytka a nemohou si jej znova pořídit, pak takoví, kteří nemají oves k jarnímu setí a tací, jejichž rodiny ještě nejsou schopny pracovat - ti všichni pak naléhavě potřebují pomoc. Podle něj byli v Oldřichově majitelé 2 koní a 2 volů a v blízkém Mníšku 2 volů, které si nebyli schopni znova opatřit. Postiženým se mělo v Oldřichově vyplatit 86 fl. a v Mníšku 30 fl. K jarnímu setí byly v Oldřichově vydáno 155 měřic 164 ovsa, v Mníšku 140 měřic. Dále mělo být těm nejpotřebnějším vydáno obilí na chleba a to v Oldřichově 133 měřic, ve Filipce 45 a v Mníšku 81 měřic žita.

Podle záznamu z r. 1779 bylo za Pruské války vypleněno v Oldřichově 30 poddanských rodin - celkem 172 osob, ve Filipce 21 rodin - celkem 112 osob a v Mníšku 29 rodin - 176 osob. Na jejich podporu byla v Oldřichově žádána peněžní podpora 269 fl., ve Filipce 81 a v Mníšku 281 fl. Jestli byla celá tato částka vyplacena, o tom se listina nezmiňuje. Císař Josef II. v naší vesnici. Brzy po skončení této války do naší vesnice zavítal šlechetný císař Josef II. a to 16. září 1779. Přijel od Liberce přes Ruprechtice a Fojtku a odsud jel přes Hemmrich na Frýdlantsko.

O návštěvě milovaného monarchy se píše v ručně psané pamětní knížečce Augustina Augstena, nar. 5. září 1781, pozdějšího šolce ve Filipce. Píše se tu: 16. září 1779, ve čtvrtek o půl deváté dopoledne Jeho Veličenstvo císař Josef II. projel skrz vesnici Hemmrich a Filipku a s ním jeden generál s jedním jezdcem a jedním inženýrem a dvěma čeledíny a 5 husary a pan inspektor Paul z Liberce se svým jízdním sluhou, kde můj otec musel jet s sebou až do Raspenavy k vápence, odtud pak dostal povolení, aby se vrátil domů, protože měl bolavou nohu. Pozn: ten otec byl Johann Christoph Augsten, nar. 18. června 1736, † 7. prosince 1807 jako majitel šenku na Hemmrichu. 28. října 1765 se oženil a Marií Terezií Effenbegerovou z Filipky čp. 11 (1747-1788). Jeho syn Bernard Augsten (nar. 15. 5. 1771) byl jednu dobu grenadýrem v pruské armádě v kompanii hejtmana Blomberga, kde 30. září 1788 byl vyřazen a poté ještě sloužil u rakouského dělostřelectva, v Jelínkově kompanii 1. pluku polního dělostřelectva. V létě 1793 byl zraněn a zemřel 20. června 1793 v polním lazaretu ve Valeneiennes. Zrušení nevolnictví Na svých mnoha cestách po Rakousku se císař Josef II. na vlastní oči přesvědčil o útlaku poddaných, o daních a robotách. Přesvědčil se, že poddaní nemohou změnit své bydliště bez písemného svolení vrchnosti, že tedy jsou vázáni na půdu, že žijí ve stálém nebezpečí, že kvůli malému přestupku a často i bezdůvodně mohou ztratit dům i pole, že nemají právo rozhodovat o výchově svých dětí, že musí vždy jednat podle příkazů vrchnosti a to i v případě, že jim to způsobí velkou škodu, a že dennodenně jsou vystaveni zvůli vrchnostenských úředníků. Všechny tyto okolnosti způsobily, že císař se rozhodl dát svému milovanému lidu vytouženou svobodu. Poté co 29. listopadu 1780 nastoupil samostatnou vládu nad dědičnými územími, dal se do uskutečnění tohoto plánu. Již 1. září 1781 vydal patent, ve kterém ukládal veřejným úřadům, aby se zastaly poddaných proti neúnosnému útlaku ze strany vrchnosti a jejich úředníků. O měsíc později, 1. listopadu 1781, zcela zrušil nevolnictví a místo toho zavedl zmírněné poddanství.

V úvodu příslušného patentu se píše: „Jelikož jsme uvážili, že zrušení nevolnictví a povolení umírněného poddanství podle příkladu našich rakouských dědičných zemí má dobrý vliv na zlepšení kultury a průmyslu v zemi, a protože rozum a láska k lidem hovoří pro tuto změnu, došli jsme k závěru zcela zrušit nevolnictví a místo něj zavést umírněnou poddanost. A v prováděcím nařízení se praví: „Což to není nesmysl věřit, že vrchnost vlastnila zemi, ještě než tu byli poddaní, a že tento svůj majetek za jistých podmínek předala těmto poddaným? Což by na místě nemuseli všichni utéci kvůli hladu, kdyby nikdo neobdělával půdu?"

Všechny námitky stavů proti tomuto císařskému patentu se dočkaly patřičného zamítnutí. Zrušení nevolnictví vyvolalo mezi lidem všeobecné nadšení a osvobození poddaní velebili "dobrého císaře". Ve všech kostelích v celé zemi byly slouženy děkovné mše. Šlechetný či vážený monarcha byl opěvován v četných písních.

Se zrušením nevolnictví a zavedením omezeného poddanství ovšem nezmizely hned všechny feudální daně a roboty. Ještě po několik desetiletí byl lid na venkově zatížen dosti tvrdými službami a daněmi.

Poddanské poměry v následující době

Brzy po zrušení nevolnictví počaly vrchnosti v souladu s poddanými zmírňovat roboty a odvody. Dle císařského rozkazu také bylo uvedeno do chodu spravedlivější zdanění. V r. 1785 došlo k novému změření země a pozemků. Všechna pole, zahrady, křoviny a lesy byly změřeny a daně byly vyměřeny podle vypočítaného výnosu z pozemků. Podle Josefínského katastru založeného r. 1775 vykazoval Oldřichov, který tehdy čítal 56 čísel popisných, 318 jiter 360 čtverečných sáhů orných polí, 419 jiter 1262 čtv. sáhů luk a 1487 jiter 761 čtv. sáhů lesů. Úroda činila 1243 7/16 měřic žita a 3811 3/16 měřic ovsa. Lesy dodaly 791 5/64 sáhu měkkého a 189 38/64 sáhů tvrdého dříví. Roční výnos byl vyčíslen na 1684 14/16 měřic polních plodin, 1184,15 centů sena, 273,88 centů otavy a 791 5/64 sáhů měkkého a 189 38/64 sáhů tvrdého dřeva. V průměru připadlo na jitro a rok 5 5/16 polních plodin, 3.49 centů krmiva a 42/64 sáhů dřeva. Pro výpočet daní sloužil brutto výnos. Ze 100 fl. brutto výnosu potřeboval sedlák dle předpokladu pro sebe a svou rodinu 70 fl., z ostatních 30 fl. ale musel zaplatit státu 12 fl. 14 kr., a vrchnosti 17 fl. 46 kr. Ještě ve stejném roce - 1785 - došlo na frýdlantském panství k nové regulaci roboty.

Následuje robotní záznam sestavený na základě dohody mezi vrchností a poddanými.

Tato ustanovení ještě neuspokojila všechny poddané. R. 1789 proto došlo k novému srovnání vrchnosti s poddanými ohledně vykonávání další roboty. Pozemková daň (na sv. Jiří a sv. Havla), kapounová daň a daň z prádla zůstaly jako doposud. Namísto ovsa bylo možné platit a to za každý strych 1 fl. 45 kr. Ruční robotníci doznali úlevu tím, že od nynějška bylo možno platit za pevně určený počet robotních dní. Ruční robotníci platili za den 9 kr., zahradníci 8 a 7, domkáři 6 kr. Nájemci církevních pozemků zůstali u svých předepsaných povinností. V celku odpovídala robotní povinnost na přelomu 18. století a ještě i potom služebním povinnostem daným podle urbáře z r. 1777, jen v některých případech se srovnáním z r. 1789 docílilo jistého zmírnění. Podle robotního záznamu z r. 1777 byli v Oldřichově povinování 156 dny ruční roboty sedláci z čp. 1, 3, 4, 8, 9, 11, 14, 15, 16, 25, 49 a 50; 130 dny pak sedláci z čp. 41 a 48, 104 dny sedláci z čp. 19, 20, 39, 42, 43, 44, 46 a 47 a 99 dny sedlák z čp. 38.

Ve srovnání s r. 1789 klesla povinnost ruční roboty: ze 156 na 120 dní u čp. 15, ze 156 na 124 u čp. 8, ze 104 na 78 u čp. 19, 45 a 46, ze 156 na 90 u čp. 90, ze 156 na 94 a nakonec na 80 u čp. 25. 156 dní zůstalo u čp. 14, 104 dni u čp. 43. Také dědičná zahrada čp. 34 dostala ponecháno svých 104 dní. Nově vytvořené hospodářství čp. 88 dostalo 78 dní. Taktéž čp. 59. Domkáři čp. 26, 27, 29 a 37 měli podle urbáře z r. 1777 65 dní, čp. 37 bylo sníženo o jeden den; čp. 27 a 29 zůstala u 65 dní. Domkář čp. 5 taktéž měl r. 1789 stejně jako 1777 52 dní. 39 dní měli podle urbáře 1777 domkáři 31,35 a 36, jakož i podruzi čp. 12 a 17, ani oni nedoznali žádného snížení. Usedlost čp. 82 byla 1777 zatížena 32 dny, u toho taky zůstala. Také podruzi z čp. 23 a 24 měli podle 1777 zátěž 26 dní, která jim zůstala, taktéž čp. 52, a čp. 32 a 33, která měla 18 dní. Podruzi čp. 13, 18, 28, 30, 52, 53, 54, 55 a 56, stejně jako teprve po r. 1785 postavené domy čp. 57, 64, 65, 69, 71, 72, 90, 80, 93 byly povinovány 13 dny. Po r. 1785 měli všichni vlastníci domů a pozemků, pokud neplatili daň 2 fl. povinnost 13 dnů ruční roboty. Všechny neodpracované dny ruční roboty mohly být vyrovnány penězi. Podle robotního záznamu z r. 1785 směly zaplatit 126 dní roboty čp. 1, 3, 4, 8, 9, 11, 14, 15, 16, 25 a 49, 150 dní čp. 50, 10 dní čp. 34, 100 dní čp. 41, 48, 98 dní čp. 43 a 44 a 69 dní čp. 38. Domkáři a podruzi mohli všechny dny vyrovnat penězi. Kovář z čp. 10 byl osvobozen od roboty, stejně tak listonoš. Pozdější odpisy robotních dní odpovídají vždy oddělení pozemků. Peněžní odškodnění za nevykonanou robotu je v kupních smlouvách uváděna jako "robotní peníze". Novější usedlosti většinou dostaly předepsány "robotní peníze" ihned. Všeobecná daň a zároveň nejstarší daň poddaných vůbec byla pozemková daň, která se platila polovinou o sv. Jiří a druhá polovina o sv. Havlu. Proto bývala nazývána jako jiřská a havelská daň.

Podle záznamů v konšelské knize měli o každém dni splatnosti odvést: 18 krejcarů a 3 feniky čp. 59, po 14 kr. čp. 27 a 29, po 11 3/4 kr. čp. 43, 11 kr. 3 f., čp. 35, á 1/2 kr. čp. 8. 8 kr. 3 f. čp. 15, 8 3/4 kr. čp. 14, po 8 kr. čp 23 a 25, po 7 kr. čp. 13 , 24 , 32 , 37 , 52, 54 , 57 a 64 po 6 kr. čp. 31, 45, 46 po 5 kr. 3 1/2 fen. čp. 88, 3 1/4 kr. čp. 82 a po 3 kr. čp. 5 a 34 Daň z prádla činila u všech majitelů domů a pozemků r. 1785 10 kr. Osvobozen od ní byl jedině kovář z čp. 10. Snížení této daně u čp. 3 na 6 3/4 kr, u čp. 25 na 6 1/2 kr. a u čp. 8 na 7 1/2 kr. má zcela jistě svůj důvod v rozdělení usedlosti. U čp. 82 je později tato daň uvedena 12 2/4 kr. a u čp. 88 5 kr. Daň z kapounů odváděli jen majitelé větších pozemků. Po 20 kr. platili čp. 14, 15, 45 a 46, po 15 1/2 kr. čp. 8, po 13 1/3 kr čp. 3 a 25, po 10 kr. čp. 43, 59 a 88 a 5 kr. čp. 82. Obtížnou daní větších zemědělců byla odedávna daň z ovsa, která se až do konce 18. stol. odváděla v naturáliích. Oves odváděný jako daň tvořil část kontribuční obilní daně. Sloužil k vydržování a výživě koní, kteří patřili vojskům trvale pobývajícím na panstvích. Obzvlášť důležitá byla v čase válek. Tato naturální daň byla později nahrazena "kontribuční obilnou daní". Od vlády císaře Josefa II. byly přebytky ukládány do fondu. Po zrušení nevolnictví byl výnos "kontribučního obilního fondu" na panství rozdělen mezi dřívější poplatníky této daně. Tyto fondy byly později použity ke zřízení okresních zemědělských záložních pokladen. Frýdlantská záložna byla založena r. 1882 a obnovena 1931. Řemeslníci byli povinováni řemeslnickou daní, tkalci tkalcovskou, šolc platil daň z pekařství a porážek, mlynář mlynářskou, krejčí krejčovskou daň atd.

Daňové poměry počátkem 19. století, nová regulace Po nových daňových výměrech z let 1785 - 1789 došlo k nové regulaci daní. Ze 100 fl. brutto výnosu připadlo 12 fll . 14 kr. státu a 17 fl. 46 kr. majiteli panství. V kupních smlouvách z následující doby jsou vesměs zaznamenány daně, které mají majitelé platit. Poplatky se dělily na obecné daně a zvláštní výdaje. Podle údajů z konšelské knihy obecné daně činily u čp. 52 fl. 43 2/4 kr, u čp. 8 7 f1 54 3/4 kr., u čp. 13 21 kr., u čp. 15 9 fl. 45 kr., u čp. 25 5 fl 46 1/2 kr., u čp. 32 5 fl 46 1/2 kr., u čp. 24, 5 fl 44 1/2 kr., u čp. 35 1 fl 39 3/4kr., u čp. 37 3 fl 3 kr., u čp. 43 19 fl T 1/4 kr., u čp. 45" 3 fl 43 2/4 kr., u čp. 46 3 fl 52 kr., u čp. 54 2 fl 50 3/4 kr., u čp. 64 29 3/4 kr., u čp 69 16 kr., u čp. 72 30 3/4 kr u čp. 82 2 fl 28 2/4 kr. a u čp. 88 11 fl 14 kr 2 fen. Zvláštní výdaje činily čp. 5 7kr., u čp. 8 47 2/4 kr., u čp. 13 2 3/4 kr., u Sp. 15 42 kr., u čp. 24 2 1/2 kr., u čp. 25 34 3/4 kr., u čp. 32 8 kr., u čp 34 25 1/4 kr., u čp. 35 9 1/4 kr., u čp. 37 17 1/4 kr., u čp 43 1 fl a 8 3/4 kr., u čp. 45 24 1/4 kr., u čp. 46 23 1/4 kr. u čp. 54 5 3/4 kr., u čp. 64 3 3/4 kr., u čp. 69 /2 kr., u čp 71 k kr., u čp. 72 1 2/4 kr., u čp. 82 14 2/4 krt a u čp 88 41 kr a 1 fen. čp. 27 platilo celkem daní 4 fl 27 l/2v kr.

Daň domovní je zaznamenána u čp. 13 - 7 3/4 kr. a u čp. 71 - 8 kr, daň z pozemků u čp. 24 - 22 kr. Rok 1803 přinesl personální daň, každý obyvatel nad 15 let měl ročně zaplatit 30 kr. Za francouzských válek byla zavedena daň z majetku - desetiprocentní, která zcela zruinovala malorolníky a zahradníky. Po jejím zrušení r. 1812 byla zavedena daň z příjmu a 1820 daň z budov. 1829 byla zrušena personální daň a namísto ní zavedena potravní daň. V roce 1830 činila v Oldřichově základní daň 391 fl. 42 kr. a daň z budov 84 fl., celkem 475 fl. 42 kr. V sousedním Mníšku je vyčíslena základní daň 592 f. 19 kr.,3 fen, daň z budov 93 fl. 20 kr a celková suma činí 685 fl. 39 kr. 3 feniky. Blízké Albrechtice odvádějí 284 fl. 26 kr. 1 f. základní daně a 51 fl. 20 kr. daně z budov, celkem 335 fl. 46 kr. 1 fen. přímých daní. Na základě nového katastrálního měření z r. 1843 byla základní daň nově regulována. Výměra větších pozemků kolem r. 1800 Usedlosti v naší vsi byly uváděny jako ruční statky, protože jejich majitelé byli vrchnosti povinováni pouze ruční robotou, nikoli jako v jiných obcích robotou s potahem. Do skupiny statků s povinností ruční roboty byly zařazeny čp. 1, 3, 4, 8, 9, 11, 14, 15, 16, 25, 49 a 50, dále pak čp. 49 a 48 a nakonec čp. 19, 20, 38, 39, 42, 43, 44, 45, 46 a 47. Usedlost čp. 34 byla vedena jako dědičná zahrada. Jako domky byly posuzovány čp. 5, 26, 27, 29, 31, 35, 36 a 37 a jako domy podruhů čp. 10, 13, 18, 24, 28, 30, 32, 33, 53, 54, 55 a 56. Ze zahrad a domků můžeme dle konšelské knihy uvést jen některé. Čp 5 vlastnilo 1 jitro, 875 sáhů polí a 1 jitro 191 sáhů luk, 5p. 27 5 jiter 343 sáhů polí, 4 jitra 1104 sáhů luk a 1 jitro 150 sáhů lesa, čp. 29 4 jitra 874 sáhů polí,7 jiter 513 sáhů luk, čp. 34 5 jiter 504 sáhů polí, 9 jiter 162 sáhů luk, čp. 35 2 jitra 314 sáhů polí, 3 jitra 967 sáhů luk, čp. 37 3 jitra 440 sáhů polí, 8 jiter 1038 sáhů luk a 1 jitro 600 sáhů lesa, čp. 59 5 jiter 227 sáhů polí, 12 jiter 857 sáhů luk a 1024 sáhů lesa. čp. 82 4 jitra 1400 sáhů polí, 200 sáhů luk, čp. 88 5 jiter 1438 sáhů polí, 7 jiter 693 sáhů luk a 2 jitra 1069 sáhů lesa. Většina údajů již patrně nesouhlasí, protože se změnily prodejem a koupí. Válečná léta a nouze počátkem 19. století První pětina 19. století přinesla naší vesnici těžké časy. Započaly je bouře a povodně. Koncem ledna 1801 se přehnala silná vichřice, která natropila mnoho škody; ještě dnes se mezi lidmi říká: "roku jedna, když šel ten silný vítr".

14. června 1804 následovala velká povodeň spojená s přívalem kamení, štěrku a písku, která poškodila mnoho stezek, cest, mostů, polí a domů. Následující rok 1805 přinesl velkou drahotu chlebového obilí; jeden strych žita stál 15. července v Liberci 53 fl. Mnoho lidí nemělo na chleba a po celé týdny museli zahánět hlad vařenou zeleninou a kořínky. Po hladomoru následovaly epidemie nemocí, horká nemoc a úplavice zahubily mnoho lidí.

V následujících letech procházela naší vsí vojska, zejména r. 1809.

Státní bankrot, který vypuknul po osudném finančním patentu z 20. února 1811, přinesl velkou hospodářskou nouzi. Bankocetle, které tehdy byly v oběhu, byly sníženy na pětinu své původní hodnoty a později vyměněny "výměnné stvrzenky" (pozdější vídeňská měna). Tisíce lidí přišlo na žebrotu. Následek nešťastného státního bankrotu bylo, že v oběhu nebyly téměř žádné peníze a potraviny nezvykle podražily. Velkou tíseň přinesl obyvatelstvu válečný rok 1813. Polské a francouzské vojenské jednotky, jakož i vojáci ze všech koutů světa zanesli do naší vsi válečné nepokoje.

Dne 18. srpna 1813 se strhla prudká bitva na Albrechtickém kopci mezi jednotkami pěšího vojska a husarů na jedné straně a nepřátelskými Poláky na straně druhé. Dělové koule prý letěly až na Scharfberg. Když se blížila francouzko - polská avantgarda generála Johanna Nepomuka Uminskyho, mnoho obyvatel uteklo do okolních lesů. Dobytek byl zahnán až ke tzv. "Kravímu mostu", kde byl ustájen ve starém chlévě. Poblíž kamenného útvaru zvaného Kamenný kostel poblíž části Görsbach směrem k Fojtce prý tehdy byla sloužena mše. Vojáci objevující se v okolních vesnicích požadovali značně potravin a obilí a taky krmení pro koně. Podle listiny, uložené 19. října 1820 do makovice mníšeckého kostela, činila nepřátelská vydírání za roky 1813 a 1814 v celém frýdlantském panství celkem 42.934 fl. víd. měny, dodávky a odvody ruským vojskům 30.319 fl. Mníšek utrpěl škodu 2588 fl., Oldřichov 2195 fl., Filipka 62 fl. a 30 fl. Jen skončily válečné nepokoje, už zase r. 1816 nastala velká drahota potravin. Obyčejní lidé ji vnímali o to tíže, že po tzv. Vídeňském míru nastal útlum řemesel. Před sklizní r. 1817 stál v Liberci strych žita 52 fl. Nouze byla tak veliká, že lidé jedli ty nejprapodivnější potraviny. Místo polévky posloužil odvar ze sena, jen trochu osolený. Jedly se i zkažené odpadky masa. Mnoho lidí podlehlo nemocem, které vznikly následkem takovéto stravy. V červnu 1824 po nepatrné bouřce poblíž Krásné Studánky vznikla větrná smršť, která se jako mračno pohybovala směrem k Fojtce. "Toto mračno bylo vybaveno chvostem, který se táhl za ním, hned se dotýkal země, hned zase se točil vzhůru, a vše o co zavadil, strhl krouživým pohybem s sebou. Všechny stromy na cestě tohoto přírodního úkazu byly dílem vyrvány i s kořeny, dílem zbaveny svých vršků a haluzí, které byly často odneseny na 3 - 4 hodiny daleko". Smršť se pohybovala přes lesy Krásné Studánky a dolní část Fojtky, pak se otočila na Haselgrund, nato se otočila k fojteckému lesu a dále k Hejnicím. Za necelou půlhodinu dokonala dílo zkázy. V Haselgrundu odkryla několik domů a odnesla mnoho šatstva. 18. prosince 1833 řádil prudký orkán, který způsobil značné škody v panských lesích. Polomy byly odhadnuty na panství Frýdlant na 14.000 sáhů, na panství Liberec ale na 32.000 sáhů, na všech hraběcích panstvích celkem 60.000 sáhů. Jen fojtecký revír vyčíslil škodu na 18.300 sáhů, z toho 8000 sáhů v místech zvaných Waldmann ( = lesní muž), Steinkirche ( = kamenný kostel), a Böhmischer Hau ( = česká seč), dále pak 5250 sáhů lesní oddělení od Ranserich až ke stráni Svěží studánky (Frische Born-Lehne). Silné vichřice byly i 10. prosince 1824 a 14. března 1837. Dne 4. června 1843 došlo ke krupobití, které zle poškodilo pole. Velice hladový byl rok 1847. Hladomor začal hnilobou brambor, jejíž počátky byly patrny již 1845. Mokré léto 1846 mělo za následek neúrodu. Ceny potravin a obilí značně stouply; na jaře 1847 stoupaly týden od týdne. Strych žita tehdy stál 28 - 32 fl., brambory nebyly v tomto roce vůbec žádné. Nouze byla strašná, hladovějící se často zmocnili jídla násilím. Lidé jedli i to, co se jinak dávalo jen dobytku. Tehdy se v našem kraji všeobecně začala pít káva. Zrušení nevolnických poměrů Již počátkem 40. let 19. století se objevovaly náznaky toho, že po staletí trvající nevolnictví je natrvalo neudržitelné. V roce 1844 udělil hrabě Eduard Clam-Gallas svým poddaným povolení zcela se vykoupit z robotní povinnosti. Robotní povinnost byla kapitalizována 4%, takže vykoupení vyžadovalo dost peněz. Jednak z tohoto důvodu, a pak proto, že již se obecně usuzovalo, že nevolnické poměry beztak brzo skončí, v naší vesnici nikdo tohoto povolení nevyužil.

Tato předtucha obyvatelstva se měla brzy potvrdit. Na základě žádosti, kterou dne 29. července 1848 podal říšskému sněmu ve Vídni selský synek ze Slezska Hans Kudlich, bylo po dlouhých debatách dne 31. srpna 1848 rozhodnuto o zrušení nevolnictví.

Dne 7. září 1848 bylo zrušeno dědičné nevolnictví venkovského obyvatelstva a dosavadní vázanost na půdu byla též prohlášena za zrušenou. Dne 4. března 1849 bylo toto nařízení potvrzeno císařem a tak nabylo právní moci. Tak se konečně splnilo přání venkovského obyvatelstva a dosavadní nevolníci se stali svobodnými občany. Tím také byla otevřena možnost svobodnějšího vývoje. Zákon o obcích ze 17. března 1849 odstranil prohnilé poměry v obcích a namísto všemocného rychtáře nebo šolce posadil zvolené obecní představitele. Jednu oběť ale museli osvobození nevolníci ještě přinést; za zrušené roboty a daně museli zaplatit levné odškodné nebo výkupně. Na základě patentu ze 4. března 1849 se v letech 1851 s 1852 přikročilo k vykoupení povinnosti, jimiž byly zatíženy pozemky. To se provádělo tak, že byly odhadnuty všechny povinnosti, z takto zjištěných ročních výnosů se odečetla jedna třetina na daně a zbytek byl kapitalizován 5%. Polovinu výsledné sumy převzal stát, druhou polovinu měli zaplatit bývalí poddaní. Výkupní kapitál byl určen pro každého povinovaného a musel být počínaje 1. lednem 1853 splácen v ročních splátkách. Majitel panství se stal velkostatkářem, sedlák potom svobodným majitelem svého pozemku. Také skončily dřívější naturální dávky duchovním a učitelům. Přehled vývoje obce do r. 1850 Vývoj Oldřichova byl až do 18. století poměrně pomalý. Vinu na tom nesly již zmíněné okolnosti, zvláště pak nevolnictví, válečné konflikty a dosti obtížné možnosti obživy v naší poměrně drsné (i když jinak zdravé) horské krajině. Počátkem 15. století měla ves teprve 9 usedlostí. Mezi tehdy existujícími vesnicemi na jihozápadní straně Jizerských hor patřila k nejmenším. Většího významu dosáhla až po husitských válkách, zejména za reformace. Pokračujícím klučením lesa se rozšiřuje orná půda a zhodnocení získaného dříví zaměstnává stále více obyvatel. V r. 1564 obec již vykazuje 20 sedláků (včetně šolce), 2 zahradníky a 12 domkářů. Celkový počet obyvatel tehdy mohl činit si 160 - 170 duší. Záznam frýdlantského panství o sedlácích, dědičných zahradnících, domkářích a podruzích z 15. července 1628 uvádí 29 malých sedláků a záznam všech usedlíků panství z r. 1629 23 sedláků, 2 dědičné zahradníky 2 domkáře. Zdaněno bylo r. 1629 31 komínů. Předpokládejme, že v jednom domě žilo průměrně 6 osob, dojdeme k pravděpodobnému počtu obyvatel 200 duší. Třicetiletá válka toto číslo snížila poměrně málo, což se dá zdůvodnit polohou naší vsi v horách. Seznam obyvatel z 8. dubna 1651 uvádí jednoho šolce, 21 sedláků a 6 zahradníků. Celkový počet obyvatel (majitelé domů a pozemků se ženami, dětmi a sloužícími, jakož i podruhy a spolubydlícími), je zaznamenán celkovým číslem 191.

V r. 1655 je uvedeno ve vsi 23 polních zahrad a chalup jakož i 8 domkářských živností, 1657 21 sedláků, 1 dědičný zahradník, 8 domkářů a 21 podruhů. Daňový záznam z r. 1660 uvádí jmenovitě 1 šolc, 22 sedláků, 1 zahradníka, 8 domkářů a 14 podruhů.

1665 je uvedeno 21 sedláků, i dědičný zahradník, 7 domkářů, 11 podruhů a 3 "noví hospodáři" (Georg Scholer, Hans Georg Pfeiffer, Hans Georg Passig).

1674 je uvedeno 21 sedláků, 1 dědičný zahradník, 9 domkářů a 5 podruhu. Domkářské živnosti vznikly zčásti na nivách, zčásti na odkoupených selských pozemcích.

Katastr z r. 1713 zaznamenává celkem 35 čísel, z nichž čtyři byla bez vlastnictví půdy. Také v robotním záznamu z r. 1748 je uvedeno jen 35 malých rolníků. Počet obyvatel v té době mohl činit asi 210 - 230. Až do poslední čtvrtiny 18. století nebyly usedlosti očíslovány. Číslování se uskutečnilo až "po r. 1770, kdy císař Josef II. vydal konskripci" a to v květnu 1771. Při číslování se začalo na hranici s Mníškem. Číslem 1 byla označena usedlost směrem k Mníšku, tehdy Seibtova, dnes Stormova (v současnosti hostinec). Odtud se potupovalo na severovýchod až k čp. 20, pak dále k části Görsbach, patřící tehdy k Fojtce, tam vzniklá část Pily (Brettmühlen) čítala teprve 4 usedlosti (čp. 21 - 24). Dále číslování postupovalo směrem k Hemmrichu neboli Filipce. Od čp. 29 (nynější hostinec Zur Esche) pokračovalo číslování na pravém břehu Jeřice zpět až k hranici s Mníškem do čp. 50. Do r. 1785 se počet čp. zvýšil na 56. Na přelomu 18. stol. se mezi obcemi Oldřichov a Mníšek proměřovaly hranice a meze, a to 8. března 1798 a 29. května 1806. Jejich výsledky jsou dopodrobna sepsány v místní konšelské knize. Při prvním měření se kromě porotců obou obcí účastnili šolcové Johann Kajetan Arnold z Mníšku a Johann Ambros Arnold z Oldřichova, při druhém pak šolcové Kajetan Arnold z Mníšku a Chr. Riehmer z Oldřichova. Od počátku 19. stol. dosti rychle stoupá počet domů i počet obyvatel. Nejen v hlavní části vsi, ale i v části Pily je na prodej mnoho stavebních parcel. V r. 1820 měla ves již 98 domů, obydlených 681 lidmi. O čtrnáct let později, 1834 čítala ves již 101 domů s 840 obyvateli. Až do r. 1866 se počet domů zvýšil na 180 (bez Filipky, která se mezitím stala součástí obce). Tento rychlý vzestup se dá vyložit zejména vstupem průmyslu do vsi, který způsobil přírůstek obyvatel a podporoval chuť stavět.

Připojení Filipky k obci V r. 1850, kdy se měnily zákony o obcích, byla k Oldřichovu připojena doposud samostatná obec Filipka. Tato bezprostředně sousedící ves má výměru 19,19 hektarů a táhne se směrem k průsmyku Hemmrich. Vznikla počátkem 18. stol. na církevních pozemcích. Vznik a vývoj Filipky První domy na úpatí Hemmrichu se objevily již koncem 17. stol. V mníšecké matrice (dnes již neexistující) byl záznam z r. 1699 o křtu dítěte z Hemmrichu. Vyplývá to z rukopisného záznamu oldřichovského šolce Gottfrieda Ignáce Arnolda (1736 - 1771).

Jako Hemmrich byly označeny původně první zde postavené domy, které zpočátku ještě patřily pod oldřichovskou rychtu. Název Hemmrich se mezi lidmi udržel dodnes, jako název hory byl přenesen i na ves. Pověst o vzniku názvu Hemmrichu je zaznamenána v již zmíněném záznamu šolce Gottfrieda Ignáce Arnolda a byla také zanesena do mníšecké farní knihy. Vypráví: Po vystoupení Martina Luthera se evangelické učení rozšířilo i do našeho kraje. Mniši, kteří se údajně tehdy zdržovali v okolí Mníšku, opustili území, zůstal jen jeden - Hans Emmerich. Hledal útočiště v horách, kde se k němu připojil jiný mnich. Oba dlouho žili v divočině, živili se kořínky a bylinami. Když už se necítili bezpečni, odešli do Polska. Horský hřeben, v jehož lesích se H. Emmerich tak dlouho zdržoval, se po něm jmenuje Hemmerich. Tento název přešel i na ves vzniklou na jeho úpatí.

Podle profesora E. Schwarze se Hemmrich může vyložit i jako Henneberg ( = Slepičí hora), tedy hora, kde se lovili nebo chovali tetřevi a tetřívci. Prof. dr. Erich Gierach toto neuznává a název vysvětluje jako "Hemmeberg" (hemmen = brzditi). Silnice přes Hemmrich je dosti příkrá a ještě dnes musejí formani silně brzdit své vozy, když jedou dolů. Oč více byla tato opatrnost namístě, když se ještě jezdilo po staré bědné cestě, která tu byla na místě dnešní silnice, a již v 16. století je doloženo, že byla silně využívána. Odvození od staroněmeckého slova "Hamer" (mn.č. "Hemer"), které znamená tolik co skála, útes, se nezdá být opodstatněné, přestože Hemmrich je bohatý na skály i útesy, ale i takto odvozený název jistě chce naznačit jen silné stoupání staré cesty vedoucí do sedla Hemmrichu. Během prvních tří desetiletí 18. stol. se počet domků dosti rychle zvýšil. Čilý stavební ruch je především ve třetím desetiletí, kdy mnoho církevních parcel přešlo na poddané. Jen roku 1736 bylo prodáno 10 pozemků. V Zemském archivu v Praze je pod číslem 65 uchována kupní kniha frýdlantského panství. Na str. 167 se zde píše: "Poté, co se v horním Oldřichově domácí lidé tak rozmnožili, že se úřadu ve Frýdlantě nabídli dobrovolní (tedy ne z donucení jako jinde, třeba v Rudolfově, Janově), že zakoupí parcely a na nich postaví domky. Taktéž je také ve zdejší obci, pod tak zvaným Hemmrichem. A to 10 osob, jeden každý z nich z panských pozemků vyklučil svůj díl". Kupní smlouvy na těchto 10 parcel jsou datovány dne 20. února 1726. Toho dne zakoupili pozemky: Georg Hillekrand (cena pozemku 14 fl. dříví na stavbu 2 fl.), Christoph Krusche (pozemek 7 fl., dříví 6 fl.) Christoph Effenberger (poz. 10 fl. 30 kr., dříví 11 fl. 30 kr.celk. 21 fl.), Hans Georg Elstner (poz. 11 f. 40 kr, dříví 12 fl. celkem 23 fl. 40 kr.), Anton Fiebiger (pozemek 14 fl. dříví 6 fl.= 20 fl.), Hans Christoph Siemon (poz.11 fl. 40 kr. dříví 9 fl. 30 kr. § 21 fl. 10. kr.), Georg Effenberger mladší (poz. 14 fl. dříví 3 fl. 30 kr. = 17 fl. 30 kr.), Georg Effenberger starší (poz. 14. fl, dříví 4 fl. 30 kr. = 18 fl. 30 kr.). Hans Olbrich (poz. II f1. 30 kr., dříví 5 fl. = 15 fl. 30 kr.) a Hans Georg Krause (poz. 12 fl., dříví 2 fl. = 14 fl.). Kupující měli povinnst platit daně 7 Klgr. (= groše?) na sv. Michaela a 6 Klgr. na sv. Jiřího, kromě toho ročně 30 kr. robotného. Dva dny v roce se měli účastnit honů, nebo za každý tento den zaplatit 6 kr. daně.

Z kupců postavil Christoph Krause dům čp. 1, Hans Georg Krause čp. 2, Anton Fiebiger čp. 3, Georg Hillebrant čp. 4, Hans Olbrich čp. 5, Georg Elstner čp. 7, Georg Effenberger starší čp. 8, Hans Christoph Siemen čp. 9, Christoph Effenberger čp. 10 a Georg Effenberger mladší čp. 11. Do roku 1734 vzrostl počet domků na 17. Byly přiděleny k mníšeckému mlýnu a v kupní smlouvě týkající se tohoto mlýna z 18. října 1734 jsou uvedeny jako "nově postavené". Takový příbytek domků v Hemmrichu přiměl vrchnost k rozhodnutí, prohlásit tuho osadu za samostatnou obec a pojmenovat ji po tehdejším majiteli hraběti Filipu Josefovi Gallasovi, který se ujal správy panství r. 1725. A skutečně se od té doby namísto starého označení "Hemmrich" setkáváme s novým označením Phillipsgrund.

Nejprve se tento název objevuje v kupní smlouvě mníšeckého mlýna 18. října 1734, kde se uvádí "17 nových domkářů ve Filipce" jako stálí (= přidělení) mléči. V mníšecké matrice se název Phillipsgrund objevuje poprvé 1737, kdy je oddán Johann Christoph Zicker (syn šolce Joh. Zickera v "Hohenfelde") s Annou Marií, dcerou zahradníka Georga Hillebranda ve Filipce. Hraběti Filipu Josefovi Gallasovi za své názvy vděčí ještě další dvě obce na Frýdlantsku, které vznikly ve stejné době: Phillippsberg krátce před r. 1729 a Phillipsthal r. 1733. Mezi lety 1734 a 1736 obdržela malá osada vlastní rychtu. 1736 byla založena konšelská kniha, kterou potvrdil 31. prosince 1736 panský hejtman Johann Adam Tscherwenka. Doposud nebyly nalezeny kupní smlouvy sedmi obyvatel osady. Patrně jsou mezi nimi osoby uvedené jako sousedi prvních kupců, jsou to Christoph Bruckner, Johann Seibt, Hans Georg Dressler. V letech 1734 až 1785 se počet usedlostí rozrostl na 21.

Dne 20. března 1735 zakoupil Christoph Augsten za 2 kopy pustou pláň k postavení domu. Dne 8. června 1772 získal Anton Köhler církevní pozemek. r. 1785 Filipka čítala již 21 čísel, ale jen 20 domů. Chybí čp. 5, které bylo buďto spáleniště nebo ještě staveniště. 1. ledna 1788 vrchnost prodala další církevní pozemky a to Josefu Köhlerovi za 19 fl. 20 kr., Josefu Langemu (23 fl. 1- kr.), Franz Scholzeovi (19 fl. 20 kr.), Gottfriedu Gahlerovi (11 fl. 40 kr.), Franzi Effenbergerovi (ll fl. 40 kr.), Bernardu Augstenovi 13 fl. 20 kr. a Antonu Effenbergerovi (ll fl. 10 kr.). První tři kupci měli platit robotné po 1 fl. 10 kr. Dalším čtyřem kupcům však bylo vyměřeno 26 robotních dnů, které bylo možno nahradit 2 f1. 36 kr., jakož i 10 kr. daně z prádla. Pozemková daň (na Jiřího a Havla) byla u všech sedmi kupců určena 14 kr. Z kupců postavil Josef Effenberger čp. 21, Josef Köhler čp. 22, Gottfried Gahler čp. 24 a Franz Effenberger čp. 25. Hájovna čp. 24 byla postavena kolem r. 1790. Dům čp. 26 vyrostl na církevní parcele, kterou 16. července 1797 koupil Franz Köhler. Brzy nato byly postaveny dům čp. 27 a 28. R. 1811 následovaly čp. 29 a 1817 čp. 30. Všechny až doposud postavené domy vznikly - až na tři - na církevních pozemcích. Jen čp. 28, 29 a 30 byly postaveny na pozemcích oddělených od již existujících usedlostí, první na pozemku čp. 29, druhý na pozemku čp. 18 a třetí na pozemku čp. 10. V letech 1785 až 1834 vzrostl počet čísel na 31, přibylo tedy 10 domů.

Pozemky všech prvních 29 domů celkem měly výměru 40 jiter a 501 čtverečních sáhů. Většinou to byly louky, jen čp. 3, 4, 7, 10 a 11 měly také kousek orné půdy. Podle záznamů v konšelské knize vlastnil: Georg Krusche čp. 1 - 1369 čtver. sáhů luk, Josef Krause čp. 2 - 1156 sáhů luk, Augustin Peuker čp. 3 - 1188 sáhů luk a 99 sáhů pole, Augustin Augsten čp. 4 - 3 jitra luk a 2 jitra 200 sáhů pole, Franz Friedrich čp. 5 66 sáhů luk, Josef Wildner čp. 6 - 1 jitro 128 sáhů luk, Josef Lange čp. 7 - 617 sáhů luk a 1587 sáhů pole, Josef Köhler čp. 8 - 1 jitro 506 sáhů luk, Karl Proksch čp. 9 1116 sáhů luk, Anton Hessel čp. 10 - 1532 sáhů luk a 594 sáhů pole, Anton Augsten čp. 11-1 jitro 127 sáhů luk a 546 sáhů pole, Josef Köhler čp. 12 1 jitro 500 sáhů luk, Anton Effenberger čp. 13 -1 jitro 1112 sáhů luk, Josef Drössler čp. 14 - 1 jitro 1025 sáhů luk, Gottfried Drössler čp. 15 -1 jitro 1428 sáhů luk, Johann Peschka čp. 16 -1 jitro 1556 sáhů luk, Josef Preibisch čp. 17 - 2 jitra 172 sáhů luk. Anton Köhler čp. 18 - 2 jitra 730 sáhů luk, Josef Pribisch (později Seibt) 2 jitra 670 sáhů luk, W. Christoph Effenberger čp. 20 1 jitro 335 sáhů luk, Franz Köhler čp. 21 1 jitro 335 sáhů luk, Josef Köhler čp. 22 - 1114 sáhů luk, Franz Effenberger čp. 25 - 1211 sáhů luk, Ignaz Peuker čp. 26 - 792 sáhů, Florian Augsten 1 jitro 1365 sáhů, Ignaz Appelt čp. 28 - 792 sáhů a Josef Köhler čp. 29 - 496 sáhů. Nejvíce pozemků tedy vlastnila krčma čp. 4 (3 jitra 166 sáhů lák a 2 jitra 2000 sáhů pole). Více než 2 jitra luk vlastnila čp. 17, 18, 19 a 23. Méně než 1 jitro pozemků vlastnila čp. 1, 2, 3, 5, 7, 9, 10, 22, 24, 25, 26 28 a 29.

R. 1820 žilo v tehdy existujících 30 domech 191 obyvatel. R. 1834 žilo ve 31 domech 232 lidí. Až do r. 1848 byli obyvatelé povinováni robotou. Robota tu byla nařízena nejdříve na základě vrchnostenského dekretu z 24. července 1736 a to i domům postaveným bezprostředně poté. 12 dny byli povinováni čp. 2, 3, 6 a 8 - 19, kterým navíc ještě bylo předepsáno robotné 1 fl 10 kr. Usedlost čp. 4, zpočátku zatažená 12 dny byla zproštěna roboty poté, co zde byla umístěna rychta. Daňový rejstřík z r. 1785 zaznamenává u čp. 2, 3, 6, 8-19 zvýšení robotních dní ze 12 na 16, ale všechny bylo možno zaplatit, daň nyní činila 1 fl. 52 kr. Poloviční domkáři, čp. 1, 7, 20 a 21, kteří měli nařízeno 10 dní roboty, mohli je zapravit daní 1 fl. 10 kr. Podruhům bylo vyměřeno 13 dní, jejich robotné činilo 1 fl. 18 kr.

Uveďme zde záznam o robotě z r. 1785, uchovaný ve frýdlantském archivu Filipka poddaní nalézající se na církevních pozemcích.

O robotních poměrech z pozdějších dob nás informuje dochovaná konšelská kniha. 16 dnů po 7 kr. = 1 fl. 52 kr. jsou zde uvedena čp. 2, 3, 6, 8, 9, 13, 14, 15 a 21.

13 dnů čp. 5, 12 dnů čp. 7, 10, 11, 12, 15 a 18 a šesti dny čp. 1.

Čp. 22, 24, 25, 26 a 28 měla po 26 dnech - 2 fl. 36 kr.

Robotní záznam 1789/90 uvádí, že čp. 2. 3, 6, 8 - 19 mohla za 16 dní zaplatit, čp. 1, 7, 20 a 21 pak 10 dní a čp. 22, 24 a 26 po 26 dnech musely odpracovat. Šolc Hans Christoph Augsten je zde uveden jako zproštěný roboty a dům čp. 23 jako panská hájovna. Podle předchozích záznamů měla čp. 2, 3, 6, 8, 9, 11, 13, 14, 15, 17, 18 a 21 zvláštní povinnost 1 fl. 10 kr. a čp 3, 6, 8, 9, 13, 14, 15, 17, 18 a 21 navíc peněžitou úhradu roboty 2 fl. Čp. 1 odvádělo 45 kr."zvláštní povinnosti". Daň z pozemku podle dekretu z 24. července 1736 činila u čp. 2-5 a 8-11 na sv. Jiří 7 kr. a na sv. Michala 8 kr. U čp. 13-15 a 17-19 na oba termíny 7 kr. Pozdější zápisy uvádějí u čp. 2, 3, 6, 8, 9, 11 a 15 po 15 1/4 kr. daně z pozemku a to 7 kr. na Jiřího a 8 1/4 kr na Michaela. U čp. 7, 12-15, 17, 18, 21, 26, 29 a 30 po 14 kr. (7 kr. na Jiřího, 7 kr. na Havla). U čp. 16 12 kr. (6 na Jiřího, 6 na Havla). U čp. 3 a 9 pak byla daň rovněž snížena na 14 kr. (po 7 na oba termíny), čp. 1 odvádělo 1 fl. 15 kr., u čp. 28 činila pozemková daň včetně robotní daně 34 kr. Robotní poplatek ze lnu, neboli daň odváděná namísto spředeného lnu, činila podle dekretu z r. 1736 pro čp. 2 - 5 a 8 - 11 po 30 kr a čp. 13 - 15 a 17 - 19 po 15 kr. Později je udávána u čp. 2, 3, 5,6 - 9, 11,13 - 15,17, 21, 26, 28 a 29 po 10 kr., u čp. 16 a 18 ale po 15 kr. O usedlosti čp. 16 se listina o povinnostech (UrbarialschuldigkeitsZettel) z r. 1848, podle ní měl tehdejší majitel Stefan Peschke platit celkem 3 fl. 44 1/2 kr., z toho za 16 dní roboty po 6 kr. = 1 36 kr. a na Extra Ordinarium 1 fl. 10 r. Podle jiného záznamu z r. 1849 činila celková povinnost této usedlosti 2 fl. 33 6/10 kr., z toho za 16 dní roboty 1 fl. 36 kr. a za daň na Jiřího a na Havla, jakož i poplatek ze lnu celkem 57 6/10 kr. Majitel krčmy čp. 4 plnil pouze dědičnou daň 10 kr. a Extra-Ordinarium 1 fl. 10 kr, jinak neměl žádné daňové povinnosti. Panských lovů se zdejší poddaní nemuseli účastnit; namísto toho platili za každý ze dvou dnů, po něž by se museli lovu účastnit, po 6 kr. Po 12. kr odváděla čp. 2 - 5, 7 - 11, 14 a 19. Čp. 1 platilo pouze 6 kr za jeden den. Někteří obyvatelé měli také povinnost, ročně naštípat 2 sáhy dříví, byli to majitelé čp. 7, 15, 17 a 18. Nominální daň platili r. 1785 domkáři čp. 2, 3, 6 a 8 - 19 po 3 fl.20 kr. a domkáři (poloviční) 2p. 1, 7, 20 a 21 po 2 fl. Počet domů ve Filipce stoupl do r. 1866 až na 38, do r. 1890 na 39 a do r. 1900 na 41. Počet obyvatel činil r. 1869 280 a do r. 1880 klesl na 272, do r. 1890 na 271 a do 1900 na 245. Při sčítání lidu 1910 žilo ve 39 obydlených domech 48 partají o celkovém počtu 218 obyvatel. Čísel popisných tehdy bylo 40 - 39 obydlených domů a 1 novostavba. 1 dům - čp. 25 - 1901 vyhořel a nebyl obnoven. Sčítání v únoru 1921 uvádí v 39 domech 51 partají, celkem 195 obyvatel, z toho 9 Čechů, zbytek jsou Němci. Živelní pohromy a válečné útrapy od r. 1850 V r. 1850 hrozila válka s Pruskem. V listopadu a prosinci tohoto roku několikrát táhla císařská vojska přes naši ves. Naštěstí k válce nedošlo.

Dne 10. července 1853 v šest hodin večer postihlo naši ves silné krupobití. Kroupy padaly opravdu hustě, rozbily mnoho oken a zničily většinu polních plodin.

Povodeň z 2. srpna 1858 poškodila v obci dvě vedlejší stavení, tři mosty a tři stezky, a úplně zničila jeden jez. Stav vody byl vyšší než r. 1804. V Mníšku byl zcela stržen most u čp. 51, stejně jako v Oldřichově u čp. 38. Úřední odhad celkové škody v obci činil 1320 fl., místní záznam uvádí škody ve výši 1278 fl.

Povodeň z 10. června 1861 strhla všechny mosty přes Jeřici, škoda činila 1500 fl.

Dne 24. listopadu 1862 byla silná vichřice, která způsobila značné škody v lesích. R. 1866 opět naší vsí pochodovala vojska. Dne 23. června o půl dvanácté dopoledne se tu objevilo nejdříve několik pruských husarů, za nimi následoval prapor myslivců, pěchota z 35. Braniborského pluku, jízda a několik baterií. Většina se jich ubytovala v Oldřichově a Filipce. Nejmenší počet na jeden dům byl 20 mužů, byly však domy (čp. 1 a 6), kam přišlo několik set mužů. Část vojska tábořila venku, celkem 12 skupin. Dále než do Oldřichova toho dne došli jen myslivci a oddíl dragounů. 24. a 25. června se posádky vyměnily. Červení Ziethenovi husaři, kteří přišli 24. června, zabrali dobytek (voly, krávy, telata, slepice a husy), obec jim mimoto musela dodat tolik ovsa, sena a piva, kolik jen mohla sehnat. 26. června odtáhli poslední Prusové.

Při návratu Prusů měl Oldřichov dvakrát ubytování: poprvé 150 mužů pěchoty a podruhé 179 hulánů. Celková škoda byla vyčíslena v obci na 4084 fl. 5 kr. Kromě toho ještě musela obec poskytnout 17 vozů a 34 koní. Od skončení války 1866 byla naše obec ušetřena od nepřátelských vojsk. Ovšem nemálo místních bylo povoláno k vojenské povinnosti do válek. Za bosenské války r. 1879 jeden z nich padl. Byl to Karl Effenberger z čp. 123, padl v řadách 74. pěšího pluku u Raguzy. Když nebyly války, tak naši obec a okolí postihly živelní katastrofy. Silný severozápadní vítr dne 7. prosince 1868 vyvrátil v blízkých panských lesích přibližně 5500 sáhů dřeva, nejvíce byly postiženy úseky Rechtstiellob, Dreiecker, Oelberg, Schiesshütthübel, Bierflossheide, Weichticht, Steinkirche, Waldmann, Judenholz, Flecksteine, Kreuztanne, Böral, Pilzefloss, Pilzeberg, Porsche Hau, Jagdsteine, Schachtelberg, Dreiflösser, Frischer Born, Lehmgrubberg, Nachtsteine.

Prudká vichřice 8. listopadu 1869 strhla ze stavby vyhořelého domu (čp. 88 Anton Keil) polovinu krovů takovou silou, že se několik trámů zlomilo. Příštího dne, 9. listopadu, převrátil vichr o samotě stojící šupnu Leopolda Franzeho čp. 9.

Také 26. listopadu 1878 způsobila vichřice mnoho škody.

Záplava 14. června 1880 zle poškodila břehy. Horší byla povodeň 3. srpna 1888. Škoda činila jen v samotném Oldřichově 1844 fl, v celé obce 1985 fl.

V noci z 12. na 13. března 1894 byla bouřka, 15. - 18. března následovala silná sněhová vichřice, která zcela ochromila dopravu na tři dny. Pošta i železnice byly mimo provoz. Od Hemmrichu až za Mníšek ležely na silnici jeden až dva metry vysoké závěje sněhu. Po dva dny musela obec vyplatit za odklízení sněhu přes 100 korun. Správa železnic za zprovoznění tratě vyplatila 400 fl. Teprve 19. března vlak mohl znova projet.

18. března 1897 bylo celkem mírné krupobití.

Povodeň nastalá 30. července 1897 vykázala o hodně vyšší stav vody než 1888. V části obce Pily strhla most u čp. 21, také most vedoucí k čp. 41 a 42 se stal obětí velké vody. Ferdinandu Morchemu, obchodníku s dřívím z čp. 69, odnesla voda mnoho dřeva. Jezy a zpevněné břehy voda zničila, mnoho pozemků bylo zaneseno pískem, některé taky dosti rozervány. Most u továrny čp. 20, postavený (obnovený) teprve 1890 byl zle poškozen. Celková škoda byla vyčíslena na 11.890 korun, z toho obec 2000 a obyvatelé 9 890 K. Úřední soupis uvádí škody v Oldřichově na 13.890 K. Poškozeným docházely podpory: od státu 1458 K, od země 316 K, od okresní podpůrné komise 222 K, celkem 1996 korun. Zemětřesení Zemětřesení, které 10. ledna 1901 ve 3 hodiny 45 minut ráno postihlo okrajová pohoří severních Čech, zaznamenali také všichni obyvatelé Oldřichova. Josef Mauermann sděluje, že "byl slyšet zvuk, jako když vozy jedou po zmrzlé zemi, dále rána, jako když někdo vyrazí dveře a nakonec tlumený zvuk parní píšťaly, to vše téměř najednou. Záchvěvy zpočátku nikdo nezaznamenal, lidé měli za to, že jede kolem vlak". Jiný pozorovatel - Adolf König - říká, že "byl zaznamenán mocný záchvěv země, jemuž následoval tlumený hluk, jako když jede kolem těžký povoz". Nejdříve bylo zaznamenáno "vodorovné houpání, pak zdvih". Postele, skříně a obrazy na stěnách se pohybovaly, lehčí předměty se posouvaly nebo spadly, sklenice a okenní skla řinčely. Dřevěné domy vydávaly praskavý zvuk, střešní krovy vrzaly. Údaje o délce otřesů nejsou stejné: od 2 - 3 vteřin do 2 minut. Mniška Ve druhé polovině července 1906 - v době výstavy v Liberci - se v našich lesích ve velkém množství objevila noční můra mniška. První nálet byl 23. - 25. července a byli to převážně samečci, podruhé 29. - 31. červené pak převážně samičky. Snůška jejich vajíček byla tak velká, že v následujících letech 1907 a 1908 se motýl vyskytl v takovém množství, že obce, okresní výbor a správa panství vydaly velké částky peněz za sbírání hmyzu včetně zámotků. Obec Oldřichov - včetně vrchnostenských lesů - vyčíslila 1907 výdaje na tento sběr na 3849 K. Fořt Heinrich Krause vyplatil 395,08 K, hajný Stefan Schubert na Malé straně 652 K, fořt Emilian Budinský 808,28 K, správce revíru Anton Hub v lesích Hemmrichu a Raspenavy 1935,14 K a samotná obec 58,74 K.

Mniška řádila tři roky. Stráně zalesněné jehličnany postihl holožír, a to podle existujícího soupisu: Raspenava 380 ha, Oldřichov 115, Mníšek 20 a Ulbersdorf 3 ha, ve fojteckém revíru bylo postiženo jen asi 3 ha. Následkem toho musely být velké plochy odlesněny. V roce 1908 se začaly odlesňovat napadené porosty na Aschgraben, Schirrgraben, Zimmerlehne, Pferdekopf a na Hemmrichu a směrem k Nichtovým domkům. Ještě v létě a na podzim, místy dokonce i v zimě 1909 byly stovky Rusínů a Hornorakušanů zaměstnány kácením holých smrků. Pokácené stromy byly odkorněny a dopraveny na nádraží do Mníšku, odkud je vlaky rozvezly do papíren v tuzemsku i cizině. Ve značném množství se mniška znovu objevila v r. 1921. Tehdy ji naštěstí zlikvidovala nemoc způsobená vosičkami (Ichnemonidae) a to do r. 1922. Ve fojteckém revíru muselo být pokáceno asi 10 ha holožíru. Další krupobití a povodně

19. dubna 1903 řádila silná sněhová vánice. 28. června 1906 ve tři hodiny odpoledne padaly kroupy o velikosti holubího vejce. 14. července 1907 napáchala vichřice mnoho škody na ovocných stromech. Při krupobití 2. srpna 1908 byly kroupy velké jako hrášek. Další krupobití 13. července 1911 zle postihlo polní plodiny i úrodu ovoce, kroupy měly trojitou velikost hrášku.

19. a 17. srpna 1913 po silných deštích vystoupily z břehů Jeřice a Grundwasser a zaplavily okolní louky a pastviny. Také 11. července 1914 a 26. května 1916 byly menší povodně, které způsobily škodu na pozemcích u vody. 28. - 30. listopadu 1915 byly silné sněhové vánice. 26. července 1916 navečer byla bouře s krupobitím, kroupy byly velké jako lískové oříšky. U Olbersdorfu současně byla průtrž mračen, která způsobila mnoho škody v blízkém Mníšku. Světová válka 1914 - 1918 Celé půlstoletí byl náš domov ušetřen válečných událostí. Pak přišla světová válka 1914 - 1918, která, přestože se bojiště nepřeneslo až k nám, si kromě peněz a majetku vyžádala i mnoho obětí na lidských životech. Mobilizace začala 26. července 1914. Již následujícího dne byli odvedeni všichni vojáci v záloze až do dokončeného 37. roku věku, z Oldřichova 78, z Görsbachu 3 muži, jakož i inženýr Rudolf Mauermann. Odvody pak pokračovaly až do konce války. 25. srpna 1914 bylo odvedeno 8 rekrutů a poté ještě 7 mužů a 6 dodatečně odvedených. 16. ledna 1915 5 mužů, 1. února 1915 5 mužů, 15. února 1915 10 mužů, 15. března 1915 4 nově odvedení, 15. dubna 1915 2 muži, 23. dubna 1915 8 mužů 37 - 42 letých a jeden z Görsbachu. 13. června 1915 se uskutečnila přehlídka 16 - 42 letých mužů. V Oldřichově bylo odvedeno 28 a ve Filipce 5. Z nich 23 narukovali již 21. června, ostatní až 16. srpna. 29. června 1915 bylo ze 17 osmnáctiletých mužů uznáno schopných 6 a dále 3. srpna 1915 z 51 43 - 50 letých 16. Další přehlídky byly 18. dubna 1916 (5 mužů odvedeno), 23. května 1916 (ze 112 rekrutů 31 odvedeno), 6 června 1917 (z 21 členů domobrany schopní 3), 16. února 1916 (z 15 rekrutů schopno 5), 25. června 1917 (ze 17 osmnáctiletých 6 přijato), 14. ledna 1918 (5 osmnáctiletých odvedeno). Celkem z Oldřichova a Filipky narukovalo 300 mužů. 55 z nich padlo ve válce.

Obětem světové války byl na zdejším hřbitove naproti velkému kříži postaven pomník, který byl 1922 posvěcen. Pomník tvoří stěna ze žulových kvádrů se čtyřmi zapuštěnými žulovými tabulemi, na nichž jsou uvedena jména padlých, nezvěstných a těch, kdo zemřeli na následky zranění. Nad tabulemi jsou letopočty 1914 - 1918. Prostor před pomníkem je ohrazen zleva a zprava nízkou zídkou a zepředu řetězy podepřenými sloupky. V tomto prostoru je také umístěn pamětní kámen věnovaný padlým z r. 1849, 1859, 1866 a 1879, který dříve byl umístěn před hostincem "Zur Vereinshalle". Zřízení pomníku stálo 40.000 Kč a uskutečnilo se díky spolku vysloužilých vojáků. Desky se jmény dodal kamenosochař Blumrich z Frýdlantu. Jména válečných obětí zde jsou uvedena bez data úmrtí a bez označení vojenské hodnosti. Pomník, který stával před hostincem, věnovaný válečným obětem z let 1849 - 1879 byla kamenná pyramida, tři metry vysoká; na kamenné desce jsou vlevo uvedena jména: Anton Franze, 1. dělostřelecký pluk, padl u Milána 1849, Florian Seibt 5. dělostřelecký pluk, padl u Verony 1859, Josef Schöler, 36. pěší pluk, padl v Itálii 1866; napravo pak: Karl Elstner, 2. prapor myslivců, padl Komorn 1849, Erz. Effenberger 1. prapor myslivců padl u Hradce Králové 1866, Karl Effenberger, 74 pěší pluk, padl u Raguzy 1879. Budiž zde uvedena jména všech padlých z r. 1914-1918 a to včetně osobních údajů; v abecedním pořadí jsou na první desce uvedeni:

Augsten Reinhard (čp. 11) Berger Richard (čp. 6), četař, padl 8. srpna 1917 na ruské frontě Brunsch Rudolf (čp. 80) Brückner Anton (čp. 152) Brückner Hugo (čp. 31) Brückner Josef (čp. 152) Effenberger Anton (čp. 101), padl 1916 Endler August (čp. 24) padl 1916 Franze Josef (čp. 195) Franze Rudolf (čp. 12) poručík, padl 8. září 1916 v Rusku Gabler Gustav (čp. 77) 81. pěší pluk † 5. října 1915 v zajetí u Nowa Nikolajew

Geisler Gustav (čp. 167)

Druhá deska uvádí: Geisler Josef (čp. 137) Geisler Reinhold (čp. 215), účetní, 94. pěší pluk, padl 29. září 1914 u Pricinovis v Srbsku Hartig Franz (čp. 207) Kaiser Anton (čp. 140) padl 1917 v boji proti Itálii Köhler Eduard (čp. 73), učitel v Kunnersdorfu, nadporučík, padl 8. října 1915 před Bělehradem Köhler Emil (čp. 68), padl 1916

Köhler Franz (čp. 37)

Köhler Gustav (čp. 221) Köhler Hugo (čp. 37) † v květnu 1915 na následky zranění

Köhler Karl (čp. 83) padl 1916

Köhler Reinhard (syn Adalberta Köhlera čp. 105) padl 2. dubna 1917 v Itálii

Krause Franz (čp. 11) Na třetí desce jsou uvedeni: Krause Wilhelm (čp. 11) Ladisch Josef (čp. 58) Lange Ferdinand (čp. 36), †listopad 1917 ve špitále v Praze, pohřben 18. listopadu

Macoun Karl (čp. 22)

Morche Reinhold (čp. 29) Nührieh Franz (čp. 253), nar. 25. 12. 1885 v Hohenwaldu, padl 27. srpna 1914 Passig Stefan (čp. 227) nar. 18. srpna 1893; 94. pěší pluk, zraněn 6. listopadu 1914 - průstřel nohy - u Schabatz, †18. prosince 1914 v rezervním špitále v Aradu - Maďarsko Patzelt Heinrich (čp. 258) nar. 7. ledna 1887, 94. pěší pluk, nezvěstný od srpna 1914 Patzelt Josef (čp. 258) nar. 12. března 1889, 94. pěší pluk, padl 1. listopadu 1914 Peuker Rudolf (čp. 5) Pfeif ar Anton (čp. 10) padl 1916 Prader Heinrich (čp. 41) Prade Reinhold (čp. 251) nar. 23. dubna 1889, nezvěstný od 1916, údajně padl 2. června 1916, prohlášen za mrtvého 3. července 1918 čtvrtá deska nám připomíná: Preissler Richard (čp. 88)

Prokop Anton (čp. 61) Rosenbaum Rudolf (čp. 10) † 1917 ve špitálu v Kéczkemetu

Seibt Johann (čp. 114) Seiht Karl (čp. 108) Seibt Wilhelm (čp. 240) nar. 6. února 1889, 13. pluk dragounů, padl 25. září 1918 Seholer Josef (ČP. 15) Schubert Karl (čp. 207), padl 1917 Sperandie Anton (čp. 150), padl 1916 Thiem Leonhard (čp. 227), nar. 25. června 1879 ve Frýdlantu, učitel v Oldřichově, 10. pěší pluk, u Przemysle se dostal do ruského zajetí, * 1. července 1915 ve špitále v Samarkandu Wagner Heinrich (čp. 188) Wildner Franz (čp. 226) nar. 1. prosince 1868, obchodník železem, † 18. srpna 1917 v rezervním špitále č. 2 v Chebu Wildner Josef (čp. 95)

Mezitím co mnoho mužů bylo na různých frontách, museli ti, co zůstali doma, nést velké oběti; museli podporovat stát a jeho vojáky, vdovy a sirotky, jakož i ty, kdo se ocitli v nouzi. Byly povinné a dobrovolné formy válečné pomoci.

K povinnostem patřilo: obstarání různé pomoci, dodávky potravin a potřeb pro chudé a podepsání válečného dlužního úpisu. 28. března 1915 musela naše obec dát 7 koní pro válečné účely, a to po jednom koni od Karla Neuhäusera čp. 38, Franze Morcheho čp. 109, Franze Bergera čp. 6, Eduarda Köhlera čp. 73 a Adalberta Köhlera čp. 105, dva koně pak dodal Karl Effenberger čp. 97. Za koně dostali zaplaceno po 1000 - 1150 K. 12. dubna 1915 se konala přehlídka 13 evidovaných koní. Z nich byli odkoupeni tři (od A. Horna, Josefa Effenbergera čp. 208 a Fr. Bergera čp. 6). Ze tří předvedeních vozů erár převzal dva. Koncem listopadu 1915 bylo v obci už jenom 30 koní. Při další přehlídce 18. února 1916 byli opět tři koně shledáni způsobilí a to od majitelů Karla Effenbergera čp. 97, Josefa Effenbergera čp. 208 a Franze Bergera čp. 6. Na doporučení úřadů - u vědomí, že u státu jsou peníze uloženy nejjistěji - v letech 1914 až 1917 obec i jednotlivé spolky zakoupily válečné dluhopisy. Obec koupila II., III., IV., V., a VI. emisi v hodnotě 85.000 K, na VII. emisi poskytla peníze raspenavská okresní spořitelna. Již zmíněných 85.000 K poskytla místní Raiffeisenka, která také 1925 dluhopisy v celkové výši 185.000 K obci vyplatila. Raiffeisenka upsala na V. emisi 55.650 K a na VII. emisi 5000 k. Obyvatelé - s výjimkou průmyslníků A. Horna, R. Seicheho a Schutze, jejichž výše úpisu není známá - společně upsali kolem 200.000 K. Dobrovolná válečná pomoc sestávala z veřejných představení a konání sbírek ve prospěch válečných účelů. Sbíraly se peníze, kovy a vlněné věci, povlečení. Na podzim 1914 se ve škole pletlo teplé oblečení pro vojáky na frontě. Odevzdáno bylo: 39 čepic, 24 párů rukavic, 43 párů nátepníků, 6 párů nákoleníků, 21 párů ponožek, 3 páry punčoch, 12 šál. V únoru 1916 bylo odevzdáno: 105 párů ponožek, 4 páry nákoleníků a 4 páry nátepníků. Vlnu na tyto věci poskytli místní továrníci. Několikrát byla školní mládež zaměstnána sběrem ostružinového listí. První zásilky následovaly v září a říjnu 1914. V listopadu 1916 bylo odesláno 15 kg ostružinového listí. Sběr kovů, který podnikli školáci v březnu 1915, vynesl 250 kg. 24. května 1915 bylo sebráno ještě 83 kg kovů. 14. srpna 1916 musely povinně být odevzdány všechny předměty z mědi, mosazi, olova a niklu.

12. prosince 1917 musely být odevzdány oba místní zvony - ze školy a ze hřbitova; jako odškodnění za oba zvony bylo vyplaceno 4 K za kilo kovu = 360 k.

V době od 29. září do 2. října byl zorganizován sběr vlněného oblečení a kaučuku. Vynesl 1557 kg vlněného ošacení a 28 kg gumy. Zásobování potravinami bylo za války vázané. Zemědělci museli část své úrody dát k dispozici za mírný poplatek. 8. dubna 1915 musela obec odevzdat 50 centů žita (á 34 hal za kg), mouka z něj semletá byla obci zčásti vrácena dle potřeby.

Obecní zastupitelé zvolili výbor pro zásobování, který měl za povinnost spravedlivě rozdělit přidělené potraviny obyvatelům. Na pečení chleba se směla používat jen smíšená mouka, tj. chlebová mouka se musela alespoň na 3/4 smíchat s moukou kukuřičnou a ječnou. Počátkem r. 1916 obdržela obec 26 pytlů ječné mouky (á 45 kr) ke smíchání. Kupcům a pekařům byla přenechána za 47 kr. za kg. Císařské nařízení z 21. února 1915 regulovalo plánovitá zařazení existujících zásob obilí, mouky a ovsa a žádalo jejich šetření v domácnostech.

Na jaře 1915 dostali ti, kdo nebyli zařazeni do skupiny samozásobitelů, lístky na chleba. První statní lístky na chleba byly vydány 1. května 1915, zněly na 1 kg chleba nebo 35 dkg mouky na hlavu a platily jeden týden. V červnu a červenci 1915 se musela chlebová mouka míchat, chleba z této smíchané mouky vážil 1 kg 400 g. 20. února 1916 byly vydány lístky na chleba na dva týdny. 8. března 1916 museli místní samozásobitelé odevzdat 1095 kg žita, 3465 kg ovsa. 347 kg ječmene a 50 kg mouky. K 1. lednu 1917 bylo v obci 275 samozásobitelů (sedláci a malorolníci), 174 těžce pracujících a 91 lehce pracujících. V důsledku stálého úbytku dobytka brzy značně stouply ceny masa. 19. srpna 1915 stál kg vepřového masa již 4 K 80 h a telecí 3 k 20 h. Pár selat šest týdnů starých platil 50 - 60 K. 27. května 1918 se pětikilové sele platilo 300 - 320 K. Kůzle k uvázání se 15. dubna 1918 prodalo za 30 K, napůl dorostlý králík 6 - 10 K!

Ceny masa a omastku stoupaly každým týdnem. 24. května 1916 stál 1 kg vepřového 12 K a telecí 7 K; hovězí maso nebylo. V říjnu 1916 byly vydány zvláštní lístky na omastek. 28. října 1917 stálo kilo vepřového 16, telecího 7,60 a hovězího rovněž 7,60 K. Půllibra másla platila na podzim téhož roku 3 - 6 K, jedno vejce tehdy stálo 60 - 76 h. 15. dubna 1918 stálo kilo koňského masa 10 K, bez kostí 11 K. 27. května 1918 stál kg vepřového - bez lístku - 40 K. Kilo hovězího stálo 18 - 22 K, koňského 16 K. Za kilo másla se 15. dubna 1918 platilo 48 K. Potraviny a věci denní potřeby byly stále nedostupnější a bylo nutno vydat další potravinové lístky. 1. dubna 1916 se objevily lístky na cukr, na hlavu a měsíc byl příděl 1 kg cukru. V červnu 1916 následovaly lístky na sůl, v říjnu na kávu. Kuřáci dostali lístky na tabák, které byly zrušeny až v září 1921. Drahota za války postihla nejen potraviny, ale i šatstvo, dříví atd. U mnoha předmětů denní potřeby byly sice stanoveny nejvyšší ceny, ale za tyto ceny nebylo většinou nic k mání. Kdo dal víc, ten něco dostal, lichva kvetla. Peníze, které byly v oběhu, měly jen malou kupní sílu, a tak za potraviny bylo požadováno často jiné zboží - látky, lůžkoviny apod. Stálý úbytek potravin způsobil rostoucí nouzi chudších vrstev obyvatelstva. Na podzim 1917 se ukázala potřeba zřídit obecní kuchyni. Na jejím zřízení se obecní zastupitelé dohodli 15. srpna 1917 a dne 8. října 1917 byla otevřena v domě čp. 151. Vývařovna měla nejprve 4 velké kotle a jeden kotel pařák, později bylo kotlů sedm. V květnu 1918 kuchyni navštěvovalo 450 osob. Kuchyň byla zrušena až 1920. Světová válka skončila rozpadem podunajské říše Rakouska-Uherska. Naše domovina se stala součástí nově vzniklé Československé republiky. To se neobešlo bez poškození německého obyvatelstva. Jako státní řeč od nyní platila československá (!) řeč a Němci se stali menšinou. Všechny obce dostaly za povinnost označit sídlo obecního úřadu dvojjazyčnou tabulkou. Mnoho německých škol a četné školní třídy byly zrušeny. (I naše škola 1925 přišla o jednu třídu). Německé horské lesy byly většinou konfiskovány. Obce, jejichž jména byla přeložitelná, dostaly český název. Oldřichov dostal svůj český název r. 1920. Drahota Blokáda, která měla pomocí vyhladovění přimět obyvatelstvo by se vzdalo, měla za následek, že potraviny pro obyvatelstvo byly časem vyčerpány a výživa se stala problematickou. Ceny potravin neustále stoupaly a bída lidí rostla tak, že byli nuceni sáhnout ke všelijakým náhražkám. K domácí výrobě pečiva se kromě kukuřice používalo velké množství otrub a cikorky. Ve velkém množství se jedla řepa, mrkev a kyselé zelí. Nezištnému působení zásobovacího výboru lze děkovat za to, že byla zmírněna alespoň ta největší nouze. O skokovém zdražování potravin v letech 1914 - 1916 nás informuje následující přehled:

Místní záznamy uvádějí i v letech 1917 a 1918 různé ceny. O cenách masa jsme se již zmínili. Z obilovin platilo 15. dubna 1918 1 kg žita 8 - 9 K, pšenice 11 K a oves 2 K, 1q krmení stojí 100 K. Za kilo pšeničné mouky se platilo 14 K a za pětikilový chléb 26 K. Také ovoce značně podražilo. Na podzim 1917 stálo kilo jablek 1,40 a kilo hrušek 1,20 K. Litr piva tehdy byl k mání za 1,- K. Metr tvrdého palivového dříví stál v létě 1918 25 K a metr měkkého palivového dříví 24 K. Výjimečné ceny se platily za látky a oděvy: černý soukenný oblek stál 15. dubna 1918 650 K, povlečení na 1 postel 880 - 1000 K, dámské polobotky stály 90 K. Přirozeně stouply i mzdy. V srpnu 1918 měl zedník hodinovou mzdu 2,- K, přidavač 1,80 K. Po skončení války drahota ještě stoupala a těžce postihla obyvatelstvo. Zde je několik údajů libereckého magistrátu o cenách potravin v městské tržnici.

I v posledních letech drahota zcela nevymizela. Některé potraviny a předměty denní potřeby byly sice levnější, stále se zvyšující nezaměstnanost však zhoršovala postavení lidí. Majetkové poplatky Na základě zákona z 25. února 1919 byly k době od 27. února do 9. března 1919 opatřeny razítkem všechny bankovky v oběhu, s výjimkou jedno a dvoukorunových. Začátkem března, na základě téhož zákona, došlo ke stažení a orážení dluhopisů všech rakouských válečných půjček a pokladních dokladů Rakousko-Uherské banky, s cílem vybrat jednorázový majetkový poplatek.

Až do konce října 1919 došlo i k dalším obdobným krokům: orážení spořitelních knížek a blokaci vkladů až do výše 50%, k vyšetřováním týkajícím se životních pojistek, tuzemských i zahraničních cenných papírů, movitého majetku (dobytek, stroje, suroviny, zásoby zboží), nemovitého majetku (pozemky, stavby), dále pak zásob zlata v mincích i nezpracovaného stříbra a zahraničních papírových peněz. Daňová přiznání bylo nutno předložit od července do října 1920.

Oražení bankovek přineslo do peněžního styku velkou nejistotu, protože razítka se často falšovala a také se kšeftovalo s neoraženými bankovkami. To vše se zlepšilo až po vydání nových bankovek. Z ekonomiky byly staženy peníze již zmíněnou blokací vkladů a tím, že se válečné dluhopisy přestaly úročit. V r. 1925 došlo k likvidaci válečných dluhopisů: kdo měl dluhopisy do 25.000 K, mohl je vyměnit za tříprocentní státní dluhopisy, kdo měl prokazatelně dluhopisy ve výši nad 25.000, musel je odevzdat bez náhrady. Daňové poměry Daně, které doznaly značných změn nejdříve po zrušení nevolnictví zejména pak dále v letech 1869 - 1883 a 1896 - 1898, se podstatně zvedly po politickém převratu. Přímé daně činily r. 1913 8400 K. Zhoršování ekonomických poměrů mělo za následek snížení sumy daní. Výměry daní, údajně vycházející ze stavu k 31. prosinci 1919, pro první léta po válce, byly postaveny na nesprávném základě, a bylo nutno značnou jejich část odepsat. Nyní činí přímé daně 18.531 KČ. Čtyřiadvacetihodinový den 21. května 1921 byl zaveden čtyřiadvaceti hodinový čas. Tak bylo znovu zavedeno staročeské počítání času, které bylo používáno až do konce 16. stol a počítalo den na 24 hodin. Lidé však nadále počítají čas podle německého způsobu - dvakrát 12 hodin - jak jej r. 1581 zavedl císař Rudolf II. Hodináři se s tím vyrovnali tak, že pod číslice 1 - 12 na cifernících uvádějí číslice 13 - 24. Za světové války byl na základě císařského nařízení z 10. října 1914 zaveden letní čas a to od 1. května do 30. září. Podle tohoto nařízení začal 1. květen již v 11 hodin večer 30. dubna a 30. září končil až 1 hodinu po půlnoci. Nařízení mělo původně platit do 30. září 1916, platilo ještě po další dva roky. Další živelní pohromy 12. srpna 1921 řádila smršť, která napáchala mnoho škod. Trvala jen asi 3 minuty a probíhala ve směru jihojihovýchod na severoseverozápad, od zalesněných vrchů Hraničné a Bedřichova v šíři 5 km směrem k Poledníku a dál do údolí Smědé. Na této trase vichřice vyvrátila větší i menší kusy lesa. Nejvíce řádila smršť v lesních úsecích Waldmann, Kroatahau, Steinkirche, Weichticht, Gerlachsheimer Wasser, Oelberg, Abschknochen, Börnl, o něco mírnější byly škody v úsecích Wolfszaun, Schiesshütthügel, Jungfernschrittlehne, Drelflösser, Schachtelberg, Pilzeberg, Kuhbrücken. Menší škody smršť způsobila v úsecích Nachtstein, Jagdstein, Eibe, Pauls Hau, Irischer Born, ve fojteckém revíru bylo na ploše 66,5 ha vyvráceno 28.000 plnometrů dřeva. Bedřichovský revír vyčíslil škodu na 10.000 plnometrů na přibližně 25 ha, Kateřinský revír 2000 plnometrů na 5 ha a Oldřichovský revír 3000 plnometrů na 10 ha. 14. června 1924 v době od půl třetí do tří hodin ráno spadla na území Fojtky a Oldřichova průtrž mračen, která vyvrcholila ve 4 hodiny ráno. Jeřice i Fojtecký potok se za krátký čas vylily ze břehů. Do údolí se valily spousty vody s kamením a množstvím zeminy. Voda způsobila velké škody v Oldřichově, Mníšku a Fojtce. Nouzové signály probudily spáče. Všechny louky podél obou břehů Jeřice byly zle zpustošeny a mnoho domů poškozeno. Voda s sebou vzala zásoby dřeva, prkna, trámy apod. Sklizeň krmení byla zcela zničena. Pekaři Passigovi z čp. 24 voda odnesla kůlnu s uskladněným dřívím i zásobami mouky. Voda vnikla do domu ševce Josefa Köhlera čp. 197. Obyvatelé domu čp. 169 se jen stěží mohli zachránit. Továrny a firmy A. Horna a R. Seleheho stály pod vodou. 5. června a 15. června 1926 opět byly menší povodně. V noci na 21. března 1928 vichřice odnesla střechu z pily čp. 190 o padesát metrů dále přes vedení elektr. proudu až na zahradu čp. 84.

Zima 1928 - 29 byla obzvláště studená. Vyznačovala se tím, že se zima stále stupňovala, takže poslední, zpravidla teplejší zimní měsíc byl nejstudenější. Leden byl o 4,5° chladnější než předchozí prosinec, únor pak o 6° studenější než leden. Ani v lednu ani v únoru nebyly teploty nad nulou, leden čítal 28, únor 27 ledových dní. V únoru bylo osm dní, kdy teploměr klesl pod minus 30, nejnižší stav byl - 34,8°. Tento únor byl nejstudenější měsíc za 200 let. Mrazu padlo za oběť mnoho ovocných stromů. Zvířata na polích a hlavně zvěř v lese trpěla velmi v důsledku tuhé zimy. 29. prosince 1930 smršť poškodila střechu domu čp. 236 – strhla 4 m2 střechy. Nezaměstnanost Po skončení světové války začala nezaměstnanost, která v následujících letech ještě vzrostla. Vlivem špatných hospodářských poměrů řada továren zcela zůstala stát, některé omezily provoz, takže počet nezaměstnaných stoupal týden od týdne. (Koncem prosince 1931 vykazovaly statistické údaje v okrese Jablonec 15 327, v okrese Frýdlant 7 556 a v okrese Liberec 7 385 nezaměstnaných). Ke zmírnění jejich nouze nezaměstnaní dostávali státní podpory. Jednotlivé obce uskutečňovaly tzv. nouzové stavby (obecní silnice apod.). V Oldřichově až do r. 1931 žádná ze zdejších továren nezastavila zcela svůj provoz. Teprve po dobrovolné smrti majitele továrny čp. 22 došlo v prosinci 1931 k úplnému zastavení provozu tohoto podniku. Jednou výhodou pro zdejší obyvatele bylo, že celková krize se až do konce roku 1931 vyhnula kameníkům. Přičlenění obce k libereckému okresu Po rozpuštění panského svazku v r. 1850 byla obec Oldřichov s Filipkou součástí politického okresu (Frýdlant), zatímco část Görsbach jako součást obce Fojtka patřila k libereckému okresu. Okolnost, že obyvatelé Oldřichova odjakživa měli blíže do Liberce, dala již před 30 lety vzniknout přání, být připojeni k okresu Liberec. První pokusy byly konány již kolem r. 1900. V r. 1907 se zvýšila konkrétní snaha. Filipka zpočátku vůbec nejevila zájem, r. 1907 dokonce podali protest, protože chtěli zůstat v okrese Frýdlant, ale i to se časem změnilo. Jistá naděje na splnění tohoto přání se objevila, když se objevil plán na vytvoření Velkého Liberce. Politický okres Liberec, který by tak přišel o několik daňově silných obcí, měl takto být odškodněn připojením Oldřichova a Mníšku. Velký Liberec se zatím neuskutečnil, zato přání Oldřichova a Mníšku se po politickém převratu uskutečnilo. Společně se "změnou hranic okresů Frýdlant a Liberec" na základě vládního usnesení československé vlády ze 13. února 1920, na základě zákona ze 7. února 1919 byly obce Mníšek a Oldřichov v Hájích vyňaty ze zastupitelského, soudního a politického okresu Frýdlant a přiděleny k okresu Liberec. Podle vládního nařízení z 13. února 1920 měl okres Liberec převzít příp. zaplatit část dluhů okresu Frýdlant a to podle dohody mezi oběma okresy. Nařízení nabylo platnosti 1. března 1920. Jako odškodné zaplatil okres Liberec okresu Frýdlant 100 970 K. Převod obou obcí se na základě přípisu z 16. dubna 1920 uskutečnil 28. dubna 1920 v Mníšku. Přítomen byl jako zástupce politického úřadu Dr. Josef Hirsch z Frýdlantu a městský tajemník Dr. Anton Baar z Liberce, jako zástupce frýdlantské okresní správní komise Josef Schindler, jako zástupce liberecké okresní správní komise Karl Kreibich, Stefan Wenzel a přednosta úřadu Anton Hübner, jako zástupce obce Oldřichov starosta Wenzel Prokop, jako zástupce obce Mníšek starosta Heinrich Franze a obecní zastupitelé Rudolf Preibisch, Rudolf Franze, Eduard Dressler, Josef Leukert, Karl Effenberger, Eduard Prade, Alois Hulka a Josef Hasler. "Po seznámení se s předmětem jednání zástupce okresní politické správy v Liberci pozdravil zástupce obou obcí jménem této správy, načež zástupce okresní politické správy ve Frýdlantu oslovil zástupce obcí vřelými slovy rozloučení. Předseda liberecké okresní správní komise vylíčil, jak se situace vyvíjela, a žádal zástupce obcí k činorodé spolupráci na autonomní správě. Současně poprosil zástupce okresní správní komise, aby předala dík za výjimečně vstřícné vyřízení této záležitosti ze strany okresu okresním zastupitelům ve Frýdlantu. Zástupce okresní správní komise ve Frýdlantu co nejochotněji přislibuje zprostředkování vyjádřeného díku. Tímto bylo úřední jednání skončeno" (tak zní úřední zápis z jednání).

Vývoj obce Oldřichov v letech 1850 - 1925 V době mezi lety 1850 až 1925 Oldřichov doznal značného rozšíření. Příčinou je zejména zavedení průmyslu, který přivedl do vsi různá řemesla, a již stávající řemesla rozšířil.

Již r. 1866 měl Oldřichov (bez Filipky) 180 domů. V době sčítání lidu 1880 zde žilo v 201 domech 1394 lidí (650 mužů a 774 žen), v r. 1890 v 207 domech (217 čp.) 1312 a r. 1900 v 208 domech 1291 obyvatel. Sčítání lidu z 31. prosince 1910 udává 225 domů a 3 vedlejší stavení se 327 partajemi, tedy 1260 obyvateli, kteří se všichni hlásili k německé národnosti. Oldřichov dohromady s Filipkou čítal 1857 1644, 1869 1787, 1875 1978, 1880 1666 a 1890 1583 obyvatel.

Při sčítání lidu 1900 žilo v 261 domech 387 partají tj. 1536 obyvatel a r. 1910 v 265 domech 1478 obyvatel. Až do sedmdesátých let 19. stol. počet obyvatel rychle stoupá, poté dochází k poklesu. Při sčítání lidu 1921 vykazovala obec ve 252 domech 345 partají. Celkem 1310 obyvatel; z toho Oldřichov 213 domů a 1115 obyvatel, Filipka 39 domů a 195 obyvatel. Kromě 19 Čechů (z nich 9 ve Filipce) byli všichni Němci. Místní sčítání z 30. listopadu 1911 uvádí 1508 osob, z toho 212 ve Filipce. Sčítání z 29. září 1917, které se uskutečnilo kvůli vydání lístků na chleba, došlo k počtu obyvatel 1170. Při sčítání lidu v únoru 1921 bylo v Oldřichově 1139, ve Filipce 195 obyvatel. Začlenění části Görsbach Tato část Fojtky, která vznikla v polovině 18. stol., již dlouho usilovala o vyobcování z kmenové obce a začlenění do obce Oldřichov. Pro uskutečnění tohoto přání hovořily různé důvody. Jednou to byla už samotná blízkost Oldřichova. Podstatnější ale byly jiné důvody. Všechny své potřeby si museli obyvatelé Görsbachu zajistit v Oldřichově a také obživou bylo mnoho zdejších lidí odkázáno na oldřichovské továrny. Navíc ještě po založení školy v Oldřichově (1864) jsou školou povinné děti přiděleny právě sem. Pouto, které vázalo Görsbach k Fojtce, bylo jen velice volné. Spočívalo v tom, že Görsbach vznikl na panských pozemcích patřících k Fojtce a že první osadníci z větší části pocházeli odtud a že tedy nadále trvala jistá příbuzenská pouta mezi tamními obyvateli. Protože Görsbach jako součást Fojtky patřil do okresu Liberec a Oldřichov do okresu Frýdlant, byl by takový převod velmi obtížný. Ne tak po r. 1920, když byly obce Mníšek a Oldřichov z hospodářských důvodů přičleněny k okresu Liberec. Tím se naděje obyvatel Görsbachu na splnění dávného přání zvýšila. Rok 1925 konečně přinesl její uskutečnění. Již před přidělením Oldřichova k libereckému okresu probíhala v obci Fojtka jednání o vyčlenění Görsbachu. 21. listopadu 1919 byla podrobně projednána žádost obyvatel Görsbachu o vyobcování a přičlenění k Oldřichovu. Zastupitelstvo rozhodlo, že domy čp. 78-83, 85, 99, 101-104, 110, 122, 124 149, 158 a 169 spolu s jejich pozemky postoupí Oldřichovu a za majetek obce uložený v této části (silnice, alej, hasičárna atd.) požadovala mírné odškodné 1000 K. Jednání tedy pokračovala a Oldřichov a okresní výbor neměly námitky, takže politický úřad dal svolení. Již 15. listopadu 1923 ministerstvo vnitra učinilo obci Fojtka sdělení o plánovaném přičlenění Görsbachu k Oldřichovu a vyzvalo obec o vyjádření. Obecní zastupitelstvo Fojtky na schůzi 30. listopadu 1923 nemělo žádné námitky, požadovalo ale, aby Oldřichov převzal odpovídající část válečných dluhopisů a postaral se o chudé v Görsbachu. Kromě toho ještě obec požadovala jako odškodné za požární zbrojnici a stříkačku již dříve požadovaných 1000 K a úhradu nákladů na nedávnou opravu zbrojnice. Toto vše bylo ministerstvu sděleno. Výnosem z 11. listopadu 1924 sděluje politická správa okresu Liberec obci, že vláda na zasedání ministrů 25. září 1924 Výnosem ministerstva vnitra z 22. října 1924 nařídila vyčlenění části Görsbach z obce Fojtka a přičlenění do obce Oldřichov. Příslušný přípis politické správy okresu je sepsaný v české a německé řeči a zní: Politická okresní správa Liberec ž. 105.456 11. 11. 1924 panu starostovi ve Fojtce Podle výnosu ministerstva vnitra ze 22/X.1924, Č.66.626/24 vláda na ministerské schůzi dne 25/X.1924 na základě par. 1 zák. z 18/III.1921, ve znění zák. z 21/XII.1922 č. 257 povoluje změnu hranic mezi obcemi Fojtka a Oldřichov v Hájích v pol. okrese Liberec vynětím části zvané Görsbach z území obce Fojtka a jeho přičleněním k území obce Oldřichov v Hájích. Obec Oldřichov v Hájích je povinna do 3 dnů po vyrozumění o povolení změny na vlastní náklady novou hranici opatřit mezníky a vyměřit, a za účelem provedení změny v katastru předat finanční správě řádný plán usazených milníků, který musí odpovídat výnosu ministerstva financí a soudnictví z 7/VII.1890 č. 149 a z 9/II.1907 č. 29, jakož i nahradí všechny výdaje, které vzniknou státní správě v souvislosti s provedením změny v katastru, pozemkových knihách a mapách. Novou hranici mezi zmíněnými obcemi budou tvořit kraje následujících parcel: A) ze strany obce Fojtka parcely č: 1199 (11.408)/3 část společného hraničního potoka.

B/ ze strany obce Oldřichov v Hájích dle dosavadního označení v původní obci Fojtka parcely kat. číslo: 1205, 1204 v části a/b/, 1202.1204 v části c/ d/, 1208, 1210, 1211, 1220, 1221, 1219, 1226, 1228, 1230, 1237, 1199/4 1405, 1254, 1303, 1257, 1247, 1302, 1253, 1260, 1267, 1268, 1278/1, 1279 v části e/f/, 1199/3, 1279 v bodě 9, 1406/1, 1280/1, 1299, 1291, 1408/3 části společného hraničního potoka. Změnou hranice se pozemková parcela kat. číslo 1408/3, hraniční potok společný s obcí Oldřichov v Hájích, dělí na dva díly, a zároveň bude třeba v obci Oldřichov v Hájích rozdělit odpovídající pozemkovou parcelu kat. číslo 1408/3 tohoto hraničního potoka na dva stejné díly. Dosavadní hraniční parcely kat. č. 1407/1, 1408/2 a 1408/4 a západní část společné hraniční parcely kat. č. 1408/3, které změnou hranic přecházejí z obce Fojtka na obec Oldřichov v Hájích, budou sloučeny s odpovídajícími společnými hraničními parcelami v obci Oldřichov v Hájích a přestanou býti pozemkovými parcelami. Ohledně majetkových poměrů vzniklých změnou hranice, si vláda vymínila další rozhodnutí, pokud v této záležitosti nedojde k dohodě mezi zúčastněnými obcemi. Tím se jeví námitky vznesené ze strany obce Fojtka jako vyřízené. Tyto ze strany obce Oldřichov v Hájích jsou rozhodnutím jejího obecního zastupitelství z 8. května 1924, kterým vyjadřuje souhlas se změnou hranic, nyní bezpředmětné. Obecní zastupitelstva dosavadních obcí Fojtka a Oldřichov v Hájích budou co nejdříve rozpuštěna. S ohledem na toto je pan starosta žádán, aby se zástupci volebních skupin v tamější obcí dohodli, jaké změny budou nutné v zastoupení této volební skupiny a v později sestavené volební komisi s ohledem na spojení (odtržení části Görsbach). O výsledku tohoto jednání je nutno podat zprávu sem do 14 dnů. Úřadující rada politické správy: Ritt.

Z důvodu regulace majetkových poměrů Görsbachu se v Oldřichově uskutečnila schůze zástupců obcí Fojtka a Oldřichov, 26. prosince 1924. Protože nebylo dosaženo konečné dohody, konal se 28. ledna 1925 nový rozhovor mezi zastupiteli. Přitom bylo dohodnuto, že obec Oldřichov za požární zbrojnici v Görsbachu zaplatí Fojtce 1000 K a naše obec rovněž připlatí na opravu zničeného mostu v Görsbachu 1000 K. Mezitím 1. ledna 1925 došlo k převzetí Görsbachu do svazku obce Oldřichov. Volba nového zastupitelstva nebyla nutná. Nově začleněné domy, v počtu 22 - mezi nimi jedno staveniště - ještě v r. 1925 byly přečíslovány. Čp. 76 nese nyní čp. 252, čp. 77 - 251, čp. 78 - 250, čp. 79 – 247, čp. 80 - 245, 81 - 244, čp. 82 - 243, čp. 83 - 242, čp. 85- 240, čp. 99 - 259. čp. 100 staveniště k čp. 259, čp. 101 - 258, čp. 102 - 256, čp. 103 - 255, čp. 104 - 260, čp. 110 - 253, čp. 117 - 241, čp. 122 - 246, čp. 124 - 249, čp. 149 - 257, čp. 158 - 248, čp. 169 - 254. Založení a vývoj části Görsbach První domy části Görsbach vznikly v polovině 18. stol. na fojteckých církevních pozemcích. 1. října 1750 vrchnost prodala 5 stavebních míst na horním toku Jeřice nebydlícím. Prodané pozemky ležely u "vysoké cesty" a hraničily jednak s oldřichovskými poli a na druhé straně s panskými lesy. Pozemky, na nichž byly postaveny první domky, zakoupili: Hans Christoph Keil z Fojtky - postavil čp. 251/77, Christoph Seibt z Oldřichova - postavil čp. 247/79, krejčí Christoph Seibt - nechal postavit čp. 245/80 a Anton Hübner z Fojtky - postavil čp. 244/81. Cena stavebních míst byla 10 kop. Na pátém místě, které taktéž získal již zmíněný Joh. Christoph Keil, r. 1751 ještě žádný dům nestál. Kupující toto místo přenechal 10. prosince 1751 Johannu Josefu Korehemu z Fojtky, který tu postavil dům čp. 243/82. Všechny zmíněné domky, postavené u tak zvaného Giersbachu lidé nejdříve označovali jako "Giersbachhäuser". Ještě 1782 se hovoří jen o "takzvaných nových domech u Giersbachu" (neue sogenannte Giersbach Häuser). Z tohoto názvu je patrno, že tato část dostala svůj název podle potoka. Teprve během dalších desetiletí se vžil název "Görsbach". Topograf J. G. Sommer nazývá tuto část již 1834 "Giersbach", kromě toho, ale také "Voigtsbacher Neuland" (= nová země u Fojtky). Úředně se název Görsbach objevuje až od r. 1850. Přibližně po 20 let měl Görsbach jen 5 domů. V létě 1768 žádalo devět fojteckých obyvatel u vrchnosti o odkoupení pozemků ke stavění. Jejich žádosti bylo vyhověno 12. září 1768 s tím, že lze odprodat jen čtyři stavební pozemky. Ty ležely taktéž blízko "vysoké cesty". Na dvě z těchto míst byla ještě na podzim 1768 uzavřena kupní smlouva. První parcelu koupil 25. října 1768 za 12 kop Gottfried Seibt, druhou 25. listopadu 1768 Joh. Josef Leukert z Fojtky za stejný obnos. Seibt na svém pozemku postavil čp. 250 (po staru 76), Leukert čp. 250 (78). Třetí parcelu koupil Johann Christoph Plischke z Fojtky, jeho kupní smlouva byla vrchností schválena 1769. Dům, který postavil, má 242 (83). Na čtvrté parcele byl postaven dům teprve po r. 1771 (možná 1777) a to čp. 240 (85). Postavil jej Gottfried Driemel syn sedláka Joh. Georgs Driemela, který měl za manželku Apolenu Köhlerovou z Oldřichova.

R. 1777 čítal Görsbach teprve 9 domů. Uvádí je ve své žádosti o povolení ke stavbě mlýna r. 1782 oldřichovský sedlák Christoph Kaulfersch - jako takzvané nové domky v Giersbachu. Tzv. Farský háj, pozemek ležící jihozápadně od stávajících domků v Görsbachu, kam dříve mohl mníšecký farář vyhánět dobytek na pastvu, byl ještě po celé desetiletí nezastavěný. Teprve 1786 odprodala vrchnost šest stavebních míst v "háji", kterýžto název byl mezi lidmi přenesen i na nově postavené domy. Jako kupci těchto šesti pozemků jsou uvedeni: Wenzel Franze z Fojtky (postavil čp. 259, po staru 99, od r. 1931 spáleniště, vysloužilý voják Johann Reeh (čp. 259, st. 100, od r. 1914 také spáleniště), Anton Patzelt z Fojtky (na 1418 sáhů čtver. velkém pozemku postavil čp. 258, st. 161), Josef Franze z Fojtky (256,102), Anton Franze z Fojtky (na 1577 čtv. sáhů velkém pozemku postavil čp. 255, st. 103) a Gottfried Möller z Fojtky (čp. 260, 104). Tentýž Gottfried Möller postavil další dům (čp. 253, st. 110) na pozemku velkém 1 jitro, který koupil 31. prosince 1790 za 65 fl. Ves Görsbach byla při katastrálním měření 1785 uvedena jako 8. trať obce Fojtka, jako označení trati bylo použito názvu "Fall". Totéž označení bylo použito i při katastrálním měření 1843. O daních a robotách obyvatel Görsbachu se dozvídáme z fojtecké konšelské knihy. Protože domky vznikly na panských pozemcích, museli jejich obyvatelé platit Extra-ordinarium. Činilo po 30 kr. u čp. 77, 79, 81, 82, 85 a 90 -103, a po 45 kr. u čp. 76 a 83. Tyto obnosy byly splatné na půl o Jiřím a Havlovi. Pozemková daň, která byla splatná ve stejných termínech, činila u čp. 76, 79, 81, 82, 85 a 99 - 104 po 9 1/2 kr. (tedy po 4 3/4 kr. na oba termíny), u čp. 77 a 83 to činilo 14 kr. (tedy po 7 kr. na každý termín). Dan z prádla činila 10 kr., u čp. 79 a 85 byla zpočátku 30 kr. U starších domů byla robotní povinnost po 25 dní. Tento počet zůstal směňován i v urbáři r. 1777; později však už mohla být část robotní povinnosti vyrovnána penězi. Tak majitel čp. 79 měl povinnost odpracovat jen 4 dny, za každý další den mohl zaplatit po 12 kr. Majitelé čp. 82 a 85 odpracovávali po 6 dnech, každý další den opět vyrovnávali penězi - po 12 kr. U čp. 99 a 101 zřejmě k žádné takové regulaci nedošlo, protože i v dalších kupních smlouvách jsou uvedeny předepsané robotní dni - 26.

U čp. 76, 81, 83, 102 a 104 je "robotné“ uvedeno po 3 fl. 15 kr, u čp. 77 a 83 po 2 fl. 30 kr., u čp. 79 a 85 po fl. 15 kr. a u čp. 82 je 4 fl. 33 kr. U čp. 78 a 80 nejsou v konšelské knize uvedeny žádné robotní povinnosti. Na základě katastrálního měření z r. 1787 byla vyměřena nová daň, která činila u čp. 80 53 kr., u čp. 79 43 3/4 kr., u čp. 82 40 3/4 kr., u čp. 83 40 1/4 kr., u čp. 81 31. 3/4 kr., u čp. 77 26 kr., u čp. 76 20 3/4 kr., u čp. 78 19 2/4 kr., u čp. 85 11 2/4 kr., u čp. 100 9 3/4 kr a u čp. 99 3 1/4 kr. K doposud postaveným 15 domům přibyla 1821 hájovna čp. 241(117), kterou nechala vrchnost postavit. Topograf J. G. Sommer ve své topografii Boleslavského okresu, vydané 1834 zcela správně uvádí 16 domů. Všechna ostatní stavení v Görsbachu vznikla až poté. Franz Elstner 20. dubna 1836 zakoupil z pozemku svého otce (čp. 245-80) za 170 fl. stavební parcelu o rozm. 1 jitro a 462 sáhů, na kterém postavil čp. 246 (122). Brzy nato na části pozemku zahrady čp. 150(78) postavil Anton Görlach usedlost čp. 249(124). Vedlejší stavba u čp. 258(101) byla přebudována na čp. 257 (149), stavebník byl Anton Patzelt. Na parcele odkoupené z pozemku čp. 250 (78) nechal v létě 1888 postavit dům čp. 248(158) švec Franz Endler. U čp. 83 vznikla vedlejší stavba, která dříve měla čp. 159. Přestavbou byly obě stavby spojeny a uvolněné čp. 159 bylo r. 1910 přeneseno na neočíslovanou budovu u fojteckého mlýna čp. 53. Nejnovější dům čp. 254 (169) vznikl na pozemku, který 13. prosince 1891 zakoupil Josef Prade z majetku svého otce čp. 253 (110) za 200 fl. Pozemek měřil 400 čtver. sáhů.

Sčítání lidu 31. prosince 1910 uvádí v Görsbachu 22 čísel popisných a 105 obyvatel. V únoru zde bylo 22 čísel (21 obydlených domů a jedno spáleniště) a 81 obyvatel. Dnešní obec R. 1925 byla část Görsbach přičleněna k obci Oldřichov, čímž vzrostl počet domů i obyvatel Oldřichova. Počet domů vzrostl z 268 na 289. Počet čísel popisných stoupl na 315. Obydleno je však jen 289 čísel. Zbořena byla čp. 23, 55, 56, 57, 77, 85, 86, 90, 94, 96, 98, 128, 181 a 183 v Oldřichově a čp. 3, 14 a 21 ve Filipce. Požárem zničena a neobnovena jsou čp. 13, 23, 77, 328, 199 a 259 v Oldřichově a 9, 14, 21 a 25 ve Filipce. Nově postavena jsou zatím jen čp. 13 v Oldřichově a čp. 14 ve Filipce. Nově postaveno je od r. 1925 18 domů, nesou čp. 3, 59, 45, 259, 261, 262, 263, 264, 265, 266, 267, 268, 269, 270 a 271 v Oldřichově a čp. 3, 10, 14 a 44 ve Filipce. Sčítání lidu uskutečněné z 30. listopadu na 1. prosince 1930 udává v celé obci Oldřichov 289 domů s 1508 obyvateli. Z toho na původní obec připadá 247 domů s 1193 obyvateli, na Filipku 42 domů s 212 obyvateli a na část Görsbach 21 domů se 103 obyvateli.

Od posledního sčítání r. 1921 počet obyvatel stoupl o 78 lidí. Plocha obecního území činila před spojením 1615 ha 25 a 58 m2. Nynější výměra obce je vyčíslena na 1627 ha 51 a 28 m2.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola C: O správě obce

O správě obce Ve správě obecních záležitostí lze jasně rozlišit dvě časová údobí. První období je od doby založení obce až do r. 1850, kdy bylo zrušeno nevolnictví. Je charakterizováno despotickou mocí, jakou ztělesňuje všemocná osoba obecního rychtáře nebo šolce, který řídí záležitosti obce. Druhé období, které přetrvává od r. 1850, přináší obci větší svobodu a autonomii. Jako správní orgán tu funguje obecní výbor volený obyvateli obce, kterému v čele stojí starosta vybraný z jeho středu. O staré obecní správě Při založení obce byl vůdci osadníků přidělen přednostně větší pozemek, který byl osvobozen od roboty, z části i od daní, a on byl ustaven jako vedoucí nové obecní správy, jako obecní rychtář nebo šolc. Jeho usedlost, dědičná rychta nebo šolcovna, byla opatřena řadou výsad. Z nich nejdůležitější bylo právo čepovat pivo a kořalku, pročež se šolcovně obecně říkalo "šenk" nebo taky krčma a jejímu majiteli "krčmář". Taky měli právo pečení a porážky dobytka. Zdejší krčma čp. 6 vlastnila 20 jiter 823 sáhů polí, 22 jiter 102 sáhů luk a tf. jiter 1091 sáhů lesa, včetně tzv. "pustého pozemku". Šolc vykonával soudcovskou moc jménem vrchnosti. Navíc ještě vybíral daně pro vrchnost a desátky pro církev, které taky museli odvádět. Ve výkonu jeho úřadu mu pomáhali konšelé a starší obce. Konšele většinou jmenoval rychtář podle svého dobrozdání. Starší obce, který řídil hospodaření obce a spravoval její majetek, mohl většinou být volen obyvateli obce. Písemné práce obstarával mníšecký učitel, v jeho nepřítomnosti učitelský pomocník. Šolc, konšelé, starší a obecní písař byli jediní, kteří měli právo sedět u rychtářského stolu, nad nímž visela rychtářská hůl, tzv. "Jurament", což byl jeden loket dlouhý, vycpaný a suknem potažený klacek. Spory a přestupky odsuzovala místní rychta. Obyčejný trest byla peněžitá pokuta ("Pön- Strafgeld" na pivo pro obec k propití). Přísnější tresty, které mohly být uděleny jen se svolením vrchnosti, nebo na její rozkaz, záležely v užití různých mučících zařízení - okovů, želez apod. Tresty věznění byly odpykávány v úřadě, kde byl tzv. "loch" - jednoduché vězení. Na cestě ke kostelu stál pranýř, sloup, ke kterému byli přivazováni ti, kdo zranili čest někoho jiného nebo se provinili proti vrchnostenským nařízením, a byli tak vystaveni posměchu ostatních. Běžným trestem byly nucené práce. Vyšší soudnictví, právo nad životem a smrtí, bylo pouze věcí vrchnosti. Ve svých vnitřních záležitostech byla dříve obec dosti svobodná. Kupní smlouvy byly uzavírány na obecní rychtě za přítomnosti rychtáře a konšelů a při té příležitosti se pil obvyklý litkup. (Leikauf). Sepsané kupní smlouvy se předkládaly vrchnostenské kanceláři ke schválení a poté byly zaneseny do obecní konšelské knihy. Zde také byly zaknihovány záležitosti dědictví, záznamy o pozůstalostech, svatební smlouvy apod. Úřad obecního rychtáře byl dědičný a rychtář byl vázán přísahou. Obyvatelé obce byli přísně povinováni, aby šolcovi kdykoli a kdekoli projevovali největší úctu, urážky a posměch se velice přísně trestaly. Z důvodu nezletilosti nebo neschopnosti dědičného šolce byl úředně ustaven jeho zástupce (Gerichtsinhalter), většinou sedlák ze sousedství, kterého musel šolc odměňovat. Povinnosti šolce byly přesně předepsány vrchnostenskými nařízeními. Přesný náhled na povinnosti obecního rychtáře, konšelů a staršího při sepisování kupních smluv a jiných dokladů a jejich zaknihování do konšelské knihy nám poskytuje následující "instrukce", zapsaná v místní konšelské knize, založená r. 1751.

Obsahuje sedm bodů, které zde doslova přepisujeme: "Za prvé má šolc, konšelé a starší dle své povinnosti pilně na to hleděti, aby žádná koupě nebyla vykonána, která by byla proti regulím a intrádám Jeho Excelence milostivé vrchnosti; buďto na daních, kontribucích, hranicích a podobně. Za druhé na to mysliti: aby kupujícímu nebo prodávajícímu žádná křivda, nepravost nebo škoda se nestala, nebo ani žádné jiné podezřelé praktiky a klamání se nestaly. Za třetí mají všechny koupě dědičných a jiných statků ne déle nežli za čtrnácte roků býti zaplaceny s určitým krácením hotových peněz; poté přineseny na úřad a ve stejném konsensu, ne jinak, nežli jako koupě zapsány býti do této konšelské knihy. Za čtvrté nemá šolc ani starší žádné peníze do této knihy zapisovati, ledaže koupě byla předtím ratifikována, stejně tak se při každé koupi mají do této knihy zapsati dluhy.

Také není dovoleno: pakliže někdo domy, zahrady pole, louky a podobné dáti chce v zástavu, toto zapisovati do knihy, aniž bylo předtím od úřadu schváleno, což se rozumí také na peníze pro vdovy, sirotky a což jinak se ještě běžně jedná.

Za páté nic jiného nežli pravda a co se dle pravdy děje, do této knihy psáno býti. Za šesté mají přísedící při takovéto koupi zasedat ne déle nežli tři hodiny, za jejich námahu kupující i prodávající jim nedluží zaplacení více nežli dvaceti a osmi krejcarů. Co potom

Za sedmé je projedeno a propito navíc, mají šolcovi přísedící a smluvní strany ze svého měšce platiti, a to všechno pod vážnou pokutou, jak by ji úřad uznal za vhodnou." Dále pak následují soudní výlohy, od koho a jak budou soudní výlohy požadovány. Obsahově se kryjí se soudními výdaji předepsanými v úředním rozkaze z 1. ledna 1696 pro všechny obce frýdlantského panství. Z koupě selské usedlosti dostal soud 4 zlaté, za koupi zahrady 2 fl., z dědictví a rozdělení dluhů a dělení dědictví 14 kr., za urovnání sváru a jiných záležitostí 22 kr., 4 feniky, za zproštění 14 kr. Písař dostal za provedení zápisu kupní smlouvy do konšelské knihy 7 kr., za zanesení dědické záležitosti, jakož i dělení dluhů a dědictví 9 kr. Za vyložení konšelské knihy byly požadovány 3.kr. 3 feniky. Stejný obnos za otevření konšelské truhlice. Za založení závěti nebo jiného dokladu do konšelské truhlice dostal soud 7 kr., za dlužní úpis apod. 3 kr. 3 fen. Za odhad statku nebo pozemku obdržel soud 1 kopu, za inventarizaci pozůstalosti rovněž 1 kopu, za výslech několika svědků 30 gr. a za 1 kopu odepsaných peněz 1 kr. Pevně stanoveny byly také soudní sazby za všechny úřední výkony uskutečněné na obecní rychtě. Cizinci, kteří požadovali pomoc soudu, museli zaplatit 14 kr. Za cestu k obžalovanému se platilo 7 kr. Pro místní činil soudní poplatek 7 kr. Za ohledání způsobené škody byl soudní poplatek 35 kr., za usazení sporného mezníku 7 kr. Za každý zlatý, který byl vymáhán žalobou, dostal soud 3 kr. Za každý kus dobytka, který byl přistižen, že způsobuje škodu, se v případě žaloby platilo výkupné 7 kr., pokud to byla husa, platilo se 3 kr. Za ohledání zakrváceného kusu dobytka se soudu platil 14 kr., vrchnosti pak 2 kopy. Za ohledání poraženého dobytčete dostal soud 14 kr. Stejný obnos se musel zaplatit, pokud porotci museli někoho odvést. Za přísahu dostal soud grošů a vrchnost 1 kopu. Usvědčení ze lži vyneslo vrchnosti pokutu 1 kopy, jiné usvědčení dokonce 2 kopy. Za výhrůžku nebo tajná pronásledování dostala vrchnost 2 kopy, soud 30 grošů. Za vizitaci podezřelého 30 gr., za ohledání kradených věcí 15 gr. Pokud byli vězněni cizí poddaní, platil se soudní poplatek 2 kopy, za předání takového zločince jinému soudu 1 kopa. Za každý den, po který musel někdo hlídat vězněného, se platilo 15 kr. "A co ještě vzejde na nákladech a útratách, musí se zaplatiti zvlášť". Obecní rychtáři První rychtář je uveden - ovšem ne jmenovitě - v nejstarším vrchnostenském urbáři z r. 1381. Ze svého majetku, šolcovny, platil vrchnosti na sv. Valpurgu a sv. Michaela po 6 groších. Téměř po 200 let nám žádný doklad neuvádí jméno některého ze zdejších obecních rychtářů. Teprve 1559 je zmiňován šolc Hans Effenberger. Prodal šolcovnu 6. dubna 1563 za 450 kop Clementu Eichlerovi. Již 29. září 1564 vyměnil bývalý šolc Clement Eichler krčmu, kterou vlastnil teprve rok, za statek Michela Rudolffa z Ulbersdorfu. Ten na šolcovnu přidal 18 kop. Když r. 1573 zemřel, jeho úřad na přechodnou dobu zastával Kaspar Kratzert. 13. dubna 1574 prodala Markéta, vdova po zemřelém šolcovi Rudolffovi, jménem dědiců šolcovnu za 156 kop Stefanu Altmannovi (patrně syn nedávno před tím zesnulého mníšeckého šolce stejného jména), který již 20. dubna 1574 úřadoval jako rychtář.

Cestou výměny přešla krčma 14. března 1580 na Christopha Hoffmanna, který Stefanu Altmannovi připlatil 69 kop. 17. dubna 1585 prodal Christoph Hoffmann dědičnou šolcovnu, ležící mezi Bartel Röslerem a Grolmus Neumannem, za 156 kop Urbanu Passigovi, v jehož rodině se přibližně po jedno století dědila. 4. listopadu 1611 ji převzal za 750 kop syn Urbana Passiga Georg Passig (nar. kolem 1591). Podle listiny z r. 1628 byl zdejší statek patřící ke krčmě jen jako dědičná šolcovna, nebyl to panský statek, majitel nebyl lenním šolcem a neměl povinnosti leníka. V r. 1634, tedy v době, kdy se našemu domovu začaly blížit nájezdy Švédů, měl šolc Georg Passig po boku porotce: Michel Kratzert, Bartel Schöler, Christoph Hausmann, Merten Stelzig, Georg Stärz, Georg Bassig, Christoph Geisler, dále pak staršího Michela Elstnera.

3. dubna 1637 získal šolc ke svému majetku za 16 kop zadlužený dědičný statek Christopha Bucheita ležící mezi dědičnými statky Martina Stelziga a Christopha Köhlera.

Georg Passig byl přesvědčený agilní protestant. R. 1650 byl dán do vazby, protože nechtěl přijmout katolickou víru. Záznam o obyvatelích z r. 1651 o něm sděluje, že není u něj naděje na obrat ke katolictví. Šedesátiletý muž pak ale přece jen změnil názor a tak mohl po krátké době, kdy obecní záležitosti zpravoval Christoph Passig (patrně blízký příbuzný), opět převzít svůj úřad, který zastával ještě jako stařec r. 1660. O pět let později 5. července 1665 převzal krčmu za 430 kop syn Hans Georg Passig. Ten prodal 3. září 1673 kus louky, " který před časem z dědičné zahrady Adama Augstena byl prodán, před cestou, svobodně Hansi Köhlerovi v Oldřichově za 20 říšských tolarů".

18. října 1676 prodal Hans Georg Passig dědičnou krčmu za 330 kop sedláku Hansi Preibishovi. Jako porotci a starší zde v té době působí Georg Hausmann, Michel Augsten, Christoph Passig, Georg Passig, Georg Schöler, Michel Kratzer a Georg Köhler.

18. září 1704 přenechal šolc Hans Preibisch svoji dědičnou krčmu, ležící mezi statky Christopha Löfflera a Georga Geisslera, spolu s a přestavěným statečkem, ležícím mezi statky Christopha Passiga a Michela Elstnera,za 315 kop synu Christophu Preibischovi. Jako příslušenství je uvedeno kromě hospodářského a domácího nářadí ještě: 2 tažní voli, 1 kráva, 1 koza a 1 tele.

Christoph Preibisch byl od 8. září 1704 ženatý se Salomenou Pfeifferovou, dcerou Joh. Georga Pfeiffera. Poprvé svůj úřad zastával 30. října 1704, když Hans Effenberger prodával svému synovi Hansi Georgu Effenbergerovi svůj statek, ležící mezi "pohořím milostivé vrchnosti a statkem Hanse Passiga".

Když r. 1734 byly šolcovny zdaněny, uvádí oldřichovský rychtář 34 strychů pole, louky na dvě fůry sena, 2 koně, 4 voly a 2 krávy.

15. října 1736 prodal Christoph Preibisch, šolc a rychtář v Oldřichově svoji dědičnou krčmu ležící mezi statky Christiana Löfflera a Gottfrieda Geislera, spolu s neobydleným statečkem mezi statky Hanse Josefa Passiga a Michela Elstnera, za 320 kop Gottfriedu Ignazi Arnoldovi, který se 12. listopadu 1725 oženil s Marií Magdalenou Preibischovou dcerou šolce Preibische. (Další dcera Chr. Preibische, Maria Elisabeth se 13. července 1739 provdala za Gottfrieda Geislera, šolce ve Filipce). Prodávající Chr. Preibisch zesnul v lednu 1746 ve věku 75 let a byl 17. ledna pohřben v Mníšku. Nový šolc Gottfried Ignaz Arnold počátkem roku 1760 ovdověl, načež uzavřel 16. června 1760 svatební smlouvu a 14. července 1760 sňatek s Annou Rozinou, vdovou po Johannu Christophu Köhlerovi z Oldřichova. Z prvního manželství byli naživu synové Johann Ambros, Gottfried Ignaz, (zahradník v Neundorfu) a Johann Anton (oženil se 6. listopadu 1759 s Annou Marií, dcerou zdejšího sedláka Passiga), dále pak dcery Marie Anna (provdaná Hermannova v Kunnersdorfu), Marie Viktorie (provdaná Pietschová, matka pozdějšího šolce Antona Pietsche) a Marie Magdalena (provdaná Kratzerová). 5. února 1771 přenechal Gottfried Ignaz Arnold dědičnou krčmu za 900 kop svému nejmladšímu synovi Johannu Ambrosovi Arnoldovi, který nadále vystupuje jako rychtář. Jako ručitel prodeje zde vystupuje mníšecký šolc Johann Georg Müller. Prodávající Gottfried Ignaz Arnold se odstěhoval do Neundorfu, ještě několik let tam zastával úřad šolce a 17. března 1776 koupil od dědiců zesnulého Gottfrieda Ignaze Arnolda za 450 kop zahradu čp. 5 v Oldřichově, kde zemřel 21. července 1798.

Podle kupní smlouvy z 5. února 1771 patřilo ke zdejší krčmě i řeznictví. Majitel byl oprávněn volně porážet dobytek a také péci, za což měl každoročně o sv. Havlu milostivé vrchnosti odvádět 1 kop 14 gr. Nadto musel ještě každoročně platit 1 fl. 30 kr. "masné potravní daně" (Fleischacciss) obecnímu úřadu. Nový šolc také užíval "předchozí svobody a spravedlnosti". Ke krčmě patřil pustý neobydlený stateček. (Bývalé stavení tohoto statečku stálo na kopci vedle čp. 47. Odtud vedl vodovod až do krčmy. Část toho "pustého statku" dnes patří k čp. 47 a pocházejí z něj pozemky k dnešním usedlostem čp. 140 a 208). Statek ležel mezi statky Hanse Josefa Passiga a Hanse Josefa Elstnera, a milostivé vrchnosti se z něj platilo robotné a obci, nežli z něj byly připočítány daně na krčmu, se platilo ročně 6 fl., protože nyní však šolc platí daně z krčmy, nepožaduje obec nic.

15. resp. 24. srpna 1800 prodal šolc Johann Ambros Arnold krčmu čp. 6 s 20 jitry 823 sáhy polí, 22 jitry 102 sáhy luk a 14 jitry 1091 sáhy lesa "včetně mezi čp. 46 a 47 ležícím pustým pozemkem" za 3000 fl. svému zeti, sedláku Franzi Jäkelovi ze Mšena na maloskalském panství. Podle kupní smlouvy měla krčma právo čepování piva a pálenky a právo volně péci a porážet dobytek. Pivo a kořalku musel šolc odebírat od vrchnosti. Na daních z pečení a porážky musel milostivé vrchnosti ročně platit o sv. Jiří a sv. Havlu po 45 kr., celkem 1 fl. 30 kr. Dále měl povinnost c. k. daně, dodávky, transporty a jakkoli jmenované veřejné odvody a dlužnosti konati, neméně pak povinnost celé obci předsedati podle vedení a vrchnostenských rozkazů, dbáti na dobrý pořádek, všechny vrchnostenské daně poctivě vybírati a odváděti, dbáti na vrchnostenskou spravedlnost a stejně tak ze svého majetku nic nepouštěti".

Ze šesti na krčmě váznoucích povinných pilařských dní si prodávající jeden vyhradil. Na základě smlouvy mezi pilaři ze 4. března 1666" má z pilařských dní za čtyři dni uhraditi stavební náklady". Kupci Franzi Jäkelovi byly m.j. přenechány 2 stoly, 1 tabule s lavicemi, 2 dřevěné a jedna čalouněná židle, 1 plechový hrnec na pivo, 10 sklenic a 1 žejdlík.

Již 2. dubna 1802 přechází krčma za 6000 fl koupí na Johanna Christopha Riemera (Riehmer), který 17. dubna 1806 ze svých pozemků prodává část s pilou za 207 fl. Zemřel 14. července 1809, teprve 44 let starý. Po jeho skonu zastával rychtářský úřad do července 1810 Anton Arnold. V srpnu 1810 milostivá vrchnost předala tento úřad Antonu Pietschovi (vnuku dřívějšího šolce Gottfrieda Ignaze Arnolda), který od Riemerových dědiců 27. března 1810 kupuje krčmu za 10640 fl. 26. srpna 1810 mu zemřel čtyři měsíce starý synek Franz. Šolc Anton Pietsch zemřel 15. března 1852 ve věku 86 let. Již 27. dubna 1821 přenechal krčmu za 2000 fl. svému synovi Antonu Pietschovi, který zemřel 14. května 1849 ve věku 58 1/2 roku (čili zemřel dříve než jeho otec).

Po jeho smrti se na léta 1849 - 1850 stává rychtářem sedlák Franz Leukert. Krčma přechází 21. února 1850 za 5060 fl. na Josefa Pietscheho, kterému zemřel 13. června 1851 syn Franz Reinhold a 26. května dcera Berta.

Od něj přešel majetek výměnnou koupí 29. března 1853 za 9400 fl. na penzionovaného hajného Franze Arnolda, který však už 15. října 1855, ve věku 45 let ukočil svůj život.

Od jeho dědiců získal krčmu 3. dubna 1862 za 11500 fl. továrník Franz Neuhäuser čp. 161, který ji společně se zahradou čp. 85 (jejíž obytné stavení bylo 1895 zbouráno) přenechal své dceři také (nar. 11. července 1856 v Oldřichově) provdané Bergerové (†2. prosince 1931), resp. jejímu manželovi Franzi Bergerovi (nar. 1. listopadu 1847 ve Filipce čp. 4 jako syn tamního nájemce krčmy Franze Bergera (†18. 12. 1873 a Terezie, rozené Prokopové z Frýdlantu), za kterého se provdala 24. listopadu 1879. Filipka již několik let po svém založení měla vlastní obecní úřad, rychtu. Jako sídlo rychtáře byla určena usedlost čp. 4., kterou 1726 postavili jako Hemmrichschänke (šenk na Hemmrichu). Jako první rychtář v "nově postavené obci Filipka" figuruje v obecní knize založené 1736 Hans Christoph Semdner, který usedlost čp. 4 převzal 4. listopadu 1734 od vdovy po Georgu Hildebrandtovi, který ji postavil (tu vdovu si vzal za ženu). Tento převod se uskutečnil na rychtě v Oldřichově. Kupní smlouva říká, že nový majitel má platit daň na sv. Jiřího 6 a na sv. Michala 7 gr. a ročně daň z prádla 30 kr. vrchnosti. Za dva povinné dny lovu mohl zaplatit po 6 kr. Robotu s potahem musel konat jako jiný domkář in natura, a kdyby nebyla potřeba, zaplatí penězi dle uvážení vrchnostenského úřadu. Hans Christoph Semdner se v letech 1736-1743 nazývá "soudní držitel"(Gerichtshalter), poté pak už jen rychtář.

24. října 1760 přenechal soudní krčmu za 500 kop synovi Antonu Semdnerovi. Podle kupní smlouvy měl nabyvatel platit na Jiřího 6 a na Havla 7 gr., dále musel, protože dům stál na panských pozemcích, ročně platit 1 fl. 10 kr. Také platil daň z prádla 30 kr. Podle vrchnostenského dekretu z 24. července byl majetek zatížen 2 fl. robotného a 12 dny roboty. Počátkem března 1761 zemřel rychtáři Antonu Semdnerovi syn Johann Anton, který byl pohřben 9. března. Anton Semdner zastával úřad rychtáře do 1765. 12. května 1765 prodal krčmu za 900 kop oldřichovskému sedlákovi Hansi Christophu Brücknerovi, který převzal všechny povinnosti. Prodávající a jeho žena dostali bydlení na výměnku, kde s nimi měla být až do své svatby i jejich svobodná dcera Anna Rozina. Nový majitel ihned po koupi převzal úřad rychtáře, ale již počátkem roku 1767 zemřel. Krčma nyní připadla jeho synovi Gottfriedu Brücknerovi. Ovdovělá matka se nastěhovala do výměnku, kde také měl do své svatby bydlet kupcův bratr Josef Brückner. Gottfried Brückner měl krčmu asi pět let. 26. ledna 1772 ji prodal za 600 kop domkáři Hansi Christophu Augstenovi z Filipky (nar. 8. června 1736). Prodávající zemřel 1772. Jeho vdova Maria Magdalena rozená Tandlerová se po druhé provdala 4. října 1772 za zahradníka z Görsbachu Hanse Josefa Hausmanna (čp. 243), když předtím, 6. září 1772 se vyrovnala se svými dětmi z prvního manželství Gottfriedem a Marií Terezií.

Johann Christoph Augsten zastával úřad rychtáře do 1807. Nebyl právě zdvořilý. 20. března 1805 obdržel mníšecký šolc z panského úřadu příkaz, aby se ihned odebral do Filipky a tamnímu šolcovi sdělil, že se má chovat a jednat s lidmi slušněji a skromněji, jinak že bude sesazen. 5. prosince 1807 zemřel ve věku 71 let. Jeho dědicové, synové Florián a Anton Augstenovi a dcery Monika Senzeová, Viktoria Dressierová a Marie Anna Pietschová jakož i pozůstalá vdova Marie Anna Augsterová († 26. září 1813) přenechali krčmu čp. 4, k níž patřila obytná budova s přistavěnou světničkou, stáj, kůlna, letní domek, chata na pálení potaše a příslušné pozemky, dne 31, srpna 1808 za 3598 fl. 22 kr. spoludědicovi a synovi Augustinu Augstenovi (nar. 5. září 1781). Ke krčmě patřila 2 jitra 200 sáhů pole a 1 jitro 433 sáhů luk. 20. dubna 1809 uzavřel nový rychtář Augustin Augsten manželství s Kateřinou Schubertovou (dcerou chrastavského pláteníka Franze Schuberta), která zemřela 7. června 1829 ve věku 42 let. 7. června 1829 byla krčma Augustina Augstena zahrnující obytné stavení s komůrkou, letní domek, stáj, kůlnu a pole, "soudně a exekuční cestou" nabídnuta k prodeji. Za 2635 fl. ji koupil Josef Krause, 9. ledna 1835 byla novému majiteli úředně předána. Jak vypovídá příslušný doklad, měl právo porážet dobytek a péci "aniž by vrchnosti platil daň". Měl platit pozemkovou daň na Jiřího 7 a na Havla 8 kr, a protože "vlastní vrchnostenský pozemek" 1 fl. 10 kr. Extra - ordinarium do vrchnostenské pokladny. "V době války a při jiných povinných dodávkách má dodati, co na jeho pozemek vychází, za což následně dostane bonifikaci".

Dosavadnímu majiteli Augustinu Augstenovi bylo přislíbeno v krčmě volné bydlení, také tu 21. října 1847 zemřel ve věku 66 let. Josef Krause je od 1834 uveden jako šolc, byl posledním rychtářem. Jeho manželka Terezie zemřela 1. října 1850 ve věku 69 let v hostinci "Zur Esche" čp. 29 v Oldřichově. Krause přenechal krčmu libverdskému šolcovi. Jako hostinský působil v Hemmrichšenku od 1846 do 1848 Franz Berger a po něm Valentin Krause (syn bývalého rychtáře Josefa Krauseho), který tu zároveň provozoval řeznictví. Později od svého otce převzal hostinec "Zur Esche".

Libverdský šolc prodal krčmu Ferdinandu Krausemu (syn mlynáře Ferdinanda Krauseho z Fojtky čp. 53, který tu provozoval pohostinství a řeznictví a zemřel 17. května 1872 jako 36 letý.

Od jeho dědiců přešla krčma cestou dobrovolné dražby na Franze Neuhäusera v Oldřichově, který ji prodal 1886 Heinrichu Gollovi z Oldřichova čp. 131. Od něj ji získal v červenci 1896 za 14000 fl. Josef Herbig z Krásného lesa (Schönwald) nar. 16. září 1856. Nový majitel, který se oženil s vdovou po Albertu Kretschmerovi z čp. 8, převzal svůj majetek 1. září 1897. Po smrti Josefa Herbiga 3. srpna 1909 přešel Hemmrichšenk na Marii Arnoldovou, resp. na jejího manžela Antona Arnolda. Část Görsbach, která vznikla v polovině 18. století na dominikálních pozemcích, až do r. 1850 spadala pod rychtu ve Fojtce. V době od založení do 1850 tam úřad rychtáře zastávali šolcové Johann Adam Morche (1750 - 1764) a Johann Christoph Scheifler (1764 - 1788) a pak jako soudní držitel sedlák Franz Morche (1788 - 1794) a dále šolcové Joh. Josef Scheufler (1794 -1831), Josef Scheufler (1831 - 1847) a Franz Scheufler (1847 - 1850). I potom ještě byla tato část do 1925 přidělena k Fojtce.

Porotci a přísedící Při místních soudních jednáních a obecních schůzích byli vždy přítomni porotci a starší obce. Ti první radou i činem pomáhali šolcovi při vynášení rozsudku, také se účastnili komisí, kontroly hranic apod. Taktéž museli pochytat rekruty, kteří se nedostavili ke každoročním odvodům. Starší obce spravovali obecní majetek a každoročně skládali obci účty. Počet porotců činil v Oldřichově 5-6, starší byli dva.

21. prosince 1635 byli jako starší a konšelé vzati pod přísahu: Christoph Hausmann, Merten Stelzig, Bartel Scheler, Michel Cratzert, Michel Eisner, Georg Stariz, Georg Bassig a Christoph Geisler mladší. R. 1753 jsou jako porotci jmenováni Gottfried Geisler, Gottfried Elstner, Hans Josef Passig, Hans Gr. Preibisch a Hans Christoph Geisler, jako starší Salomen Stelzig a Hans Gr. Franze.

V obci pod Hemmrichem, která od r. 1734 nese název Filipka, byli dva porotci 1736 Hans Ulbrich a Georg Effenberger jun., 1750 Christoph Krusche a Anton Fiebiger a jeden starší (1736 Christoph Krusche, 1750 Christoph Effenberger). Porotci a starší byli stejně jako šolc pod přísahou, i jim byli obyvatelé obce povinni prokazovat úctu. Místní konšelské knihy Všechny na rychtách sepsané kupní smlouvy, dědické záležitosti, protokoly o hraničních pochůzkách a další doklady se zanášely do konšelských knih. Sepsání a zápis do knihy obstaral písař. V naší obci tento úřad zastával ten který mníšecký učitel nebo jeho pomocník. Za svoji namáhavou práci dostal jen velmi nízkou odměnu, která byla určena poplatkovým řádem. Konšelské knihy byly pozemkovými knihami obce, stejně jako ony poskytovaly spolehlivé údaje o změnách majetku, jakož i o povinnostech a dluzích váznoucích na jednotlivých usedlostech. Jejich zápisy zcela souhlasí s úředními pozemkovými knihami.

Konšelské knihy musely být dobře uloženy v konšelské truhlici, od níž měl klíče uschovány šolc. Kdo chtěl nějaké informace z konšelské knihy, musel za otevření truhlice a položení knihy na stůl zaplatit drobný poplatek.

Zrušení konšelských knih je politováníhodné. Pro obyvatele obcí to byl spolehlivý zdroj informací v majetkoprávních otázkách, pro obecní kronikáře a historiky ale zůstanou pro všechny časy významným historickým pramenem. Škoda, že konšelské knihy nebyly všude považovány za poklad. Z nerozumu byly někde spáleny, jinde zase zničeny nevhodným uložením ve vlhkých místnostech. Také v Oldřichově se starší konšelské knihy ztratily. Zachovala se jen ta poslední, která obsahuje roky 1751 - 1849.

Filipka měla pouze jednu konšelskou knihu, od založení až po připojení k Oldřichovu. Kniha je ještě zachována. Oldřichovská konšelská kniha, založená 1751, v úvodu přináší vrchnostenskou instrukci o povinnostech rychtáře a porotců a starších a dále pak výčet soudních poplatků. Konšelská kniha z Filipky má na první straně následující potvrzovací klauzuli vrchnosti: „Takto z moci soudní v nově postavené obci Filipka, v hraběcím úřadě jest nová konšelská kniha k řádnému stvrzení, a aby v budoucnu případy koupí, dohody, dědické a dlužní záležitosti, a také vše další pro budoucnost, a pro lepší zpravení těch, co přijdou po nás, dále zapsáno bylo. Protož jest toto ode mne stvrzeno - Jeho Milosti Gallasovské vrchnosti frýdlantské ustanovený hejtman. Tehdy byl: soudní držitel Hannss Chr. Semdbner, starší obce Christoph Krusche, porotci Hannss Ulbrich, George Effenberg." Následuje, že zde i jinde mají soudní poplatky býti vyžadovány. Vyhotovil na zámku Frýdlant 31. prosinec 1736 vrchnostenský hejtman Johann Adam Tscherwenka. Zachované konšelské knihy Oldřichova a Filipky jsou v dosti dobrém stavu a jejich zachování lze velmi doporučit. V oldřichovské konšelské knize zasluhují pozornost poznámky, které na prázdné listy zapsali starostové Franz Peuker a Anton Schöler, jakož i Josef Mauermann, jejich obsahem je kronika obce za léta 1870 - 1916. Kupní smlouvy týkající se části Görsbach se zčásti nalézají v poslední konšelské knize z Fojtky založené 1773. V ještě zachovaných konšelských knihách jsou téměř všechny kupní smlouvy v Oldřichově od r. 1751, ve Filipce od 1736 a v Görsbachu od 1773. Starší smlouvy jsou zachovány v zámeckém archivu ve Frýdlantě a v zemském archivu v Praze, novější pak na pozemkových úřadech ve Frýdlantu a v Liberci v tam uložených pozemkových knihách. Obecní záležitosti v přítomnosti Bouřlivý rok 1848 nepřinesl jen osvobození poddaných od roboty a jiných těžkostí, ale také dal podnět k odstranění starých prohnilých, neudržitelných obecních nařízení. Obecním zákonem ze 17. března 1849 ztratily krčmy výsadu být bydlištěm šolce, starosty. Namísto šolců a jmenovaných konšelů nastoupili od r. 1850 obecní zastupitelé volení obyvateli obce v čele se starostou.

Obecní zastupitelství má úlohu dohlížecí a ustanovující, obecní představenstvo sestávající ze starosty a obecních radů je orgán výkonný a správní. Do r. 1931 bylo v obci Oldřichov 18 obecních zastupitelů a 9 náhradníků. Do r. 1919 tu ještě byli dva daňově silní s oprávněním hlasovat (virilní hlas): majitel panství zastoupený správcem revíru a továrník Anton Horn z čp. 20.

Do politického převratu tedy obecní správa čítala 20 členů. V r. 1919 skončilo právo plátců vysokých daní, aby směli se účastnit schůzí obecního zastupitelstva. Až do r. 1919 se konaly volby obecních zastupitelů ve třech skupinách, z nichž první sestávala z těch občanů, kteří platili nejvyšší daně, druhá ze středních plátců daní a poslední z plátců nízkých daní. Každá skupina měla volit 6 zastupitelů a 3 náhradníky. Z 18 zvolených byli pak vybráni tři obecní radové, spolu se starostou, kterého rovněž volilo zastupitelstvo, tvořili představenstvo obce. Zákon o volbách do obecních zastupitelstev z 31. ledna 1919 zavedl volby podle seznamu. Při volbách 15. června 1919 připadlo z 800 odevzdaných hlasů — na sociálně demokratickou a na občanskou skupinu voličů. Podle poměru pak první skupina dostala 12 a druhá 6 mandátů. Při obecních volbách 16. září 1923 bylo z 815 odevzdaných hlasů dáno 339 komunistům, 177 nepolitickým (bezpartijním), 155 živnostníkům a 144 svazu zemědělců. Podle toho dostali komunisté 7, bezpartijní a řemeslníci po 4 a svaz zemědělců 3 zastupitele, celkem 18. Při volbách 16. října 1927 dostali z 916 platných hlasů 398 komunisté, 225 strana starosty, 160 německá strana řemeslníků a 133 svaz zemědělců. To vydalo komunistům 8, příznivcům starosty 4, řemeslníkům a zemědělcům po 3 mandátech. Při volbách 17. září 1931 vzrostl počet voličů na 1033 a muselo tedy být voleno 24 zastupitelů a 12 náhradníků. Z 950 odevzdaných hlasů bylo 946 platných. Z toho dostali komunisté 409, strana starosty 244, strana německých živnostníků 169 a svaz zemědělců 124 hlasů. Dle toho bylo do zastupitelstva zvoleno 10 komunistů, 6 příznivců starosty, 5 živnostníků a 3 zemědělci. Starostové Po nové úpravě obecních záležitostí z r. 1850 byl prvním starostou obce zvolen mlynář Franz Kretschmer z čp. 20, který tento úřad zastával až do r. 1854. Jeho následovníky byli Karl Geisler z čp. 113 (1854 - 1855) a Franz Bergmann z čp. 8 (1855 - 1861). V tomto čase byla postavena nová silnice na Hemmrich. 29. dubna 1861 převzal vedení obce nově zvolený starosta Valentin Krause z čp. 29. V úřadě jej vystřídal 22. října 1864 Anton Schöler z čp. 44. Za jeho starostování dostala obec vlastní školu. Antona Schölera vystřídal v říjnu 1870 Josef Peuker z čp. 5 (nar. 21. 11. 1833), který spravoval obecní záležitosti do r. 1879. Za něj byla postavena železnice. Zemřel 29. listopadu 1903.

Jeho nástupci se stali 1879 – 1883 Anton Schöler z čp. 43 a 1883 - 1886 Josef Schöler z čp. 43. 31. října 1886 byl starostou zvolen majitel hostince Eduard Geisler z čp. 113 (nar. 22. 11. 1841), který byl znovu zvolen ve volbách 5. dubna 1892, v květnu 1896, 27. května 1902, 2. června 1908 a 5. srpna 1914. Za dlouholeté, záslužné vedení úřadu dostal 1917 zlatý kříž za zásluhy, který mu byl předán 10. dubna. Zůstal v úřadě až do zavedení voleb dle seznamů 1919 a zemřel 17. listopadu 1921 ve věku 81 let. Za jeho starostování byla podstatně rozšířena síť silnic v obci, byl zřízen poštovní úřad (1898) a zavedeno elektrické světlo (1914). Ve volbách 15. června 1919 byl starostou zvolen Wenzel Prokoph (nar. 5. dubna 1870 v Pankráci u Jablonného v Podještědí). Až dosud patřil Oldřichov s Filipkou do frýdlantského okresu, nařízením z 13. února 1920 byl přidělen do okresu Liberec. O pět let později - 1925 následovalo přidělení dosavadní části Fojtky - Görsbachu k Oldřichovu. Wenzel Prokoph byl znovu zvolen starostou ve volbách 1923, 16. října 1927 a 7. listopadu 1931, a svůj úřad zastává věrně dodnes. Od posledních voleb (7. listopadu 1931) mu stojí po boku jako první zástupce Emil Köhler z čp. 233 (komunista) a jako druhý zástupce Reinhard Geisler z čp. 215 (strana řemeslníků), do obecní rady patří Emil Köhler čp. 233 a Gustav Wildner čp. 165, Anton Burde čp. 180 (komunisté), Josef Passig (svaz zemědělců), jakož i Reinhold Stärz čp. 100 a Rudolf Franze čp. 79 (strana starosty).

Část Görsbach patřila v letech 1850 - 1925 k obci Fojtka. Tam byli starostové: 1850 - 1868 Josef Tandler, 1868 - 1873 Josef Altmann, 1873 -1879 Wilhelm Tinz, 1879 - 1886 Ignaz Heidrich, 1886 - 1092 Ferdinand Thomas, 1892 - 1919 Anton Keil, 1919 - 1922 Eduard Keil a od 1922 Raimund Keil. Obecní tajemníci Písemné práce pro obecní úřad obstarává starosta.

Obecní úřad

Obecní úřad byl v obytném domě toho kterého starosty. 3. září 1924 koupila obec za 75000 K od vdovy Berty Neuhäuserove realitu čp. 151, kam byl 20. ledna 1926 umístěn obecní úřad. Majetek obce Obecní majetek činil koncem r. 1931: budovu školy čp. 182, obecní dům čp. 151 (cena 180727 K), 4 hasičárny (2510 K), chudobinec čp. 129, 3 transformátory včetně místní sítě (224827 K) a pozemky patřící ke zmíněným budovám v rozměru 1 ha 14 a (9491 K). Příjmy obce Na krytí obecních výdajů vybírá obec obecní daň (Gemeindeumlage). Dříve ji obec inkasovala sama, od r. 1920 ji vybírá berní úřad a podle potřeby po částech vydává obci. Vedlejší příjmy obce tvoří tzv. pivní krejcary (Bierkreuzer) a poplatek ze psů (zaveden 1900). Obecní sluhové Jako obecní sluhové působili Franz Brückner 1880 - 1887, Ferdinand Brückner 1887 - 1900, Franz Brückner 1990 - 1924, Erwin Neuhäuser od 1924. Starost o chudé Až do druhé poloviny 17. století se v péči o chudé udržel středověký zvyk, že každý, kdo potřeboval pomoc, dostal podporu tam, kde se právě zdržoval. Pak se starost o chudé a nemocné stala povinností vrchnosti a obcí. Podpora ovšem byla zcela nedostatečná, takže chudí byli stejně jako předtím odkázáni na soukromé milodary. Při zvláštních příležitostech obcházel rychtář s pokladničkou a v obci sbíral peníze na chudé a za epidemií obstarala vrchnost pro chudé lékaře.

Císařovna Marie Terezia a její syn Josef II se snažili péči o chudé zlepšit. V sídlech vrchnosti a v mnohých obcích byly zřizovány tzv. instituty pro chudé (Armeninstitute). Sbíráním milodarů se zabývala církev s přispěním rychtáře. Po zrušení nevolnictví 1848 přešla povinnost starat se o chudé na samotné obce a peníze ze stávajícího institutu pro chudé u vrchnosti byly rozděleny na obce ležící na příslušném území. Zemský zákon z 3. prosince 1868 dal péči o chudé přesná pravidla. Chudí jsou podporováni z výnosu fondu pro chudé a humanitárních příspěvků. V Oldřichově je chudobinec, má čp. 129 a stojí v tzv. "Süsslöchel".

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola D: Obyvatelé a jejich zaměstnání

Obyvatelé a jejich zaměstnání Oldřichov, založený Němci, si svůj německý charakter zachoval dodnes, přestože po politickém převratu dostal český úřední název. To také potvrzují výsledky posledních sčítání. Při sčítání v únoru 1921 bylo ve vsi shledáno 1291 Němců a jen 19 jinojazyčných obyvatel. Při sčítání 30. listopadu 1930 tu bylo 1491 německých a jen 17 jinojazyčných obyvatel, z nich pak 4 Poláci, 5 Italů a 8 Čechů. Ti první zde žijí od stavby železnice, ti poslední pak jsou většinou železniční zaměstnanci a nádeníci a jsou tu teprve krátce. Oldřichovští rodáci mluví lužicko-slezským nářečím, které ale už poněkud ztratilo svoji původní podobu. Čilé spojení s Libercem, jakož i četní přistěhovalci již značně ovlivnili nářečí, a mnohá zde dříve běžná slova nebo slovní obraty již vymizely. Přesto však zdejší mluva, ve srovnání se sousedními vesnicemi, vykazuje ještě některé zvláštní, specifické výrazy. Na poslech zní zdejší nářečí dosti hrubě, ale z nitra hovořícího mluví jasná otevřenost a přímost, dobromyslnost a laskavost. Oldřichovští jsou praví horalé "pod tvrdou slupkou zlaté jádro" a každý si je musí zamilovat, kdo měl to štěstí se s nimi seznámit. Obydlí Původní obydlí zdejších lidí byla zřejmě jen roubená. Až později se začala stavět stavení hrázděná. V našich podmínkách převažovaly budovy, kde bylo vše pod jednou střechou - lidé, dobytek, nářadí i zásoby. Na základě tohoto pozorování se začalo hovořit o "saských stavbách"(Sachsenbau), o nějaké spojitosti s dolnosaským způsobem stavby, který se od našeho liší velikostí, způsoben stavby i historií, nemůže být řeči. Velké rozšíření zdejšího způsobu stavby lze vysvětlit přírodními podmínkami a tím, že převládají malá hospodářství. Příznačné pro náš typ domů (jako zástupce středoněmeckého typu stavby) je pevné spojení obytné části a chlévů pod jednou střechou a pohyblivost ostatních částí. Stodola je z úsporných důvodů u zahradníků připojena jako prodloužení hlavní stavby. To, že nebyla postavena najednou, se často pozná na lomení střechy. Jakmile to dovolí majetkové a půdní podmínky, jsou stodoly a šupny postaveny jako zvláštní stavení. Zařazení do ulice nebo šetření místem pak vedou k vývoji staveb rovnoběžných, ve tvaru L nebo podkovy a uzavřeného čtverce. Od tvaru dvora je závislé postavení domu. Pokud má tvar podkovy nebo uzavřeného čtverce, je štít podle starého zvyku obrácený směrem k cestě. Při staveních do L nebo jen rovných probíhá podélná osa domu rovnoběžně s cestou. Podélné postavení domků v nivách je dáno velkým nebezpečím záplav (Dr. Br. Schier). Obydlí v obci doznala časem velkých změn. Staré dřevěné obytné domky čím dále tím více mizí a jsou nahrazovány kamennými nebo cihlovými stavbami. Čisté roubenky, které v nejstarších dobách určitě převažovaly, dnes už nenajdeme, a i hrázděné stavby v původní podobě jsou velkou vzácností. Všude jsou vidět přestavby a přístavby. Nově vzniklé domy pak jsou čisté účelové stavby, které ve svém provedení se snaží vyhovět nárokům obyvatel. Vnitřní vybavení a zařízení starých domů bylo skromné. V koutě pod oknem stůl, nad ním krucifix a svatý obrázek, u stěn jednoduché dřevěné lavice, několik jednoduchých židlí, police na nádobí, máselnice, nedaleko dveří kachlová kamna, vše čisté a v pořádku, tak vypadalo běžné zařízení. Ve starých kupních smlouvách jsou jako mobilie uváděny stoly, židle, almary, skříně, truhly a občas ještě hodiny. (Slovem Schemel se dříve neoznačovala stolička, ale židle s opěradlem z jednoho kusu). Truhly byly vždy pomalovány kyticemi květů a ovocem. Nástěnné hodiny, za starých časů vzácný kus zařízení, se všeobecně označovaly jako "Seeger" (Sejger), což poukazovalo na staré přesýpací hodiny. Poprvé jsou nástěnné hodiny (Wanduhr) uvedeny v kupní smlouvě Franze Elstnera z 27. června 1782. Almara byla původně jen skřínka na chleba, teprve později název přešel i na šatní skříň. Důležitou částí zařízení byla vždy postel, která vždy musela vykázat přiměřený počet peřin. Byly plněny peřím, které se po večerech ručně dralo, pak bylo plněno do husté tkaniny zváno Inlett (Oenlt) a potaženo cíchou. V novější době, jak přibývají a šíří se řemesla a průmysl a taky vlivem stále čilejší dopravy, se do světnic našich venkovských obydlí dostávají i mnohé městské kusy nábytku; ty však většinou z nich vystrnadily bývalou útulnost. Ošacení Naši obyvatelé se dříve oblékali velice jednoduše a prostě. Všední oblečení mužů se skládalo z kalhot, kabátu, pokrývky hlavy, většinou čepice, už se ale také nosily plstěné klobouky. K tomu ještě punčochy a boty nebo holínky. Pracovní oblečení bylo většinou zhotoveno z lněné tkaniny. Nedělní oblečení zase bývalo, obzvláště u lépe situovaných vesničanů, ze sukna. Někteří sedláci v zimě nosili vlněné kabáty, někdy lemované nebo dokonce podšité kožešinou. Všeobecně měli mladší lidé lepší oblečení, staří lidé měli oblečení již obnošené. Je známo, že kabát, který si mladý muž pořídil ke svatbě, mu musel vydržet po zbytek jeho života jakožto sváteční oblečení. Šaty žen a dívek byly pestřejší nežli mužské, přesto byly jak u mužů, tak u žen oblíbené barevné kamizoly a náprsenky, zejména pro sváteční oblečení. Jako pokrývku hlavy nosily ženy na cestu do kostela rády stříbrné nebo zlaté čepce, v zimě pak šátky. Dnešní oblečení podléhá módě. Boty a holínky se dříve nosily jen v zimě a v neděli. Po domě, do chléva a na louku se v létě chodilo bosky nebo v dřevěných pantoflích nebo v bačkorách, které se také s oblibou nosily při sečení obilí. Nedělní boty byly na přezky, které u zámožnějších lidí bývaly často postříbřené. O tom, co se dříve nosilo, jakož i o cenách šatstva nám leccos sdělují staré konšelské knihy obcí Oldřichov a Filipka v zápisech o dědictvích. 3. března 1759 je datované dědické řízení o pozůstalosti svobodného mladíka Gottfrieda Geisslera, kterého nenadále zastřelili Chorvati. Jako movitý majetek se m. j. uvádí: jedny staré holínky (= 24 kr.), jedna stará náprsenka (= 10 kr.), 1 pár bot (30 kr.), 1 lepší náprsenka (l fl. 5 kr.), 1 mužský kabát (2 fl. 45 kr.), 1 kalhoty (1 fl.), 1 klobouk, 1 pár punčoch a jedna čapka (dohr. 45 kr.) a dvě břitvy na holení a jeden brousek. (12 kr.), 1 kamizola (1 fl. 15 kr.).

Ze dne 22. dubna 1758 pocházel zápis o dědictví po zesnulém Georgu Effenbergerovi z Filipky. Šatstvo se tu uvádí: 1 kamizola z hnědého sukna s mosaznými knoflíky (l fl.), 1 stejná kamizola (l fl. 30 kr.), 1 mužská náprsenka ze starého sukna (30 kr.) a jedny staré kožené kalhoty (20 kr.).

Pozůstalost bývalého bednáře (?Fasswaseher) v Oldřichově, datovaná 19. listopadu 1764 uvádí kromě tabatěrky novou košili, 1 čepici a přezky k botám se železnými háčky. (Zahradu Josefa Köhlera čp. 32. získal 4. května 1764 bývalý fojtecký zahradník Hans Christoph Demuth ze 175 kop. Rodina Demuthova, která ve Fojtce byla zastoupena až do nedávné doby, sem přišla z Harcova. V rozdělení dluhů po zesnulém Joh. Christoph Köhlerovi v Oldřichově, sepsaném 31. března 1762 nacházíme: 1 mužský kabát (3 fl.), jedny kalhoty (21 kr.), 1 klobouk (30 kr.), 1 pár bot (l fl.), dvoje punčochy (1 fl.). Jedna košile byla v roce 1725 k mání za 39 kr. Strava obyčejných lidí Strava našich obyvatel dříve byla velice jednoduchá. Ke snídani byl kus černého chleba, k obědu polévka a jahelná kaše nebo moučné jídlo nebo luštěniny, odpolední svačina i večeře sestávaly opět z kusu černého chleba a mléčné polévky. Maso bylo nejvýše v neděli a o svátcích. Obvyklými nápoji byly voda a mléko. Káva ještě nebyla známá a pivo se pilo jen v krčmě. Ceny potravin byly dříve - s výjimkou časů nouze - velmi nízké. V r. 1698 stál výražkový chleba, vážící 2 libry a 2 loty 3 kr., r. 1865 Chleba vážící 1 kg 87 dkg 20 kr. a 1900 1,840 kg vážící chleba 40 kr. V r. 1890 se 2 kg vážící chleba od pekaře platil 28 kr. 1 žemle 28 lotů se 1698 platila 3 kr., 1865 houska 13 kg 4 1/2 g 2 kr., a 1900 7 dkg 3 g vážící houska 4 h. 1 libra hovězího masa stála 1698 3 kr., telecí 4 kr. 3 feniky., vepřové 5 kr. 1701 stála 1 libra hovězího 3 - 4 1/2 kr., telecí stejně a vepřové 5 kr. 1839 se platilo za l libru hovězího 6 kr. 2 fen., telecí 5 kr, a vepřové 10 kr. 1850 stálo 1 kg. hovězího 32 1/2 kr., telecí 38 kr., vepřové 62 1/2- 65 kr. R. l900 se platilo za 1 kg hovězího 1,30 - 1,40 K, telecí 1,31 - 1,46 K a vepřové 1,60 - 1,77 K. Zaměstnání obyvatel Hlavním zaměstnáním obyvatel je zemědělství, práce v lese, kamenictví a práce v továrně. Vedle toho jsou zastoupeny nejdůležitější spotřební řemesla. Průmysl se tu zabydlel teprve před osmdesáti lety. Polní hospodářství První obyvatelé Oldřichova se zabývali převážně zemědělstvím a prací v lese. Zemědělství se tehdy převážně omezovalo na luční hospodářství. S postupujícím zúrodňováním se pak začaly větší plochy obdělávat. Pěstoval se převážně bílý a šedý oves a brzy také žito. Jako bílý oves se rozuměl normální oves se sedavými moučnými semeny, jako šedý oves tzv. Eichelhafer (= dubový oves) s tmavými pluchami, které pevně svírají semeno a neoddělují se od něj. Pěstování ovsa dříve výrazně převyšovalo pěstování žita, neboť oves tehdy ve velké míře sloužil jako potravina pro lidi. Žito se nejdříve pěstovalo ozimé, kolem r. 1600 už i jarní.

25. ledna 1705 předává Michel Köhler starší svému synu Hansi Köhlerovi svůj domek se zahradou ležící u statku Georga Passiga a zahrady Christopha Augstena za 50 kop. Kupujícímu přenechal jednu krávu, 3 strychy ovsa a 1 věrtel jarního žita spolu se zasetým ozimým žitem na kusu pole.

V polovině 17. stol. r. 1654 bylo orné půdy 373 strychů, z toho 154 strychů jarních 44 strychů ozimého obilí. Velká část pozemků ležela ladem a ještě větší část území byla pustá a zarostlá plevelem. Katastr z r. 1713 uvádí 38 1/4 strychu ladem ležící půdy a 210 3/4 strychů pusté země. Kontrola katastru z r. 1722 uvádí 92 3/4 půdy ladem a 540 strychů pusté země. Jisté zdůvodnění takhle velké plochy nevyužité půdy je poloha vesnice "v horách se studenými kopci a kamenitou zemí", a pak vlivem robotní povinnosti, která omezuje čas potřebný k obdělání vlastní půdy.

Výnos z luk nebyl pro nedostatečné hnojení taktéž velký. Celková plocha luk 1713 vynesla jen 37 1/2 fůry sena a 17 fůr otavy. O deset let později 1722 již se uvádí 47 3/4 fůry sena a 23 l/2 fůry otavy. Kromě ovsa a žita se již záhy na našich polích pěstovaly černé fazole a řepa. Brambory a jetel ještě nebyly známé. Brambory se sem dostaly až v polovině 18. století a po hladomoru r. 1770 se dostaly mezi hlavní plodiny zdejšího zemědělství. V dochované konšelské knize jsou brambory zmiňovány teprve 27. června 1782. Tehdy Franz Elstner kupuje domek a prodávající, kterým byljeho otec Gottfried Elstner v rámci výměnku dostává i " záhon k osázení bramborami". Jetel, který byl zaveden za císaře Josefa II. z Nizozemí, se dočkal větší pozornosti až počátkem dalšího století. 1785 bylo v Oldřichově 318 jiter 360 sáhů polí a 419 jiter 1262 sáhů luk. Sklizeň byla už o mnoho lepší: podle tehdejších zjištění se ve vsi sklidilo 1243 7/16 měřic žita a 3811 3/16 měřic ovsa. Výnos z luk je vyčíslen 1184,l4 centy sena a 273,86 centy otavy. Pokud venkované byli v poddanství, byl racionální provoz zemědělství téměř nemožný. Teprve po zrušení poddanských služebních povinností měl zemědělec mnohem více času na obhospodařování svého pozemků a to mu umožnilo lepší obdělání polí a vydatnější hnojení luk. Zemědělství se tím stalo výnosnějším a umožnilo bezproblémové zásobení nejen rodiny samotného zemědělce, ale také ostatních obyvatel obce, kterých bylo stále více, tak jak přibývalo řemeslníků. V r. 1900 bylo v Oldřichov 21 sedláků a 18 zahradníků, kteří společně vlastnili 1261 čtverečních sáhů pozemků. 1902 byl počet zemědělských provozů vyčíslen počtem 220. Podle úředního záznamu z r. 1916 měl Oldřichov 299 ha 81 a orné půdy a 120 ha a 67 a trvalých luk, celkem tedy 1615,25 ha užitné plochy.

Podle šetření z 5. června 1916 bylo zjištěno: 0,89 ha jarní pěnice, 45,6 ha ozimého žita, 8,16 jarního žita, 2,16 ha ječmene, 63,62 ha ovsa, 45,6 ha ozimého žita, 8,16 ha jarního žita, 2,16 ha ječmene, 63,62 ha ovsa, 45,68 ha brambor, 34,76 ha jetele, 78,94 ha úhoru, 119,15 ha trvalých luk, 5,38 ha řepy a 0,79 ha směsky.

Podle statistiky z r. 1918 bylo zaseto a zasázeno: 1,84 ha jarní pšenice, 1,37 ha ozimé pšenice, 41,06 ha ozimého žita, 6,99 ha jarního žita, 4,51 ha ječmene, 43,93 ha ovsa, 29,50 ha brambor, 7,67 ha řepy 20 ha jetele, 133,85 krmné směsky, 115, 10 ha louky, 8,73 ha pastvin, celkem tedy včetně stavebních pozemků a neproduktivní půdy o rozměru 34 ha, vydalo celkem 1593 ha 69 a. Zelenina se jako ve všech vesnicích v okolí pěstovala již záhy, ovšem pouze pro vlastní potřeby. Staré kupní smlouvy nezřídka uvádějí kuchyňské zahrádky, nebo kuchyňské záhony (Kuchelgarten, Kuchelbeet). Výměnkářům byly obyčejně zajištěny 2 - 4 kuchyňské záhony. I dnes ještě někteří majitelé pozemků pěstují zeleninu. Všeobecně však je potřeba zeleniny pokrývána od zahradníků a zelinářů. Již za starých časů byly u domů ovocné sady. Větší pozornosti se však ovocným stromům dostalo až od 17. století. Při prodejích usedlostí si prodávající často vymínil výnos určitých jednotlivých stromů nebo určitou část (většinou třetinu) z celkové úrody ovoce. Sčítání ovocných dřevin r. 1906 zjistilo v Oldřichově - Hemmrichu 1723 ovocných stromů. Na 1 km2 zemědělsky využívané půdy vyšlo 380 stromů. V blízkém Mníšku, kde bylo napočteno 1356 stromů, vycházelo na 1 km2 (100 a) pouze 270 stromů. Od července 1908 je v naší vsi spolek ovocnářů a zahrádkářů, který se stará o rozvoj sadařství. Od r. 1928 má vlastní ovocnářskou školku. Velká změna se stala během doby u používaného nářadí. Kdysi dávno měli zemědělci jen velice málo zemědělského a hospodářského nářadí. Ve starých kupních smlouvách se setkáváme jen s vozy, pluhy, háky, bránami, kalači (Rodehaue), vidlemi na seno a na hnůj, různými motykami (Misthacke, Streuhacke), vochlicemi, síty a jinými nářadími. V poslední době znamenalo zavedení strojů a účelného zařízení velký pokrok v zemědělství. Cena domů a pozemků byla kdysi velice nízká a navíc v dobách válek a jiné nouze ještě klesala. Po protireformaci byl k mání za 1 - 3 kopy domek a za 20 - 30 kop už statek. Jak se ceny té které reality měnily, to nejlépe ukazuje historie domů. V r. 1890 platila louka o výměře jednoho jitra až 600 fl. Až do poloviny 18. století je cena usedlostí uváděna v kupních smlouvách většinou v kopách a groších, jen někdy v říšské měně (fl. a kr.) která byla v oběhu od r. 1672. Na počátku 19. století se setkáváme s Vídeňskou měnou - šajny, pak až do r. 1858 s konvenční měnou, nato až do 1893 s rakouskou měnou (ö. W.) a od té doby s korunami a haléři. Jako polní míry se v nejstarších dobách objevuje lán (Hub) a prut (Rute). Podle Otokarova měrného řádu tvořila čtyři vedle sebe položená zrnka ječmene jeden příčný prst (Querfinger), 4 prsty jednu příčnou ruku (Querhand), 2 ruce jednu píď, tři pídě jeden loket, 42 loket jedno lano (Seil), pět lan jedno jitro, 5 jiter jeden prut, tři pruty jednu čtvrť (Vierteil) a 12 prutů jeden lán (eine Hube).

Později byly zavedeny rakouské polní míry jitra (Joch) a čtvereční sáhy, které se mezi lidmi mnohde ještě používají. Jeden sáh (tj. délka obou rozpažených paží, nebo výška muže nebo 190 cm) měl 6 stop (Fuss, Schuh) 32 cm. 36 čtver. stop bylo jeden čtv. sáh = 3 1/2 m, přesněji 3,596 m2. 1600 čtv. sáhů je jedno jitro (= 57 1/2 a přesněji 57536 a). Půl jitra se nazývá strych. Od r. 1873 se užívají: metrické míry. Na měření obilí sloužily měřičky, měřice, věrtele a strychy. Dvě vedle sebe složené ruce pšenice daly jeden pohár (Becher), dva poháry jednu mírku (Massel, Mässlein), dvě mírky jednu míru (Metze), čtyři míry - měřice daly jednu čtvrtku - věrtel (Viertel), čtyři čtvrtky jeden strych (Strich). Ceny zemědělských produktů byly vždy dosti kolísavé. Jeden strych pšenice stál 1698 4 fl. 21 kr., žita 2 fl. 54 kr., ječmene 2 fl. a ovsa 1 fl. 30 kr. Jako velice levný rok lze označit rok 1655, kdy v Liberci stál strych žita 46 kr. 1785 stál l strych žita l fl. 17 kr. a oves 36 kr. l820 stála nová měřice pšenice 8 fl. 16 kr, žita 5 fl. 17 kr., ječmene 3 fl 16 kr. a ovsa 3 fl. 24 kr. l85l stál jeden hektolitr pšenice 8 fl. žita 5 fl. 60 kr., ječmene 2 fl. 82 kr. a ovsa 3 fl. 40 kr. l890 stál cent pšenice 9 fl., žita 8 fl. a ovsa 8 fl.,

V roce 1900 se platilo za l q pšenice 19,75 K, žita 16,24 K, ječmen 16,l0 K a oves 13,47 K. Nyní se platí za l q pšenice 175 Kč, žita 90 Kč, ječmene 108 a ovsa 78 Kč. Pokud jde o slámu, máme jen málo údajů. 1839 stála kopa dlouhé žitné slámy 5fl. a kopa ovesné slámy 4 fl. 1895 se platilo za 1 metrický cent dlouhé žitné slámy 3,60 K a za ovesnou slámu 2,80 K. Nyní se platí za l q žitné slámy 34 a za ovesnou slámu 34 Kč.

1 q brambor stál 1850 2 fl. 30 kr., 1870 3 fl. 25 kr. a l900 6,52 K 1890 se za l q brambor platilo 3 fl. Také ceny krmiv se stále měnily. 1785 stál strych sena 30 a otavy 15 kr. 1839 stál cent sena 36 kr., 1890 l q sena 3 fl. a 1895 2 fl. Nyní se platí za metrický cent sena 35 a za otavu 35 Kč. Jako všeobecná dávka majitelů pozemků byla kromě daně poplatek z pozemků - dědičný poplatek. T. 163l měla obec Oldřichov odvést na sv. Jiří 8 fl. 45 l/2 kr a na sv. Havla 8 fl 40 kr. 4 l/2 feniku dědičné daně vrchnosti. Obyvatelé, kteří měli propachtovány louky v hájích a lesích, museli platit poplatek z luk - Grasegeld (= peníze za trávu). l63l vyčíslil Oldřichov tento poplatek na 5 fl. 44 kr. 3 feniky. Kdo směl pást dobytek na vrchnostenských pozemcích, platil Kühezins = poplatek za krávy. Platy služebným byly dříve mizivé. Ještě 1890 činila týdenní mzda služky jen l fl. 50 kr, čeledína 2 - 3 fl., bylo ale samozřejmé, že dostali plnou stravu. Pokud se k nám nedostal průmysl, všeobecně nebyl nedostatek služebných, protože rodiny měly hodně dětí, které nemohly všechny zůstat doma, a navíc bylo nemožno je vzít do služby už od jejich dvanáctého roku.

Vrchnost si hledala potřebné služebnictvo na každoročních odvodech sirotků (Waisen stellung). Zpočátku byli povoláváni jen sirotci bez otce později i neosiřelé děti. Nedostavení se přísně trestalo. Existuje zápis, podle kterého r. 1606 syn Josefa Naseho Paul se nikdy k tomuto odvodu nedostavil ale "podle své libosti v jednom roce sloužil různým pánům", u Jakoba Ringenhaina odešel ze služby, aniž by vyčkal dohodnuté doby a nechal se zaměstnat u Jörge Hausmanna v Oldřichově. Proto byl na úřadě zmrskán a dán do vězení. Po propuštění z arestu musel u Jakoba Seibta odsloužit svůj rok a po uplynutí této lhůty se znova dostavit k "odvodu sirotků", což slíbil pod zárukou jiného občana. Mladí lidé, kteří při těchto odvodech nebyli přijati do sužby u vrchnosti, mohli se nechat najmout jinde. Nebylo však možno přijmout službu na jiném panství, jen s povolením vrchnosti. Chov dobytka Pokud nebylo hnojení luk věnována žádná nebo jen minimální pozornost, nebyl chov dobytka nijak důležitý. Stav dobytka tedy byl taky jen nízký. R. 1654 bylo v Oldřichově napočítáno 24 volů, 83 krav a 9 jalovic, 1655 34 kusů tažného dobytka a 84 kusů hovězího dobytka, 1713 jeden kůň, 33 volů 41 krav a 25 jalovic. Teprve až ze zlepšila jakkost půdy, zejména odvodněním a hnojením, mohl se stav dobytka zvýšit. Sčítání dobytka z r. 1869 uvádí 44 koní (8 klisen, l hřebec a 35 valachů), 318 kusů hovězího dobytka (63 telat do jednoho roku, 3 býci, 245 krav a 7 volů), 2 ovce, 191 koz a 36 prasat. 1880: 54 koní (7 klisen a 47 valachů), 418 kusů hovězího dobytka (71 telat do l roku, l býk do l roku, 66 jaloviček do l roku, 3 volci nad 1 rok, 7 býků, 261 krav a 9 volů), 224 koz a 20 prasat. Počet majitelů koní byl 31, majitelů hovězího dobytka 98. Sčítání dobytka k 31. prosinci 1910 udává 8 koní, 21 kusů hovězího dobytka, 45 koz a jedno prase. Za světové války se dobytek sčítal několikrát. 15. května 1916 bylo napočítáno: 67 jalovic, 55 telat, 389 krav, 16 volů, 15 býků, 23 prasat a 188 koz, 10. září 1916 84 jalovic, 7 býků, 49 telat, 295 krav, 16 volů, 45 prasat a 200 koz; a 10. ledna 1917: 126 jalovic, 38 telat, 285 krav, 11 býků, 13 volů, 34 koní, 139 koz a 30 prasat. Při sčítání dobytka v r. 1925 bylo shledáno: 21 koní, 407 kusů hovězího dobytka 319 koz, 91 prasat a 110 králíků. Jako tažná zvířata sloužili zemědělcům a obchodníkům se dřevem převážně voli. Sedláci měli obyčejně pár volů. Teprve během 18. století k tomu přistoupili koně. Tak majitel čp. 8 měl nejdříve dva voly, později jednoho vola a jednoho koně, 1762 ale již 2 koně. Chov prasat má větší význam teprve v posledních desetiletích. Popud k tomu dal rolník Josef Franze z čp. 105, který 1901 zřídil první chov v údolí Jeřice. Jeho příkladu následoval brzy Karl Neuhäuser z čp. 38. I další zemědělci následovali jeho příkladu. Dnes se chovem prasat nezabývá nikdo. Cena užitkových a tažných zvířat byla dříve velmi nízká. 1723 stála kráva 7 říšských tolarů (=10 fl. 30 kr. = 20,60 K) a koza 1 fl. 15 kr. Stoupající spotřeba masa pozvolna ovlivnila výši cen směrem nahoru. 1850 již stála kráva 40 - 50 fl. a tele 3 - 4 fl., 1890 se za krávu platilo 100 - 150 a za tele 15 - 20 fl. V r. 1900 již stála kráva 300 - 400 K. Nyní platí kráva 3000 (dojnice), kráva na porážku 2300 a tele 350 Kč. Tažný kůň byl dříve k mání za 300 fl., nyní stojí 3000 Kč. Vykrmené prase stálo 1850 15 - 20 fl., nyní za něj dostanete 1000 Kč. Cena selete byla 1900 20 K, cena selete 15 - 26 týdnů starého 30 - 60 K, současně se platí za sele 200, za sele 15 - 26 týdnů (Läufer) 300 Kč. Mléčné produkty doznaly v posledních desetiletích značného zvýšení cen. 1725 stála libra másla v Liberci 10 kr. Kolem 1840 se platilo za půl libry másla 12 kr. a za 2 - 5 žejdlíků mléka 2 kr. R. 1850 stálo kilo másla 60 kr. a 1890 již 1 fl. 28 kr. Kolem 1900 se cena másla pohybovala mezi 2,40 a 3 K, litr mléka stál 14 - 24 h. Nyní se platí za kilo másla 20 Kč a za litr mléka 2 Kč. Chov drůbeže byl v minulosti bezvýznamný. Slepice lidé chovali, aby měli vajíčka pro sebe a protože je taky museli odvádět vrchnosti. Zvyšující se spotřeba vajec a masa podpořila rozvoj chovů drůbeže. 1910 bylo v Oldřichově napočítáno 1184 slepic, 8 husí a 239 holubů a ve Filipce 198 slepic. Při sčítání r. 1925 bylo shledáno: 1497 slepic, 9 husí, 3 kachny a 2 krůty. R. 1747 stála husa 24, kapoun 21 - 24, slepice 18 - 21 a kuře 5 - 7 kr. Kopa vajec stála 1725 24 kr., 1747 30 kr. a 1890 1 fl. 80 kr. Nyní za ni dáme 15 Kč. Jako pojišťovací spolek byl založen 1885 spolek pro nucenou porážku. Čítal 1909 125 členů se 330 pojištěnými kravami. 1909 došlo k devíti nuceným porážkám, v osmi případech bylo maso poživatelné, v jednom ne. Majitelé prve zmíněných 8 kusů byli odškodněni částkou 2068 Kč 56 h, za devátý kus dostal majitel 165 Kč. Zdechlá zvířata je nutno zahrabat na mrchovišti. Z nařízení okresního zastupitelstva ve Frýdlantu musela obec 1895 zajistit místo, kde by se mohly mršiny zvířat zahrabat. Obec se dohodla s rolníkem J. Krausem z čp. 11 o přenechání vhodného pozemku k tomuto účelu. Okresní lékař si ale ponechal právo rozhodnout, zda je možné zahrabat padlý kus v Oldřichově nebo ve Frýdlantu. Včelaření má na vesnici vždy své příznivce. Dokud ještě med byl jediným sladidlem a vosk důležitý ke svícení, stávalo mnohem více úlů nežli dnes. Celkem ale včelaření nabývá na významu pro zdraví příznivé účinky medu. V roce 1869 bylo v Oldřichově 27, 1880 22 a 1910 20 úlů. Lesní hospodářství Lesní hospodářství mělo v obci vždycky velký význam. Racionální provoz však byl dříve jen v panských lesích. Podle popisu revírů z r. 1732 hraničil odlřichovský les s poli oldřichovských sedláků a sahal až k "Bedřichovské cestě "(- Friedrichswalder Steig) a k Scheubwegu (nejstarší říšská silnice). Jako znaky lesa platily "Kampweg" (Kammweg = Hřebenová cesta, vedoucí od čp. 29 přes hřeben), der Alte Gruben-Berg, Hemmrich-Berg, Morsch - und Tschirrgraben (Schürgraben).

Vlčí potok Wolfsbächel opouští revír u Bärhäutelbergu. Při zřízení chalup na Hemmrichu (prvních domů Filipky) bylo dosti lesa pokáceno a prořídl. Popis revíru žádá zákaz stavět další domy na Hemmrichu, protože se tu usidlují jen "lesokazci"; jen krčmu a několik domků je třeba zde trpět kvůli pocestným. Podle téhož popisu začínal mníšecký les u cesty "Trachweg", sousedil s mníšeckými a Oldřichovskými selskými pozemky a sahal až ke Scheubwegu (Scheibe) a k Wurzelbergu a Hengerbergu, které jsou taky uvedeny jako znaky tohoto lesa.

Při výstavbě chalup ve Filipce byl lesní porost dosti poničen. Dolní Raspenavský les (Nieder Raspenauer Fors -) začíná na "Kampsteigu" (Hřebenová cesta) a hraničí s lesy Ringenhainu (?), Oldřichova a Horním Raspenavským, sahá až k "Nové stezce". Významnými body jsou "Kahlstein" (= Holý kámen), "Ochsentot" (= Mrtvý vůl) a "Bergstein". Tady pramení potok "Hemmrichflössel", který se U hamru v Raspenavě vlévá do Smědé.

Horní Raspenavský les hraničí s raspenavskými poli, s dolním raspenavským lesem, oldřichovským a hejnickým lesem a jde až k Bílému Štolpichu. Významné prvky jsou "Scharfstein", Niede- Ober Scharfgraben, "Wasserloch" (= Díra s vodou), "Welschhau"(Vlašská seč), Schwarze Pfütze (= Černá louže) "Sau Stirn" (= Svinské čelo) a Mittagsloch. Při rozpuštění, resp. rozdělení raspenavského revíru 1. ledna 1895 byl vytvořen nový revír z oldřichovského horního lesa a raspenavského horního lesa východně od silnice přes Hemmrich s názvem Oldřichov - Raspenava. Oldřichovský Malý les byl spolu s dolním raspenavským lesem a mníšeckým lesem přičleněn k revíru Dittersbach. 25. ledna 1925 byl revír Oldřichov - Raspenava zestátněn, zatímco les Dittersbachů zůstal majetkem frýdlantské vrchnosti.

Revír Fojtka, ke kterému patří lesy kolem Görsbachu, je zestátněn teprve od 29. října 1929. Podle posledních zjištění činí plocha lesa patřícího vrchnosti na území obce Oldřichov 426,35 ha. Celková výměra Oldřichovsko - raspenavského revíru činí 1637,541 ha, další 0,5397 ha patří Fojteckému revíru. Celková plocha lesa v Oldřichově činí 1159,0145 ha. První vyměřování kdysi vrchnostenského lesa proběhlo v letech 1810 - 1817 a prováděli je lesní inženýři August Saatzer, Alexander Kraumann a G. Benda. 1818 - 1821 byl proveden odhad dřevní hmoty. 1839 územně právní odhad vrchností, 1843 katastrální měření a 1853 katastrální odhad. Až do r. 1820 a i poté lesní kultura sestávala z osevů pasek do žlábků. Práce byly do r. 1848 vykonávány jako přikázaná robota, poté jen za úplatu. Zkraje se platilo za den 12 až 15 kr. 1873 již 35 - 40 kr. Využití dřeva bylo tehdy velmi malé, vzhledem k nízké ceně. S průklesty se začínalo až po r. 1830 a zprvu se získávalo jen dříví pro vory. Od počátku šedesátých let se větší pozornost věnuje zužitkování dřeva. Při provozu se už jen málo užívá holoseče. Používají se různé druhy pěstebních zásahů, které, přestože jsou náročnější, umožní do budoucna vytvořit v našem domově přirozený les, ve kterém rostou vedle sebe stromy různého stáří. Dříví se kdysi prodávalo jen na trzích. Kolem 1790 se začalo prodávat dříví na stojato. Tento způsob se nejdříve dosti rozšířil, pak se ale pomalu od něj upouštělo. V létě se stromy pokácely a dřevo se v zimě sváželo na saních na úložiště, odkud pak se za příznivého ročního období odváželo na pilu. Svážení a odvoz dřeva z lesa se provádělo na náklady toho, kdo kupoval dříví v kmenech. Polenové dříví, potřebné pro panské dvory, cihelny, pivovary a jiné provozovny, se v zimě sváželo po sanici až k Jeřici, a odtud se při jarním tání plavilo až do Neundorfu, kde bylo narovnáno a uloženo až do doby, kdy bylo potřeba v některém panském provozu. Do prodeje přišlo takové dřev jen když zbylo.

Plavení dříví po Jeřici, které bylo provozováno jako robota, skončilo až r. 1837. Mělo to své dobré důvody. Jednak se doprava dříví k vodě prodražovala rok od roku kvůli vzdálenostem, jednak už nebylo potřeba tak velké množství dřeva, když panské dvory, palírny a pivovary byly propachtovány a v cihelnách se topilo hnědým uhlím. Kromě toho se v našich potocích projevil značný úbytek vody. Po Jeřici se plavilo už jenom tvrdé dřevo (Ant. Clemens Hub, Kronika fojteckého revíru). Ceny dřeva se stále řídily jeho druhem (tvrdé nebo měkké, jehličnaté nebo listnáč), jeho tloušťkou a účelem (stavební nebo palivové). Rozdělení dřeva na užitkové, palivové a odpadové ještě v r. 1818 neexistovalo, začalo se používat až 1827. R. 1843 se ještě dále rozlišovalo haluze a větve. R. 1843 se také zavedlo měřicí pásmo a odhad na krychlové sáhy. Po zavedení metrických měr se užitkové dříví prodávalo na pevné metry, palivo na objemové metry (Raummeter). Jeden pevný metr je 1 m3 dřevní hmoty. Spočítá se tak, že se plocha středního průřezu kmene vynásobí zužitkovatelnou výškou. Jeden prostorový metr: polena a užitkové dříví = 0,80 m3, polena a klacky = 0,75m3 větve a klacky = 0,50 m3, klestí = 0,20 m3. Velká potřeba dříví v poslední době, zejména za války a v poválečném období, značně zvedla ceny dříví. Tak stál prostorový metr dříví v lese 60 - 80 Kč (palivové), 1 pevný metr užitkového dříví průměrně 240 Kč (bez dovozu). Za přiblížení se platí za prostorový metr až 10 Kč, za pevný metr až 15 Kč. Za dovoz se platí za prostorový metr 20 - 30, za pevný metr 25 - 50 Kč. Lesní kultury bývají někdy zle poškozeny polomy. Obrovskou škodu způsobily ve zdejších lesích bouře 18. prosince 1833, 7. prosince 1868 a velká větrná smršť 12. srpna 1921. Značné škody způsobené sněhem byly 1850, v zimě 1861 a v únoru 1909.

Lesní požáry taky způsobují nezanedbatelnou škodu. Připomínají je pomístní názvy jako "Brandelhau" a "Brendellehne". V poslední době došlo k rozsáhlému požáru 25. dubna 1926 na Olivetské hoře. Poškození lesa hmyzem a zvěří rovněž nejsou vzácností. 1827 a 1828 natropil velkou škodu ve fojteckém polesí kůrovec. V letech 1906 - 1909 jakož i 1921 - 1922 se zde vyskytla ve velkém množství mniška. Housenky tohoto nočního motýla způsobily holožír, kvůli kterému musely být velké plochy odlesněny. (V době od července do počátku srpna 1906 poničila mniška v Oldřichově 115 a holožírem a v r. 1921 - 1922 54 ha). Značná část státního lesa je začleněna do obory. Uvnitř obory porosty značně trpí okusem vysokou zvěří. Před zřízením obory zvěř nezřídka přišla na pole rolníků a sežrala jim zaseté plodiny. Na jaře 1772 se zvěř ukazovala na polích tak hojně, že sedláci museli svá pole hlídat. Největší škodu způsobila divoká prasata. V Mníšku údajně jednou zničila celé pole brambor. Poslední divoké prase pošlo v oboře 1923 ve fojteckém lese. Pokud ještě v naších lesích žili vlci a medvědi, byl vstup do lesa vždy nebezpečný. Poslední vlk, který se v blízkých horách ukázal, byl zastřelen 6. července 1766 ve fojteckém lese. Poslední medvěd byl, rovněž ve fojteckém lese, zastřelen již v dubnu 1741.

Dozor nad lesem

Dohlížením nad panskými lesy bylo v obci vždy zaměstnáno několik hajných. Původně službu v lese konali jen zahradníci nebo malorolníci, kteří zde bydleli, a lov provozovali jen jako vedlejší činnost. Samostatné hájovny tehdy neexistovaly. Podle registru r. 1591 tuto službu tehdy konal sedlák Adam Krause. Později se lovecké řemeslo po dlouhou dobu dědilo v rodině Kratzerových (Kratzert). Přes sto let se setkáváme s příslušníky této rodiny, sloužícími jako lovci nebo hajní.

V r. 1651 zvolila vrchnost zdejšího sedláka Christopha Kratzerta jako svého hajného; jako takový je uveden i o rok později. O několik let později, 1660 zastával službu hajného jistý Georg Geisler. V první polovině 18. století se setkáváme s vrchnostenským myslivcem Georgem Kratzerem. V únoru 1742 mu zemřel syn Johann Nepomuk, který byl pohřben 15. února v Mníšku. V témže roce otec následoval svého syna: 2. prosince našel místo svého posledního odpočinku na hřbitově v Mníšku. Georg Kratzer dosáhl věku 78 let. 25. března 1743 byl na mníšeckém hřbitově pochován Johann Franz, syn myslivce Georga Kratzera. O několik let byl hajným Hans Georg Kratzer. Jeho dům získal kolem 1750 Joh. Friedrich Arnold, který jej však 1753 přenechal Joh. Antonu Arnoldovi. V r. 1755 byl Hans Georg Kratzer zproštěn své služby hajného "své povinnosti vizitace revíru nedostál lépe a pilněji, a různé zlodějny konané lidmi z obce včas nezmařil." Kvůli odškodnění dal v zástavu 18. září 1755 svůj půlstatek čp. 20, ke kterému tehdy patřilo i čp. 68. V konšelské knize se po datu 18. září 1755 píše doslova: "Poté, co Hans Georg Kratzer, vrchnostenský fořt zde, kvůli letos od různých lidí v obci vykonaných krádeží dřeva a že jako fořt svoji povinnost ve vizitaci revíru lépe a pilněji nevykonával, a takovéto zlodějiny nezmařil, je propuštěn ze služby; ale na svoji poníženou žádost ještě ponechán s tím, že by zakrátko nebo zadlouho shledány byly další krádeže dřeva a on byl usvědčen z liknavosti, že netoliko bude státi svým majetkem a jměním (jakožto je svolný a přislíbil tak učiniti), ale ještě pak zvláště svým zakoupeným a zaplaceným statkem ručiti bude povinován". Ručitelé této smlouvy byli Gottfried Passig a Hans Georg Köhler. Po zániku zástavního práva získal statek 1765 za 350 kop Kraterův budoucí zeť Hans Christoph Kauofersch. V dubnu 1761 zesnula Anna Marie, vdova po zemřelém Georgu Kratzerovi ve věku 99 let. Tehdy byl Johann Josef Neumann vrchnostenským hajným (Silvanas) v Oldřichově. Koupil 1. listopadu 1761 za 302 fl. 27 kr. domek Hanse Josefa Kratzerta. 29. prosince 1781 prodali dědicové zesnulého bývalého vrchnostenského hajného Georga Kratzera kus pozemku Gottfriedu Kratzertovi, vrchnostenskému revírnímu lovci zde. Jako svědek této koupě vystupuje rychtář z Filipky Chr. Augsten. Revírní Gottfried Kratzert byl patrně následovníkem panského hajného Hanse Christopha Rösslera, který je uváděn 1765. Tento prodal 17. ledna 1765 svůj dům čp. 89 v Raspenavě, kde působil doposud. Kolem r. 1790 byla ve Filipce postavena hájovna čp. 23. První revírník, který se sem nastěhoval, byl Joh. Gottfried Kratzert, který zemřel 24. listopadu 1806 ve věku 78 let. Po něm - doloženo již 1808 - obýval hájovnu revírník Franz Hausmann, jehož manželka Anna Rosina, rozená Vietze (dcera rychtáře Tobiase Vietzeho ze Spittelgrundu), zde 15. dubna 1808 dala život synu Franzi Kajetánovi. Přišel 1814 do Berzdorfu u Frýdlantu, kde 1. března 1840 šel na odpočinek. Následovník Hausmannův ve Filipce se stává Simon Lange (nar. 1. ledna 1775 v Bunzendorfu čp. 1 jako syn zahradníka Joh. Josefa Langeho). Byl nejdříve adjunktem v Grafensteinu, od 1806 hajný ve Finkendorfu a nakonec (1813) hajným na Jizerce. Od r. 1814 působil jako revírník ve Filipce. Oženil se 24. ledna 1804 s Annou Marií Streitovou (nar. 8. července 1779 v Dittersbachs † 1841, dcerou tamějšího rolníka Josefa Streita čp. 2). Z tohoto manželství vzešli synové Josef (nar. 19. března 1806 ve Finkendorfu † 21. února 1860 jako revírník v Hermsdorfu), Wilhelm (nar. 8. února 1813 na Jizerce, Med. Br. † 5. února 1891 jako univerzitní profesor v Heidelbergu) a Ignaz (nar. 18. ledna 1815 ve Filipce, † 8. října 1866 v Bílém potoce). Z jeho dcer se provdala Karolina Anna (nar. 23. července 1817) 2. června 1834 za fojteckého mlynáře Ferdinanda Krauseho, Franziska 28. listopadu 1826 za fořta Karla Maie a Marie Anna 29. září 1834 za Antona Gahlera z Ober-Berzdorfu u Liberce.

Simon Lange přišel v prosinci 1835 jako revírník do Raspenavy, 1842 do Grafensteinu, kde 1856 odešel na odpočinek a zemřel 4. listopadu 1866 v Bílém potoce čp. 15.

Hájovnu čp. 23 obývali další revírníci: od prosince 1835 do 1. dubna 1841 Karl Appelt (nar. 14. srpna 1803 ve Frýdlantu, zaměstnán od 1824, pak hajný v Grafenstein-Grottau, † 3. dubna 1854), od 1. dubna 1841 do podzimu 1841 Johann Baumel (předtím písař ve Frýdlantu, poté revírník v Raspenavě, kde zemřel následkem úrazu 22. listopadu 1842), 1841 - 16. srpna 1842 Franz Arnold (odtud šel do Herrnsdorfu, † 15. října 1855 jako majitel krčmy v Oldřichově), od 16. srpna 1842 do 11. dubna 1849 Anton Neumann (nar. 1808, zaměstnán od 1829, předtím Lusdorf, pak Andělka, Nové město a Neundorf, tam penzionován 31. prosince 1870 - ve Filipce mu 19. září 1848 zemřel syn jménem Karel), od 1. dubna 1849 do 1. dubna 1850 Anton Schicht (nar. 1803, předtím revírník v Hanychově, † 7. května 1856 ve Frauenbergu), od 1. dubna 1850 do l. října 1855 Bernard Weber (nar. 1808 v Neuland, zam. 1. června 1827 jako adjunkt v Bärndorfu, revírník v Novém Městě, 1855 přišel do Kateřinek - Sedmidomí, zemřel v Harcově), od 1. října 1855 do 1. listopadu 1861 Anton Kluch (nar. 1810, zam. 1. dubna 1832 jako adjunkt v Horce, hajný v Pustinách, pak revírník tamtéž, penz. 1. října 1877 v Jonsdorfu - ve Filipce mu 16. září 1857 zemřela jeho první manželka Franziska roz. Maierhöfen), od 1. listopadu 1861 do 1. října 1865 Berhard Krause (nar. 27. května 1823 v Benátkách n. J., zam. 1851, přestěhoval se 1865 do Raspenavy, †1. června 1895), od 1. října 1865 do l. února 1867 opět Bernard Weber (nar. 1808, penzionován 31. prosince 1879, † v Harcově), od 1. února 1867 do 1. července 1872 Anton Michler (nar. 25. dubna 1812, zam. 1840, přešel 1. července 1872 do Harcova, † 19. listopadu 1886) - za jeho éry, dne 20. června 1870 uhodil blesk do nově postavené kamenné hájovny čp. 23, přitom byly zabity dvě krávy - od 1. července 1872 do l. října 1904 Anton Hirschmann (nar. 1. dubna 1827 v Kunraticích, zam. 1. dubna 1852, penzionován 1. října 1904, † 3. září 1913).

Při dělení revíru Raspenava 1. ledna 1895 byl revírníkovi Antonu Hirschmannovi přidělen nově utvořený revír východně od silnice k Hemmrichu vytvořený z raspenavského horního lesa a oldřichovského horního lesa pod novým názvem "Oldřichov - Raspenava".

Oldřichovský Malý revír a mníšecký les připadly k revíru Hermsdorf. Po Hirschmannově obchodu na odpočinek bylo vedení revíru svěřeno 1. října 1904 hermsdorfskému revírníkovi Antonu Hubovi (nar. 27. března 1849 ve Freudenhöhe, zam. 1. července 1868), který se také 1. července 1905 přestěhoval do zdejší hájenky čp. 23 a odtud 1. ledna 1922 odešel na odpočinek. Na jeho místo nastoupil l. ledna 1922 jako revírník hajný ing. Ernst Weber z Jizerky (nar. 1879 v Kryštofově údolí, zam. 1. října 1905), který při zestátnění lesů 30. ledna 1925 přešel do státní služby. Revírníci v Oldřichově měli přidělené adjunkty: od 1. července 1839 do března 1840 a od března 1840 do 1. února 1842 Franz Hub nar. 1813 v Lemberku, zam. 1839, mezitím v Bedřichově, poté na Nové louce, později hajný v Bunzendorfu, tam penzionován 1. dubna 1881), od 1. dubna 1841 Josef Weber (nar. 1806 v Kunraticích, zam 1827, penzionován v Hanychově 1. července 1876, † března 1877), od 16. února 1843 do 1. dubna 1844 Karl Hausmann (nar. 1823, syn hajného z Berzdorf u Franze Hausmanna, předtím aspirant v Hejnicích, poté adjunkt v Liberci, † 7. června 1889 jako hajný v Kristiánově), od l. dubna 1844 Vincenc Růžička z Krnska, 1852 do 1. dubna 1852 August Stephan (nar. 1826, zam. 1845, přisel 1852 jako adjunkt do Nového Města, † 3. února 1894), od 1. dubna 1852 do 1. ledna 1854 Anton Hirschmann (nar. 1827, zam. 1852, poté adjunkt v Andělské hoře, později revírník v Oldřichově), od 1. ledna 1854 do 1. dubna 1854 Stanislav Potter (nar. 1828, později v Kryštofově údolí, odstoupil 1. ledna 1856 Bärnsdorf). Od 1. dubna 1854 do 1. ledna 1855 Ferdinand Mützen (nar. 1832, zam. 1851 předtím v Hanychově, poté v Novém Městě, † 29 ledna v Machníně), od 1. ledna 1855 do 1. dubna 1857 Anton Mieth (nar. 26. července 1833 v Horce, zam. 1853, předtím v Pustinách, poté hajný v Oldřichově, † 28. srpna 1905 v Bärnsdorfu), od 1. dubna 1857 do l. dubna 1858 Franz Elstner (nar. 1825, zam. 1. dubna 1950 jako adjunkt v Krásném 1ese, předtím adjunkt v Novém městě, poté hajný v Hegewaldu-Hajniště? † 9. dubna 1909, od 1. dubna 1858 do 1. června 1859 Eduard Neuwinger (nar. 1839, zam. 1858, předtím aspirant v Bílém potoce. † 12. února 1912 ve starém Harcově jako penzionovaný hajný z Hejnic), od 1. dubna 1859 do 1. dubna 1861 Anton Weber (nar. 1835, zam. 1. září jako adjunkt v Iser předtím adjunkt v Machníně, poté v Kryštofově údolí, † 25. listopadu 1877 jako myslivec v Grafeasteinu), 1861 - 1862 Franz Rzippa (nar. 1833, zam. 1852 pak v Novém Městě † 4. pros. 1901), 1862 - 1864 Johann Pohl (nar. 1828, zam 1851, † 20. dubna 1888 jako hajný v Kriesdorfu), od 1. dubna 1864 do 15. května 1866 Bernard Hub (nar. 1844, zam 1864, poté Horní Kryštofovo údo1í, penz. 1910 na Smědavě), od 15. dubna 1866 do 1. února 1867 Josef Weber (nar. 1837 v Hejnicích, zam. 1857, poté hajný v Mníšku penz. 1. dubna 1889 jako hajný v Bulovce - Horních Pertolticích, od 1. února 1867 do 15. října 1867 Adolf Posselt (odstoupil 15. 10. 1867) od 15. října 1867 do 1. dubna 1868 Heinrich Schauer (dříve adjunkt v Kryštofově údolí a Sednidomcích, později nadlesní hraběte Khevanhüller - Festetitz ve Freudenthalu), od 1. dubna 1868 do 1. října 1868 Alexander Weber (nar. 3. prosince 1847 v Novém Městě, zam. 1865, poté v Černousích 1877 - 1905 revírník v Bärnsdorfu, † 13. února 1921 v Ruprechticích), od 1. října 1868 do l. října 1870 Wilhelm Pohl (nar. 1842 v Brandlu, zam. 1861, od 1. října 1870 hajný v Oldřichově), od 1. října do 1. prosince 1870 Johana Stiller (nar. 1846 v Arnsdorfu, zam. 1865, pak osobní myslivec - Leibjäger hraběte Gondrecourt, † 24, prosince 1902), od 1. prosince 1870 do 1. října 1875 Josef Pohl (nar. 1847, zam. 1867, stal se 1875 adjunktem v Pustinách † 1930), od 1. dubna 1877 do 1. října 1881 Eduard Rotta (nar. 1831 v Jičíněvsi, zam. 1851, pak hajný v Dittersbächel, † 4. listopadu 1908 jako penzista), od 1. října 1881 do 1. dubna 1882 Anton Menzel (nar. 1859 v Luhu, zam. 1881, přišel 1882 na centrální lesnický úřad ve Frýdlantě † 10. srpna 1916 jako lesník), od 1. dubna 1882 do 1. června 1882 Karl Neuwinger (nar. 11. listopadu na Nové louce, zam. 1881, penzionován jako revírník na Nové louce), od 1. června 1882 - 1884 Gottfried Krämer (nar. 1859, zam. 1882, † 12. června 1895 v Novém Harcově), od 1. května 1884 - 1895 Eailian Budinský (nar. 1860, zam. 1. května 1884, 1895 přišel do Bílého potoka), od l. dubna 1895-1900 Karl Neuwinger (nar. 1862, stal se 1900 hajným -Unterförster na Nové louce, penzionován tamtéž jako revírník), od 1. října 1900 - 1903 Edurad Schwan (nar. 1880, zam. 1. října 1900, od 1. října 1900 do 1. října 1902 má dovolenou kvůli vojenské službě, přišel 1903 do hájovny, od 1. dubna 1903 - 1907 Rudolf Neuwinger (nar. 1877 zam. 1. října 1900, propuštěn 1901 jako hajný v Bulovce), od 1. ledna 1907 do 1. října 1907 Wolfgang Hub (nar. 1866, zam. 1907, přešel pak na hájovnu Grafenstein, od 1921 revírník v Andělské hoře), od 15. října 1907 do 1. října 1910 Oskar Bitterlich (nar. 1878, později hajný v Ringenhainu), od 1. října 1910 - 1912 Wilhelm Johne (nar. 1888, zam. 1901, adjunkt v Kryštofově údolí, nyní revírník na Nové louce), od 1. dubna 1912 Richard Pohl (nar. 19. června 1889 ve Fojtce, zam. 1912, nyní revírník v Machníně), od 1. ledna do 30. června 1921 a od 30. června 1921 do 1. ledna 1922 Rudolf Neuhäuser (nar. 1900, zam. 1917, poté kancelista u vrchnostenské správy, v prosinci 1922 přidělen lesní správě Grafenstein a v lednu 1925 lesní správě Frýdlant, 1. dubna 1926 převzat státní správou † 19. května 1929).

Oldřichovkému revírníkovi bylo vždy podřízeno několik hajných, kteří v dřívějších dobách bydleli v soukromých domech. Teprve v průběhu první poloviny 19. století byly i pro ně postaveny dvě hájovny, z nich jedna ve Filipce (čp. 37), druhá na Butterbergu v části Pily (Brettmühle čp. 100).

O dřívějších hajných se do současnosti zachovaly jen kusé zprávy. Ve Filipce žil 1787 vrchnostenský fořt (Axtförster) Joh. Anton Ressel (nar. 1758); patřil mu dům čp. 10, který zakoupil 31. května 1773 za 121 kop od Hanse Josefa Seibta. 27. dubna 1803 mu zemřela manželka Veronika a 13. března 1805 dcerka Terezie. Jeho druhá manželka Anna zemřela 29. července; 1812, stará pouze 39 let. Brzy po r. 1812 se stal revírníkem v Pustinách, kde se po třetí oženil a to s Josefou Krausovou dcerou učitele Antona Krause s Amsdorfu. Později ve Filipce působilo několik lokálních adjunktů se službou lesníka, bydleli v soukromém domě.

Tuto službu vykonával od 1. dubna 1849 do 1. dubna 1852 Josef Plischke (nar. 1819, předtím adjunkt v Liberci), přišel 1852 jako hajný na Drachberg (Dračí vrch?),"Dreitannen" (= tři jedle) ve Fojtce.

1. dubna 1857 šel na odpočinek jako lesník v Libverdě. Na jeho místo přišel 1. dubna 1852 jako lokální adjunkt Heinrich Echinger, nar. 25. ledna v Grottau, zam. 1847, který odešel 1. ledna 1855 jako lokální adjunkt do Lubokei-Heinersdorf; jako hajný v Kunraticích u Frýdlantu byl 1. října 1893 penzionován. Mezitím byla ve Filipce postavena hájovna "U Kříže" čp. 37. Ve druhé polovině 19. století zde žil Wenzel Stephan (nar. 1822, zam. 1844). R. 1852 přišel jako lokální adjunkt do naší obce, 1. dubna 1857 byl povýšen na hajného a 1. dubna 1859 se stal hajným k oboře (Tiergartenförster) v části Pily.

Hájovna čp. 37 zůstala do r. 1887 trvalým bydlištěm pro hajného. Po přistěhování Wenzela Stephana zde bydleli: od 1. dubna 1859 do 1. dubna 1861 Auguste Stephan (nar. 1826, zam. 1845, předtím na Malé straně, †3. února 1894 v Ketten jako penzionovaný revírník), od 1. dubna 1865 do 1. dubna 1866 Franz Rzippa (nar. 1833, zam. 1852, přišel 1866 do Hohenecku, † 4. prosince 1901), od 1. dubna 1866 do 1. dubna 1870 Karl Hausmann (nar. 1823 v Berzdorfu, zam. 1843, odešel 1870 do Dolní Raspenavy, † 7, června 1887 v Kristiánově), od 1. dubna 1870 do 1. října 1874 Anton Potmischil (nar. 1842 v Badetz, zam. 1861, od 1874 v Bílém potoce Zadní studánce, † 16. ledna 1906 v Hejnicích jako penzionovaný machnínský hajný), od 1. října 1874 do 1. října 1880 Josef Weber (nar. 1837, zam. 1857 bydlel od r. 1877 v hájence U Kříže, přešel 1880 do Ruppersdorf, penzion. 1. dubna 1889 jako hajný v Bulovce), od 1. října 1880 do 1. dubna 1881 Josef Pohl (nar. 14. března 1847 v Bulovce, zam. 1867, bytem u kříže, penzionován 1. dubna 1902 jako hajný v Rudolfově, † 17. listopadu 1930 v Machníně), od 1. dubna 1881 do 1. dubna 1882 Johann Weber (nar. 1848, zam. 1870, pak hajný na Dračím vrchu, †15. prosince 1918 jako penzista v Hejnicích), od 1. dubna 1882 do 1. dubna 1884 Oskar Weber (nar. 6. července 1851 v Oldřichově, zam. 1872, † 8. září 1912 jako hajný v Johnsdorfu), od 1. dubna 1884 do 1. října 1885 Eduard Neuwinger (nar. 30. března 1857 v Kateřinkách, zam. 1876, přišel 1885 do Hejnic, † 22. února 1925 v Černousích jako penzionovaný revírník) a od 1. října 1887 Heinrich Krause (nar. 1858, zam. 1. října 1878, přesídlil 1887 do Kristiánova, penzionován 1. ledna 1926 jako revírník v Hejnicích). Na jeho místo nastoupil 1. července 1887 hajný Johann Morche (nar. 1846, zam. 1. července 1887, † 4. května 1907). V Oldřichově samotném již v 18. století sídlil kromě revírníka i hajný. Jména mnoha starších hajných jsme již uvedli. Jeden ze zdejších hajných dohlížel na vory na Jeřici. Jako panský hajný "přes vory"(Flössförster) tu byl 1801 Anton Kratzer, každopádně jeden z rodiny Kratzerových, jejíž členové zde byli činní jako hajní a lesníci.

Několik let poté byl ve službě v Oldřichově panský hajný Anton Tschiedel, syn vrchního hajného Antona Tschiedela z Luhu; bydlel v domě čp. 79. Ve třiceti letech se 30. října 1810 oženil s Apolenou Hanischovou, dcerou arnsdorfského sedláka Josefa Hanische. 10. prosince 1811 mu zemřela dcerka Marie Anna. Penzionován byl 16. února 1843 jako hajný v Rudolfově. V letech 1813 a 1817 je uváděn Adam Funke (nar. 1771 v Předláncích) jako hajný (Gewehrförster) v Oldřichově. V padesátých letech sídlil i na Malé straně panský hajný. Tam žil od l. března 1852 do konce prosince 1854 lokální adjunkt August Stephan (nar. 1826, zam. 1845 předtím adjunkt v Habendorfu); byl povýšen na hajného, 1859 se stal hajným na Hemmrichu, 1. října 1859 se stal hajným na Hemrichu a 1. dubna 1861 v téže hodnosti odešel do Ferdinandova. Zemřel 3. února 1894 jako penzista v Kettenu u Grafensteinu. 1. října 1893 odešel na odpočinek jako revírník v Passu.

V době od 1. dubna 1857 do 1. dubna 1859 žil v Oldřichově hajný Wenzel Stephan (nar. 1822, zam. 1844, od 1852 lokální adjunkt zde, přišel 1859 na Pily, † 16. listopadu v Rudolfově). Od 15. února 1859 do 15. února 1865 bydlel na Malé straně hajný Franz Strauber (nar. 1826, zam. 1846), poté byl v téže funkci přeložen do Dittersbächelu a zemřel 15. listopadu v Passu.

Po něm na Malé straně nějaký čas nebyl žádný hajný, službu hajného zastával lesník stacionovaný jinde. Teprve později byl zaměstnán vlastní hajný. Od 1. října 1882 do 1. dubna 1889 působil na Malé straně hajný Franz Rzippa (nar. 1833, zam. 1. dubna 1852 nebo 1. dubna 1861), který přišel 1889 do Lukášova a 4. prosince 1901 zemřel. Jeho místo obsadil od 1. dubna 1889 - 1894 hajný Heinrich Krause (nar. 1859, zam. 1. října 1878, který poté obsadil hájovnu na Kratzerhübelu.

V soukromém domě v části Pily bydleli lesníci: od 15. dubna 1845 do 8. října (l. listopadu) 1847 Hajný Anton Michler (nar. 25. dubna 1812 zam. 1840, dříve v Černousích, poté Hanychov, penzionován 31. prosince 1881 jako revírník v Johnsdorfu, † 19. listopadu 1886), od 1. dubna 1852 do 1. dubna 1857 August Netscheda (nar. 1817 v Kateřinkách, zam. 1840, předtím lokální adjunkt, v Seifersdorfu, poté hajný v Ober-Berdorfu, penzionován 1. dubna 1891 v Nieder-Berzdorfu u Kettenu), od 1. dubna 1857 do 15. února 1859 Anton Mieth (nar. 1833 v Horce, zam. 1853, předtím adjunkt v Oldřichově, podhajný v Bílém potoce, † 28. srpna 1905 jako revírník v Bärnsdorfu-Heinersdorfu), od 1. dubna 1859 do 1. dubna 1864 Wilhelm Neumann (nar. 1834, zam. 1854, předtím adjunkt v Johnsdorfu, poté hajný v Bedřichově, od 1865 revírník v Sopot), od 1. dubna 1864 -1. května 1866 Bernard Gahler (nar. 1814, zam. 1839, přišel 1866 do Schonbachu, † 7. dubna 1871 v Andělské hoře), od 1. května 1866 do 1. října 1870 Felix Böhm (nar. 16. června 1839 v Liberci zam. 1859, odešel 1870 do Lemberku † 18. dubna 1900 v Ulbersdorfu), od 1. října 1870 do 1. dubna 1872 Wilhelm Pohl (nar. 1842 v Brandlu zam. 1861, přišel 1872 do Nieder-Berzdorf, popuštěn 1. července 1884 jako hajný v Bílém kostele), od 1. dubna 1872 do 1. prosince 1874 Gustav Bitterlich (nar. 1843 ve Waltenu, zam. 1862, přišel 1874 do Hajniště, penz. 1. října 1912 jako revírník v Novém Městě), od 1. prosince 1874 do 1. ledna 1877 Karl Fritsch (nar. 1846 v Grottau, zam. 1864, přišel 1877 do Předlánců, †. 6. března 1881 v Kryštofově údolí), od 1. ledna 1877 do 1. dubna 1881 Karl Sachers (nar. 1844 v Heinersdorf, zam. 1864, od 1881 v Bulovce, † 1. dubna 1924 v Ruprechticích jako penzionovaný hajný Kateřinek), od 1. dubna 1881 do 1. dubna 1886 Anton Michler (nar. 6. září 1846 v Oldřichově, zam. 1865, přišel 1886 do Ruprechtic, tam † 5. dubna 1928 jako penzista) a od 1, dubna 1886 do 1, dubna 1894 Oskar Weber (nar. 1851, zam. 1. ledna 1872, poté v Görsbachu, † 8. září 1912 v Johnsdorfu). Po jeho odchodu bylo místo hajného v Pilách zrušeno. Jako hajní v hájovně čp. 100 byli: od 1. dubna 1844 do 1. dubna 1849 lokální adjunkt Karl Demuth (nar. 1811, zam. 1836, předtím adjunkt v Liberci, poté hajný v Luhu, Senönbachu a Bulovce), od 1. dubna 1850 do 1. dubna 1854 Franz Wunderlich (nar. 1822 v Kopidlně, zam. 1845, předtím adjunkt na centrálním lesnickém úřadě, poté hajný v Dolním Kryštofově údolí, později vrchní hajný, † 13. února 1899), od 1. dubna 1854 do 1. duba 1859 Anton Pohl (nar. 11. května 1811 v Bílém potoce - Zadní studánce, zam. 1836, předtím Hejnice, poté Bílý potok, penzion. 30. září 1881, † 29. května 1884), od 1. dubna 1859 do 1. dubna 1864 Wnzel Stephan (nar. 1822, zam. 1844, potom hajný ve Spittelgrundu, † 16. listopadu 1879 v Rudolfově), od 1. dubna 1864 do 1. dubna 1866 Nikolaus Kintzl (nar. 1831 v Sehatalka, zam. 1851, přišel 1866 do Arnsdorfu, † 1. listopadu 1883 jako revírník v Bílém potoce), od 1. dubna 1866 do 1. dubna 1868 Franz Potmischil (nar. 1826 v Brodci, zam. 1848, poté ve Frauenbergu, † 26. dubna 1913), od 1. dubna 1868 do 1. října 1871 Franz Tietze (nar. 1824, zam. 1847 přišel 1871 do Hraničné, propuštěn 31. prosince. 1875), od 1. října 1871 do 1. ledna 1874 Franz Elstner (nar. 1825, zam. 1850, od 1874 v Ruprechticích, † 9. dubna 1909 v Schönwaldu), od 1. ledna 1874 do 28. září 1878 Karl Stephan (nar. 1848, zam. 1867, stal se 1878 hajným v Luhu, † 7. dubna 1897 jako hostinský ve Frýdlantu), od 1. října 1878 do 1. dubna 1881 Anton Förster (nar. 1835, zam. 1857, odešel 1881 do Berzdorfu, † 7. června 1912 v Luhu), od 1. dubna 1881 do 1. ledna 1884 Eduard Weber (nar. 1850, zam. 1874, pak Ferdinandova † tamtéž 16. srpna 1904). V hájovně na Kratzszrhübelu (čp. 100) bydleli: od 1894 do l. října 1909 hajný Heinrich Krause (nar. 1858, zam. 1878, pak revírník v Hejnicích, penz. 1. října 1925, † 16. května v Grottau), od 1. října 1909 do 1. ledna 1910 hajný Alois Eder (absolvent Vysoké školy pro kulturu půdy ve Vídni, nar., 1879, zam. 1. července 1902, nyní ve státní službě v Rakousku), od 1. ledna 1910 do 4. listopadu 1911 hajný Wilhelm Hub (nar. 22. března 1880 v Praze, zam. 1899, pak Luskdorf a Machnín, od 1. dubna 1927 revírník v Bulovce), od 1. srpna 1912 do 1. ledna 1919 Adolf Sachers (nar. 15. září 1888, zam. 1. ledna 1908, předtím adjunkt ve Fojtce, přišel začátkem ledna 1919 jako hajný do Heinersdorfu a 1. ledna 1923 jako revírník do Andělské hory). Na jeho místo nastoupil hajný Reinhold Stärz (nar. 5. ledna 1880, zam. 1. listopadu 1905, zde od 1. ledna 1919).

Od zrušení postu lesníka je v Oldřichově několik hajných. Jako hajný na Hemmrichu U Kříže byl zaměstnán 1. dubna 1861 Anton Ressel (nar. 1822) syn pustinného myslivce Antona Ressela, který byl propuštěn 1. října 1874. Jeho místo zastával od 1. října 1874 - 1877 adjunkt Johann Stiller (nar. 1845, zam. 1865, předtím osobní myslivec hraběte Gonrecourt, přišel 1. dubna 1877 jako adjunkt na Jizerku, † 24. prosince 1903 jako lesník v Johnsdorfu. Na Malé straně byl zaměstnán 1. ledna 1880 jako hajný Josef Hübner (nar. 14. června 1828), který zemřel 28. října 1896. Jeho nástupcem byl hajný Stefan Schubert († 7. září 1923 jako penzista ve Ferdinandově, 71 let). Hajný Heinrich Maaz (nar. 1872, zam. 1. ledna 1911), Ferd. Lange (nar. 1859, zam. 1. října 1900, od 1. ledna 1924 lesník), Gustav Semtner (nar. 1889, zam. 1. října 1913, přišel 1. dubna 1921 do Rudolfova), Josef Jomrieh (nar. 1885, zam. 1. dubna 1912), Adolf Scholz (nar. 1879, zam. 1. prosince 1915). Oldřichovskému revírníkovi byli podřízeni také lesníci stacionovaní v blízkém Mníšku. Jak bylo možné zjistit, působili zde jako lesníci; kolem 1640 a ještě 1651 Christoph Tschiedel (později nadlesní v Luhu), 1658 a po 1706 Georg Geisler, 1727 Georg Löffler, 1737 a ještě 1748 Franz Pietsch, 1772 - 1778 Franz Pietsch (syn předešlého), 1778 - 1816 Benedikt Pietsch (syn předešlého), 1816 - 1816 Gottfried Tschiedel († 27. dubna 1827), 1827 Ignaz Suchanek, 1828 - 1840 Josef Tschiedel (poté v Bedřichově, tamtéž penzionován 16. února 1843), 1840 - 1843 Franz Posselt (nar. Kriesdorf, předtím lokální adjunkt ve Wetzwalde, pak lesník v Zadní studánce - Bílém potoce, penz. 1. dubna 1858 v Ober-Betzdorfu), 1843 - 1847 Bernard Müller (nar. 20. května 1800, zam. 1832, přišel 1847 do Schönbachu, propuštěn 3. července 1860 v Hraničné) a 1847 - 1853 Friedrich Weber (nar. 1817, pak lesník v Hejnicích † 31. srpna 1882 v Neulandu).

Za doby posledně jmenovaného byl post lesníka přemístěn do Filipky (čp. 3), kde pak byl 1. ledna 1880 zrušen. Působili tam lesníci Josef Tschiedel (1853 - 1855). Ferdinand Lichtenekner (1855 - 1858), Stefan Pohl - (1858 - 1865), Heinrich Echinger (1865 - 1867), Josef Weber (1867 - 1870) a Robert Ringelhain (1870 - 1880). V části Görsbach také byl do r. 1915 lesník. Nebyl však podřízen oldřichovskému, ale fojteckému revírníkovi. Hájenku v Görsbachu - čp. 241 (dříve 117), nechala vrchnost postavit 1821. Cena stavby včetně stavebního dříví byla vyčíslena na 652 fl. 17 kr. Od r. 1929 patří státu. Ještě než byla postavena, byl v Görsbachu fořt. Uvádí se v letech 1806 - 1814 Valentin Hochreiter, který se potom stal revírníkem v Novém Městě p. S.

V hájence žil nejdříve od r. 1821 lesník A. Krause. Jeho nástupcem byl od 1826 do 1. října 1836 lesník Joh. Karl Mai (nar. 1799, syn harcovského revírníka Antona Male †28. 3. 1826). Oženil se 28. května 1886 s Franziskou Langeovou (dcerou oldřichovského revírníka Simona Langeho) se kterou měl děti: Karl (nar. 10 dubna 1827, † 29. ledna 1878 jako revírník v Machníně), Wilhelm (nar. 27. července 1829), Eduard Frans (nar. 30. ledna 1833) a Franziska Karolina (nar. 8. března 1835).

V Oldřichově zdědil domek čp. 106, který mu byl přiřčen 4. října 1834, kterou ale již 18. října 1834 za 400 fl. prodal Franzi Prademu z Fojtky. V r. 1836 přišel jako revírník do Nového Harcova, kde ale byl koncem července 1842 propuštěn. 15. února 1843 byl opět vzat do vrchnostenské služby jako lesník v Pustinách, odtud přešel 1844 jako lesník do Kryštofova údolí, odtud 1847 do Bunzendorfu a 1855 do Olbersdorfu, nakonec byl 1858 - 1864 revírníkem v Habendorfu.

Jeho nástupci v Görsbachu byli: od 1. října 1836 do 16. února Florian Pohl (nar. 1808, zam. 1839, pak revírník v Johnsdorfu a Novém městě) od 16. února 1843 do 1845 Franz Josef Michler (nar. 14. května 1811 v Ringelshainu, zam. 1840, později ve Finkendorfu a Nieder-Berzdorfu), od 15. dubna 1845 do 1. ledna 1847 Bernard Hub (nar. 1303, zam.1829, pak v Kunraticích, † v březnu 1867 v Grottau jako penzionovaný revírník Johnsdorfu), od 1. ledna 1847 do 1848 Josef Sachers (nar. 1808, zam. 1831, †25. května 1877 jako penzionovaný revírník v Machníně), od 1848 do 1. května 1851 opět Bernard Hub (nar. 1803, poté revírník v Novém Městě, dále revírník v Neundorfu a Johnsdorfu, † v březnu 1867), od 1. května 1851 do 1. dubna 1861 Josef Richter (nar. 1824 v Dolním Hanychově, přišel 1861 do Dolního Oldřichova, později revírník v Bílém potoce, Pustinách, Černousích a Dolním Oldřichově, † 18. listopadu 1897 jako penzista ve Frýdlantu), od 1. dubna 1861 do 1. dubna 1863 Bernard Hermana (nar. 12. prosince 1821 v Kunraticích zam. 1843, poté v Hejnicích, penz. 1. dubna 1891 v Luhu, † v Libverdě), 1. dubna 1363 - 1872 Anton Hirschmann (nar. 1827 v Kunraticích, zam. 1852, poté revírník v Oldřichově), od 1. července 1872 do 1. dubna 1882 Anton Gahler (nar. 1839 v Ober-Berzdorfu, zam. 1861, pak Raspenava, později revírník v Bílém potoce a Hanychově, penz. 1. ledna 1913, † 5. června 1926), od 1. dubna 1882 do 1. dubna 1886 Karl Hausmann (nar. 1823 v Berzdorfu, zam. 1843, pak Kristiánov, † tamtéž 7. června 1887), od 1. dubna 1886 do 1. dubna 1894 Franz Pietsch (nar. 1841 v Sehönbachu, zam. 1864, pak revírník na Nové louce, † 13. dubna 1916). Od 1. dubna 1894 do 1. dubna 1903 Oskar Weber (nar. 4. července 1851 v Oldřichově, zam. 1873, přišel 1903 do Johnsdorfu, † tamtéž 8. září 1912), od 1. dubna 1903 - 1909 Emilien Budínský (nar. 1860. zam. 1884, pak Bedřichov), s od 15. dubna 1909 - 1914 Emil Weber (nar. 1863 zam. 1903 † 28. září 1915 u Lawronu ve Volyni na následky střelné rány do hlavy utržené 24. září 1915). Po Weberově smrti bylo místo lesníka zrušeno a změněno na místo hajného. Prvním hajným byl od března 1916 - 1921 Josef Ehrlich (nar. 1877, zam. 1. října 1919, t. č. Ferdinandov), od 1921 zastává místo hajného Emil Siebeneieher (nar. 7. února 1883 ve Fojtce), který po zabrání fojteckého revíru byl vzat do státní služby. Kromě lesníka byl v Görsbachu v polovině 19. století ještě lokální adjunkt, který bydlel v soukromém domě. Jmenováni byli: od 1. dubna 1852 do 1. ledna 1854 Eduard Stoy (nar. 1825 v Zeidleru, zam. 1848, pak lokální adjunkt v Spittelgrundu, 1874 emigroval do Ameriky), a od 1. ledna 1854 do 1. května 1856 Franz Tietze (nar. 1824, zam. 1847, pak lesník v Kunraticích, propuštěn 31. prosince 1875 jako lesník v Hraničné). Jeho místo zastával od 1. května 1856 do 1. července 1861 lesník Nikolaus Kintzl (nar. 1831 v Schatalka, zam. 1851 poté lesník na Dračí hoře, †1. listopadu 1883 jako revírník v Bílém potoce). Soukromé (selské) lesy zaujímají plochu 116,7792 ha. Zdaleka se v nich nehospodaří tak racionálním způsobem jako ve vrchnostenských nebo státních lesích. Stále se tu mnohé zanedbává, zejména včasná výsadba na vzniklých pasekách. Lesní pych, kterým dříve trpěly selské lesy, v novější době ustává, neboť už se více dbá na zákony na ochranu lesa. R. 1722 se konalo přezkoušení katastru z r. 1713. V Oldřichově se naměřilo 20 provazů (Seil) lesa - jeden provaz značil plochu lesa o délce i šířce 18 sáhů). Kniha katastru 1785 uvádí v Oldřichově 1487 jiter 761 čtverečních sáhů lesa. Lov Lov byl dříve výsostné právo vrchnosti. Poddaným bylo přísně zakázáno chodit do lesa nebo do polí s puškou střílet zvěř nebo ptactvo. Neuposlechnutí se trestalo velice přísně. Bylo povoleno pouze chytání divokých zvířat vlků, medvědů, rysů a divokých koček, což ještě vyneslo nějakou odměnu. Při panských honech museli poddaní z větší části vsi nosit sítě a jiné lovecké potřeby, které taky umisťovali a stavěli a také dělali nadháněče. Jen v některých vsích byli poddaní osvobozeni od této lovecké roboty, museli za to ale platit daň z lovu. K těmto vsím patřil i Oldřichov. Daňový registr z r. 1603 uvádí, že každý sedlák z naší vsi platil 6 argentů lovčí daně (24 argentů činilo jeden tolar, po r. 1614 se na den platilo 6 argentů, Oldřichov tehdy platil za 23 dnů 5 šilinků 54 grošů 6 feniků. Mníšek za 24 dnů 6 šilinků 10 gr. 2 fen. A Albersdorf za 27 dnů 6 šil. 56 g. 4 fen.).

Pod datem 2. října 1603 je zaznamenáno, že kromě Oldřichova stejný obnos odváděli také v Nieder-Weigsdorf, Albrechticích, Mníšku a Bulovce, při počtu 133 sedláků celkem činila tato daň v těchto obcích celkem 34 tolarů 18 grošů.

Podle urbáře 1631 mělo všech 22 sedláků z obce odvést celkem 6 f1. 36 kr., na jednoho sedláka připadalo 15 gr 3 fen.,

Čižba byla povolena proto zaplacení určitého poplatku. Koncem 18. století byla čihadla na Špičáku a "langer Brand". Rok 1848 přinesl obce spolu se samosprávou právo lovu na selských pozemcích. Paragraf 7 císařského patentu ze 7. března 1349 zavazoval každou obec, aby honitbu na selských pozemcích buďto pronajala jako celek, anebo ji nechala vykonávat zjednaným odborníkem. Oldřichovská honitba byla dlouhá léta pronajata vrchnosti: ta platila nakonec 85 fl. ročně a koncem r. 1895 smlouva s vrchností uplynula. 13. srpna 1895 lovecký výbor pronajal honitbu za 135 fl. libereckému agentu Hermannu Seicheovi. 1898 ji pronajal zdejší rolník Franz Richter z čp. 50 společně s některými dalšími obyvateli obce. Obecní honitba zaujímá plochu 588 ha. V okolních panských revírech zůstalo právo lovu až do zestátnění vrchnosti. Na ochranu polí ale musela zřídit oboru.

Obora (Tiergarten) z r. 1851 má plochu 9 662 jiter neboli 5 560 hektarů a obvod 42 097 metrů. Ohrada zpočátku měla 11 180 dvousáhových polí plotu a stejný počet žulových sloupů. V této ohradě bylo původně 64 vrat a 14 vrátek, později se počet vrat snížil na 53, vrátek ale přibylo na 51.

Toto oplocení, které bylo zhotoveno za 4 1/2 měsíce, si vyžádalo náklad 21.461 fl. 45 kr., vedlo z Fojtky na Dračí vrch a dále podél silnice z Kateřinek do Rudolfova až do Bedřichova, odtud k Blatnému rybníků, přes Blatný vrch (Blattberg) u Kamenice na svah Holubníku a Ptačích kup, poté roklí Malého Štolpichu do Ferdinandova, pak k hájence (Dammjägerhaus) v Raspenavě a odtud nahoru na Hemmrich a do Görsbachu a Fojtky. Zvěř v této oboře je v zimě přikrmována na více místech kukuřicí, boby (fazolemi), vikou, kaštany a senem. Ve fojteckém revíru byla až do 1902 past, kterou zřídil hrabě Eduard Glam-Gallas. Za tuhé zimy, kdy je zvěř krotší, zde bývalo odchyceno 6 - 10 kusů vysoké, která byla převezena do Pardubic na parforsní hony. Past stávala nedaleko zrušené pily čp. 252 a to na louce ležící poněkud stranou cesty vedoucí do Fojtky, dnes tam je nový seník a krmelce.

Past byla zcela zvláštní zařízení. Směrem k cestě stál 12 metrů dlouhý a 4 metry široký seník s daleko přesahující sedlovou střechou. Směrem k lesu sousedil menší oplocený prostor, na který navazovala větší oplocenka. Oba prostory byly oploceny 4 metry vysokým plotem. Jejich společná délka činila 28 m, z čehož na menší plochu připadalo asi 5 metrů. Větší plocha měla tvar půlelipsy, jeho největší šíře byla 15 m, a bylo v ní umístěno deset krmelců, plno v nich přilákalo vysokou, která se do prostoru dostala přes troje vrata. Když byla zvířata uvnitř, byla vrata uzavřena pomocí dlouhých provazů ze skrytého místa v seníku. Provazy byly vedeny pomocí kladek. Zvěř pak byla jednotlivě vpouštěna přes dvoje jeden a půl metru vysoká vrata na menší oplocenku ve tvaru lichoběžníku, kde byla kontrolována. Slabé kusy byly vypuštěny zpět dvěma postranními, 1 m širokými vraty. Zvěř, která se jevila jako kvalitní, běžela otvorem, krytým chvojím, do chodby (Schlauch - hadice) pod pozorovatelnou v seníku. Dvoje posuvná vrata umožňovala, že mohlo projít vždy jenom jedno zvíře. Přes síť pak zvířata došla jednotlivě do beden umístěných na konci chodby. Bedny byly 1,70 dlouhé a měly výšku zvěře, na obou stranách měly po dvou šoupatech, kterými bylo možno zvěři odebrat parohy. Takto chycená zvěř pak byla dodána na hony. Rybářství Stejně jako lov bylo i rybaření v dřívějších dobách výsadou vrchnosti. Jeřice, neboli jak je dříve uváděna, Mníšecký potok, byla již 1552 uvedena jako rybný potok, a v registru z r. 1631 se uvádí, že Mníšecký potok, který pramení "v horách za Oldřichovem", ale je "upotřeben v Liberci" obsahuje pstruhy. Chytání ryb a raků v panských vodách bylo všem poddaným zakázáno. Kdo neuposlechl, toho stihl přísný trest. Při uvolňování pozemků r. 1851 Oldřichov nevykoupil pozemky svého potoka a jeho přítoků a tak lze vysvětlit, že vrchnost až donedávna jako jediná byla oprávněna rybařit ve zdejších potocích, resp. že mohla nechat rybařit hajného, lesníka nebo nějakého jiného panského úředníka.

1894 zažádala obec o přenechání práva rybolovu za mírný poplatek, žádost neměla úspěch, způsobila však, že vrchnost od 1895 rybolov v místním potoce propachtovala. Budiž zde uveden zápis v místní konšelské knize z r. 1895, a to v doslovném znění, je totiž zajímavý z kulturněhistorického hlediska. "Vrchnost má v celém okrese (Frýdlant) vodní a rybolovné právo. Kdo chce postavit stavidlo, musí si získat právo na vodu (Wasserrecht), kdo chce veřejně chytat ryby, musí být nájemcem. Až do této doby vrchnost pronajala všechny potoky a vodstva zčásti nebo zcela obyčejně jednomu lovci se vším všudy za 6 až 10 zlatých. Dříve se lidé moc nestarali o ryby. Těch pár lidí, kteří rybařili ze záliby, mohlo lovci pomáhat s rybolovem, a když měl lovec dost ryb, mohli chytat na vlastní pěst. Bylo dosti ryb a kdo kupoval ryby? Nikdo! Dnes je ovšem jinak. V libereckém okrese si některé obce při posledním uvolňování 1848 (správněji 1851) získaly pro sebe taky právo rybolovu. Ve frýdlantském okrese se toto propáslo. Při poslední opravě v pozemkových knihách (Grundbuchstregelun) se o to nikdo nestaral, a tak právo zůstalo vrchnosti. Nyní by ovšem bylo od vrchnosti nemoudré, kdyby jen tak chtěla toto právo postoupit. Ovšem je to zajímavé. Když přijde velká voda, tak se nikdo nestará o škodu; když voda sebere kus břehu nebo spadne stěna, tak se musí starat majitel pozemku, časově i finančně. Je-li ale ve vodě rybička, tak patří někomu jinému! Naše voda byla a doposud je příznivá pro ryby. Přestože se hodně rybařilo - s povolením i bez - jsou tu ryby pořád. Na prvním místě jmenujme pstruha, který se v Liberci platí 1 fl. 70 kr. nebo 3 K 40 h. (1 libra kapra se 1725 platila 6 kr., celý kapr 14 kr., 1 libra štiky 12 kr.). Vzácnější je mník. Je nesmírně dravý, rychle roste a občas je chycen na udici mezi stavidlem pily p. 47 a čp. 5. Pak je tu ještě mihule, střevle a hlaváč, ty tři druhy se nechytají. Střevle byly ve velkém množství všude v potoce až do požáru pily Franze Neuhäusera (čp. 161), voda se tuze moc ohřála a usmrtila plůdek, a rybička už se tu neobjevuje. V Mníšku ji lze nalézt. Dříve prý se tu chytali i úhoři. Když skončí doba hájení, tak se chytají pstruzi hlavně na udici. Pan lovec taky rozdával rybářské lístky. Při chytání ryb se musí vkročit na pozemek. To se mnohým nelíbí, nechtějí dovolit vstup. Kvůli tomu už dokonce i u piva padlo mnoho zlých slov. 1894 tedy rozhodl obecní výbor, že požádá vrchnost o přenechání práva rybolovu. 1895 bylo obci sděleno, že 15. srpna budou vody propachtovány a že budou přijímány žádosti. Přesto obec právo rybolovu nedostala, bylo přenecháno panu přednostovi Eduardu Geislerovi za 20 fl. (40 K). Brzy se musí ukázat, zdali ze změny rybího nájemce vzešlo něco dobrého i pro chov ryb a pro majitele pozemků kolem potoků." Řemesla v obci Poloha vesnice v horách přinesla s sebou to, že již záhy sem našla cestu nejrůznější řemesla od dřeva. Spotřební řemesla tu byla jen řídce zastoupena. Mlýn na obilí tu nebyl, rolníci jezdili do mlýna v Mníšku. Později postavený mlýn opět zanikl, aby znovu vznikl koncem 18. století. Ale ani tento mlýn se neudržel, protože r. 1889 byl přeměněn na továrnu. I dva novější mlýny (čp. 22 a 161) byly brzy přeměněny na továrny.

Kovárna je ve vsi doložena již 1619. Význam tu vždycky měla pila.

Jako výčep piva, vína a kořalky v dávnějších dobách sloužila jen krčma čp. 6. Stejně jako pohostinství, taky řemesla zabývající se potravinami a ošacením, se zde rozvinula až v 19. století, které vůbec přineslo značný rozvoj řemesel.

Listina z makovice mníšeckého kostela uvádí skromně: "Obyvatelé farnosti se nyní živí částečně ještě tkalcováním, zčásti obchodem se dřevem, zčásti z výnosů svých nepříliš úrodných pozemků a z chovu dobytka."

Zpráva r. 1828 uvádí v Oldřichově 1 mlýn, 4 pily a 5 bělidel příze. R. 1890 měla obec spolu s Hemmrichem již 114 živností a to v Oldřichově: 3 ševce, 7 krejčích, 6 truhlářů, 3 kováři, 7 pekařů, 7 výrobců beden, 19 obchodníků dřívím, 8 hostinských, 1 soukeník, 2 výrobce hrábí. 2 kameníci, 7 kramářů, 3 řezníci, 2 výrobci sádrových figurek, 2 koláři, 1 řemenář a sedlář, 1 obchodník se střívky, 1 obchodník s ovsem, 2 stoupy a 7 pil; a ve Filipce 1 švec, 2 pekaři, 3 obchodníci se dřívím, 3 hostinští, 1 výrobce beden, 1 kramář, 1 obchodník s ovsem a senem a 1 tkalcovský faktor. V r. 1902 bylo v obci 220 zemědělských a 108 řemeslnických povozů a 26 domáckých dělníků. Pohostinství Nejstarším výčepem byla krčma čp. 6. Nápoje musel šolc odebírat z panského pivovaru a vrchnostenské palírny (r. 1611 se mezi 10 "konzumně nesilnějšími" odběrateli vrchnostenského piva objevuje obec Mníšek). Za oprávnění čepovat pivo a pálenku musel šolc ročně odvádět vrchnosti roční daň.

Důvody k pitkám se našly i za "starých dobrých časů". Při uskutečnění koupí se v krčmě podával litkup. Také rodinné oslavy, křtiny, svatby a pohřby se vždy konaly ve vesnickém šenku. Větší pitky byly o velkých svátcích, zejména o masopustu a o posvícení, což byly vlastně dožínky. Chudí i bohatí se účastnili radovánek spojených s těmito svátky.

Protože počet nádobí byl omezený, muselo z jedné sklenice vždy pít více lidí. R. 1800 disponovala krčma čp. 6 pouhými 10 pivními sklenicemi.

Krčmu ve Filipce dříve rádi navštěvovali formani a pocestní zejména proto, že to byla poslední štace před vstupem na Frýdlantsko. Tak je možno vysvětlit, že tam měli více sklenic než v oldřichovské krčmě. Kupní smlouva týkající se Hemmrichšenku z 24. října 1760 uvádí mezi příslušenstvím (kromě kompletního pekařského vybavení) také "celkové pivní nádobí ve skle" a kupní smlouva 12. května 1765 uvádí 1 dřevěnou konvici na pivo, 1 plechový hrnec na pivo, 15 sklenic na pivo, 1 láhev na pálenku a 1 trychtýřek. Prodávající si 1760 k výminku vymínil z každého naraženého sudu půl pinty piva, (jako duté míry se dříve většinou užívaly "půlky", žejdlíky a pinty, podle Ottokarova měřícího a váhového systému jedna půlka byly dvě čtvrtě a jedna čtvrť tolik, co se dalo nabrat do dvou dlaní. Dvě půlky daly jeden žejdlík (= 3 1/2 dl), čtyři žejdlíky jednu pintu, šest pint jednu míru (= 114 dl), dvě míry jednu osminu a dvě osminy 1 vědro (= 56 1/2 l). Od r. 1873 se měří na litry.

Oldřichovská krčma zůstala až do poloviny 19. století jediným výčepem ve vsi. Krčma ve Filipce má právo výčepu dodnes. Při všeobecném střídání r. 1851 nebylo šenkýřům vykoupeno oprávnění čepovat pivo a tak později nemuseli žádat o koncesi. Vykoupena však byla povinnost odebírat pivo z vrchnostenských pivovarů a pálenku z panské palírny. Jako druhý v pořadí co do věku je v Oldřichově dodnes existující hostinec "Zur Esche" (= U Jasanu) čp. 29. Byl postaven kolem 1848. Postavil jej rychtář z Filipky Josef Krause. Jeho syn a druhý majitel hostince, který provozoval i řeznictví, zemřel 23. února 1892 ve věku 64 let. Dědici přenechali živnost r. 1897 řezníkovi Berntovi, který hostinec prodal 1897 řezníkovi Franzi Röslerovi. Od něj jej při soudní dražbě získal pekař Anton Köhler, který jej prodal 1908 kameníkovi Karlu Morchemu. Od té doby je hostinec stále pronajat. Současný nájemce je Ferdinand Gries. 18. října 1861 zřídil Anton Effenberger ve svém domě čp. 54 výčep. Namísto starého dřevěného domku postavil kamennou novostavbu. Od jeho syna, pilníkáře Antona Effenbergera, který usedlost převzal, ji koupil 1871 řezník Ferdinand Effenberger (nar. 20. ledna 1850 jako syn rolníka Ant. Effenbergera čp. 25), který k hostinci s názvem "Zur Vereinshalle" přidal řeznictví. Zemřel 2. února 1921 ve věku 74 let. Poté byl hostinec připsán jeho synovi Reinhardu Effenbergerovi, který jej vlastní dodnes a provozuje tu i řeznictví. Hostinec je od r. 1924 pronajmut Wilhelmu Langeovi. R. 1866 postavil Josef Köhler z čp. 22 hostinec čp. 180 známý jako "Lesní zámeček" (Zum Waldschloss.). Oprávnění výčepu získal 1. října 1866. Po jeho smrti 3. ledna 1898 živnost zdědila jeho dcera Hermína (nar. 21. června 1866), která byla od 6. února 1892 provdána za Antona Wünscheho (nar. 22. března 1868, † 25. února 1904, syn pilaře Antona Wünscheho). Nájemce hostince byl 1904 - 1921 Wilhelm Lange.

Majitelka Hermína Wünseheová zemřela 2. října 1930 jako znovu provdaná Köhlerová. Pohostinství vlastní od 16. dubna 1927 syn Franz Wünsche, výčep provozuje od 1921.

R. 1873 bylo v čp. 140 zřízeno pohostinství s tanečním sálem, které fungovalo do 1875. Bylo známé pod názvem "Zum blauen Hute"(= U modrého klobouku). Říkalo se mezi lidmi, že tam nejsou dobré jitrnice ("im blauen Hut sind die Leberwürst nicht gut!"). Majitel Josef Schöler usedlost prodal 1875 Josefu Köhlerovi, načež hostinec zanikl. R. 1869 zřídil ve svém domě čp. 1 výčep rolník a obchodník se dřívím Josef Storm. Jeho syn a následník Ferdinand Storm zřídil 1894 vedle starého domu novostavbu, do které se 1894 nastěhovali, načež byl starý dům zbourán. Pohostinství tu ponejvíce provozovali nájemci. V čp. 95 bylo pohostinství patřící Valentinu Kruscheovi, který je 1879 přemístil do svého domu čp. 191 a pojmenoval "Zur Sonne"(= U slunce). Hostinec přešel na jeho zetě Josefa Köhlera (nar. 6. ledna 1859), který mimo výčepu provozoval i pekařství a zemřel 23. února 1931. Majitel čp. 95 Josef Peuker prodal tento dům Karlu Müllerovi, který tu získal právo výčepu, který ale nikdy neprovozoval, přestože do r. 1896 platil daň z výčepu. Po stavbě železnice zřídil ve svém domě čp. 113 výčep Eduard Geissler a to r. 1876 (majitelem od 1872). Hostinci dal název "Zum stillen Zecher" (= U tichého pijáka). Majitel, který byl v letech 1886 - 1919 starostou, přenechal ještě před svou smrtí †17. listopadu 1921 svému synu Eduardu Geislerovi (nar. 24. října 1880), kterému byl dům připsán 1920. Po jeho smrti († 16. března 1921) provozuje šenk jeho manželka. V selské usedlosti čp. 43 r. 1381 otevřel pohostinství jeho majitel Anton Schöler, který tehdy byl starostou. Usedlost připadla 1883 jeho synovi Josefu Schölerovi, který ji 1. ledna 1901 prodal současnému majiteli Antonu Effenbergerovi z čp. 25. Hostinec existuje ještě dnes a na štítu má název "Zum Spitzborg" (= U Špičáku nebo Pod Špičákem). V domě čp. 103 také býval hostinec, jeho majitel Karl Köhler jej zrušil již 1909.

Krátkou existenci měla i hospoda v čp. 91 (tehdejší majitel Karl Köhler).

Ve Filipce byl po dlouhou dobu jediným hostincem "Hemmrichschänke". Později přibylo pohostinství čp. 3. Právo výčepu vážící se k tomuto domu přenesl majitel Augustin Peuker na dům čp. 43, který postavil 1902 a nazval "Zur Haltestelle" (= U zastávky).

Třetí hostinec s názvem "Zum Tunnel" (= U tunelu) se nachází v čp. 11. Jeho zakladatel, pekař Eduard Augsten zemřel 4. září 1899. Šenk vedla poté jeho vdova Marie Augstenová, současným hostinským je Rudolf Passian. V místě Görsbach vznikl první hostinec až počátkem osmdesátých let 19. století. Zřídil jej 1883 Franz Endler v domě čp. 250 (dříve 78). Od 1888 se nachází v tehdejší novostavbě 248 (158).

Druhý šenk zřídil 1896 Anton Schöler ve svém domě čp. 242 (83). Oba hostince ještě existují, první vlastní syn Franz Endler a druhý syn Anton Schöler. Cena alkoholických nápojů bývala kdysi velice nízká. 1698 stála jedna pinta piva 5 kr., 1747 jedna míra 6 kr, a 1805 jedna míra 10 - 12 kr. Pinta českého vína se 1693 platila 32 kr. a 1725 28 kr., 1747 platil žejdlík 8 - 12 kr. Pinta pálenky stála 1698 24 kr., 1847 stál žejdlík 7 kr. a 1839 2 kr 2 fen. Sud piva stál 1850 4 fl. 30 kr. a 1900 17,20 K. 1890 stál litr piva 14 kr. a 1900 32 - 36 h. Výrobou nápojů se místní obyvatelé zabývali jen přechodně. V domě čp. 30 ve Filipce provozoval v osmdesátých letech Josef Morche palírnu. V domě čp. 34 tamtéž si August Prokop zařídil výrobnu ovocných šťáv. Potravinářská výroba Pekařství a řeznictví bývaly kdysi výsadou šolce, který obě tato řemesla nechal provozovat vyučenými tovaryši. Obě řemesla měla pro něj cenu potud, že všechny slavnosti včetně rodinných se odbývaly v krčmě. Ostatně samostatné provozování jak pekařství, tak řeznictví, by v minulých dobách nebývalo výnosné. Sedláci a zahradníci si potřebný chléb pekli sami a domkáři jej dostali u svého mlynáře, který měl povoleno péci chléb za mírný poplatek. Masitá jídla pak se na vesničanově stole objevovala jen o velkých svátcích, a řezník by asi těžko mohl být po celý rok živ z výnosů svého řemesla.

Jako první potravinářská výroba se ve vsi samostatně objevuje pekařství. Daňový rejstřík pro termín sv. Michal 1614 ještě v Oldřichově žádného pekaře neuvádí. Naproti tomu pekař již byl v Mníšku a Olbersdorfu. V Mníšku v té době pekli Michel Krause, Wenzel Weikert a Thomas Kratzert. Každý z nich na Michala odváděl daň 30 grošů a 6 feniků vrchnosti. Stejnou daň platil v Olbersdofu pekař Hans Sieber. Již v daňovém rejsříku 1631 jsou v Oldřichově uvedeni dva pekaři: na sv. Havla platili po 30 g a 6 fen., tedy dohromady 1 fl. 32 kr.4 fen. 1651 žil ve vsi pekař Jakob Effenberger. Podle specifikace z 11. února 1652 pekař Jacob Effenberger tehdy ještě nepřešel na katolickou víru, tudíž byl protestant! Pak ještě 1660, na daních odváděl na sv. Havla 30 grošů a 6 feniků. (V blízkém Mníšku tehdy byly již čtyři pekařské provozy, patřící pekařům Christophu Kratzerovi, Hansi Matzigovi, Hansi Heusmannovi a Christopnu Hübnerovi.) Ve Filipce žil 1770 pekařský mistr Christoph Augsten. Samostatný řezník v naší vsi ještě nebyl v 17. století. V Mníšku už ale byl, jmenoval se Georg Knesche (nar. 1617), který k sv. Havlu 1660 odváděl 1 kopu a 12 grošů daně z výseku. Jako první řezník v Oldřichově je uváděn 1761 Anton Pietsch. Byl ženatý s dcerou šolce Viktorií Arnoldovou. Patrně zprvu porážel jen pro šolce. V kupní smlouvě týkající se krčmy z 5. února 1771 se uvádí, že šolc je povinen platit ročně 1 fl. 30 kr. masné potravní daně (Fleisch-Akhis), kterýžto obnos je odňat mníšeckému šolcovi z jeho potravní daně. Z toho lze usoudit, že dříve v Oldřichově nebyl vůbec žádný řezník a že zdejší šolc patrně odebíral maso pro svou potřebu od mníšeckého šolce. Anton Pietsch provozoval řeznictví ve svém domě čp. 8. Když tento statek přenechal 7. ledna 1790 svému synovi Antonu Pietschovi, tento převzal také veškeré řeznické náčiní, jakož i větší a menší kotel. Potravinářská řemesla dosáhla většího významu až tehdy, když přibylo obyvatel a tím rostla i spotřeba pekařských výrobků a masa. Pekárna byla v polovině 19. století ve mlýně čp. 20 a také v domě čp. 88. Zde tehdy pekl pekař Anton Keil (nar. 25. února 1831 ve Fojtce čp. 93). Poté co dvakrát vyhořel - 3. července 1862 a 16. září 1869 - přestěhoval se do Mníšku, kde provozoval své řemeslo v letech 1875 -1899 v čp. 74 a 22. ledna 1901 se odebral na věčnost. Novou pekárnu v čp. 53 zřídil Anton Köhler. K tomuto provozu se přidaly - seřazeny podle věku - pekárny v domech čp. 67 (Josef Krusche), čp. 191 (založil Valentin Krusche, po jeho smrti pokračoval Josef Köhler † 23. února 1931) a čp. 24 (zařídil 1879 Wilhelm Köhler, † 6. března 1911), t. č. je majitelem pekárny Ferdinand Passig, 1911 postavil Josef Queiser dům čp. 236 a zřídil tam pekárnu.

Řeznické provozy vznikly v průběhu 19. století v domech čp. 29, 54, 101 a 103, ale kromě toho v čp. 54 všechny brzo zanikly. V čp. 29 porážel nejdříve Valentin Krause (syn bývalého rychtáře z Filipky Josefa Krause), který předtím provozoval porážku v Hemmrichšenku, kde byl po něm Ferdinand Krause (syn mlynáře Ferdinanda Krauseho z Fojtky čp. 53) řezníkem. Po smrti Valentina Krauseho (1892) se vlastnictví čp. 29 ujal řezník Franz Rösler, který řemeslo provozoval do 1906. V hostinci čp. 54 zřídil 1873 Ferdinand Effenberger (syn Antona Effenbergera čp. 25) řeznictví, které od 1921 provozuje jeho syn Reinhard Effenberger.

Řeznické provozy čp. 101 a 103 jsou opět zrušeny, o posvícení 1909 otevřel v domě čp. 217 řezničtí v části Pily Eduard Pfefier, 1914 je převzal Josef Ritschel. Mlýny, mlynářský provoz Přestože mlynářství je jednou z nejstarších živností na vesnici, v Oldřichově zastoupeno nebylo. V nejstarším daňovém registru frýdlantského panství z r. 1381 není uveden ani mlýn ani mlynář, zdejší obyvatelé nejspíše vozili obilí k semletí do panského mlýna v Mníšku. Počátkem 17. stol. však už určitě v Oldřichově mlýn byl, patřil k usedlosti čp. 39.

Dne 24. ledna 1608 vyměnil Christoph Geisler svůj dědičný statek čp. 39 za majetek Christopha Schölera, který mu připlatil 200 kop za statek a mlýn. Také v seznamu obyvatel z r. 1651 je v Oldřichově uváděn mlýn s jedním složením. Tento mlýn patrně v následujícíh desetiletích byl oddělen od čp. 39 a dostal jiného majitele.

28. března 1718 je uváděn Georg Hübner jako "starý mlynář" v Oldřichově, 8. června 1722 prodali dědicové po zesnulém Georgu Hübnerovi, bývalém mlynáři, zděděný domek spolu a mlýnem za 100 kop jeho synovi a spoludědici Hansi Georgu Hübnerovi. Jako věřitelé zesnulého jsou uvedeni zesnulý mlynář Hans Hübner z Luhu jakožto syn zesnulého mlynáře Georga Hübnera a Christoph Pauker mlynář v Dittersbächel jakožto zeť.

Místo, kde stával starý mlýn, již nelze s jistotou určit. V současnosti jej připomínají jen pomístní názvy Mühlweg a Mühlberg (mlýnská cesta a kopec) na hospodářství čp. 39.

Domek patřící mlynáři Georgu Hübnerovi byl patrně čp. 12. 10. dubna 1694 získal Georg Hübner za 40 kop od sourozenců zesnulého Christopha Köhlers jeho domek, kterým tento zakoupil od Georga Geislera z jeho statku. Od vdovy po Georgu Hübnerovi přešel domek ke statku Michala Geisslera a 7. června 1722 na syna Hanse Georga Hübnera. V této době byl mlýn patrně již mimo provoz, neboť již 1702 jsou oldřichovští poddaní opět přiděleni do mlýna v Mníšku, který dne 11. ledna 1702 vrchnost přenechala soukromníkovi, mistru mlynářskému Georgu Augstenovi. Když 18. října 1734 mlýn přešel do vlastnictví syna Hanse Josefa Augstena, uvádí se v kupní smlouvě jako mleči nejen obyvatelé Oldřichova, ale i majitelé 17 nových domů ve Filipce. Tak to zůstalo až do poslední čtvrtiny 18. století. Dne 2. září 1782 zdejší sedlák a vyučený mlynář Christoph Kaulfersch (který 13. října 1765 od svého tchána Hanse Georga Kratzera za 350 kop převzal statek čp. 20 (68) znovu požádal vrchnost, aby na svém pozemku u Jeřice mohl zřídit malý mlýn s jedním složením pro vzdálené obyvatele Oldřichova a nové domky Giersbachu. Žadatel se zavazoval, že mníšeckému mlynáři zaplatí odškodné a vrchnosti daň. Dne 2. října 1782 však byla jeho žádost zamítnuta. Kaulfersch ale nelenil a podal další - třetí - žádost. Nato vrchnost vyslala do Oldřichova svého zástupce Tadeáše Schwertnera, který měl na místě posoudit nutnost zřízení mlýna. Výsledkem bylo kladné posouzení žádosti a Kaulfersch mohl začít uskutečňovat svůj záměr. Již 20. dubna 1784 je Christoph Kaulfersch uváděn jako mlynář v Oldřichově. 14. června 1790 zakoupil mlynář Johann Friedrich Kretschmer z Andělské hory pro svého nezletilého syna Joh. Fr. Kretschmera od současného mlynáře Joh. Chr. Kaulfersche za 1640 fl. jeho vlastní mlýn čp. 20 a k němu patřící zemědělskou usedlost čp. 68 o výměře 4 jitra 39 čtver. sáhů orné půdy, 4 jitra 810 čtv. sáhů luk, 1205 čtv. sáhů pastvin a 2 jitra lesa. Kupující měl povinnost odvádět vrchnosti - dle smlouvy z 9. října 1782 - čtvrtletně v hotovosti 44 fl., dále 9 měřic a 2 čtvrtě pšenice, 15 měřic 35 měřic žita a 1 měřice a 2 čtvrtě otrub.

Po smrti nového majitele Joh. Friedricha Kretschmera († 25. prosince 1807) přenechala vdova Terezie, rozená Richterová (dcera fojteckého revírníka Franse Richtera) mlýn 24. června 1811 za 1485 fl. svému druhému manželovi Josefu Krauseovi (syn zahradníka Antona Krauseho v Oldřichově čp. 29), za kterého se provdala 5. června 1810. Ten jej 3. března 1826 přenechal svému nevlastnímu synu Franzi Kretschmerovi za 3465 fl. Ten zemřel 4. února 1855. Od jeho syna Josefa Kretschemra získal mlýn dražbou v březnu 1868 švagr Franz Neuhäuser, (nar. 1825, ženatý s Theklou Kretschmerovou, † v 70 letech), který jej 1889 přestavěl na továrnu, která 1903 přešla do vlastnictví zetě Antona Horna († červen 1931). Mlynář Franz Kretschmer (nar. 1802) postavil na místě domku čp. 22, který koupil 13. prosince 1842 od Augustina Augstena, nový mlýn (r. 1843), který přenechal synovi Adalbertu Kretschmerovi. Mlýn byl 1850 přestavěn na továrnu a 1863 přepsán za 10.500 fl. novému majiteli. Kupní smlouvou z 27. června 1872 získal továrnu Josef Köhler. Po dobrovolné smrti pozdějšího majitele Rudolfa Seigheho (20. listopadu 1931) byl provoz v továrně zastaven. Třetí mlýn nechal r. 1848 postavit Franz Neuhäuser starší na pozemku, který získal 20. listopadu 1846 za 25 fl. od vrchnosti (výměra 1002 sáhů). Tento mlýn (čp. 161) přešel 26. ledna 1854 za 6000 fl. na syna Franze Neuhäusera (nar. 1825), který jej také přestavěl na továrnu, která po jeho smrti (17. prosince 1903) byla jeho dědici (Thekla Bergerová, Marie Hornová a Hermína Schölerová) přenechána bratrům Reinholdovi a Gustavu Hüttmannovým V současnosti patří firmě A. Schütz a spol. Za světové války postavil mlýn Stephan Köhler (čp. 37). Mlýn shořel 29. dubna 1928 i s přistavěnou kůlnou. Od r. 1928 v Oldřichově opět není mlýn. Köhler zemřel již 24. září 1924 ve věku 61 let. V kůlně domu čp. 43 byla po nějaký čas drtírna obilí, od r. 1894 poháněná petrolejovým motorem. Vyhořela 27. června 1905, když do ní uhodil blesk. Majitelem byl Josef Schöler. Výroba oděvů Do obce se výroba oděvů dostala až poměrně pozdě. Za starých časů hospodyně zhotovovaly oděvy samy doma. Čas od času chodili od domu k domu krejčovští tovaryši, kteří však nebyli členy cechu. Za stravu a trochu peněz spravovali oděvy nebo šili nové. Mistři krejčovští jim to však nechtěli trpět a mnohý tovaryš se za svou pracovitost dočkal trestu.

Když obyvatel přibývalo, stalo se nutností, aby i ve vsích byli krejčí. Provozování krejčovského řemesla však bylo povoleno jen za zaplacení krejčovské daně. V r. 1631 vesnický krejčí zaplatil 15 grošů. Tato částka se rozdělila na dva termíny - sv. Jiří a sv. Havla. První vesnický krejčí na frýdlantském panství byl v Jindřichovicích p. Sm. (Heinersdorf a. T.) Nejstarší známý krejčí v oblasti dnešní obce Oldřichov je Johann Christoph Seibt, uváděný1758. Vlastnil dům čp. 245 (po staru čp. 80 Görsbach) a pracoval ještě 1782.

Na začátku 19. století žil v Oldřichově mistr krejčí Josef Simon, který 7. září 1803 za 260 fl. získal dům čp. 56.

V domě čp. 87 zemřel 25. dubna 1835 krejčí Paul Elstner. V čp. 131 provozovali krejčovství Josef Goll a Heinrich Goll, v čp. 93 Josef Goll a v čp. 121 F. König. Z pozdějších mistrů krejčovských uveďme: Karl Köhler čp. 58 (nar. 4. října. 1853, † 17. února 1902), Josef Geisler čp. 215 († 21. prosince 1921 v 66 letech). V současnosti provozují krejčovskou živnost: Karl Köhler čp. 87, Reinhard Geisler čp. 215, Reinhard Pfeifer čp. 10. Dámské krejčovství je provozováno teprve krátkou dobu jako živnost. Švadleny byly již dříve, ale bez živnostenského listu. Boty se za starých časů kupovaly ve městě, kde již poměrně brzy měli ševci své cechy. Na vesnicích byli dříve jen příštipkáři. R. 1631 ještě nebyl na Frýd1antsku ani jeden vesnický švec. V Novém městě tehdy byla roční daň ševců 15 gr. 3 fen. a platila se napůl o sv. Jiřím a sv. Havlu.

Není známo, kdy se v Oldřichově usadil první švec, který platil daň. 29. září 1791 zemřel v čp. 5 švec Anton Scholz. Koncem téhož století žil ve vsi švec Josef Eger, který 8. července 1792 od sedláka Christopha Kaulfersche z čp. 68 za 225 získal pozemek, na kterém postavil dům čp. 73. 1. března 1802 prodal tento dům za 460 fl. Gottfriedu Seibtovi z Fojtky.

V sedmdesátých a osmdesátých letech ve vsi pracoval švec Ferdinand Effenberfer, který se později přestěhoval do Fojtky. Kováři Kovářské řemeslo patří k nejstarším vesnickým řemeslům. Rolníci, dřevaři i povozníci, ti všichni kováře potřebovali. Rolníkům kováři vyráběli motyky, sekyry, zuby k bránám a háky k pluhům, dřevařům sekyry a povozníkům kování na vozy a podkovy pro koně. Z toho je vidět, že v našich vesnicích se kovářské řemeslo provozovali již odedávna. V nedalekém Mníšku již 1591 daňový registr uvádí kováře: jmenoval se Thomas Kapler a na sv. Michala platil 15 g 3 fen. daně.

V Oldřichově je existence kovárny doložena písemně na počátku 17. stol. Dle daňového registru patřila šolcovi. "Kovář v šolcově kovárně" tehdy na sv. Michala platil 30g daně. O několik let později, 1619 žil v Oldřichově kovář Hans Rassel, který až do r.1611 vlastnil kovárnu v Mníšku, kterou prodal 15. března 1611 za 78 kop mistru Georgu Gutbierovi. V Oldřichově vlastnil kovář Hans Ressel dědičný statek, který 19. dubna 1619 prodal za 147 kop Bartelu Wagnerovi. Kde Hans Ressel provozoval své řemeslo, se nedá říct. Patrně si zřídil vlastní kovárnu, která byla po jeho odchodu zrušena.

Stará šolcova kovárna zřejmě existovala i nadále, patrně však poměrně brzy změnila majitele. Patrně ji získal některý člen již tehdy na Frýdlantsku rozšířené rodiny kovářů Stelzigů (Stältzig), tedy té rodiny, jejíž příslušníci provozovali kovářské řemeslo v Rückersdorfu a Lusdorfu a z níž vzešel i rückersdorfský kovář Antreas Stezig, vůdce selského povstání r. 1660.

V Oldřichově žil 1626 a ještě i 1634 mistr kovář Martin Stelzig. Platil 1631 46 kr 3 fe. daně a to na sv. Jiří 23 kr. 1 1/2 fen. a na sv. Havla totéž. Martin Stelzig koupil 20. dubna 1626 za 117 kop statek Bartela Altmanna, a jedná se o stejného Martina Stelziga, (nar. 1601), který 25. ledna 1648 za 65 kop získal kovárnu čp. 16 v Mníšku, a tamtéž ještě 1660 vystupuje jako mistr kovář a platí 15 g 3 fen. daně. Jelikož stejný daňový registr v Oldřichově neuvádí ani kováře, ani kovářskou daň, lze s jistotou říci, že provoz zdejší kovárny byl mezitím zastaven. Kovárna zřejmě značně utrpěla za třicetileté války a majitel, aby se vyhnul drahým stavebním opravám, raději koupil kovárnu v Mníšku, která ležela přímo u silnice a proto i více vynášela. V Mníšku následoval Martina Stelziga 23. dubna 162 syn Martin Stelzig a toho 1711 jeho syn Georg Stelzig, který až do r. 1747 provozoval řemeslo svých předků.

V Oldřichově ještě 1713 a i o 10 let později nebyla kovárna. Zdejší sedláci a povozníci tedy byli nuceni si obstarávat kovářské práce v Mníšku nebo i jinde. 20. května 1734 jistý Salomon Stelzig, (který mohl být synem mníšeckého kováře Georga Stelziga), od sedláka Köhlera z čp. 9 za 6 kop získal 50 kroků dlouhý a stejně široký pustý kus pozemku na postavení nové kovárny. Zde vznikla kovárna čp. 10., která je dosud v provozu. Jako vdovec se 12. listopadu 1741 oženil s Marií Elisabeth Leukertovou (dcera Antona Leukerta ve Fojtce). Z jeho synů jsou jmenováni Hans Josef, Gottfried (pochován 4. listopadu l75l v 19 letech) a Johann Georg, který se 1. ledna 1768 oženil s Magdalenou Schwindovou (dcera Christopha Schwinda z Krásného lesa). Kovář Salomon Stelzig se dožil věku 74 let 29. května 1769 byl pochován. Jeho zdejší kovárnu již 2. (22!) prosince 1762 za 200 kop převzal syn Hans Josef Stelzig. Ve smlouvě je zahrnuto veškeré kovářské náčiní. Z řemesla platil kupující kovářskou daň, jinak byl zavázán vykonávat robotu a veškeré povinnosti jako domkáři. 1772 mu zemřela manželka Barbara, která mu porodila pět dětí: Hans Josef, Veronika, Hans Christoph, Magdalena a Apollonia. S nimi se 24. července 1772 vypořádal ohledně dědictví po matce, jelikož se mínil znova oženit. 24. ledna 1779 postoupil kovárnu za 215 kop svému synu Hansi Josefu Stelzigovi, který však již 8. října 1786 umírá. Otec Josef Stelzig jej přežil, zemřel až 25. srpna 1802 ve věku 75 let. Jeho druhá žena Anna Rosina zemřela dříve, 22. července 1800.

30. listopadu 1786 prodala Marie Anna, vdova po kováři Josefu Stelzigovi, kovárnu i s pozemkem za 215 kop kovářskému tovaryšovi Christophu Stelzigovi (svému švagrovi) "Pokud by současný majitel neuspěl, tak starý kovář (tehdy ještě žijící dědeček Josef Stelzig, který měl v kovárně se svou ženou a dětmi do konce života bydlení) kovárnu zase koupí zpět."

Nový majitel Christoph Stelzig zemřel 10. srpna 1830, 20. března 1835 jej následovala jeho vdova Terezie. Kovárnu čp. 10 již 9. prosince 1819 za 250 fl. získal syn Josef Stelzig. Jeho dcera Marie Anna se provdala za tkalce Johana Seibta, který se vyučil kovářem a 9. listopadu 1861 převzal kovárnu za 450 fl. Josef Stelzig zemřel 1871, následujícího roku kovárna vyhořela 18. března 1872. Poté, co byla znova postavena, zemřel i majitel Josef Seibt (1873). Kovárnu převzala dcera Karolina Seibtová, která se provdala za Eduarda Rosenbauma, který se 1876 stal majitelem kovárny. Od r. 1908 vlastní kovárnu jeho syn Josef Rosenbaum, který ji rozšířil přístavkem. Otec Eduard Rosenbaum 31. května 1908 získal novější kovárnu čp. 138. Tu zřídil koncem osmdesátých let Anton Seibt (nar. 28. června 1859). Po jeho smrti 20. dubna 1905 ji získal Rudolf Schwind z Berzdorfu, který ji vlastnil až do 1908. Nový majitel Eduard Rosenbaum zemřel 16. září 1923 ve věku 73 let. Nyní je dílna propachtována Püschelovi z Wittigu. Když se stavěla železnice, koval ve Filipce čp. 9 Anton Kaiser, který potom, v osmdesátých letech, měl dílnu v Oldřichově čp. 113. Přechodně byla kovárna i v domech čp. 194 a 54. V čp. 194 koval v letech 1875 - 1891 Franz Geissler († 23. června 1891 ve 42 letech). V čp. 54 se vystřídalo několik nájemců, nejdříve Fl. Effenberger a pak Fr. Geissler. Zámečnictví Zámečnictví se na vsi provozuje přechodně. V letech 1908 - 1910 byla v domě čp. 173 zámečnická dílna, své řemeslo tu provozoval mistr Heinrich Prade. V čp. 42 pod Hemmrichšenkem nějaký čas zámečničil Ferdinand Köhler. Když zemřel, jeho vdova se provdala za kováře Floriana Effenbergera. Zámečnická dílna, zřízená u továrny firmy N. Seich, byla 1925 přeložena do Janova. Sedlářství Již půl století v naší obci působí sedláři. První byl sedlář Stefan Passig (syn Antona Passiga čp. 39), který své řemeslo provozuje od září 1884 v domě čp. 227. Zpracování dřeva Zdejší bohatství dřeva již za starých dob umožnilo zpracování na troud, potaš a dřevěné uhlí, což znamenalo pro mnohé obyvatele zdroj příjmů.

Potaš potřebovali pláteníci a soukeníci.

Bouda, ve které se vyráběl potaš, je uvedena v kupní smlouvě o krčmě ve Filipce z 31. srpna 1808 jako příslušenství. Troud sloužil zčásti dřevařům, aby udržovali ohniště a zčásti hospodyním, aby mohly podle potřeby prodloužit doutnání dřeva v troudníku. Výroba troudu byla jen vedlejší, málo výnosná činnost.

Významnější bylo pálení dřevěného uhlí, které se provozovalo v milířích. Dřevěné uhlí potřebovali všichni řemeslníci, kteří pracovali s ohněm, kovář a zámečníci. Pálení dřevěného uhlí již počátkem 17. století dosahovalo takových rozměrů, že ohrožovalo existenci lesa, takže vrchnost se cítila přinucena zakázat "nadbytečně v lesích provozovat uhelné seče". Uhlířům hrozily těžké peněžní i tělesné tresty, pokud by nedávali pozor na oheň a svévolně způsobili škodu. V 17. a 18. století byli uhlíři ve všech horských vesnicích.

V Oldřichově časté příjmení Köhler (= uhlíř) připomíná práci dědů. V místě dnešní části Pily prý horští uhlíři vyráběli dřevěné uhlí, jejich činnost připomíná pomístní název "Kohlstatt", (na usedlosti čp. 3 nedaleko čp. 170) a "Kohlplan" (na čp. 45), dále pak Kohlerweg (uhlířská cesta) v lese u Görsbachu.

Milíře byly na pozemku usedlost čp. 59 a za čp. 166. Také název "Kohlhau" pod Poledníkem ukazuje na milíř. Podle ústního podání zde bylo zpracováno na uhlí dříví z polomů po zničující vichřici. "Horáci" prodávali uhlí i dříví v širokém okolí, v Liberci, Chrastavě i Hrádku nad Nisou, dokonce je znali i v Žitavě.

Na prkna a trámy se dříví zpracovává na pilách. V Oldřichově je doložena pila již v 16. století. Podle daňového registru z 1591 platil tehdejší majitel Georg Geisler 3 kopy 12 gr. daně. Dodatek praví, že v budoucnu bude zdaněná nová pila, to znamená, že v té době se ve vsi stavěla další pila.

V nedalekém Mníšku za starých časů vlastnil pilu šolc. Podle registru z r. 1591 platil daň na Michala 3 kopy 12 gr. I tam se v posledním desetiletí 16. století stavěla nová pila. Dodatek uvádí "ještě jednu pilu v budoucnu zdaněnou". Stavěl ji Mathes Krause, který byl zdaněn 1. kopou 36 g. Obě pily jsou uvedeny znova v registru 1614, šolcova daň činila na termín sv. Michala 1614 3 kopy 12. gr. a Wenzel Krause platil 1 kopu 36 gr. Druhá - Krauseova, později Tschledelova pila stála v dolní vsi.

Daňový registr z r. 1614 uvádí v Oldřichově již tři pily. Jednu vlastnil Christoph Schöler, druhou Macz Effenberg a třetí šolc. Schöler platil ke sv. Michaelu 1614 3 šilinky 12 gr. daně, -Effenberger platil 1 šilink 30 gr. a šolc 2 šilinky 24 gr. ke stejnému dni. R. 1631 odvedly tři panské pily společně za rok 10 fl, 48 kr. daní. Jako pilaři jsou uváděni Christoph Hausmann, Merten Geissler a Michel Effenberer. 21. června 1652 získal za 5 kop Georg Effenberger pilu Mathese Frantze, který opustil zem kvůli víře.

Krátce po polovině 17. stol. přibyla "nová pila" v části obce Pily. K jejímu založení se vztahuje následující zápis v pozemkové knize: 9. srpna 1658 prodala vrchnost sedmi poddaným a obyvatelům Mníšku a Oldřichova, totiž Hansi Pranzemu,v Mníšku, Christophu Kratzertovi, Martinu Kratzertovi, Michalu Kratzertovi, Christophu Köhlerovi, Mathesu Effenbergerovi a Hansi Stärzovi, všichni z Oldřichova, rovinku za Oldřichovem před horami, dědičně za 42 kop k postavení nové pily. Na získané rovince, dlouhé 116 sáhů a vykazující 66 kmenů různého stavebního dříví, měli kupující na vlastní náklady postavit pilu a užívat ji ke svému prospěchu. Kupní smlouva byla vyhotovena 28. srpna 1658. Jako majitelé této "nové pily" jsou uvedeni 1660 Hans Franse, Georg Effenberger, Hans Sterz (který 3. září 1663 koupil od vrchnosti kus pozemku), Christoph Kratzer, kteří platili vrchnosti 2 kopy 12 gr. daně. Ze tří starších pil tehdy jedna patřila Tobiasi Geisslerovi, který platil 3 kopy 12 gr. daní, druhá Georgu Passigovi mladšímu, který odváděl 1 kopu 36 gr. a třetí šolcovi Georgu Passigovi který platil 2 kopy 24 gr. Ve stejnou dobu byli jako provozovatelé uvedených čtyř pil Merten Löffler, Georg Köller. Elias Hausmann a Christoph Köller. Z nich je uváděn jako pilař ještě 1678 Görge Köhler. Byl to tchán Görga Köhlera v Lužci, který 17. dubna 1678 za 22 kop získal tamní dědičný statek Georga Richtera. Dle katastru z r. 1713 zde stále ještě byly čtyři pily, všechny ležely při potoce. Jedna z nich patřila rychtáři Christophu Preibichovi, druhá chalupníkovi Friedrichu Krausemu. Jako majitelé dalších dvou pil jsou uváděni sedláci Hans Passig a Georg Passig. Ještě 1834 obstarávaly zpracování dříví čtyři pily. V následující době se jejich počet zvýšil na sedm. Pila patřící rychtáři - 1660 šolcovi Georgu Passigovi a 1713 šolcovi Christophu Preibischovi - v současnosti již neexistuje (čp. 86) stávala nedaleko krčmy čp. 6 a to pod dnešní okresní silnicí, nalevo od cesty vedoucí k usedlosti čp. 208, před mostem. Zbytky základů pily se v novější době našly při rozorání pozemku. Poblíž mostu je ještě vidět značka z jezu. Jednou ze starých pil je pila patřící k čp. 39, jejíž majitelem byl 1660 sedlák Georg Passig mladší. 17. dubna 1752 prodal tehdejší majitel, sedlák Hans Josef Passig, pilu za 20 kop Georgu Demuthovi. Pilu později stihla povodeň, poté ji majitel obnovil za pomoci několika místních společníků. Nyní patří Ferdinandovi Passigovi. Ke starším provozům patří také pila čp. 21 ("prostřední pila), jejíž provozovatelem byl 1797 Anton Köhler. Byla to družstevní pila, jejíž vlastníci se často střídali.

V poslední době jako majitelé figurují Eduard Köhler čp. 79, Eduard Köhler čp. 73, Franz Berger čp. 6 a Franz Effenberger čp. 80. Stará je i pila patřící k čp. 22, která dříve nebyla očíslována a teď má čp. 187. U této pily byl 1840 postaven mlýn, který byl 1850 přestavěn na přádelnu. Pila i přádelna byly až do konce r. 1912 majetkem Eduarda Köhlera čp. 214, resp. jeho matky Anny Köhlerové. Koncem roku 1907 zde byl přistavěn nový dům jako pomocný provoz k pile. Zmíněného roku 1912 přešla pila i přádelna do vlastnictví továrníka Rudolfa Seicheho. Před rokem 1800 byl v Oldřichově zřízen nový provoz (čp. 78), který je dodnes známý jako "nová pila". Je to družstevní pila, která byla 1907 přestavěna a opařena katrem. Majitelé jsou Eduard Köhler čp. 73, Eduard Köhler čp. 79, Franz Berger čp. 6, Eduard Elstner čp. 202 a Heinrich Effenberger z Liberce. V r. 1844 zřídil Franz Neuhäuser starší z čp. 38 na pozemku, zakoupeném od vrchnosti 1843, pro svého syna Franze Neuhäusera mladšího pilu, ke které přibyl 1848 ještě mlýn, dnešní továrna čp. 161. Tato pila, poté co připadla i s továrnou firmě A. Hüttmann, byla na podzim 1908 zcela zrušena. R. 1863 postavil Franz Neuhäuser starší na pozemku, který zakoupil od vrchnosti 15. května 1855 a který měřil 700 čtver, sáhů, pilu čp. 179, která byla uvedena do provozu 8. února 1864. 11. července 1868 ji za 4000 fl. převzal syn Wilhelm Neuhäuser, který zde 1890 zřídil provoz na zpracování bavlny. Obojí přešlo 1894 na jeho syna Eduarda Neuhäusera. Ten již po několika letech zrušil pilu a nadále se věnoval výrobě umělé vlny. Budova přešla při soudní dražbě 21. října 1910 na fojteckého továrníka Emila Simona, který ji přestavbou a přístavbou změnil na skutečnou továrnu, kterou pak 1919 prodal firmě Schutz a spol. Od té doby je součástí továrny čp. 161. Třetí syn Karl Neuhäuser převzal dědičný statek čp. 38. Pila čp. 223, kterou postavil sedlák Ferdinand Geisler z čp. 14 na svém pozemku, byla uvedena do provozu v srpnu 1891. Po Geislerově smrti 24. července 1903 přešla do vlastnictví jeho syna Franze Geislera. 2. ledna 1911 budova pily shořela, obětí ohně se stalo také množství prken. Zle poškozený provoz byl ihned znovu postaven a uveden do provozu 15. dubna 1911.

Na jaře 1905 uvedl do provozu novou pilu s katrem Karl Effenberger z čp. 190 (syn Karla Effenbergera z čp. 97 † 9. 12. 1903). Pohon obstarával motor. V prosinci 1909 majitel postavil ještě jeden katr. Cestou nucené dražby se pila 1925 dostala do majetku Kreditního ústavu, od nějž ji získal Wilhelm Effenberger. Novou pilu, opatřenou katrem a motorovým pohonem, postavil 1909 Ferdinand Storm čp. 1, který předtím provozoval pilu ve Fojtce čp. 147. Nejnovější pilu postavil r. 1920 Eduard Köhler z čp. 238. V části Görsbach stály donedávna dvě pily. Starší z nich čp. 252 (76) postavil r. 1826 Franz Selbt a 1827 ji s několika společníky uvedl do provozu. Jeho vnuk Anton Wünsche ji s povolením ze 14. března 1880 přestavěl; vodní kolo, které bylo doposud venku, se ocitlo v kamenném přístavku. Po Wünscheho smrti 15. září 1921 byl provoz pily zastaven. Jeho zeť, stavitel Wilhelm Effenberger nechal pilu strhnout. Pozemek patří od 27. března 1930 Josefu Geislerovi. Druhou, ještě stojící pilu čp. 242 (83), postavil Anton Schöler na místě brusírny, která byla jen krátce v provozu (1886 - 1889), pila byla kolaudována 25. července 1895. 24. února 1914 pila vyhořela, ale v krátkém čase byla znovu postavena. Od 22. března 1929 patří synovi Antonu Robertu Schölerovi. Kůra, která se získávala při zpracování dřeva, se dříve zpracovávala v několika stoupách. R. 1890 byly v Oldřichově dvě stoupy. Stoupu u čp. 179 nechal majitel Wilhelm Neuhäuser r. 1892 strhnout. Druhá stoupa byla u pily čp. 190.

V Görsbachu se od r. 1880 vyrábělo tříslo na pile čp. 252 (76). Stoupy, tak jak zde byly obvyklé, jsou dnes zcela vyřazeny z provozu a odstraněny z budov, protože již neodpovídaly. Stoupa měla dvanáct dřevěných tlukačů ("Schiesser, Apostel"), které byly dole opatřeny dvěma, do pravého úhlu postavenými noži a nadzvedávány dvanácti zuby z tvrdého dřeva, vsazenými do dlouhé a silné dubové klády. Celé to bylo poháněno vodním kolem. Drť, které vznikala pod noži, byla posouvána dřevěným korytem až k sítu (pohyblivému), kde se oddělovala hrubá a jemná drť. Ta hrubá se dávala znova do stoupy. Klády, které se na pile zpracovávaly, se nejčastěji v zimě svážely na krátkých saních k cestám a odtud byly na jaře a v létě dopravovány na vozech k pile. Po vodě se přepravovalo jen polenové dříví, které bylo určeno pro pivovar v Neundorfu, anebo se muselo odvádět vrchnosti na otop. Zpracovatelé dřeva odebírali potřebné dříví z pil. Mnozí z nich byli podílníky na pilách. Nářadí zpracovatelů dřeva bylo již v 18. století dosti obsáhlé. V "inventáři a "rozdělení dluhů" po zesnulém Johannu Christophu Köhlerovi datovaném 31. března 1762 se mezi zanechaným domácím náčiním uvádí: 1 pila na dřevo (oceněna 54 kr.), 1 nůž, 1 kleště, 1 dláto a 1 vrták (oceněno celkem 12 1/2 kr.), 1 sekera, 1 palice, 1 trakař s 1 krosna (oceněno 1. fl. 13 kr.), l ponk a 1 hoblík (21 kr.), kteréžto nářadí bylo ohodnoceno celkem na 5 fl. 10 1/2 kr. Dřevo se dopravuje na kárách, vozích, trakařích a krosnách. Kára má "jen dvě, vůz čtyři kola“. Trakař (Radber, Roabr) je jednostopé vozítko, opatřené buďto kastlí nebo jakýmsi opěradlem a používá se na přepravu menšího množství zeleného krmení, lesní hrabanky atd. Krosna (Reff, Raf) slouží k přepravě roští, větví apod. na zádech. Žebřiny vozu plného dříví, obilí nebo sena, jakož i prkna vozu naplněného cihlami nebo pískem je možno stáhnout řetězem, který je možno libovolně napnout pomocí prostrčeného klacku ("Rettel"). Dřevozpracující řemesla jsou v Oldřichově uváděna již odedávna, zejména sítaři a šindeláři. V r. 1603 zakoupila vrchnost od Jacoba Ölssnera v Oldřichově 24 sít na krajáče; za každé síto obdržel 1 1/2 argentu. Šindele si sedláci původně vyráběli sami pro vlastní potřebu. Taky museli hotové šindele odevzdávat vrchnosti. Za svoji námahu si mohli ponechat šedesátinu odváděného množství pro svoji potřebu nebo na prodej. Výroba šindele byla domácká práce, přesto se zde patrně záhy vytvořil řemeslnický stav šindelářů. 1551 platila kopa šindelů 15 feniků.

Nařízení z r. 1692 zakazuje šindelářům kácet v panských lesích nejkrásnější stromy a dělat z nich "velké čepy". Na šindele se mohlo zpracovávat jen dřevo smrků vyrostlých na slunci, které se dalo lehce štípat. Jistý Schöler z Oldřichova odevzdal 1682 městu Frýdlantu 24 kop šindelů, za které žádal 1 kopu, 42 grošů (tedy 4 groše za kopu). 1722 stála kopa šindelů 9 kr, (před válkou 3 - 4 K). Podle záznamu z r. 1735 odevzdávala obec Oldřichov ročně 1500 kop šindelů.

Samostatní zpracovatelé dřeva jako truhláři, soustružníci a koláři původně na vesnicích nebyli. V nejstarších dobách si venkované své mísy, talíře a lžíce pro svoji potřebu vyřezávali - i když primitivně - sami. I stoly, židle a stoličky si vyrobili sami, stejně tak si pracně vyráběli potřebné zemědělské nářadí a káry. Zvláště šikovní obyvatelé pak za mírnou odměnu toto vyráběli i pro své přátele a sousedy. Tak se časem vyvinula řemesla soustružníků, truhlářů a kolářů.

Soustružníkům se dříve říkalo mísaři; jejich činnost spočívala zejména ve výrobě dřevěných mís, talířů, lžic, lopat a podobných předmětů. Někteří z nich sestavovali sudy, bečky, kadečky, kbelíky a konve. (Ještě v polovině 18. století se v Oldřichově zcela jistě vyráběly dřevné lopaty. 16. března 1769 předal Hans Josef Köhler svému synu svůj dům a m.j. i "dutou sekyru "(Hohl-Axt) na výrobu lopat.)

Od mísařů se tak ponenáhlu oddělil stav bečvářů. Mísaři a bečváři jsou doloženi v několika sousedních vsích, tak ve Fojtce 1602 mísař Christoph Rzedlger. Koláři vyráběli pro zemědělce dřevěné části k bránám, pluhům, vozům, jakož i kola.

Truhlářský stav vzešel vlastně z tesařů, kteří pro selská obydlí vyráběli stoly, stoličky, lavice jakož i uzavíratelné schrány k ukládání šatstva, domácího nářadí, mléka i peněz (almary, poličky na nádobí, skříně atd.). První samostatní truhláři byli v němčině označováni jako Kastner, protože skříně, almary a police byly označovány jako Kasten. Truhláři byli v naší obci zastoupeni již velmi dávno a dodnes toto řemeslo zde má svůj význam. Poté, co zde zakotvil průmysl, jsou tu stavební truhláři (Bautischler) a mimo nich taky bednáři, kteří vyrábějí bedny potřebné v továrnách. Kolem r. 1750 pracoval ve vsi truhlář Georg Hübner. Ke konci 18. stol (1792, 1795) žil v čp. truhlář Josef Haupt. V tomto domě se truhlaří dodnes. Současný majitel usedlosti je truhlář Johann Franze, který ji převzal od svého otce Josefa Franzeho. Od března 1894 má truhlárna Johanna Franzeho motorový pohon. 1910 byla k domu čp. 12 přistavěna větší dílna. Delší dobu byla truhlárna v domě čp. 5. Franz Peuker (syn bývalého mlynáře z Krásné studánky Christophs Peukera, který 22. března 1810 za 3500 fl. získal hospodářství čp. 5) provozoval, poté co 28. listopadu 1821 za 750 fl. převzal dům po otci, zde truhlařina; ještě 1846 zde provozoval toto řemeslo. Výroba beden (bednářství) je v obci silně zastoupeno. Velmi mnoho beden odchází do okolních průmyslových míst, zejména do Liberce. Z dřívějších významných bednářů zde uveďme: Wilhelm Köhler čp. 24 (nar. 15. dubna 1830, zároveň pekař, † 6. března 1911), Josef Kühler čp. 134 ("Nazseff", nar. 9. dubna 1839, † 6 ledna 1919). Josef Köhler čp. 140 vyrábí prkna k namotání látek. 1912 postavil benzinový motor a nové stroje na opracování dřeva, které zprovoznil 1912 v říjnu. Větší část jeho výrobků jde do Českého Dubu. Za zmínku také stojí výroba hrábí. Koláři jsou zde rovněž již dlouho zastoupeni. V první polovině 19. století ve vsi pracoval mistr kolář Josef Morche. 18. března 1805 koupil za 40 fl. od sedláka Josefa Geislera čp. 11 stavební místo o výměře 2 měřic, na které postavil dům čp. 92. 8. července 1806 přikoupil rovněž z čp. 11 1395 čtver. sáhů a 4. října 1830 za 140 fl. ještě dalších 1319 čtver. sáhů. V čp. 137 provozoval později Wendelin Morche kolářství. Jeho syn Josef Morche otcovo řemeslo provozuje na čp. 226 zavedl motorový provoz. V čp. 69 pracuje kolář Ferdinand Morche. Přechodně byl ve vsi také skutečný bednář (Fassbinder): Johann Morche z čp. 136. R. 1837 pověsil řemeslo na hřebík a stal se panským hajným. T. č. řemeslo provozuje Rudolf Schöler čp. 44. Kamenictví Lámání kamene na vlastním pozemku a pro vlastní potřebu bylo odjakživa povoleno bez jakýchkoli daní. Na výrobu cihel platilo vrchnostenské právo a to až do zrušení nevolnictví. Cihly se v naší vsi nikdy nevyráběly, protože tu chybí vhodná hlína. Zato kamenictví již po desetiletí je důležitým zdrojem příjmů pro mnohé obyvatele. Hlavním pracovištěm jsou kamenolomy na Sauschüttbergu ve fojteckérm revíru. Tamní jemnozrnná žula se vyznačuje velkou pevností a navíc po vyleštění je velice krásná, je taky velice ceněná.

Tyto lomy, které od r. 1929 jsou ve vlastnictví státu, jsou ale provozovány nájemci. Mají zde své provozy také dva zdejší kameníci, Karl Morche čp. 29 a Josef Mann čp. 17.

Významný je zvláště ten první, technicky velice moderně vybavený, s velkým jeřábem. Zaměstnává 150, v létě až 200 dělníků. Provoz založil 1886 Karl Morche (1846), otec nynějšího nájemce a jeho bratr Anton Morche (nar. 15. února 1841, † 4. května 1904 ve Fojtce).

R. 1887 se Karl Morche starší osamostatnil, 1905 předal provoz synovi Karlu Morchemu (nar. 9. ledna 1878), současnému vlastníkovi, který v květnu 1906 složil mistrovskou zkoušku, 1922 začal jako první s výrobou malých dlažebních kostek. Kamenický mistr Josef Mann (nar. 10. října 1864) byl nejprve společníkem Josefa Morcheho (syn již zmíněného Antona Morcheho). 1905 bylo společenství zrušeno a novým společníkem se stal kameník Karl Hübel z Milířů. Od r. 1908 Morche provozuje řemeslo na vlastní konto.

Podíl na lomech na Sauschutt měl od r. 1887 také v Oldřichově narozený kamenický mistr Josef Lange (nar. 17. dubna 1864), který se 1906 přestěhoval do Ruprechtic a vlastní tam kamenolom. Ve zdejších lomech se kromě dlažebních kostek vyrábí obrubníky, schody, veřeje, okenní parapety, náhrobní kameny atd. Stavitelství Stavitelství je v naší vesnici obzvláště silně zastoupeno. Dříve se dům postavil formou vzájemné pomoci, kdy všichni sousedé, někdy i celá ves, přiložili ruku k dílu. Jen dohled a vedení měl stavitel. Dokud se domy stavěly výhradně ze dřeva, bylo tu vždy několik tesařů. Po půli 18. století se z všeobecně rozšířeného řemesla vycpavačů vyvinulo řemeslo zednické, které v naší obci bylo vždy zastoupeno. Oldřichov nemá vlastní stavební firmu. V Oldřichově se narodil stavitel Wilhelm Effenberger v Kettenu. Obzvlášť čile se v Oldřichově stavělo ve čtvtém až šestém desetiletí 19. století. Za přibližně třicet let se postavilo 77 domů. V letech 1866 - 1890 bylo postaveno 27 a 1890 - 1921 28 domů. Z toho za první desetiletí 12, za druhé 9 a za třetí 7 novostaveb. Cena stavební parcely se v průběhu desetiletí zvýšila. R. 1890 se za čtvereční sáh platilo jen 5 fl.(10K), zatímco dnes stejná plocha platí 15 - 40 K. Značně taky stoupla mzda stavebních dělníků. Zatímco zedník před několika desetiletími dostal denně 3.60 K, dnes je jeho denní mzda 40 K. U tesařů se za stejnou dobu zvýšila mzda z 3,60 K cca 40 K denně. Normální denní mzda nádeníka (muže) činila 1890 70 kr.(= 1 K 40 h), ženy (přidavač) 55 - 60 kr. Nyní dostává muž 3,50 K, žena 2.50 K. Jiná řemesla v místě Mimo uvedená řemesla se během let zabydlely i jiné obory, některé z nich ovšem zase byly zrušeny. Jako malíř pokojů zde nějakou dobu pracoval Ernst Hartig z čp. 207 (nar. 28. října 1888, † 5. května 1919). Domácká výroba Kromě zemědělství a zpracování dřeva se tu již brzy objevilo plátenictví. Zdejší zemědělci pěstovali len, který se za dlouhých zimních večerů spřádal. Předení byla práce hospodyň, dětí a sloužících. Předlo se snad ve všech domech. Často ženy chodívaly s kolovrátkem a přeslicí do některého domu na přástky. Za těchto večerů se mnoho vyprávělo o minulých časech a zpívaly se krásné národní písně. Takový večer skončil pokaždé společným jídlem, při kterém pochopitelně paní domu se snažila nabídnout to nejlepší. Samozřejmě ženy, na které přišla řada potom, nechtěly zůstat pozadu, naopak se každá snažila ty ostatní překonat. Přástev se účastnili i muži. Všichni přítomní se snažili, aby hovor, který se tam vyvíjel, byl co nejzábavnější.

Stávalo se, že při takovýchto setkáních došlo na porady o hospodářské situaci venkovského obyvatelstva a o prostředcích, jak ji zlepšit. Z toho je snadné odvodit, že vrchnost přástkám nepřála. Nařízení z r. 1692 je přímo zakázalo, ale zákaz je stejně nemohl nadlouho odstranit. Lidé se vždy znovu začali scházet. Teprve poté, co se v naší krajině přestal pěstovat len, byl jejich konec zpečetěn. Poddaní byli povinni, každoročně pro vrchnost spříst určité množství příze. Tato povinnost je vyjádřena už ve Valdštejnově nařízení z r. 1628. Je zde zaznamenáno, co má býti poddaným předáno k upředení. Takto připadlo na lánníka 8, na chalupníka 4, na domkáře 2 "kusy". Za jeden den se nechalo upříst přibližně 2 čteníky: 1 čteník čítal 20 svazků, 1 svazek = 20 pramenů. 3 čteníky daly jedno přadeno. Poddaní, "kteří nesmějí příst", od nichž tedy nebylo přádlo vyžadováno, museli za toto osvobození ročně odvádět "malou platbu" jako daň z přádla. Podomácku upředená příze byla tkalci zpracována na hrubé plátno. V mnoha zdejších domech stály dřevěné tkalcovské stavy a domácí tkalcovaní zde mělo hluboké kořeny. Chudší tkalci tkali rolníkům za mzdu domácí plátno, ti lépe postavení zpracovávali přízi na vlastní účet. Nákup a prodej příze obstarávali obchodníci s přízí (Garnmänner), kteří taky prodávali hotové plátno. Domácí tkalci museli vrchnosti odvádět daň z tkaní (Weberzins). Jen ten, kdo platil daň ze stavu, mohl řemeslo provozovat beztrestně. Kdo zapřel stav, byl potrestán pokutou 2 kopy. V Oldřichově žili 1614 tkalci Tobias Geissler, Barte1 Altmann, Maaz Rössel. Michel Vlrich, Michel Fiebiger a Merten Kratzert. Každý z nich vlastnil jeden stav a dle registru z r. 1614 musel vrchnosti na sv. Michala odvést daň 30g a 6 fenigů. 1631 bylo v Oldřichově pořád ještě zdaněno 6, 1636 ale již jen 3 stavy. 1631 byla daň ze stavu stále ještě 30 g 6 fen., za šest stavů činila daň 4 fl. 37 kr. 4 1/2 fen. Daňový záznam z r. 1660 uvádí v Oldřichově tkalce Martina Kratzera, který "ze tkaní" na sv. Havla nebo Michala odvádí 30 gr. 6 feniků. (V Mníšku uvádí stejný záznam 10 tkalců, z nichž každý rovněž platil 30 gr. 6 fen.).

Vesničtí tkalci neměli svůj cech. Oproti městským tkalcům, kteří měli své cechy, byli v nevýhodě, neboť nesměli zhotovovat plátno pro faktory a velkoobchodníky. Stejně jako všechny zákazy, i tento byl překračován. Šikovní tkalci nezřídka zhotovovali kvalitnější zboží, jehož cena ve srovnání s městskými tkalci byla nižší, a tak je faktoři i velkoobchodníci rádi "pod rukou" odebírali.

Poté co 24. července 1773 bylo plátenictví prohlášeno jako zcela svobodné zaměstnání, docházelo pomalu k jeho útlumu, a do našich hor pronikalo zpracování bavlny. Domácí tkalci, kteří ji začali zpracovávat, vyráběli zejména kartouny a kalmuky, jen málokdo se odvážil produkovat lepší bavlněné látky. Soukenictví zde nikdy nezapustilo kořeny, i když zde ojedinělé soukenické stavy byly.

Zavedení strojů znamenalo konec domácího tkalcování. V Liberci bylo soukenictví po několik staletí. I řada selských synků ze sousedních vsí se tomuto řemeslu vyučila, stejně tak někteří domkáři, např. Georg Plischke z Fojtky se 1647 stal mistrem soukenickým.

Ve frýdlantském archivu se uvádí v jedné listině kolem r. 1658: syn Adama Wolcksteina Georg z Mníšku "před mnoha lety šel do Jihlavy a tam se vyučil řemeslu soukenickému, ale ještě nemá propouštěcí list. Bez takového listu se za nevolnictví nikdo nemohl stěhovat na jiné panství, sice byl poddaným té vrchnosti, pod kterou byl jeho otec. 21. srpna 1781 obdržel Josef Keil, soukenický tovaryš z Fojtky, občanství v městě Liberci.

Bílení lněné příze si v dřívějších dobách obstarávali lidé sami. Po vzniku cechů tuto činnost převzala cechovní bělidla. Kdo chtěl provozovat balírnu pro zákazníky, musel vrchnosti platit daň. V poslední čtvrtině 18. stol., zejména poté, co plátenictví bylo prohlášeno za svobodné povolání, v mnoha zdejších vsích si tkalci i obchodníci s přízí zřídili vlastní bělidla. I v Oldřichově tehdy bylo bělidlo. První bělidlo zřídil sedlák Josef Seibt z čp. 1., který také vedl čilý obchod přízí. Poté, co se vrchnosti zavázal platit ročně daň 10 fl., zřídil na svém pozemku r. 1771-72 bělidlo. 30. dubna 1807 prodal Hans Josef Seibt usedlost čp. 1, kterou 12. prosince 1764 převzal po svém otci, spolu s bělidlem za 4500 fl. Joh. Josefu Stormovi († 1. listopad u1820). Jeho syn Josef Storm, který statek převzal 31. prosince 1845 za 1827 fl., zřídil v domě čp. 1 1869 pohostinství. Jedna louka patřící k čp. 1 se jmenuje "Bleichwiese", což by odpovídalo názvu "Na bělidle". Sedlák Josef Seibt měl taky bělidlo u čp. 2. Tuto realitu prodala rodina Seibtova 1806 za 2000 fl. Josefu Endlerowi. 1815 zde je bělič Franz Hockauf. 1821 byl Endlerův majetek dražen, získal jej liberecký obchodník Joh. Anton Frank, kterému byl připsán 3. prosince 1824. Ten prodal nemovitost 24. prosince 1829 za 3100 fl. dosavadnímu nájemci Franzi Hockaufovi, který 17. dubna 1833 zemřel ve věku 58 let. Po jeho smrti bylo bělidlo ještě nějaký čas v provozu. Mezi lidmi se mu říkalo "Hockaufbleiche" neboli Hockaufovo bělidlo. Třetí bělidlo bylo na statku čp. 34. Jako bělič tu působil Anton Lange, který realitu koupil 1783 za 440 kop od Christopha Preibische. Od něj přešlo hospodářství i s bělidlem 15. ledna 1815 za 2000 fl. na šolce Antona Pietsche. 12. ledna 1837 získal nemovitost za 2100 fl. Josef Scholze, jehož potomci ji vlastní dosud. Také na statku čp. 29, který vzešel z výše uvedené reality, se bílilo, jako bělidlo sloužil patrně domek čp. 132. Bělidlo na čp. vzniklo koncem 18. stol., 22. listopadu 1766 je Gottfried Mäuer za 285 kop 50 gr. prodal Hansi Josefu Krauseovi z Filipky, 19. ledna 1779 za 190 kop připadlo Joh. Antonu Krauseovi, který zřídil bělidlo. 1. února 1824 přenechal realitu i s bělidlem za 2000 fl. Josefu Krauseovi, který celý majetek přenechal 10. února 1853 za 3000 fl. svému synu Valentinovi Krauseovi. Bělidlo mezitím bylo zrušeno a v čp. 29 zřízeno pohostinství. V první třetině 19. stol. vzniklo bělidlo u čp. 91. Tento dům postavil kolář Josef Morche na pozemku, který získal za 140 fl. 4. října 1830 od Josefa Geislera. 29. června 1854 přešlo bělidlo na Valentina Morcheho a 2. srpna 1862 za 915 fl. na Franze Neumanna. Další bělidlo bylo u čp. 149. Tuto nemovitost vlastnil na základě kupní smlouvy z 14. března 1809 Ambros Seibt, 21. listopadu 1841 ji i s bělidlem za 1400 fl. získal Florian Seibt, od nějž nemovitost přešla 24. září 1859 za 2055 fl. na Franze Neuhäusera čp. 38, který ji 1873 za 1500 fl. přenechal svému synu Wilhelmu Neuhäuserovi. Nejdéle se bělidlo udrželo u čp. 85. Postavil je domkář Felix Endler z čp. 13, který 9. června 1796 získal za 400 fl. od šolce Ambrose Arnolda pozemek o rozměru 4 jiter. V kupní smlouvě se píše, že "kupující je ochoten na zakoupeném pozemku zřídit bělírnu příze". K tomuto účelu mu bylo povoleno, aby na pozemku prodávajícího v lese bral vodu zdarma a bez omezení ji převáděl na svůj pozemek. 1805 zakoupil Felix Endler ke svému pozemku za 30 fl. od šolce Antona Pietsche ještě přilehlý pruh pozemku. 10. července 1824 přenechal svůj dům s pozemkem a bělidlem za 2700 fl. synu Felixi Endlerovi. Dům čp. 13 přenechal již 14. prosince 1814 za 500 fl. synovi Augustinu Endlerovi. 11. dubna 1837 prodal Felix Endler bělidlo šolci Antonu Pletschovi, který je prodal 8. dubna 1841 za 2550 fl. běliči Juliu Thomasovi původem z Habendorfu. Ten provozoval bělidlo až do r. 1858. 15. prosince prodal realitu čp. 85 za 3000 fl. majiteli krčmy Franzi Neuhäuserovi, který budovu 1895 nechal strhnout. Místo, kde dům stál, označuje jabloň rostoucí na poli, které patří ke krčmě. R. 1834 byla v Oldřichově v provozu ještě čtyři bělidla. Bílení neobstarávali vždy majitelé, za časté to byli nájemci.

V posledním desetiletí 18. stol. žil v Oldřichově bělič Anton Ullmann. 2. února 1792 zakoupil od vdovy Barbory Peukerové za 150 fl. dům čp. 2 ve Filipce a tam si zařídil vlastní bělírnu. Od něj přešel dům i bělidlo na Franze Keila, který jej 1799 za 500 fl. prodal běliči Franzi Hessemu. Ten přenechal celou nemovitost 9. února 1808 za 1350 fl. Josef Krauseovi z Oldřichova čp. 29. Od něj přešel dům čp. 2 bez bělidla 1. dubna 1824 za 500 fl. na Antona Krauseho. 23. února 1828 jej získal Franz Passig († 18. února 1833), 26. srpna 1857 za 815 fl. na vdovu Agathu Passigovou a 31. října 1858 na Floriana Krauseho. Na hranici obce zřídil 1831 bývalý oldřichovský bělič Franz Alscher rodák ze Seifersdorfu, za jím zakoupené usedlosti čp. 46 v Mníšku bělírnu příze, jejíž provoz ukončil 1871 Anton Alscher.

Čas přírodního bílení na trávě již dávno skončil. Jeho konec přivodil pokrok v chemii. Tím skončil pro obyvatele kdysi kvetoucí zdroj příjmů, pulzující život i kus poezie. Na bělidlech byl od jara do podzimu čilý provoz. Na louce určené k bílení, stál na nejpříhodnějším místě prostý z prken stlučený domek, jehož šindelová střecha byla v hřebenu prolomená, aby lépe unikala pára vznikající při paření příze. Uprostřed tohoto stavení bylo topeniště se dvěma nebo třemi měděnými kotli. Zde se příze pařila a věšela. Topeniště bylo z cihel a každý rok se muselo obnovovat. Až do šedesátých let se topilo výhradně dřívím, které se sem sváželo na saních. Později se ujalo vytápění uhlím. Běžně se spálilo ročně 100 sáhů dřeva, později 6 - 8 vagonů uhlí. Vedle kotle byly sudy, v nichž se příze pařila pomocí vylouženého dřevěného popela. Když se začalo topit uhlím, používal se louh z potaše a sody. Louh se vyráběl ve zvláštních sudech. Z nich vytékal do sudů ve tvaru vany. Dále v bělidle byla nádrž na vodu, cca 8 m dlouhá, 2 m široká a 1 m hluboká, kde se příze máchala, poté se ždímala pomocí vijadla. Svítilo se olejovými a později petrolejovými lampami. Práce tu začínala již záhy z jara. Jakmile bylo potřebné množství příze pohromadě, začalo se s namáčením. Spařenou přízi pak tovaryši v rukavicích ze surového plátna vyndávali ze sudů a přenášeli na suchou slunnou louku, kde ji rozprostřeli. Předtím přízi připevnili na kůly, aby se přadena nezamotala. Kůly se pak sesbíraly k opětovnému použití. Příze se musela celý den pilně polévat vodou, která tu byla v kádích, do kterých byla přiváděna samospádem nebo pumpami z rybníku nebo jiných nádrží. Příze se pak sušila na plotech kůlech nebo na šňůrách. Práce na bělidle začínala každý den ve 4 hodiny ráno a končila až v 7 večer, při větších zakázkách i později. V noci tu byla dobře organizovaná strážní služba. Hotové zboží se zákazníkům vozilo na vozech, které byly vyloženy plachtami nebo slaměnými rohožemi. V zimě práce na bělidle stála. V té době se zhotovovaly kůly k upevňování příze, opravovaly se krosny a kolečka, jimiž se příze vozila a nosila na louku, šily se plátěné rukavice a vyráběly se nitě k označení příze. Každá bělírna měla své vlastní označení. Průmysl Průmysl se v Oldřichově usadil v polovině minulého století. Všechny zdejší továrny vznikly z bývalých mlýnů a pil.

První průmyslový podnik vznikl ve mlýně čp. 22. Adalbert Kretschmer, syn majitele Franze Kretschmera jej přestavěl na přádelnu. 1855 tu pracoval nájemce Josef Sitter. Později tu předli Sebastian a Heinrich Esselbachovi. První z nich (nar. 24. ledna 1809 v Gernsheimu na Rýně), zemřel v Oldřichově 17. února 1865. Heinrich Esselbach (nar. 14. prosince 1836 v Rýnovicích) skonal 13. července 1882 v Kateřinkách.

Jako další nájemci se objevují Anton Rössler a Adolf Goll. Druhý z nich (nar. 24. prosince 1846) vlastnil později továrnu čp. 147 ve Fojtce a později zemřel jako soukromník 7. prosince 1930 v Liberci. R. 1863 přenechal Franz Kretschmer továrnu synu Adalbertu Kretschmerovi za 10500 fl. do vlastnictví. Ten ji 27. června 1872 prodal Josefu Köhlerovi, který ji převzal 7. prosince 1872 a 3. ledna 1898 zemřel ve věku 62 let. V továrně zaměstnával 18 dělníků. Po jeho smrti vedla provoz vdova Anna Köhlerová. V r. 1903 se vlastníkem továrny stal syn Reinhold Köhler. 7. června 1904 v 9 hodin dopoledne způsobil požár značnou škodu. Ve stejném roce byla továrna přestavěna, 1908 byla postavena nová strojovna. V březnu 1909 byl do provozu uveden nový parní stroj. Při soudní dražbě 20. prosince 1911 získala továrnu Anna Köhlerová, matka Reinholda Köhlera. Od ní ji získal cestou soudního prodeje 31. prosince 1912 za 90.000 K Rudolf Seiche z Ústí n. L. 2. května 1930 ve 3/4 na 1 odpoledne vypukl nevysvětlitelným způsobem požár ve skladu vedle vlastní tovární budovy. Sklad byl plný bavlny a příze. Oheň se šířil děsivou rychlostí po celém skladě a pak zachvátil přilehlou, k silnici otočenou budovu kanceláří a zámečnictví a zničil celou střechu. Skladiště bylo po uhašení požáru jen doutnající hromadou trosek. Bylo nahrazeno novostavbou. Po smrti R. Seicheho 20. listopadu 1931 provoz skončil. Přibližně deset let po zřízení výše jmenovaného provozu r. 1863 zařídil Franz Neuhäuser mladší prádelnu bavlněného odpadu ve mlýně čp. 161, který jeho otec postavil 1848. 9. února 1864 začal provoz. Za nájemce Antona Hüttmanna vznikl 27. května 1871, ráno ve 3 hodiny, požár, který během tří hodin zničil celou budovu továrny. Továrna byla ihned znovu postavena, již 28. listopadu 1871 mohl být obnoven provoz. 6. března 1878 spadla strojovna, byla rychle obnovena. R. 1889 byl postaven nový komín. Přádelnu zpočátku provozovali nájemci a to do požáru Anton Hüttmann (nar. 10. pros. 1828) a poté od listopadu 1871 do 1878 firma Josef a Benjamin Simon, poté se opět stal nájemcem Anton Hüttmann. Po jeho smrti 1889 vedla provoz jeho vdova Helena roz. Bernigová, která 1890 zaměstnávala 32 dělníků.

Po její smrti provoz převzali (1906) oba synové Reinhod a Gustav Hüttmannovi jako firma "A. Hüttmanns Söhne". Majitelé firmy získali r. 1908 od dědiců Franze Neuhäusera, který zemřel 17. pros. 1903 za 42.000 K taky budovu továrny. Stará vodní kola byla v červenci až říjnu 1908 nahrazena dvěma turbínami, které dodala firma Voith z Heidenhainu. Náklady na tyto úpravy včetně potrubí z Vítkovic činily asi 35.000 K.

Pila stojící poblíž, postavená 1844 byla 1908 zrušena. Namísto šupny vznikl 1910 obytný dům čp. 235. Začátkem října 1912 začala firma A. Hüttmanns Söhne s pokládáním vodovodu z potoka Schirrgraben. Na potoce byly postaveny jezy a voda byla potrubím přiváděna do bazénu, aby dále sloužila provozu. Firma zaplatila jednorázové odstupné 300 K a zavázala se k ročnímu poplatku 100 K vrchnosti. 9. října 1912 zakoupila firma od pilaře z čp. 78 kus pozemku u silnice. Reinhold Hüttmann (nar. 1873) zemřel 26. září 1918. Jeho bratr Gustav již předtím z firmy odešel. Ještě před svou smrtí a to r. 1917 Reinhold Hüttmann prodal továrnu firmě Adolf Schütz a spol., která pak 19. pros. 1918 získala od továrníka Emila Simona jeho provoz čp. 179. Od 1920 patří celý majetek firmě "Algersdorfer Industrie-AG" a od té doby je název firmy "Algersdorfer Industrie AG, provoz Oldřichov v Hájích, dříve Schütz a spol.".(majitel Adolf Schütz a Emil Schüller).

Kromě zdejšího provozu vlastní firma ještě prádelnu česané příze v Nieder-Algersdorfu, přádelnu bavlny a barvírnu v Türmitzu a jednu přádelnu v Jižní Africe.

14. února 1930 kolem půl desáté z neznámé příčiny vznikl požár ve skladu zdejší továrny, který ale firemní a místní hasiči lokalizovali. Přesto byla zničena značná část zásob vlny a příze. Podnik dává výdělek mistrům i dělníkům. V r. 1888 získal továrník Franz Neuhäuser mlýn čp. 20. Následujícího roku 1889 mlýn přestavěl na továrnu, současně nechal postavit výheň. 1890 se do přestavěné budovy nastěhoval nájemce Josef Kratzig z Hercova a s 11 dělníky tu provozoval přádelnu bavlny.

Když se 1892 odstěhoval do své vlastní továrny v Harcově, pronajal si místnosti Louis Löwy z Liberce, který tu postavil 20 tkalcovských stavů.

V r. 1894 převzal továrnu zeť majitele Franze Neuhäusera (†20. pros. 1903), Anton Horn z Kateřinek, který tu zřídil přádelnu česané příze.

V létě 1895 zde zavedl elektrické osvětlení; 1. září 1895 poprvé zazářily rozšířené místnosti elektrickým světlem; dynamo pocházelo z Achenu.

V r. 1901 byla v kotelně postavena parní stříkačka, kterou 19. května 1901 hasiči vyzkoušeli. 23. září 1901 bylo započato s přístavbou směrem k silnici. 1903 bylo postaveno nové dynamo. 13. června 1904 se firma A. Horn pustila do stavby nové stáje a skladiště s remizí, v říjnu stejného roku byla zbourána stará šupna. 1907 byl podnik dále rozšířen o nový sklad a odpovídající byt.

Na posvícení 1910 byla ve strojovně postavena nová stříkačka. Majitel továrny Anton Horn, který v letech 1910-1912 vlastnil otcovu továrnu čp. 82 v Kateřinkách (nyní firma Franz Jäger), zemřel 6. června 1931 ve věku 66 let. Již 4. srpna 1931 jej následovala jeho žena Marie roz. Neuhäuserová. Oba byli zpopelněni v libereckém krematoriu, on 9. června ona 6. srpna. Zanechali dceru Luisu Marii (nar. 21. července 1898, provd. 27. srpna 1921 za sklářského továrníka Wilhelma Luha v Jablonci) a syny Rudolfa (nar. 20. dubna 1894, ženatý od 6. října 1923 s Editou Beckertovou z Liberce) a Wilhelma (nar. 20. března 1901, ženatý od 30. ledna 1932 s Hildou Jaichovou ze Svitav). U pily čp. 179 postavené 1864 a to na místě bývalé stoupy, zřídil Wilhelm Neuhäuser 1889/90 zpracovnu bavlny - trhárnu. Zakladatel zemřel 15. ledna 1894 ve věku 51 let. Jeho syn a nástupce Eduard Neuhäuser postavil v trhárně parní stroj, který byl uveden do provozu 24. září 1901.

1905 jej nahradila parní lokomobila firmy Unrath. 21. října 1910 připadla továrna, jejíž úřední odhad činil 44.000 K, cestou dražby za 23.000 K továrníkovi Emilu Simonovi z Fojtky. Ten ji zcela přestavěl a zvýšil o jedno podlaží. 13. září 1917 byla trhárna opět uvedena do provozu. 19. prosince 1918 továrnu koupila firma A. Schütz a spol., která ji spojila s hlavním provozem čp. 161. Výroba skla Pokusy o zavedení výroby skla do údolí Jeřice skončily pokaždé bez úspěchu. Ústní podání říká, že v Aehgrabenu byly nalezeny kusy pánví a škváry, lidové podání taky dává do souvislosti se sklářstvím názvy Schirr nebo Scbürgrabenu. Písemný doklad, který by potvrzoval existenci výroby skla, chybí. Jisté je jen, že se tu pálilo dřevěné uhlí. Nalezené škváry mohou pocházet i ze stálého ohně milířů. Koncem šedesátých let 19. století se konal opravdový pokus o zavedení brusírny skla do naší obce. Tehdy provozoval Josef Schöler čp. 43 broušení skleněných kamínků. Ale již za krátkou dobu musel skončit, protože obchody ve sklářství vázly. Stejný osud postihl i brusírnu knoflíků, kterou 1886 zřídil Anton Schöler vedle svého domu čp. 242 (83). Brusírna existovala jen tři roky a 1889 byla zrušena. Na jejím místě postavil majitel Anton Schöler pilu. Obchod Za starých časů zde obchod téměř neexistoval. Obchody jak je známe dnes, na vesnicích vůbec nebyly, jelikož byly přebytečné. Mouku, krupici apod. dostali lidé ve mlýně, kam byli přiděleni jako mléči. Sůl dostali u šolce, který ji bral z Frýdlantu.

Teprve jak přibývalo obyvatel, ukázala se nutnost zřídit obchody s potravinami. (V Olbersdorfu uvádí daňový registr z r. 1614 již krupaře Christofa Krausseho). První taková prodejna byla zřízena ve čtyřicátých letech 19. století v domě čp. 38, 1871 pokračovala v čp. 491 a 1883 byla přeložena do čp. 69, kde je dodnes. R. 1857 zřídil Josef Peuker v čp. 5 krám, který ale existoval pouze 10 let. 1867 byl nahrazen obchodem se sklem, který ale byl již za pár let zrušen. Když se stavěla železnice, byl krám v domě čp. 19. Provozoval jej nájemce Blas Rup z Chorvatska. 2. května 1874 dům vyhořel a krám již nebyl ohnoven. 12. března 1893 byl založen konzumní spolek "Svépomoc", který měl prodejnu v čp. 180. Od r. 1929 je filiálkou libereckého konzumního spolku "Vorwärts". V přístavku čp. 233 byla 25. října 1927 otevřena pobočka. Jako obchodní míry sloužily loty, libry, pecky a centy. Hrst pepře byla jeden lot (1 3/4 dkg). Osm lotů dalo čtvrtku, čtyři čtvrtky jednu libru (56 dkg), dvacet liber jednu pecku a šest pecek (nebo kamenů?) jeden cent (56 kg). Současné váhy se užívají od r. 1873.

Zboží často měnilo ceny. 1 kg cukru stál 1890 38 kr., 1 kg kávy střední jakosti platil 1890 2 fl., 1 kg pšeničné mouky stál 1890 19 kr., 1 kg chlebové mouky 16 kr. Důležitý byl v Oldřichově vždy obchod se dřívím. Oldřichovská prkna a jiné zboží se již v 17. století vyváželo až do Zhořelce. Zdejší povozníci vozili dřevo přes Raspenavu a Luh, odkud pak používali "Görlitzweg"(Zhořeleckou cestu) vedoucí mezi selskými pozemky Krásného lesa. Když 1538 jeden statkář v Krásném lese, přes jehož pozemek cesta vedla, chtěl zakázat její užívání, Oldřichovští se připojili ke stížnosti, kterou podali u vrchnosti obyvatelé od horní Smědé, a to aby cestu mohli nadále užívat a aby byla nově vytyčena. Toto se patrně uskutečnilo. Dřeva tu bylo dosti. V panských lesích se každoročně pokácelo množství dřeva, které bylo označeno a pak prodáváno o dvou výročních trzích (Holzmarkt) a to na sv. Jiřího a na sv. Havla. Ceny dřeva byly stále vysoké, aby se zabránilo jeho plýtvání. Koncem 16. stol. stál kmen stavebního dřeva v nižších revírech 20 - 24 grošů, v horských lesích asi polovinu. 1648 se za bouček platilo 12 gr., za jedličku 10 - 20 gr., za kmen javoru 14 gr. a za smrkový kmen 13 gr.

Později se cizím účtovalo dříví dráže než domácím poddaným. Ti platili 1730 za buk 1 fl. 10 kr. - 1 f1 15 kr., za jedli 1 fl. - 1 fl. 10 kr., za osiku 54 kr.,až 1 fl., za javor 1 fl. l0kr. - 1 fl. 15 kr. a za břízu 30-35 kr. Cizí platili za buk, jedli nebo javor po 2 fl., za osiku 1 fl. 30 kr. a za břízu 40 kr. Tesařské dříví platilo pro poddané 54 kr., větve a chrastí 45 kr., cizí platili za oboje po 1 fl. Na jarním trhu se v Oldřichově prodalo 235 kmenů dřeva, za což bylo strženo 233 fl. 37 kr.

Dřevo, které vrchnost potřebovala sama, se většinou splavovalo po Jeřici, dřevo pro panské pily se v zimě sváželo na odkladiště, odkud je pak v létě povozníci (jako robotu) vozili k pilám. Zdejší sedláci museli pomáhat při kácení a řezání stromů, zahradníci pak štípali panské dříví, za to ale dostávali malou odměnu. Poddaní, kteří koupili dřevo, museli si jeho odvoz obstarat sami. Obchod se dřívím byl dříve jednodušší (před sto lety) nežli dnes. Nyní je možno koupit pouze celou paseku za hotové. Tenkrát bylo možné za málo peněz koupit dříví a ještě k tomu takové, které se kupujícímu líbilo. Obchodník si vybral kmeny tam, kde to shledal jako dobré. Stalo se v těch časech, že obchodník mohl nakoupit dříví již za 12 - 15 fl.

Chtěl-li někdo koupit od vrchnosti dřevo, přihlásil se na frýdlantském lesním úřadě, odkud pak přišel nadlesní nebo jiný lesní úředník, který zařídil prodej a předání. Při přejímání většího množství dřeva bylo možno s placením posečkat. Obchodníci při prodeji velice dobře dokázali mít výhody na své straně. K dopravě dříví používali vozy s úzkým dnem (Brettleibl). Žebřiny na takových vozech byly velice šikmo postavené, takže náklad obsahoval méně dříví, ale vůz přesto byl brán jako plně naložený.

Cena dřeva byla určována na vozy. Nejvíce dříví se vozilo do Liberce, kde taky velice dobře znali oldřichovské úzké vozy. V místní konšelské knize je zajímavý zápis z r. 1895 - pojednání o zdejším obchodu se dřívím kdysi a dnes. U úvodu se praví, že jsou zde uvedeny "samé pravdivé skutečnosti, jen jména osob jsou změněná". Dále se praví: "nyní (1895) je panský les přesně vyměřen, nakreslen na papíře a rozdělen na revíry, oddálení, seče a čísla. Nejvíce je smrkového a bukového lesa. Jedle, borovice atd. jsou vzácnější. V padesátých letech nechal zesnulý hrabě Eduard Chlam-Gallas na 12.000 jiter ohradit dřevěným plotem a osadit vysokou zvěří. Tato obora je nyní o něco menší, protože fojtecký revír je oddělen oplocením, které začíná u čp. 161 - Neuhäuserovy továrny a táhne se až k Nové louce. Zvěř je od podzimu do jara přikrmována ovsem, senem a kukuřicí a tato záliba některá léta přijde až na 20 - 30.000 fl. Na podzim přijedou kavalíři a pár kusů odstřelí. V prosinci a lednu se každoročně při krmení v Görsbachu poblíž čp. 76 (252) odchytá čtyři až pět kusů mladších jelenů, kteří pak jsou posíláni do Pardubic na farforstní hony. Přes všechno dobré krmení vysoká loupe kůru na mladých stromech a okusuje mladé větvičky. Z ran vytéká pryskyřice a stromky zakrňují. V celé oboře patrně není ani jeden zcela zdravý strom. Spodní část je vždy nahnilá. Za příznivého ročního období dřevaři mýtí části lesa, jak jim to určil hajný, dělají polena, stavební dříví, palivo a tyče. Pokácené dřevo je opařeno číslicemi, změřeno a určena jeho cena. Kůra se prodává zvlášť. (Dříve plynuly peníze za kůru do kapsy hajného.) Cena dřeva klesá podle místa v lese a podle jakosti. Aby se mohlo dobře prodávat i dřevo ze vzdálenějších míst v lese, nechal hrabě postavit řadu silnic. Jedna silnice vede z Ferdinandova do hor na Černou horu a Čihadla, Jizeru, Smědavu. Silnice z Görsbachu vede na Novou louku. Obchodníci přicházejí se dřívím na trh. Pan polesný, pan lesní kontrolor, pan myslivec a pan lesní jsou v určené hospodě a dělají trh. Obchodník X. a Z. jsou obšťastněni určitým množstvím, které musí do tří měsíců zaplatit na úřadě dle účtu z Frýdlantu. A tak teď jde pan "Postarejsesám" se sekyrou a dalším nářadím do lesa, značí stromy svým jménem, dře sebe, druhé a koně tak dlouho, až je dříví u domu nebo na pile. Když v lese zlomí oj, může si useknout klacek, musí ale na parízek napsat své jméno a jen za zvláště příznivých okolností ten klacek nemusí zaplatit. Pan lesní může bezstarostně ležet doma na kanapi; pokud ještě někdo v lese ukradne smrček nebo jiný kus dřeva, zrádce je u něj dříve než zloděj dojde domů. Kmeny jsou podle jejich tloušťky rozřezány na různě silná prkna a převedena k truhlářům. Jeden vyrobí prkna na štůčky látek, jiný dělá bedny. Jen málo prken je vhodných na výrobu nábytku - díky jelenům! Palivové dříví se rozváží do Liberce a okolí. O nedělích může pan "Postarejsesám" jít k zákazníkům. Když se vrátí domů, je někdy peněženka stejně prázdná jako předtím. Těch několik šestáků stačilo na celé okružní jízdě jen na malá piva. A1e hlavu vzhůru, příště bude líp, - ze všech stran přijdou peníze - pošták donese novou objednávku a koneckonců množství taky udělá své, kamna mají v každém domě, a když dnes nekoupíte, tak za týden přijdu zas! - A dnes je šrajtofle nabitá: konečně zaplatím tu zatracenou daň, ženě koupím nové šaty, malému synkovi nový kabát na zimu a tak dál, až nakonec kovář a švec odnesou poslední halíř. Ovšem, peněženka má ještě jednu schovanou přihrádku, tam jsou šestáky do hospody na pivo, tabák a ještě jednu kořalku. Jeden dobře situovaný obchodník dřívím, že teď už to dál nepůjde, že budeme všichni zruinováni a že dobré časy jsou za námi. Asi před osmi lety jsem šel s jedním starým poctivým mužem do obory. Jmenoval mi odedávna známá místa v lese, ukazoval, kde jako čtrnáctiletý mladík kácel dříví, jak vysoké a silné tehdy byly smrky, kde 1866 za války strávil několik nocí a vyprávěl - souhlasně se vzpomínkami jiných lidí z Oldřichova - jak tehdy se kupoval panský les. Ušetřil jsem si nějaké tolary za práci v lese - říkal - a šel jsem k panu polesnému do Frýdlantu, žádaje ho, aby mi taky prodal dřevo. Brzy nato přišli úřednici a já jsem dostal smrky tak silné jak jsem chtěl a taky kde jsem chtěl. Pan polesný nechal mé zakoupené stromy označit, změřit a já jsem zaplatil obnos. Největší a nejkrásnější smrky jsem nechtěl koupit, ty zůstaly stát. Jiný obchodník se staral na svém místě. Teď se každý den kácelo a sváželo. Stálo tu ovšem pár smrků, které musely taky pryč, stály v cestě, bylo z nich dobré dříví, ten a onen potřeboval zrovna takové zboží, jinak už bychom tam neměli co dělat. Dnes - říkal a tvářil se podivně - každý kouká, aby se před setměním dostal z lesa, protože cesty jsou špatné a člověk by si zlámal nohy nebo vaz. My jsme dříve jezdili do lesa za nejtemnějších nocí s těžkými dvoukolými vozy, pokáceli smrky a cestou necestou dopravili dolů. Někdy jsme to ovšem přehnali a museli jsme své dříví schovat. Třísky jsme pečlivě posbírali, pařez přikryli zemí a mechem, někdy jsme dokonce museli vysadit jiný smrček na takto vzniklou holinu. Za týden či za 14 dní už bylo jedno, když uschnul. Občas také se vyskytli adjunkti, kterým jejich příjem nestačil na živobytí, a tak si občas zahráli na polesného. Leckterý mladý silák toho využil, byl vyzván, aby opatřil peníze, tu a tam v noci odvezl kládu, prodal ji za pakatel, dá se říci jen za odměnu pro nosiče bohatému obchodníkovi a tak si opatřil peníze na nedělní pivo. Dříve se hodně dříví vozilo nejen do Liberce ale i do Žitavy, kde se dobře prodalo. Nyní je uvalením cla dovoz do Saska velmi ztížen.“ Z dřívějších obchodníků dřevem zde uveďme: Johann Augsten z čp 101 († 9. dubna 1903 v 83 letech), Eduard Köhler čp. 73 (nar. 27. ledna 1833 † 8. února 1909), Eduard Köhler čp. 79 († 5. listopadu 1930, 72 let), Karl Effenberger čp. 97 (nar. 19. ledna 1833, † 9.prosince 1903), jeho syn Karl Effenberger čp. 190 (nar. 14. října 1867, † 23. prosince 1916) a August Endler z Filipky († 20. prosince 1898, 54 let).

Po dlouhá léta provozoval obchod se dřevem taky Ferdinand Storm čp. 1, který od 1. ledna 1899 do srpna 1909 vedle toho ještě provozoval pilu ve Fojtce a 1909 zřídil pilu i zde. Ještě nyní je obchod se dřevem zde dosti značný. V Görsbachu provozuje obchod se dřevem od 1926 Anton Schöler mladší z čp. 242, syn Ant. Schölera staršího. Ceny dřeva se neustále mění, plnometr palivového dříví (větve) stál 1890 2 fl. 80 kr. Dokud se zde vyrábělo tříslo, byla zde vždy i řada obchodníků s kůrou. V čp. 105 měl v devadesátých letech Josef Köhler značný obchod s kůrou, později zchudnul a 16. ledna 1913 zvolil dobrovolný odchod ze života oběšením v čp. 161.

21. října 1915 zemřel obchodník s kůrou Josef Köhler z čp. 165 (nar. 11. února 1853). Obchod s uhlím se ujal až v posledních letech. V r. 1890 stálo 50 kg uhlí černého 60 kr, a 50 kr uhlí hnědého 42 kr. Se senem a obilím obchodoval ve větším měřítku Josef Effenberger z čp. 208, po několik desetiletí byl i armádním dodavatelem. Zemřel 1. června 1928 v 61 letech. Obchodníci s dobytkem jsou již po léta usedlí ve vsi. S dobytkem obchoduje nyní Gustav Pfohl čp. 207, s prasaty Josef Franze z čp. 195. Ve druhé polovině 18. století zde kvetl čilý obchod plátnem. Nejznámější byl sedlák Josef Seibt, který 1764 od svého otce Hanse Seibta převzal statek čp. 1 za 200 kop. Zaměstnával mnoho domácích tkalců na Frýdlantku. Jeho první manželkou byla Apollonia Keilová z Fojtky a po její smrti se oženil s Terezií Soholzovou (dcerou domkáře Josefa Scholze z Hejnic čp. 114). Zemřel 27. dubna 1796 ve věku 52 let, zanechal pět dětí: 30. dubna byl pohřben na hřbitově v Mníšku. Po smrti Josefa Seibta byla faktorie zrušena, rodina se odstěhovala do Hejnic, kde se dcera Marie Anna provdala za místního obchodníka Antona Kratzera (zakladatel firmy Jos. Kratzer a synové). Druhá dcera Viktorie se provdala za šolce z Bílého potoka Franze Josefa Krauseho. Syn Gottfried odešel do Chomutova. Anton - praděd zdejšího básníka Josefa Bennesche - se usadil v Hejnicích Nejstarší syn Hans Josef, který následoval svého otce jako vlastník statku čp. 1 ke kterému pařilo 1 bělidlo, prodal obojí 30. dubna 1807 Jon. Josefu Stormovi a taky se usadil v Hejnicích. Obchod střižním zbožím vykazuje po desetiletí řadu zástupců. Železářství provozoval po řadu let Franz Wildner čp. 226 (nar. 1. prosince 1868, † 18. srpna 1917 v polní nemocnici v Chebu), nyní jeho syn Franz Wildner. Rozvíjející se cyklistický sport dal vzniknout obchodu s jízdními koly - Franz Wildner čp. 220. Kuřivem obchoduje 9 trafik a to Wilhlem Lange čp. 54, Josef Köhler čp. 191, Ferdinand Storm čp. 1, Ferdinand Gries čp. 29, Anton Arnold Filipka čp. 4, Marie Augstenová, Filipka čp. 11, Franz Wünsche čp.180, Anton Schöler čp. 242, Franz Endler čp. 248.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola E: Doprava, cesty, dopravní prostředky

Doprava, cesty, dopravní prostředky Základní podmínkou pravidelné dopravy je existence vhodných cest a dopravních prostředků. Až do poloviny 19. století v tomto ohledu poměry nebyly nejlepší. Vozové cesta procházející naší vsí v žádném případě neodpovídaly nárokům na ně kladeným: byly úzké a kostrbaté a sjízdné jen s největší opatrností. Železnice ještě nebyla a poštovní zásilky byly přepravovány posly nebo povozníky. To vše se během posledních desetiletí změnilo k lepšímu. Cesty a silnice Od nejstarších dob byla nejdůležitější cestou v Oldřichově cesta procházející vsí, po které taky chodili lidé do kostela. V Mníšku odbočovala od prastaré silnice z Boleslavi do Zhořelce a Kammwegem se k ní opět připojila.

Výše zmíněná silnice vedla z Liberce přes Ruprechtice a Neu-Ratschendorf do Mníšku a odtamtud po jižních svazích Špičáku, poblíž Scheibe, přes hřeben do Frýdlantu a dotýkala se oldřichovských obecních pozemků. Od staré krčmy v Mníšku (čp. 53) vedla ke Špičáku a u dnešního kříže Scheibkreuz přes Scheibe. Procházela výše položené pozemky zdejších usedlostí čp. 37, 38, 39, 41, 42, 43, 44, 46, 47, 48 a 49 a na statku čp. 43 ji křížila "Brettbauerweg", stará "Žitavská cesta", která odbočuje u čp. 15 (7) od "staré silnice", přes louky vede k čp. 43 a odtud vede do Olbersdorfu.

Kdysi to bylo nejkratší spojení se Žitavou a byla hodně frekventovaná. Tato stará silnice je ještě dnes mezi lidmi známá jako "Scheibweg". Pěkný popis staré frýdlantské silnice, jejíž je Scheibweg pozůstatkem, nám nabízí odborný učitel Adolf Schicketanz z Raspenavy v článku o Skalním hradu, který uveřejnil 3. srpna 1929 ve Friedländer Zeitung. Zdůraznil zde, že průběh staré obchodní stezky "která ve středověku musela být často procházena a projížděna" je dneska "patrně zcela zapomenut". Dále říká: je to stará cesta Scheideweg, patrně ona obchodní stezka, která vedla z vnitrozemí Čech do Polska a kterou nechal Karel IV uzavřít. Tato silnice vedla z Frýdlantu k nynějším Nichtovým domkům, za hájovnou odbočovala od hřebenové cesty (Kammweg) - což je novější spojnice se silnicí přes Hemmrich - a vede pozvolna výše ke Trompetersteinu a kolem sv. Jana (? kleiner Johannis), a pak stoupá několika menšími, nepříliš příkrými stupni ke Scheibe. Scheibe je líbezné bezlesé místo mezi bývalým Hřebenovým bukem a Špičákem. Znamením byl velký dřevěný kříž, který po jeho rozpadu byl nahrazen křížem plechovým. Cesta vedla dále po jižních svazích Špičáku a Hängebergu, táhla se po severních výšinách Oldřichova, přecházela Brettbauernweg, a západně od tzv. Svatodušního vrchu se rozdělila. Západní větev vede do údolí Jeřice, které překračuje a vede přes jižní svahy Neundorfu do Chrastavy, zatímco jihovýchodní vede kolem staré krčmy v Mníšku čp. 53 a stále se drží ve výškách, dosahuje Liberce. Dnes už jsou sjízdně jen některé části cesty, většinou se táhne lesem jako znatelná prohlubeň, často ve 2 - 3 rovnoběžkách, zarostlá stromy a křovím. Svým založením je cesta typicky středověká. Ke konci 17. století byla tato nejstarší silnice, která spojovala Liberec s Frýdlantem, kvůli špatnému stavu zrušena. Tehdy nově postavená silnice vedla z Liberce přes Sigmundovu výšinu (Siegmundshöne) v Ratsehendorfu a odtud přes Krásnou studánku do Mníšku a Olbersdorfu, kde ústila stará silnice z Chrastavy do Frýdlantu.

Nejstarší linka říšské silnice, známá jako Scheibweg, která vede po hřebeni u dnešních Nichtových domků, kde taky odbočovala cesta do Raspenavy, je v současnosti pro špatný stav téměř nesjízdná.

Poté, co byla zrušena jakožto veřejná silnice, získala cesta přes Oldřichov na významu. Vyvinula se z ní silnice, vozovka obstarávající spojení s údolím horní Smědé. Původně to byla jen kostelní cesta Oldřichováků, vedla kolem krčmy čp. 6 a procházela přec dvůr u čp. 19, kde pak ústila do staré dopravní cesty z Liberce do horního údolí Smědé. Tato cesta byla 1562 známá jako Poutní cesta (Pilgersteig), dnes se jí lidově říká "Stará silnice" a dříve ji rádi užívali poutníci jdoucí z Liberce do Hejnic. Ve Fojtce odbočovala tato cesta od prastaré říšské silnice z Boleslavi do Zhořelce, vedla od tamního statku čp. 74 a kolem dnešního Stormova kříže, nedaleko nynějšího nádraží v Mníšku přešla na oldřichovské pozemky, kolem statku čp. 4 vedla přes pole a louky na bývalé bělidlo čp. 92 a odtud k současnému hřbitovu do vesnice, kde u čp. 19 křížila vesnickou cestu, přebrodila potok, vedla kolem nynější hospody čp. 29, překročila panské louky a lesy rozkládající se na místě dnešní Filipky a konečně jako Hemmrichweg přecházela Hemmrich do Raspenavy a Hejnic.

Do této frekventované cesty ústila u čp. 173 cesta zvaná Haindorfweg, přicházející od Chrastavy přes Neundorf a Mníšek, která pro naši ves byla taky hlavní spojnicí s Chrastavou. U nás vedla od čp. 1 zářezem kolem čp. 173. Byla to tzv. "svobodná cesta nebo volná cesta“. V jedné kupní smlouvě z 19. října 1790 se praví: "Volná cesta, která vede přes pozemek Adama Selbta čp. 1, zůstane jako dříve, ale bez škody pro majitele". 29. ledna 1690 prodal Christoph Passig svůj statek mezi statkem Hanse Pfeiffera a "zadní silnicí" za 115 šil. Georgu Seibtovi, ten se objevuje jako "starousedlík" r. 1719 při rozdělování dluhu zahradníka Christopha Augstena. I od staré cesty Brettbauernweg již za starých časů odbočovala cesta, probíhala od čp. 208 přes louky do Mníšku, kde u krčmy čp. 53 ústila do chrastavské silnice.

Spojení s horskými vesnicemi již dávno obstarávala cesta vedoucí z části Pily, kterou úřední zápisy jmenují jako Bedřichovskou cestu. Odbočku z ní tvoří Travní cesta - Grasweg, Graselweg. Začíná u dnešního hostince "Zum Waldschloss" (čp. 180), vede přes Kostelní vrch a Geslerův průhon, kříží pole od čp. 11 a 9 a u čp. 9 ústí do Staré silnice. Grasweg soužil jako Kostelní cesta z části Pily a Görsbach. Staré cesty nebývaly právě nejlépe udržovány. Byly nedlážděné a kostrbaté a chůze nebo jízda po nich nebyla zcela bez rizika po lidi i zvířata. Taky byly poměrně úzké, takže když se potkaly dva povozy, jen stěží se mohly vyhnout. Pokud takováto silnice přecházela potok, nebyl tu most, ale většinou jen brod nebo průjezd. Brod byl dříve u statku čp. 19. Jak se rozvíjela řemesla i průmysl, byla i čilejší doprava, která si pak postupně žádala i opravu stávajících a zakládání nových cest. První rozšířenou cestou se stala silnice na Hemmrich. Již po stavbě dnešní silnice z Liberce přes Olbersdorf do Frýdlantu (1830 - 1833) se vynořila myšlenka na obnovení silnice přes Hemmrich. Ovšem k jeho uskutečnění nedošlo hned. Teprve hladový rok 1847 zapříčinil stavbu první části. Tehdy se začalo se stavbou od Raspenavy k lomu (Sprengsteiator). Hotová byla 1848 a byla to tzv. nouzová stavba (Notstandsbau), odhadnutá na 5101 fl., na kterou musely přispět všechny obce panství.

V letech 1849 - 1853 byla postavena část z Mníšku až k hranici Oldřichova. O několik let později, 1859 byla postavena trasa přes Oldřichov až po hájenku na Hemmrichu. Stavitelem této části byl Abraham Philip Hahn z Dubé. Stavba stála 20000 fl. bez šotoliny a dláždění, což musela uhradit obec. Výkup pozemků si vyžádal obnos 1400 fl. Náklady na vlastní stavbu kryl okres Frýdlant.

Most přes potok u čp. 20 byl dokončen 1860 - 26. července bylo dokončeno klenutí. Položení svorníku byl přítomen nájemce Ph. Hahn, mistr zednický J. Knesch, představený obce Franz Bergmann, obecní radní Julius Thomas a Karl Geisler a soudní zapisovatel Franz Ringelhan. Stavba až po Zwengsteintor byla provedena do r. 1861. Celá trasa, která byla až v květnu a červnu 1904 opatřena obrubníky (v Oldřichově a Filipce byly obrubníky posazeny 24. a 25. června 1904), má délku 10.340 m a je široká bez příkopů 6,32 m. Od silnice na Hemmrich odbočuje u čp. 54 (hostinec "Zur Vereinshalle“) okresní silnice do části Pily (Brettmühlen). Kvůli stavbě této silnice se konala schůze v restauraci "Zum Waldschloss" 24. července 1894. Účastnil se jí i frýdlantský polesný Franz Wenzel. Na stavbu přispěli Franz Neuhäuser 550 fl., Josef Köhler čp. 21 400 fl., Karl Effenberger čp. 97 150 fl., Anton Wunsch (Görsbach čp. 76), Wendelin Köhler, Eduard Köhler, Franz Effenberger, Josef Augsten (Richter-Hans) a Eduard Neuhäuser po 100 fl., Franz Wünsche a Hannig po 50 fl., Ferdinand Geisler 20 f., Wilhelm Köhler 10 fl., a Josef Köhler čp. 134 5 fl. Polesný slíbil dodat zdarma kameny potřebné na stavbu. 25. července 1894 obecní zastupitelství přijalo velkou většinou stavbu silnice a již 27. července odešla žádost o povolení stavby na okresní zastupitelství ve Frýdlantě. 30. července se dostavil lesní inženýr Josef Hendrich s měřícími nástroji. 26. září 1894 obešla komise plánovanou trasu, toho se zúčastnili stavební rada Alois Heinzel z Liberce, ředitel Josef Komers, polesný Franz Wenzel, přednosta okresu Heinrich Ehrlich a cestmistr, všichni z Frýdlantu. V listopadu přikročilo zastupitelstvo k výkupu pozemků. Lesní inženýr Josef Hendrich vypracoval odhad nákladů na 9913 fl., který však stavitelský rada Heinzel považoval za příliš nízký. Odhad byl pak zvýšen na 10.543 fl. 22 kr. Stavba byla zadána za 10.332 fl. 36 kr. vrchnostenskému cestmistrovi Winzeazi Graiffovi z Fojtky, který pocházel z jižních Tyrol, a sem přišel, když se stavěla železnice 1873/75 a usadil se ve zdejším kraji (nejdříve v Kunraticích).

Se stavbou začal 1. září 1894 průkopem za čp. 118. Brzy nato se začalo planýrovat. V říjnu znemožnila zima a sníh další pokračování. Fojtka odmítla zaplatit za trasu vedoucí přes fojtecké území až k čp. 161 25% obnos. Franz Neuhäuser a vrchnost tedy přislíbili úhradu chybějící částky (200 fl.) a to tak, že Neuhäuser zaplatil 50 fl. a vrchnost zbytek. Stavba byla dokončena až 1896. Silnice je široká 6 m. Podle údajů okresního zastupitelství stál oldřichovský úsek dlouhý 1417 m 12.404 fl 3 kr., a 149 m dlouhý úsek Görsbachu 1322,33 fl. Údaje obecního úřadu uvádějí náklady jen 10.532 fl. 36 kr., další příspěvky uvádí stejný pramen ve výši 1800 fl. R. 1899 postavila vrchnost pro ulehčení odvozu dřeva z hor v lese nad továrnou čp. 161 lesní silnici, kterou opět stavěl Vincenc Graiff. Silnice vede skalnatým terénem po Barheit (Bärhaupt?) až do hor. Spojení této lesní silnice s okresní silnicí (mezi čp. 78 a 160) tvoří fragment u Schirrgrabenu, který vrchnost nechala založit v pozdním podzimu 1906.

Již r. 1892 nechala vrchnost postavit silnici začínající u hostince čp. 248 (158) v Görsbachu směrem na "Ableger", kvůli lepšímu spojení s Novou loukou. Stavba byla započata v červnu 1892 a dohotovena do konce téhož roku. Skály stojící v cestě byly odstřeleny pomocí dynamitu a byly použity jako dlažba na místě. Předchůdcem této lesní silnice byla velice frekventovaná a velice kostrbatá cesta, kterou starší listiny uvádějí vždy jako "Vysokou cestu" (Hoher Weg). Po dokončení nové cesty napsal kronikář, že "nikdo za padesát let nebuče chtít věřit, že na staré strmé cestě byly dopraveny statisíce kubických metrů palivového a užitkového dříví za všech denních období, aniž došlo k významným úrazům."

Na tuto silnici navazuje obecní cesta v Görsbachu, která byla na podzim u čp. 248 rozšířena. Jejím jihozápadním pokračováním je hezká cesta vedoucí nahoru na Brändellehne a kolem buku, která je od existence části Görsbach jejím nejkratším spojením s mateřskou obcí Fojtkou. V novější době řada velmi užívaných obecních cest doznala odpovídajícího rozšíření, tak 1922 tzv. "Brettbauernweg" a 1923 "Hohlweg" u čp. 97.

Obecní cesta mezi čp. 208 a 43 byla r. 1927 prodlouženy práce, které vykonávali nezaměstnaní, si vyžádaly náklady 8 000 Kč. Za starších časů museli všichni povozníci, kteří používali veřejnou silnici, zaplatit mýtné. Nejdříve tato daň byla zdrojem příjmu pro města, v našem případě pro Frýdlant. Vybírání mýtného v Oldřichově obstarával 1726 jménem města Frýdlantu zdejší sedlák Hans Passig čp. 4. Za svoji snahu dostal jednu třetinu vybraných poplatků. Později mýtné připadlo vrchnosti, která je používala na opravu a údržbu silnic. Na okresních silnicích frýdlantského okresu se 1903 přestalo vybírat mýtné. Mýtnice stávala v sousedním Mníšku. Železnice Železnice prochází naší obcí teprve od sedmdesátých let 19. století. Je to bývalá Německá severojižní dráha, dnes patřící státu. Povolení k výstavbě trati Liberec - Frýdlant - Seidenberg (jako pokračování trati Turnov - Liberec, otevřené již 1. května 1859) se uskutečnilo císařským výnosem z 31. března 1872. Počátkem června 1873 bylo započato se stavebními pracemi a již o čtrnáct dní dříve se začalo s kopáním tunelu pod Hemmrichem.

Jako podnikatel - stavitel figuroval Daniel Lapp z Württembergu. Koncem června 1875 byla stavba dokončena. 1. července 1875 mohla trať být předána veřejnému povozu. Okolnost, že stanice Mníšek byla blízko hranice s Oldřichovem způsobila, že naše obec tehdy nedostala žádné nádraží. Pokud by se bývala trať postavila podle původního vyměření, byla by mníšecká stanice blízko tamního hřbitova a Oldřichov by již tehdy dostal svoji vlastní stanici, takhle ale vyšel naprázdno.

Ani zastávky se obec nemohla domoci. Po neúnavných snaženích se konečně povedlo 1884 prosadit zřízení zastávky ve Filipce. Nejdříve měla název "Hemmrich". Na její zřízení přispěla obec Oldřichov obnosem 600 fl. V roce 1907 obec požádala vedení železnic, aby označení zastávky pozměnila na "Oldřichov v Hájích". Poté, co koncem října 1908 Německá severojižní dráha přešla do vlastnictví státu, byla zastávka povolením ministerstva drah z 24. října 1908 Z 35.467/20 a, přejmenována 1. května 1908 na Oldřichov v Hájích - Hemmrich.

Svoji současnou podobu dostala zastávka - její budova - po požáru dne 21. října 1903, novostavba byla otevřena v říjnu 1904. V roce 1932 se zastávka dočkala kamenné přestavby. V železniční dopravě se od r. 1922 užívá 24 hodinové časomíry. V 16. a 17. století se ještě užívala staročeská časomíra o 24 hodinách denně. Poloviční, neboli nová německá časomíra po 12 hodinách byla zavedena 158l císařem Rudolfem II.

Uveďme ještě to, že 17. ledna 1584 byl také zaveden gregoriánský kalendář, namísto 6. ledna se rovnou psalo 17. ledna. Pošta Poštovní poměry byly dříve tristní. Jediná pošta v celé župě byla císařský poštovní úřad v Jablonci (Deutsch-Gabel). Teprve koncem 18. století vznikly poštovní schránky a poštovní úřady ve městech - Liberci a Frýdlant. Dopravu poštovních zásilek obstarávali poslové a občas i povozníci. Naše ves už tehdy měla vlastního listovního posla. Zjednala ho obec, byl zproštěn roboty, neboť měl za povinnost dopravit úřední spisy z místní rychty na vrchnostenský úřad ve Frýdlantu a odtamtud zase přijímat sdělení a výnosy pro obecní rychtu. Značného zlepšení se poštovní poměry dočkaly zřízením poštovního úřadu v Mníšku. Podle zřizovací vyhlášky z 29. dubna 1867, Z.5759 = 470 se nová "poštovní expedice" měla zabývat "listovní a jízdní poštovní službou", spojení pak obdržela "expresními jízdami mezi Libercem a Frýdlantem, dvakrát denně". Připojeny byly nejdříve v politickém okrese Frýdlant obce Oldřichov v Hájích, Mníšek a Olbersdorf s Philippsbergem, z polit. okresu Liberec obec Fojtka s částí "Giersbach" a z politického okresu Chrastava obec Neundorf-Mühlscheibe.

21. leden 1868 přinesl spojení pomocí pěších poslů z Mníšku do Hejnic a to každoročně od 16. září do konce května. V Hejnicích byla 20. února 1866 zřízena poštovní expedice.

Po otevření Německé severojižní dráhy služba pěších poslů skončila. V Neundorfu byla 1. září 1889 zřízena vlastní pošta. Po mnoha žádostech a prosbách naší obce a jednotlivých zájemců povolilo ředitelství pošt v Praze 1898 konečně zřízení poštovního úřadu v Oldřichově. K němu byly připojeny obce Oldřichova Filipka spolu se samotou Alte Bleiche (= Staré bělidlo) a část Görsbach.

15. prosince 1898 byl poštovní úřad otevřen v domě čp. 54. Poté přešel do čp. 229 a 1. října 1906 do domu čp. 227.

U poštovního úřadu je od 12. února 1900 zřízena telefonní hovorna kombinovaná s telegrafem. Potřebný kapitál 2 400 K zaplatilo 51 účastníků. Hovorna byla otevřena 19. února 1900 za přítomnosti vedoucího telefonního provozu Aloise Minkse a stavebního adjunkta Hiksche. Podané depeše se telefonují do Liberce a odtamtud jsou dopravovány telegrafem (dálnopisem) na místo určení. V době, kdy Oldřichov byl přidělen k poštovnímu úřadu v Mníšku, konali zde službu: 1867 - 1885 poštmistr Anton Schöler († 26. pros. 1885), 1885 - 1897 jeho vdova Anna Schölerová roz. Gutbierová, od 1886 provdaná Schroefelová († 2. června 1897) a konečně 1897 - 1898 syn Heinrich Schöler. Ten převzal 1898 nově zřízený zdejší poštovní úřad. Jako plat dostal 150 fl., jako paušál na byt 40 fl. a za obstarání pošty na stanici a ze stanice dvakrát denně 250 fl., celkem 440 fl. Heinrich Schöler přešel 1903 jako poštmistr do Žacléře, kde jako vrchní poštmistr šel na odpočinek. V březnu převzala místo poštmistra Claudene Zarubová, později provdaná Zabelová (nar. 25. srpna 1862), která obstarávala tuto službu až do 1918 a zemřela 15. října 1928 v Kosmonosích.

Po ní zde byli poštovní expedienti: 1918 - 1920 Wilhelm Schmidt z Liberce a 1920 - 1921 Rudolf Richter z Varnsdorfu. Od 5. prosince 1921 je zde poštmistrová Antonie Ludwigová roz. Schwarzová z Johnskorfu u Jablonného (nar. 9. března 1864). Jako listonoš na poště od jejího vzniku působí Franz Brückner, který tuto službu vykonával již dříve (od 1880). Od 1887 do 1925 vykonával službu listonoše jeho syn Ferdinand Brückner. Od 1926 je listonošem Josef Hiront. Jako pomocný listonoš slouží Franz Bückenr od 1926. Osvětlení obce Chůze a jízda po veřejných cestách a silnicích byla v dřívějších dobách poněkud nebezpečné, protože cesty nebyly osvětlené. Pády z okrajů cest, z mostů a lávek nebyly nic na obvyklého. Aby se takovým neštěstím pokud možno zabránilo, museli být pěší i formani v noci vybaveni svítilnami. Tyto nepříznivé poměry se změnily až po zavedení veřejného elektrického osvětlení. Plán na výstavbu velké elektrárny pro libereckou průmyslovou oblast se objevil již na počátku tohoto století. Již r. 1903 se vedoucí provozu firmy Ginzkey z Vratislavic, ing. Adolf Rechenberg slovem i písemně zasadil o zřízení elektrárny pro libereckou kotlinu. Elektrárna i s rozvodnou (Oberlandswerk) měla mít sídlo původně ve Vratislavicích. Velkým zastáncem a propagátorem tohoto plánu byl tehdy Emil Weber, řídící učitel z Fojtky. V četných přednáškách vyzdvihoval nutnost a cenu elektrické energie a elektrického osvětlení pro domácí průmysl a pro obce kolem Liberce. Bohužel město Liberec bylo v opozici a tak se dobře míněná myšlenka nedočkala uskutečnění, teprve o několik let později byla úspěšná iniciativa továrníka Emila Simona z Fojtky a stavitele Theobalds Demutha, profesora na průmyslovce z Liberce. Společně s AEG Union - as v Liberci znovu otevřeli otázku zřízení energovodu pro obce v Liberecké kotlině. První kroky a prvé porady se konaly v listopadu 1909. 10. dubna 1910 se v Liberci konala schůze všech zainteresovaných. 13 obcí z údolí Nisy a Jeřice, mezi nimi i Oldřichova v Hájích se dohodlo, že budou postupovat společně. Neúnavné činnosti obou hlavních iniciátorů lze vděčit za to, že i město Liberec nakonec bylo pro dobrou věc. (Toto rozhodnutí bylo patně urychleno okolností, že elektrárna v Hirschfelde v Sasku napojovala na svoji síť čím dál tím více obcí z Frýdlantska i z Liberecka, mezi nimi i obec Krásnou Studánku, která je hodně blízko Liberce).

12. července 1912 pak se konala ustavující schůze společnosti s ručením omezeným s názvem "Elektrisches Überlandswerk". Kromě města Liberce s předměstími se připojily obce Oldřichov v Hájích, Fojtka, Mníšek, Habendorf, Kateřinky a Bedřichov jakož i firma Johann Liebig.

O připojení naší obce k nové společnosti se zvláště zasloužili: představený Eduard Geisler, Továrník Anton Horn, továrník Reinh. Hüttmann, Franz Berger z čp. 6, Karl Effenberger z čp. 97, Johann Franze z čp. 12 a další. Jako zpravodaj a zástupce ve výboru společnosti působil Josef Mauermann. Zaprotokolování společnosti se uskutečnilo 20. července 1912.

14. února 1913 zadalo vedení společnosti zhotovení celého elektrického zařízení závodům Siemes-Schickert ve Vídni a v květnu 1913 byly pověřeny firmy Gustav Sachers synové a E. Ast a spol. stavbou objektu v Andělské hoře. Se stavbou bylo započato ihned.

I v naší obci záhy začaly přípravné práce. 4. července 1913 se u zastávky Hemmrich začal pokládat kabel, tuto práci nechala provádět společnost. Naše obec jakožto společník měla dodat tolik podílů a 450 Kč, kolik mělo být dodáváno kilowattů proudu. Stavbu zde řídil jablonecký mistr Corazza. 9. července 1913 se započalo s pokládáním kabelu u továrny čp. 161. Místní síť s transformátory, pouličním osvětlením a domovními přípojkami byly zadány 27. září 1913 za paušální obnos 39.660 Kč firmě Elektr. Werke Bergmann v Liberci. 14. října 1913 byla započata stavba transformátoru, budovu postavila firma Reinelt. 4. listopadu se započalo se stavěním stožárů v dolní části obce, 10. listopadu v části Pily a 11. listopadu ve Filipce. 10. prosince 1913 byly nataženy dráty. 7. ledna 1914 se započalo s domovními přípojkami. 14. ledna 1914 byly objednány počítadla pro Oldřichov u firmy Bergmann (počítadlo na světelný proud á 35 K, na motorový proud á 71 K). Automatické přepínače pouličního osvětlení rovněž dodala firma Bergmann (á 155 K).

28. ledna 1914 se v části Pily poprvé rozsvítily pouliční lampy; proud opatřila firma Seiche. 13. června 1914 dodal kabel první proud na osvětlení domů a také motory byly uvedeny do provozu. První elektřinu dodal provoz Andělská hora v ceně 3 1/2 h za kilowatt. Velkoodběratelé platili za motorový proud 7 1/2 h za kW, maloodběratelé 20 - 40 h, světelný proud stál 48 h. Náklady na výstavbu místní sítě činily celkem 51.159,68 K, z toho na samotnou síť 30.800 K, obě budovy transformátorů 10.850 K a pouliční osvětlení 9 500 K. Bylo kalkulováno 111 podílů á 450 K, což dalo celkový obnos 49.950 K. Částku na místní sít půjčila zdejší Raiffeisenka, 49.950 K Raspenavská okresní spořitelna. V roce 1916 (podzim a zima) došlo k poruše kabelu u stanice Habendorf a obce Oldřichov, Mníšek a Fojtka byly jednou po dva týdny a jednou po jeden týden bez proudu. Práce na opravách se muselo zúčastnit vojsko z Liberce (více než 150 mužů). Za války byl nedostatek uhlí, jeho ceny značně stouply a tak i ceny elektrického proudu šly nahoru stejným tempem. A přece byl každý rád, že má světlo. Za celá léta měla obec jen malý čistý výnos, protože byl nízký odběr. Teprve když se připojila firma A. Hüttmann a obzvláště pak jí následující firma Schütz a spol., došlo na značné roční zisky, které byly ukládány na obnovu sítě. V roce 1925 byl u čp. 238 postaven třetí transformátor.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola F: Soudnictví a bezpečnost

Soudnictví a bezpečnost Bezpečnostní opatření Místní bezpečnostní opaření odjakživa musela věnovat pozornost čtyřem hlavním úkolům: 1. prevenci a následné likvidaci požárů 2. zabránit zavlečení a rozšíření nebezpečných nakažlivých nemocí 3. pronásledování a vyhubení nebezpečné dravé zvěře 4. zatýkání a dodání do vazby obecně nebezpečných zločinců. Již v dávnějších dobách přísně fungovala požární policie. Starosta (šolc) měl za povinnost každého čtvrt roku zkontrolovat topeniště každého jednotlivého obyvatele obce. Ten, kdo své topeniště neudržoval v pořádku, měl dle nařízení z r. 1692 za trest zaplatit 1 kopu a do 6 týdnů postavit zeď proti ohni. Každý hospodář měl také mít střešní žebřík, háky a tyče pohotově tak, aby jich v případě potřeby mohl použít. Když vypukl požár z nedbalosti majitele nebo jeho čeledi, čekal ho trest vězení a pokuta 5 kop v případě, že požár hlásil. V případě, že požár nehlásil a snažil se jej ututlat, z čehož většinou vychází velké neštěstí, měl kromě vězení zaplatit 10 kop.

Ve stejném nařízení se taky píše, že pokud obec postihne "nebezpečí s ohněm, nebo potulnými rotami" mají nejen obyvatelé, ale i sousedé, pokud si toho všimnou, jít na pomoc druhým proti nebezpečí a zabránit neštěstí.

Jako příčiny požárů se nejčastěji jeví: neopatrné zacházeni se světlem a ohněm, neopatrnost při sušení lnu, špatný stav komína a topeniště, úmyslné žhářství a úder blesku. Sušení lnu v obytných místnostech bylo 1597 zakázáno. V již zmíněném nařízení z r. 1692 se píše: "pak-li by se někdo opovážil ve svém domě nebo peci sušit len a lámat jej, ten za trest nechť uhradí 10 kop".

Čištění komínů bylo povinností kominíků ('Feueresen-Kehrer"), kteří se v dokumentech objevují teprve od 17. století. Žháři byli dříve většinou trestáni smrtí. Dokud nebyli hasiči, byli obyvatelé postižení ohněm odkázáni na dobrovolnou pomoc sousedů a dalších obyvatel obce. Požáry byly za všech dob a budou i v budoucnu. Obzvlášť často hořelo za válek. Za Třicetileté války byly po r. 1634 požáry na denním pořádku. Zápisy o požárech v naší vesnici ze starších dob nejsou. Zde můžeme uvést jen požáry od poloviny 19. stol. Písemné záznamy o požárech jsou od r. 1846, od toho roku do založení dobrovolného hasičského sboru shořelo ve vsi 14 usedlostí. Na Masopustní úterý 1846, večer v 7 hodin shořel obytný dům čp. 19 Ambrose Pradeho. 9. července 1856 shořela nová, neboli zadní pila čp. 78 i s obytným domem. 30. října 1856 se obětí plamenů stal dům Antona Brücknera čp. 15. 2. června 1857 shořel obytný dům a stodola Franze Langeho čp. 36. 26. ledna 1860 zničil oheň obytný dům sedláka Antona Scholzeho čp. 34; stodolu, která taky začala hořet, sousedé strhli. V noci z 27. na 28. června 1860 shořel obytný dům Franze Leukera čp. 173. 3. července 1862 shořel dům čp. 88 patřící pekaři Antonu Keilovi. 8. dubna 1863 zničil požár dům Ignaze Elstnera čp. 55. 7. září 1363 shořel dům Josefa Langeho čp. 168. 18. října 1863 shořel dům čp. 172 patřící vdově po Stefanu Franzeovi. 27. května 1865 došlo neopatrností malého chlapce k požáru v domě Ferdinanda Herziga čp. 158, který vyhořel. 16. září 1869 znovu shořel dům pekaře Antona Keila čp. 88, 13. července 1870 uhodil blesk vedle obytného domu Karla Neuhäusera čp. 38 s takovou silou, že ve stavení bylo rozbito mnoho okenních tabulek. Ve stejný den uhodil blesk do stromu vedle stodoly Karla Effenbegerra čp. 97, majitel následkem ohlušení ochrnul a teprve po několika týdnech se uzdravil. Za trvání hasičského sboru shořelo v Oldřichově 38 usedlostí. 27. května 1871 zničil oheň továrnu čp. 161 i s pilou. Obětí plamenů se stalo 300 kop prken, na 200 kop latí, 250 sáhů kůry a 6000 kusů špalků. Oheň řádil od 3 hodin ráno do 1 hodiny odpoledne. Majitel Franz Neuhäuser utrpěl škodu 45.000 K a nájemce továrny Anton Hüttmann přišel o všechny své věci.

18. srpna 1871 odpoledne ve 4 hodiny zničil požár dům čp. 143 patřící Veronice Pazeltové. Za nepřítomnosti majitelky synek její sestry Theresie Richterové, Hermann Richter na půdě zapálil seno. Přítomny byly dvě děti Ferdinanda Keila z čp. 13 ve věku 3-5 let a dvě děti Ferdinanda Geislera z čp. 14 - dívka 4 1/2 roku a dvouletý chlapec. Hermann Richter se zachránil, ostatní čtyři děti uhořely.

18. března 1872 ráno v 7 hodin shořel dům čp. 10 Johanna Seibta. 19. října 1872 zničil oheň dům Ignaze Anderse čp. 104. 3. prosince 1872 v 2 l/2 hod. ráno se obětí plamenů staly stodola, kůlna a obytný dům Ferdinanda Franzeho čp. 59. 11. prosince 1872 ve 3 hod. ráno zničil požár stodolu a obytný dům Antona Preibische čp. 49. 12. března 1873 kolem 7 hodin večer shořel dům Kajetana Gislera čp. 128. Tento dům již nebyl obnoven, pozemek získal Josef Passig čp. 47. 2. května 1874 zničil požár polovinu domu Ambrose Arnolda čp. 19. Požár vypukl v kupectví Blase Rupeho, které po dobu stavby železnice bylo v domě umístěno. 26. prosince 1874 vznikl požár v domě čp. 56, který patřil Antonu Schölerovi čp. 44 a obýval jej Karl Stärz. Oheň se podařilo uhasit, později však byl dům zbourán a už nebyl obnoven, stál mezi čp. 44 a 45.

21. října 1875 kolem 7 hod večer zničil oheň obytný dům čp. 17 Franze Manna, 13. prosince 1880 ráno kolen 3 hod. se obětí plamenů stala stodola přednosty obce Antona Schölera čp. 43. Žháři byli Karl Kaiser a Josef Morche. 14. ledna 1889 ráno v půl čtvrté zničil oheň krovy u stodoly hostinského Valentina Krauseho čp. 29 (nyní 222). 11. dubna 1887 (o Velikonocích) v 11 dopoledne začalo hořet v domě Johanna Geislera čp. 199, oheň zničil i stodolu. 30. června 1890 ráno kolen 2 hodin shořel dům Antona Geislera čp. 13. 16. září 1890 shořel dům čp. 77 patřící Karlu Müllerovi. 23. února 1893 ve 1/4 6 večer vypukl požár v továrně čp. 161, který naštěstí mohl být včas uhašen. 28. července 1893 v půl jedenácté večer udeřil blesk do domu Ferdinanda Franzeho op. 159. K požáru nedošlo, ale v chlévě byly zabity tři krávy. O čtrnáct dní později, 11. července 1893 kolem 4 hod. odpoledne, následkem úderu blesku shořel dům i stodola Franze Preibische čp. 51, blesk zabil jednu krávu. 10. srpna 1893 v 1/2 10 večer zničil oheň stodolu hostinského Josefa Herbriga čp. 8, při této příležitosti shořelo nejen hospodářské nářadí, ale obětí se staly i tři prasata, dvě ovce, 5 husí a tři kachny. Vlastním majitelem byl dosud nezletilý syn (nevlastní) Wilhelm Kretschmer. V noci z 11. na 12. dubna 1897 mezi 12 a 1 hod., vyhořelo neobydlené hospodářské stavení čp. 8 patřící Josefu Herbigovi z Hemmrichšenku, spolu s místností obývanou (přístavek) Ferdinandem Riegerem.

9. srpna 1897 ráno v 6 hod. zničil požár dům čp. 82 patřící Antonu Effenbergerovi. Majitel Anton Effenberger realitu čp. 82 koupil teprve v polovině července 1897 od Eduarda Prokopa a Josefa Langeho, kteří realitu čp. 8 s výměnkem čp. 32 koupili od Josefa Herbiga, před nímž ji vlastnil Wilhelm Kretschmer.

15. dubna 1898 v jednu hodinu v noci zničil požár dům Julia Passiga čp. 89. 17. června 1898 v půl osmé ráno shořel dům Franze Riedla čp. 170. 1. června 1900 v půl jedenácté dopoledne shořel dům Karoliny Pfeiferové čp. 30.

30. května 1904 v půl dvanácté v noci vypukl požár v trhárně Eduarda Neuhäusera čp. 179. Oheň se naštěstí podařilo brzy uhasit. 27. června 1905 ve 2 hod. odpoledne blesk zapálil stodolu hostinského Antona Effenbergera čp. 43, oheň zničil hospodářské stroje, vozy a zásoby sena patřící majiteli, jakož i zásoby krmiv a umělých hnojiv, které tu měl uskladněny Spořitelní a záložní spolek.

18. července 1905 v půl čtvrté ráno zničil požár dům a stodolu Antona Schölera čp. 44. 14. května 1906 uhodil blesk do obytného domu Franze Simona čp. 121 a napáchal tam značné škody. 6. srpna 1909 kolem půl druhé ráno zničil požár dům a stodolu Ferdinanda Passiga čp. 47. 2. ledna 1911 v půl osmé večer shořela kůlna čp. 223 patřící Fr. Geisslerovi čp. 14. 15. prosince 1912 v půl třetí odpoledne shořel dům čp. 23 patřící firmě R. Köhler.

29. dubna 1928 navečer shořel mlýn Stefana Köhlera čp. 37. Mlýn byl postaven za světové války a shořel i se stodolou do základů. 14. února 1930 v 10 hod. dopoledne shořel sklad vlny firmy Schütz a spol. 25. února 1930 v 1 hod odpoledne zničil požár sklad vlny firmy R. Seiche. O Svatodušním pondělí 1932 shořela následkem úderu blesku stodola rolníka Franze Preibische čp. 48.

První dům ve Filipce, o kterém je známo, že padl za oběť ohni, byl dům čp. 14. Shořel 7. června 1875 ráno kolem třetí hodiny, o život přišla jedna koza. Majitelkou domu byla Agathe Effenbergerová. 2. června v 7 hod ráno shořel barák 24 m dlouhý a 6 m široký, sloužící jako nocležna a sklad nářadí u tunelu ve Filipce. Barák postavil podnikatel Daniel Lapp r. 1873.

3. dubna 1879 zničil požár dům Wilhelma Augstena čp. 21. 17. června 1900 v půl druhé odpoledne shořela následkem úderu blesku střecha domu Gustava Stompeho čp. 18.

23. října 1901 kolem půl deváté dopoledne shořel dům nezletilého Eduarda Endlera čp. 25. 20. října 1903 ve 4 hod. ráno shořelo dřevěné stavení zastávky Hemmrich. 22. září 1922 kolem půlnoci shořel dům čp. 3 Antona Peukera. První požár v Görsbachu. který je historicky zaznamenán, se stal 6. prosince 1862 - shořel dům Ambrose Pradeho čp. 253 (110). Jako další vyhořely: 16. května 1887 odpoledne v půl páté následkem úderu blesku dřevěný dům Floriana Franzeho čp. 255 (103), 1888 dům Antona Schölera čp. 242 (83), 5. března 1893 dům Josefa Tandlera čp. 247 (79), v noci z 11. na 12. ledna 1899 kůlna Antona Schölera čp. 242 (83), 24. února 1914 dopoledne v 9 hod. pila Antona Schölera čp. 242 (83), 13. března 1914 v 8 hod. večer dům čp. 259a (100) patřící Reinholdu Hermannovi a 4. srpna 1931 ráno v půl druhé dům čp. 259(99) patřící témuž R. Hermannovi. Od r. 1864 padlo v Oldřichově za oběť plamenům 41 domů. Z nich nebylo znovu postaveno v Oldřichově 5, ve Filipce 3 a v Görsbachu 2. K ochraně obětí požárů vznikaly v průběhu 19. století různé požární pojišťovací společnosti. Pro obyvatele naší vsi jako první připadal v úvahu spolek (Brandschadenversicherungsverein) pro okres Frýdlant založený 1867. Již v prvním roce jeho existence do něj v Oldřichově vstoupilo 37 členů s pojistnou částkou 56.590 fl., ve Filipce se přihlásilo 7 členů s 5720 f1. a v sousedním Mníšku 15 členů s 22.210 fl.

V době od 1. června 1867 do 31. prosince 1892 došlo v Oldřichově k 10 požárům, poškození dostali od spolku 9816 fl. 95 kr. náhrady; ve Filipce bylo vyplaceno za 1 požár odškodnění 800fl. a v Mníšku za 13 požárů 12.323 fl. 65 kr.

Od r. 1910 existuje pro obce libereckého soudního okresu rovněž požární pojišťovna, ke které se přihlásili také někteří místní obyvatelé. Kromě toho ještě řada lidí přistoupila k různým soukromým pojišťovacím spolkům. V dřívějších dobách ve vsi docházelo často, zejména za válek, k epidemiím nemocí. Obec tedy byla nucena čas od času sáhnout k takovým opatřením, jež by zabránila zavlečení a rozšíření takových nákaz. Lidé podezřelí z nákazy byli většinou dopraveni do izolovaných místností a tam bedlivě pozorováni. Uzavíráním domů a někdy i částí obcí se vrchnost pokud možno snažila zabránit většímu šíření nakažlivých nemocí.

Obzvláště přísná opatření se zavedla počátkem 30. let 19. stol., kdy hrozila cholera. Všude musely být zřízeny a být v pohotovosti izolované místnosti. Naštěstí naše obec zůstala tehdy a i dále v padesátých a šedesátých letech ušetřena této epidemie. Divoká zvířata dříve ohrožovala bezpečnost lidí i domácího zvířectva. Vlci a medvědi ohrožovali obyvatele při práci na polích a v lese a často se odvažovali i do vsi. Lišky, rysové a divoké kočky lovili drůbež a divoká prasata ničila pole. Vesničané měli za povinnost pátrat, kde mají vlci doupata a kolem svatodušních svátků z nich vybírat mláďata. Za odchyceného mladého vlka byla odměna 30 grošů. Staré vlky lidé chytali do vlčích jam.

Ve fojteckém revíru ještě donedávna byly vidět zbytky takových jam. Kdo skolil vlka nebo rysa, měl jeho kůži donést na úřad, kde dostal odměnu jedné kopy.

Valdštejnova hospodářská nařízení uvádějí odměnu za medvěda, vlka nebo rysa 3 fl.30 kr., za vlka 2 fl. 30 kr. a za divokou kočku 35 grošů.

Vlci a medvědi se zde udrželi až do poloviny 18. stol. Ve fojteckém revíru byla 6. července 1766 ulovena poslední vlčice. Poslední medvěd byl ve stejném revíru složen v dubnu 1741. Divoká prasata zde byla ještě v nedávné době, ale jen v ohradách, oborách. Poslední divoké prase pošlo teprve 1923 ve fojteckém revíru.

Bezpečnost obyvatel také byla ohrožována špatným stavem cest a veřejného osvětlení. Za tmavých nocí se všude potulovala sběř štítící se světla a obtěžující lidi. Poddaní tedy měli za povinnost dávat dobrý pozor na tuláky a zločince, obzvláště na zloděje a vrahy. Kdo věděl o pobytu takového zločince, měl povinnost "pod ztrátou majetku" toto nesmlčet, a bylo jedno, zda šlo o lidi cizí nebo domácí. Krádeže zelí, ovoce a jiných polních plodin se trestaly vězením. K zajištění majetku proti přepadení nepřátelsky smýšlejícími lidmi, jakož i nebezpečnou dravou zvěří vlastnili majitelé pozemků (usedlostí) dříve zbraně, vesměs ručnice. Tu ovšem majitel v žádném případě nesměl použít k lovu zvěře. Ve starých kupních smlouvách z konce 16. stol. a začátku 17. stol. se občas uvádějí "pušky na obranu domu". Právo nosit zbraně se vysvětluje zejména povinností majitelů usedlostí být v případě potřeby připraven sloužit ve vojsku. Zbraně byly příslušenstvím domu a dědily se z otce na syna. Velká nebezpečenství čekala v dřívějších dobách také na kupce a povozníky při cestách přes lesy. Všude je ohrožovali zbojníci a lapkové. Také horské lesy kolem Oldřichova a Filipky dříve sloužily jako úkryt obecně nebezpečným lupičům. V 15. a 16. století v tomto směru obzvláště vyhlášené území lesa kolem Scheibe na jihovýchodním úpatí Špičáku, kudy vedl nejstarší úsek silnice z Boleslavi do Zhořelce.

Písemné doklady z oné doby vypráví mnohé o loupežných přepadeních v tomto úseku důležité cesty. Hlavní úkryt lapků byl ve Skalním hradu. Podle lidového podání tam bývala hláska, ze které lapkové pozorovali kupce projíždějící se svým zbožím a v příhodném okamžiku je přepadali a obrali o jejich zboží. Mezi lapky bývali občas i velmi vážení muži, dokonce i šlechtici - loupežní rytíři, krčmáři (šolcové) a dokonce i panští úředníci.

Obzvláště řádili lupiči v polovině a ke konci 15. století, tedy v neklidné době po husitských válkách. 30. listopadu 1470 byl ve Zhořelci popraven oběšením lapka Peter Vorback (Vorbach), který ve svém přiznání uvedl, že v Oldřichově je 12 lapků, mezi nimi Hans Nickel, Christoff Nickel a Endres Heinrich. Z části to byli patrně zloději ze sousedství, alespoň je známo, že příslušníci rodiny Nickelových kolem r. 1400 žili v blízkém Mníšku.

Taky z blízkého Neundorfu se lidé účastnili přepadávání. Jak vypovídal Vorbach "šolc z Neundorfu měl ve své světnici necky plné peněz a kostelního náčiní, které získal, když byl v Lužici (tedy asi 6. září 1469) a taky tentýž krčmář nalezl 450 zlatých u toho, koho zamordoval."

Ještě 1481 se v místě kolem Scheibe (západně od hřebenového buku) potulovali lapkové. Mezi nimi je uváděn Ladislaus v. Uechtritz zu Linda, obvykle zvaný Laslav. Když Laslav a jeho druhové jedou na koních k hradu, tak táhnou obyčejně přes Oldřichov (Vlirstdorf), přes místo nazvané Scheybe, kde je brod - bažinaté území směrem na Neundorf tam museli projít a ten brod je dlouhý a úzký a po obou stranách vysoké husté křoví. Lapkové používali i tuto cestu zvanou Scheibweg taky, když jeli na Hamrštejn, kde sídlili jiní lupiči. Patrně se tam začasté radili a plánovali nové kousky, neboť se nespokojili s tím, že by přepadávali kupce na zdejších silnicích, ale své výpravy vedli až do Lužice, do oblasti Zhořelce a dál.

Podle zápisu ve zhořeleckých knihách "liber proscriptinonum III"/1447-1471 většinou používali stezku, která vede nad Olbersdorfem přes kopec k Hamrštejnu. Cesta prý je temná a proto je to nejjistější stezka, po které se dá jít ve dne lépe než v noci. Lupiči měli v mnoha vesnicích pomocníky, kteří jim poskytovali úkryt. Tihle přechovávači zčásti sami provozovali loupeže apod., a zcela jistě měli důvod k tomu, aby nezradili, naopak ještě výhrůžkami dokázali umlčet poctivé spoluobčany. V pozdějších dobách byl zvláště pověstný les na Hemmrichu. Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století bylo přímo životu nebezpečné vydat se sám a beze zbraní na Hemmrich. Potulní lupiči tu začasté přepadali a okrádali osamělé poutníky. Obzvláště pověstná tu byla společnost lupičů z Liberce, která dlouho řádila na Hemmrichu a kromě toho konala taky nevítané návštěvy k zámožnějším obyvatelům okolních obcí. Mezi lidmi se jim říkalo "šibeničníci" (Galgenberger). Řádily tu i jiné skupiny.

V místní kronice popisuje kronikář na základě svědectví důvěryhodného člověka dvě události z konce čtyřicátých let. "V květnu 1849 kolem 11. hodiny večer vycházeli bratři Franz a Josef Effenbergerové z Oldřichova čp. 84 z domu Ferdinanda Morcheho čp. 69, kde se večer scházelo více lidí a bavili se při tabáku, bratři šli cestou přes statek Antona Effenbergera čp. 25 domů. Tu spatřil zavalitý Franz u okna domu čp. 130 muže, který zapaloval sirky a zjevně si prohlížel vnitřek domu. Nečekajíce nic dobrého, oba bratři se připlížili. Franz přeskočil plot a popadl cizince za ruce tak, že ten zapomněl na všecko. Na otázku, co v tuhle hodinu tady pohledává, odpověděl vyhýbavě, že se jen chtěl podívat, zdali jsou v domě ještě vzhůru, že hledá nocleh. To mohl klidně zaklepat naproti u Gruscheho, kde se ještě svítilo. Cizinec se pokoušel uvolnit si ruce a dostat se do kapsy, tak ho popadl i Josef a spolu ho vedli k Morcheovi, kde se ještě svítilo. Po cestě se cizinci přece jen podařilo dostat se do kapsy, a tak bratři ještě potmě zahlédli, jak pod smrčkem stojícím u cesty mizí jakési předměty. U Morcheho ve světnici ho poznal starý Prokop a označil jej za obávaného vůdce banditů Kühnela od Mimoně. Přivolaný mistr mlynář Kretschmer neztratil odvahu a nařídil bratrům, aby Kühnelovi spoutali ruce a odvedli jej k rychtáři. Druhého dne byl Kühnel předán soudu a tam odsouzen na doživotí. Svým spoluvězňům prý vyprávěl, že prošel velkými městy, vojska ani policie se nebál a v malém Oldřichově ho zajal mladík! Jestli se ještě někdy dostane ven, tak to tomu Franzovi nandá! V křoví u Morcheových našli pistoli, velký nůž a později prázdnou peněženku. Tu prý našel a vyprázdnil občan H. z Oldřichova. Kühnel udával, že v ní bylo 600 fl." "Na podzim téhož roku si obyvatelé Fojtky, Oldřichova a Hemmrichu všimli, že po několik týdnů vždy odpoledne mezi 3-5 hodinou jednou i dvakrát projde deset i více mužů směrem k hájence na Hemmrichu. Nikdo neviděl, že by se vraceli, zato bylo slyšet hodně o krádežích na Frýdlantsku. Podezření tak padlo na tuto skupinu. Kretschmer zorganizoval plán. Několik srdnatých společníků dalo do pořádku pušky a pak čekali na zavolání. Přišli lidé z Oldřichova i Fojtky a hlásili podezřelé, jak procházejí. Kolem 10 hodin večer byly u hájenky na Hemmrichu postaveny hlídky. Další pak patrolovali v Oldřichově a zase jiní hlídali cesty na Schirrgraben a Aschengraben v části Pily. Hlídka na Wachsteinu měla obstarat spojení mezi jednotlivými hlídkami. K jedenácté hodině večerní hlásí první hlídka na Hemmrichu, že od hráze přicházejí muži se svítilnami. Střelci se kryjí za buky a po zvolání "Stůj, stůj!" zhasnou svítilny přicházejících a následuje řada výstřelů. Vše kryje tma a každý je v nebezpečí, že ho postřelí kamarád. Ostatní hlídky spěchají k místu, kde se střílí. Na Hemmrichu pak je nalezen zraněný muž, který nemůže dál. Chytli jej, dovedli do šenku na Hemmrichu, tam mu odebrali zbraně - dlouhý silný nůž - a předali soudu. Byl to jeden "Galgenberger" a přes něj se podařilo zjistit další komplice. Od té doby skončily pravidelné pochůzky i loupeže." Ovšem nejen v lesích, ale i uvnitř obcí a v jejich okolí nebývalo bezpečno. Za nocí se tu často potulovali lidé, kteří nerozlišovali moje a tvoje, a taky byli schopni žhářství. Měli usnadněnou situaci tím, že tehdy ještě nebylo veřejné osvětlení. Častý byl polní pych. Aby bylo zabráněno zlodějinám, žhářství a přepadávání ve vsi, nebo alespoň aby to bylo ztíženo, byla na rozkaz vrchnosti v poslední čtvrtině 18. stol postavena noční straž, kterou vykonávali v určitém pořadí všichni dospělí muži z obce. Stráž sestávala ze dvou mužů, kteří byli ozbrojeni kopím, a z důvodu kontroly se v určitou noční hodinu museli hlásit u místního rychtáře nebo někoho z konšelů. Za napoleonských válek tento obyčej zanikl, aby byl obnoven 1832, kdy se opět začaly množit krádeže. Pak trval do šedesátých let.

Dozor nad veřejným pořádkem a klidem přísluší četnictvu. První četnická stráž v naší oblasti byla zřízena 1850 v Liberci. Jí byly také podřízeny obce v údolí Jeřice. 1. listopadu 1876 byla v Mníšku zřízena samostatná četnická stanice, ke které byl taky přidělen Oldřichov. Jako velitelé zde působili: 1. listopadu 1876 až l. prosince 1880 Wenzel Eisen, 1. prosince 1830 až 1. ledna 1884 Johann Anders, 1. ledna 1188 až 1. září 1886 Johann Käystner, 1. září 1886 až 24. dubna 1888 Johann Rödig, 23. září 1888 až 1. prosince 1891 Franz Gröbner, 1. prosince 1891 až 1. ledna 1900 Heinrich Alsch, 1. ledna 1900 až 1. července 1903 Franz Fiedler, 1. července 1903 až 1. července 1906 Bartholomäus Franz, 1. července 1906 - 1911 Alois Grimm, od 11. května 1911 do 1. března 1922 Alois Reissmüller, od 16. března 1922 do dubna 1926 Emanuel Meissner, od dubna 1926 Kamil Kousal, od 1930 Stephan Marek. Část Görsbach byla podřízena až do 1925 četnické stanici v Kateřinkách, zřízené 1872. Tam byli velitelé: 1872 -1876 Johann Rösler, 1876 -1878 Anton Hampel, 1878-1882 August Schwarzbach, 1882 - 1888 Josef Knobloch, 1888-1891 Josef Kastner, 1891 -

1894 Wenzel Egert, 1894 - 1904 Wenzel Beher, 1904 - 1908 Johann Stelzner, 1908 - 1923 Franz Urban a 1923 - 1925 Josef Kollweck Soudnictví Vyšší soudní moc vykonával jménem vrchnosti zvláštní soudní dvůr, který měl sídlo na vrchnostenském majetku a sestával z konšelů pod přísahou.

Oldřichov a Mníšek patřili do soudního obvodu Frýdlant. Příslušný hrdelní soud pro obě obce byl tamní městský soud. Vyhlašoval rozsudky v první instanci, druhou instancí byl Pražský dvorní soud a od 1556 královský krajský soud v Mladé Boleslavi, třetí instancí byl Apelační soud v Magdeburku, od 1547 Vrchní apelační tribunál v Praze.

Výkon práva tehdy byl značně nelidský a krutý, vedení procesu a vyslovení rozsudku rychlé. Menší krádež, malý přestupek, lehkomyslný způsob života u ženy, to vše již stačilo na "útrpnou otázku". Vyšší stupně viny a spoluviny se zkoumaly jen zřídka. Pokud se obviněný dostatečně brzo nepřiznal, byl natažen na skřipec, kde pak se přiznal nevinný stejně jako vinný. Ovšem často mučení vydrželi opravdoví zločinci s hrubými nervy, aniž by se ke svým zločinům přiznali. Vyhlášený rozsudek byl bez prodlení vykonán. V první třetině 16. stol. platilo v Čechách útrpné právo "Karolina", jak bylo usneseno na říšských sněmech v Augsburku a Řezně (1530, 1532).

16. července 1707 je císař Josef I. nahradil novým "útrpným soudním pořádkem", který měl pět stupňů útrpné otázky: 1. svázání, 2. palečnice, 3."španělská bota", 4. mučení v užším slova smyslu, 5. oheň.

Na místo tohoto pořádku vstoupila v platnost 31. prosince 1768 "Theresiana", která ještě zachovala mučení. Má taky pět stupňů: 1. palečnice, 2 spoutání, 3. skřipec, 4. oheň 5. španělská bota. Mučení bylo zrušeno až r. 1776. Města naší župy vykonávala kriminalistické právo jen do r. 1765. Na základě císařského výnosu z 22. července 1765 většině měst byl výkon práva odebrán. Zůstalo jen 24 soudů, mezi nimi Mladá Boleslav.

Josefínský soudní zákon z 11. února 1784 zrušil soudní oprávnění vysokých zemských úředníků a jejich úřady. Zemské právo bylo převedeno na vyškolené právníky. Zároveň také skončila působnost velkého a malého zemského práva, komorního soudu a soudu zemských desek. Jejich povinnosti byly přeneseny na státní soudní úřady, které měly tři instance: zemské právo, všeobecný apelační soud a nejvyšší justice.

Císař Josef II. vyhlásil zásadu rovného práva všech poddaných a ta byla vyjádřena vytvořením "Všeobecného občanského zákoníku". První část vyšla 1. listopadu 1786 s právním účinkem od 1. ledna 1787 a druhá část "Všeobecný zákoník o zločinech a jejich potrestání" vyšel v následujícím roce. Vrchnostenské místní soudy, kde často vládla čistá zvůle, musely nyní zaměstnávat právníka se zkouškami, justiciára, a od nynějška se nazývaly "vrchnostenské justiční úřady." Nová organizace soudnictví nastala výnosem z 6. července 1849. Útrpné právní případy z obce Oldřichov nejsou zaznamenány ze starších dob. Jsou však záznamy ze sousedních obcí. R. 1585 byl šolc z Dittersbachu Marcus Riemer "na obvinění" zločince jménem Hans Girlach z Ringenhainu kvůli noční krádeži ryb v Liberci útrpně vyslýchán a následně odsouzen k smrti. Měl být nejdříve vpleten na kolo, naražen a pak přiveden ze života do smrti, ale "milostí dědičné vrchnosti byl sťat" (srvn. Th. Hutter: "Černá kniha Liberce").

V pátek po Invocavit 1585 byl ve Cvikově Marin Kiesewetter z"Fojtky v Libereckém panství" kvůli krádeži "provazem a řetězem ze života do smrti uveden".

Anna Schimenová "po zběhnutí jejího muže", nejdříve žila s Hansem Pülzenem, ženatým mužem z Fojtky ve Zhořelci a od něj "měla dítě, začež jí dal 7 tolarů", pak ale žila v neřesti s Mathesem Rügernem z Frýdlantu, byla za různé krádeže, které prováděla za 8 let 1610 v Liberci popravena.

15. května 1618 byl Johann Schulthes z Neundorfu kvůli krádežím "na věčné časy" vyhoštěn ze země. V červnu 1690 byla sebevražednici Christině Schwertnerové z Olbersdorfu useknuta hlava rýčem. Jako "lehkomyslník, který stěží ujde šibenici" byl označen patnáctiletý zloděj Gottfried Senftleben z Neundorfu, který byl 1730 "přes hraběcí rozhodnutí" poslán do Prahy do vojska.

Pověstnými zločinci byla rodina Möllerů žijící v první třetině 18. stol. v krčmě v Krásné studánce. Starý šolc Johann Christoph Möller byl 1735 za krádeže odsouzen nejprve na čtvrt roku nucených prací, krátce poté pak ke smrti mečem a useknutí pravé ruky. Jeho syn Hans Chr. Möller byl za násilnosti strčen do vojska, mladší syn Anton Möller byl za krádeže odsouzen k nuceným pracím a "stará šolcová" byla kvůli sporům odsouzena k vypálení cejchu a vypovězena ze země. Menší přestupky se řešily peněžitými tresty. Muž, který urazil na cti druhého muže, byl potrestán vězením a měl zaplatit 2 kopy, žena pak 12 "sakům".

Ústní vyhrožování mělo za následek peněžitý trest 10 kop. Pokud v obcích docházelo ke sporům, hádkám a krvavým rvačkám, nesmělo se to pod pokutou jedné kopy zatajit. Svědek nebo hostinský, který by to zatajil, musel zaplatit 2 kopy pokuty, původce hádky dvojnásobek. Dle zprávy ze 4. prosince 1686 měl sedlák a hajný z Bulovky Chr. Weisse zakázaný styk ("Hurenhandel") se ženou, které říkali "die Marchin". Pocházela z Fojtky a její muž od ní utekl. Čin se stal po velikonocích u Hanse Menzela v Bulovce a hajný jí dal zlatku, aby nic nehlásila. Ona potom ale žádala 20 říšských tolarů, jinak prý mu dítě, až se narodí, donese do domu. "Protože ale je to poběhlice a beztak má v Liberci špatnou pověst, má se spokojit s tou zlatkou", pročež byl hajný osvobozen. Ženě bylo dovolena, až do slehnutí zůstat ve Wiesa, a hajný jí pak má vyplatit ještě dvě kopy, a tím to bude vyřízeno. Pokud by si činila ještě nějaké nároky, musí čekat veřejný trest. Hajný má zaplatit 3 kopy namísto veřejného církevního pokání příštího jara odpracovat 6 týdnů v železech (Dr. Matzig, Bulovka, 355). 28. února 1650 došlo ke sporu mezi mníšeckým střelcem (hajným) Christophern Tschiedelem a šolcem z Bulovky Hansem Herwigem. Hajný žaloval šolce za to, že na něj v lese vystřelil, a zároveň sděluje, že nikdo nesmí zcizit zvěř pod pokutou 40 kop. Poté, co šolc z Bulovky minul prase a lesní Klueg se to dozvěděl, má šolc zůstat v arestu nebo zaplatit 40 kop. (Dr. Matzig, 354).

Pašeráctví Obchod a přeprava některého zahraničního zboží a předmětů denní potřeby není povolena bez zaplacení celního poplatku. Tímto způsobem má být umožněn odbyt domácího zboží. Tak zní zákon o clech z 14. července 1927. Vždycky byli lidé, kteří po skrytých pěšinkách přenášeli přes hranice zboží, které podléhalo clu. V dřívějších dobách bylo pašování pro některé lidi přímo zaměstnáním, od kterého je neodradily ani zákazy, ani přísné tresty. Pokud jim hrozilo vyzrazení, nezalekli se ani násilností ani zabití. Mnoho pašeráků z okolí a z hor chodilo cestičkami přes oldřichovské pozemky. Pašeráci z Liberce a z hor přicházeli nejčastěji "šolcovou bránou" na Brändelbergu a po cestě Brettbauernweg a přes Olbersdorf šli ke hranici. Strážci hranic měli vůči takovým pašerákům těžkou pozici, protože jim téměř vždy šlo o život. Občas se taky stávalo, že byli zadrženi nevinní lidé, dokonce že i nevinní přišli o život. Takový případ se stal r. 1696. 2. června toho roku byl pohraničníkem zastřelen Hans Görlach, poddaný sedlák z Mníšku čp. 27, "chudý otec čtyř dětí". Görlach chtěl odvézt palivové dříví panu faráři do Smědé. Cestou jej zadržel chrastavský celní dohlížitel Hans Stöcker a jeho společník Jakob Walter, střelec sloužící v Boleslavském celním okrese. K zadržení došlo v polích vesnice Oberwittig patřící k panství Libereckému. Poté, co se hájil, že je nevinný, zmíněný celní dohlížitel jej sekal šavlí a poté jej střelec bezdůvodně zezadu zastřelil brokovnicí. Po tomto činu utekl. Celní dohlížitel, který to vše způsobil, byl vzat do vazby v Chrastavě. Jak strašnou smrtí sešel jmenovaný Hans Görlach, o tom píše zprávu "lazebník a felčar", který mrtvé tělo ohledal a provedl pitvu. Střelec Jakob Walter se po činu uchýlil do dominikánského kláštera v Jablonném. Jestli byl později vydán a potrestán, nelze zjistit. Ostraha hranic dříve příslušela vojsku. Později jej nahradila Finanční stráž, která se kromě toho starala ještě o vybírání potravní daně a dohlížela na řemeslnické provozy a odbytiště monopolního zboží. V letech 1882 - 1915 spadala naše obec pod oddělení Finanční stráže v Mníšku. Jako vedoucí oddělení zde působili: 1882 - 1884 respicient Josef Erben, 1884 - 1886 respicient Franz Schroefel, 1886 - 1887 vrchní dozorce Anton Kauschka, 1887 - 1889 respicient J. Walda, 1889 - 1896 respicient Anton Koch, 1896 - 1905 respicient Karl Herrmann († 2. února 1905), 1905 - 1909 respicient Josef Grosch, 1909 - 1914 respicient Alfred Palme a 1914 - 1915 respicient Emanuel Hütter. Koncem února 1915 byla stanice Finanční stráže v Mníšku zrušena a přeložena do Liberce (Nádraží 3).

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola G: Církevní poměry

Církevní poměry První osadníci, kteří se usadili v našem údolí, byli katolíci. V době reformace se místní obyvatelé přiklonili luteránské víře, která tu převažovala po sto roků. Protireformace naši ves opět pokatoličtila. Po vydání Tolerančního patentu ze 13. října 1781 bylo umožněno i jinověrcům, aby se ve vsi usadili. V novější době přibývá lidí bez vyznání. Od doby rekatolizace v 17. století početně převažují katolíci. Při sčítání r. 1930 se 1335 obyvatel hlásilo ke katolické víře. Kromě nich bylo napočítáno 14 evangelíků, 4 starokatolíci a 143 bezvěrců. Katolíci spadají pod farní kostel v Mníšku, evangelíci pod evangelický farní úřad v Liberci. O kostele v Mníšku Kdy byl v Mníšku postaven první kostel, se již nedá zjistit. Z písemného dokladu z r. 1422 lze zjistit, že tehdy ještě kostel v Mníšku nebyl. V první třetině následujícího století 1521 tu snad již stál kostelík nebo kaple. Za reformace 1570, už tu stál prostornější chrám. Za Třicetileté války kostel značně utrpěl, zejména 1645 od Švédů. Kostel byl ve špatném stavu a musel být několikrát, zejména 1680, opravován. 3. června 1739 byl položen základní kámen ke stavbě nového kostela, který byl dokončen 1740. Stavba stála 2902 fl.51 kr. 2 feniky.

27. září 1740 byla na věži umístěna makovice. Tehdy postavený kostel slouží svému účelu dodnes, doznal však řady oprav a vylepšení. Má hlavní oltář na počest sv. Mikuláše a dva vedlejší oltáře. Ve věži jsou tři zvony. O kostele a jeho zařízení se píše podrobněji v Historii obce Mníšek od stejného autora s. 163. Mníšečtí faráři Není známo, zda měl Mníšek vlastního duchovního již v době před reformací. Za reformace tu působili luteránští pastoři. První písemně doložený je v letech 1570 - 1583 pastor Wenzel Kemmel. Farní pozemek ležel na hranici s Oldřichovem a táhl se až na zdejší obecní pozemky. V té době doznaly farní pozemky výměnami dnešní rozlohy, od mníšeckého kostela až po Scharfberg.

Od r. 1601 je uváděn pastor Paul Becker, který začátkem protireformace v r. 1624 musel jako exulant opustit svoji farnost a najít si nový asyl v protestantské cizině.

V letech 1624 - 1674 se o duchovní blaho mníšeckých staral děkan z Frýdlantu, občas však některé církevní funkce zastali liberečtí duchovní.

Po zřízení farní stanice Wittig (1674) spravoval církevní obvod Mníšek ten který farář z Wittigu. Teprve 1767 se Mníšek stal opět samostatným farním obvodem. Jako faráři doposud v Mníšku působili: 1767 - 1774 Johann Christoph Just z Police († 13. listopadu 1792 jako farář v Raspenavě), 1774 - 1779 Thaddäus Seiberer (nar. 26. listopadu 1738 v Jablonném, † 21. února 1810 v Rochlicích.), 1780 - 1798 Johann Schindler (nar. 1739 v Jablonci † 15. července 1801 ve Vratislavicích), 1798 - 1803 Karl Maukisch (nar. 6. března ve Frýdlantu, † 27. srpna 1804 v Novém městě p. Sm.), 1804 - 1814 Anton Worf (nar. 2. února v Raspenavě, † 31. července 1814), 1814 - 1820 Karl Streit (nar. 30. listopadu 1761 v Liberci,† 26. května 1820), 1820 - 1829 Max Hölzel (nar. 1779 v Liebenau, † 29. dubna 1849 ve Wiese), 1829 - 1842 Anton Möller (nar. 1. listopadu 1784 v Liberci, † 24. února 1842), 1842 - 1850 Anton Ullrich (nar. 15. října 1786 v Liberci, † 7.října 1865 v Novém Městě p. Sm.), 1850 - 1855 Josef Pohl (nar. 20.října 1809 ve Frýdlantu, † 1. listopadu 1879 tamtéž), 1855 - 1863 Anton Seibt (nar. 8. května 1814 v Liberci, 29. ledna 1892 tamtéž), 1864 - 1877 Stefan Ressel (nar. 22. srpna 1820 v Rückersdorfu † 19. listopadu v Raspenavě), 1877 - 1881 Franz Schwertner (nar. 6. června 1826 Wittig, † 12. dubna 1896 tamtéž), 1881 - 1897 Franz Wildner (nar. 3. ledna 1838 v Luhu, † 5. září 1920 v Raspenavě), 1898 - 1901 Ernst Langenäcker (nar. 29. července 1862 v Liberci, † 27. května 1914 v Hrádku nad Nisou), od 1904 Josef Dutý (nar. 25. září 1864 v Nových Pavlovicích).

V letech 1807 až 1919 měl každý farář fundovaného pomocného duchovního (kooperátora). Toto místo zastávali: 1807 - 1820 Franz Herzig z Neundorfu (nar. 2. července 1785, †16. října 1840 jako farář ve Vratislavicích), 1821 - 1837 Franz Bernard Hoffmann z Liberce (nar. 16. srpna 1796, † 6. června 1866 jako farář v Raspenavě), 1837 - 1851 Anton Seibt z Liberce (nar. 8. května 1814, † 29. ledna 1892 jako pensionovaný mníšecký farář v Liberci), 1851 - 1871 Wilhelm Brauer z Johnsdorfu (nar. 19. prosince 1825, † 6. ledna 1871), 1871 - 1877 Franz Sommer z Hegewaldu (nar. 11. dubna 1846, † 16. června 1916 ve Frýdlantu), 1877 Josef Tuma z Vysokého Mýta (nar. 30. června 1851, † 3. června ve svém rodišti), 1878 - 1880 Franz Wohlmann z Netolic (nar. 23. března 1837, † jako starokatolík v Kemptenu v Bavorsku), 1880 - 1881 Franz Iraner z Luhu (nar. 1838, † 1920 jako penzionovaný raspenavský farář), 1888 - 1890 Karl Klinger z Liberce (nar. 14. září 1863, penz. 1924 jako profesor náboženství ve svém rodišti), 1891 - 1898 Franz Röder z Liberce (nar. 6. ledna 1868, † 6. září 1923 jako rochlický farář), 1899 - 1907 Ferdinand Schwind z Krásného lesa (nar. 23. března 1875, nyní děkan v Ústí), 1907 - 1908 Franz Knobloch z Eichicht (nar. 22. listopadu 1878, nyní farář v Ringelshainu), 1908 - 1910 Josef Zmitko z Nového Bydžova (nar. 6. května 1874, nyní farář v Třiblicích), 1911 - 1913 Peter Haas z Dilmaru (nar. 2. května 1877, †21. ledna 1917), 1913 i 1914 Karl Röhn z Hrádku n. N. (nar. 8. října 1884, nyní katecheta ve Smržovce), 1914 - 1915 Stanislav Weber z Hlivic (nar. 23. října 1885 nyní ve Vratislavi), 1915 - 1917 Johann Töttig z Georgswalde (nar. 26. dubna 1888). A1918 - 1919 Heinrich Heine z Horního Jindřichova (nar. 29. března 1892, nyní v Chrastavě). Příjmy dřívějších duchovních Příjem evangelických pastorů sestával z poplatku na štolu (Stolagebühr), daně ve stříbře a obilního desátku, které musely odvádět obce spadající pod faru a také z výnosu farního pozemku, na jehož obhospodařování museli farníci odpracovat určitý počet dní orby a sečení. První církevní pozemek dostala fara za pastora Wenzela Kemmela, 3. dubna 1583 prodal Caspar Jonas v Oldřichově svůj teprve nedávno zakoupený les faráři za 61 kop. Možná, že pomístní název "Pfarrhain"je připomínkou onoho lesa. 12. března 1579 zakoupili rychtáři z Mníšku a Oldřichova "kus lesa, farské léno s obytnými staveními a loukou v Oldřichově" za 81 kop. Zdá se tedy, že k farským pozemkům patřily i pozemky a nemovitosti v Oldřichově. 24. února 1572 prodal sedlák Georg Elstner obcím Mníšek, Oldřichova Fojtka ze své mníšecké nemovitosti za 73 kop pozemek o výměře jednoho putu, který byl určen jako farský pozemek. Protože tento pozemek málo vynášel, byl 21. března 1579 výměnou získán nový jedenapůl prutu velký pozemek, který existuje dodnes, jen poněkud zmenšený občasnými prodeji pozemků. Ze svých příjmů museli faráři odvádět daň (Pfarrherrensteuer). Pastor W. Kemme1 odvedl 1579 30 gr. daně, 1590 je uváděna půlroční daň 15 gr. Pastor Paul Secker platil r. 1601 1 tolar 7 argentů 9 feniků, 1607 ve třech termínech po 54 gr, 1614 ve dvou termínech po 15 gr a 1618 taktéž po 15 groších. Po skončení protireformace připadly výnosy z mníšecké fary nejdříve frýdlantskému děkanovi, od 1674 ale faráři ve Wittigu. Podle zprávy z 15. ledna 1677 dostal tamní farář z Oldřichova na desátcích ročně po 6 kopách žita a ovsa a 28 kr. stříbra. Podle inventáře z 22. dubna 1707 byla daň odváděna na sv. Havla, desátek (6 strychů a 2 věrtele žita a tolikéž ovsa) se měl odvádět "ve starých mírách".

Podle listin z 18. století odváděli oldřichovští sedláci na desátcích 15 strychů a 2 věrtele a 1 měřici žita a stejné množství ovsa. Každý sedlák vykonal určité množství práce s potahem, za což dostal "kus jídla" a čeledín spropitné. Zahradníci a domkáři museli půl dne sekat (kácet). Penězi zdaněny byly dvě zahrady čp. 32 a 33, které kdysi tvořily jeden celek. Na začátku druhé protireformace se občas v Mníšku zdržovali jezuité. Církevní účet z r. 1652 říká: 1650 na 7. prosince P. Anthony zde kázal a obdržel na stravu 1 kopu 47 grošů 5 feniků. 1651 tu jeden páter jezuita několikráte kázal a obdržel 3 kopy 46 grošů. 1652 na Svatodušní svátky tu kázal kaplan. Podle církevního účtu z r. 1653 uprchlý duchovní Hans Elsher vzal s sebou 14 kop 7 gr. 5 fen. církevních peněz. Doklad z 14. dubna 1767 vyčíslil desátek v Oldřichově na 6 strychů 1 věrtel 1 osmina žita a stejné množství ovsa. Mohlo se taky platit penězi, v tom případě se za strych žita platilo 1 fl. 30 kr a za strych ovsa 45 kr.

Obyvatelé Filipky žádný desátek neplatili. Robota na farských pozemcích byla později nahrazena peněžitou daní, která v Oldřichově činila 4 fl. 15 kr. Byla rozdělena takto: čp. 9, 11, 16, 49 a 50 platily po 18 kr., čp. 8 11 kr., čp. 1, 88, 3, 4, 14, 20/68, 15/104, 18/19, 25, 84, 38, 39, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 59 a 60 po 7 1/2 kr. a čp. 82 4 kr., což dohromady činí výše uvedené 4 fl. 15 kr. Stavba fary v Mníšku zavázala vsi Oldřichov a Filipku (na základě svolení obyvatel) "na věčné časy" (Für immerhinnige Zeiten) k placení ročního příspěvku 2 fl. 20 kr. Podle "specifiky farních příjmů" se faráři ve Wittigu platilo: za kopulaci 1 fl. 30 kr., za ohlášky 30 kr., za zápis do matriky 6 kr., za pokřtění 22 kr, 3 fen., za zápis 3 fen, od každého kmotra 4 kr. 4 1/2 fen., za poděkování nebo žádost 3 kr., za velký pohřeb s průvodem a mší svatou 1 fl. 45 kr., na malý pohřeb s průvodem a mší 1 fl. 12 kr., za zpívané rekviem 1 fl., za zádušní mši 1 fl. 30 kr a od každého zpovědníka o všech čtyřech obětních dnech pokaždé 4 1/2 fen.

Farní doklad z r. 1767 uvádí daně následovně: od otce dítěte při křtu 30 kr., za zapsání 3 kr., od každého kmotra 5 grošíků nebo 3 kr. 4 1/2 fen., za uvedení šestinedělky 12 kr., jako obětní peníz od každé osoby 4 1/2 fen., za oddání bohatých 1 fl. 45 kr., za oddání chudých 1 fl. 30 kr., za trojí ohlášky 30 kr., za zápis do knihy 6 kr, za poděkování nebo žádost 3 kr., za velký pohřeb včetně mše svaté 1 fl. 45 kr., za malý pohřeb včetně mše 1 fl. 12 kr., za pohřeb bez mše o 30 kr. méně, za odvoz mrtvého od domu 15 kr., za zpívané rekviem 1 fl., za ohlášení mše 3 kr., za tichou mši 30 kr., za zádušní mši 1 fl. 30 kr. Podle starého zvyku farář dostal od nevěsty kapesník nebo místo toho 20 - 30 kr. Novou povinnost převzaly vsi Oldřichov a Filipka (stejně jako jiné) u příležitosti ustavení pomocného duchovního (kooperátora).

16. března 1811 prohlásila obec Oldřichov, že je ochotna zaplatit ročně 8 fl. jako příspěvek na kaplana. Filipka se uvolila k příspěvku 1 fl. 30 kr. ročně. Příslušnou smlouvu potvrdila za Oldřichov šolc Anton Pietsch a za Filipku rychtář Augustin Aagsten. Doklad má stejné znění pro obě obce: "My, níže podepsaní ve jménu všech usedlých sedláků, zahradníků a domkářů obce Oldřichov, která patří pod panství Liberecké a církevní obvod Mníšek, přiznáváme veřejně, zejména tam, kde je toho zapotřebí: poté, co na naši nejponíženější žádost byl nám guberniálním výnosem ze 20. srpna 1809 k vydržování duchovního kooperátora v Mníšku z církevního fondu ročně povoleno 230 fl., taktéž od naší nejmilostivější vrchnosti ročně přidáno 40 fl., a uvedením tohoto pomocného duchovního naše bohoslužby, duchovní péče a křesťanské vyučování na škole k našemu uspokojení podporovány budou, tak zavazujeme se ve jménu všech usedlých obyvatel obce Oldřichov dobrovolně za nás a za naše potomky, že pokud bude v Mníšku duchovní kooperátor a tamtéž bude poskytovat potřebnou výpomoc v duchovní péči, my jemu k jeho platu každoročně přidáme 8 fl., slovem osm zlatých vídeňské měny, kterýžto obnos bude rozpočítán na všechny obyvatele, bude přednostou obce vybrán a duchovnímu panu kooperátorovi ke konci každého roku hotově vyplacen. Jako jistotou tohoto každoročního příspěvku zastavujeme svůj veškerý majetek vůbec a zvláště pozemky a domy, pro případné soudní jednání, kdyby roční příspěvek 8 fl. nebyl včas zaplacen. Na důkaz toho jsme tento závazný list, který i bez našeho pozdějšího vědomí může být zanesen do pozemkových knih, a tam, kde by bylo potřeba, může být zanesen, ve jménu a s vědomostí všech usedlých obyvatel Oldřichova vlastnoručně podepsali. Tak se stalo v Oldřichově, 16. března 1811. Tento zavazující list je v celém obsahu povolen od královského zemského gubernia. Praha, 20. října 1811 L. S. F. G. Kolowrat B. Schmied, c. k. guberniální rada Zaneseno do dlužní a zástavní knihy Libereckého panství Salomon, knihvedoucí V novější době už se příspěvek na kooperátora neplatí. Patronát nad církví, který příslušel tomu kterému majiteli Libereckého panství, převzal koncem roku 1929 stát. Církevní otcové Každá církevní obec měla dříve svého církevního otce. Jeho služba byla neplacená, jako čestný úřad. Církevní otcové měli za povinnost, svědomitě schraňovat a účtovat peníze vybrané na církevní dani, jakož i ostatní příjmy z míst ve svém obvodu, a i jinak poctivě předsedat církvi. Každý církevní otec musel složit přísahu. Jako církevní otcové pro Oldřichov jsou uvedeni: 1652 a ještě 1667 Hans Sterz, 1700 Georg Passig a 1739 Hans Georg Hübner. Přibližně od třetí čtvrtiny 18. století není uveden žádný zdejší církevní otec. Vybírání a zúčtování příjmů církve náleželo v následující době vrchnímu církevnímu otci. Církevní služby, které vykonávali církevní otcové, převzal později placený kostelník (srvn. Dějiny Mníšku od stejného autora). Místní plány na stavbu kostela. Vícekráte se v Oldřichově vynořila myšlenka, že by se v obci mohl postavit vlastní kostel. Dokonce i obecní zastupitelstvo se na přelomu 19. století zabývalo touto otázkou. 2. prosince 1898 obec zvolila komisi pro stavbu kostela, která byla schválena místodržitelstvím v Praze 8. ledna 1899 pod č. 18.962 a potvrzena okresním hejtmanstvím ve Frýdlantě 16. dubna 1899 pod č. 1325. V následující době byly složeny finanční dary od některých mecenášů. Až do roku 1902 dosáhl fond pro výstavbu kostela výše 1111 K 26 h. V dalších letech pak vůle k výstavbě vlastního kostela doznala určitého ochromení a brzy na to následující světová válka zavdala příčinu k zastavení činnosti komise pro výstavbu kostela. Kaple a sochy Náboženské cítění některých obyvatel dala vzniknout dvěma kaplím a několika sochám. Není známo, kdy byly kaple postaveny, ale obě jsou vysvěcené. Kaple stojící na pozemku čp. 16 s Bolestnou Matkou Boží byla 1861 zbourána kvůli stavbě silnice. Za podpory dobrodinců (Kajetan Franze čp. 9 a jiní) byla na jiném místě, stejného pozemku znovu postavena a vysvěcena. Údržba kaple přísluší majitelům statku čp. 16 a čp. 104. Sedlák Josef Pfeifer z čp. 16 se svého času spolu s tehdejším majitelem hospodářství čp. 104 zavázal za sebe i za své nástupce k údržbě. Druhá kaple, vybavená obrazem Svaté rodiny, stojí na pozemku statku čp. 19, také u silnice. Sedlák Ambros Arnold čp. 19 se postaral o udržování. K tomu se zavázal i do budoucna, ne však za své nástupce. Obě kaple jsou bez nápisů a neexistuje fond na jejich údržbu. Na pozemku statku čp. 54 stojí kříž na kamenném podstavci. Zřídil jej 1807 sedlák Anton Morche čp. 38 a Josef Passig čp. 39. Kříž je též vysvěcený. Původně na něm nebyl nápis, až při obnově 1922 byl vyryt text: "Ó člověče, nejdi kolem bez pozdravu, pomni, že Bůh je tvůj otec" (O Mensch, geh nicht ohne Gruss vorbei, bedenk, dass Gott dein Vater sei). Údržba kříže náleží k povinnostem majitelů obou jmenovaných usedlostí. Existuje také udržovací fond 10 fl. bankocetlích, který byl složen 30. prosince 1808 na frýdlantském úřadě. V době založení fondu činil kapitál 13 fl. 17 1/2 kr. Kříž na kamenném podstavci na pozemku bývalé šolcovny čp. 6 nechal postavit 1867 tehdejší majitel krčmy Anton Pietsch. Kříž je železný. Zřizovatel přislíbil údržbu kříže jménem svým i svých následovníků ve vlastnictví. Udržovací fond není. Na pozemku čp. 76 těsně vedle domu stojí litinový kříž na pískovcovém podstavci. Zřídil jej 1861 domkář Josef Schöler z čp. 76. Kříž je vysvěcený, na podstavci je nápis: „Ó, pojďte a poklekněte v pobožnosti, a modlete se ke svému Vykupiteli, který pro viny vašich bratří skončil svou pouť na kříži. Otče, do tvých rukou poroučím svoji duši." Údržba kříže je povinností toho kterého majitele čp. 76, také existuje podpůrný fond 20 fl. Na pozemku statku čp. 84 byl postaven litinový kříž na žulovém podstavci, obehnaný plotem. 1907 jej Karl Effenberger z čp. 97 přemístil na pozemek čp. 190 a zároveň opravil. Na základě listiny z 6. srpna 1876 zřizovatel Franz Effenberger z čp. 84 určil, aby jeho dědici "rovným dílem na údržbu kříže na čp. 84 složili obnos 25 fl.", což se ale nestalo. Ve Filipce stojí na pozemku šolcovny čp. 4 železný kříž na kamenném podstavci. 1820 jej nechal postavit šolc Augustin Augsten. Kříž je vysvěcený, nápis na něm není. Údržbu má na starosti majitel čp. 4, podpůrný fond není.

Na cestě zvané "Brettbauernweg", která vede z Oldřichova do Olbersdorfu, stával hluboko v lese omítnutý kámen s malým křížkem. Domkář a hajný Johann Morche z čp. 136 umístil na kámen 25. října 1891 nový pozlacený kříž. Mešní nadání Rada obyvatel zřídila při mníšeckém kostele mešní nadace. Byli to: 1. listopadu 1776 Johann Seibt čp. 1 (obnos 125 fl, potvrzeno 12. 11. 1780) 8. listopadu 1833 bělič příze Anton Lange čp. 34 (závětí z 9. dubna 1822 obnos 100 fl., potvrzeno 19. února 1834). 5. září 1344 Gottfried Seibt čp. 77 (90 fl., potvrzeno 17. prosince 1844) 12. září 1879 Franz Effenberger čp. 84 (50 fl., potvrzeno 2. 10. 1879)

13. prosince 1879 Josef Schöler čp. 76 (100 fl., potvrzeno 27. pros. 1879) 27. června 1888 učitel Wenzel Möldner (50 fl., potvrzeno 30. září 1888) 1. července 1892 farář Josef Passig v Moldavě, rodilý Oldřichovák 100 fl., potvrzeno 23. května 1893 27. února 1893 Barbara Lange čp. 154 (50 fl., potvrz. 17. srpna 1893) 19. listopadu 1915 Karolina Särz čp. 228 (2000 K, potvrz. 31. pros. 1915) 28. srpna 1923 Theresia Geisler čp. 113 (400 K, potvrzeno 30. září 1923)

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola H: Školské poměry v obci

Školské poměry v obci Své vlastní místo na vzdělávání mládeže dostal Oldřichov teprve v polovině 19. století. Do té doby chodily děti do školy v Mníšku. O škole v Mníšku Jak lze zjistit z písemných dokladů, v Mníšku se vyučovalo již v době reformace, zda-li ve vlastní budově, nebo v soukromí, to se neví. Ale zcela jistě tam byla budova školy již v polovině 17. století. Patrně byla zničena za Třicetileté války. Zpráva Wittigského faráře Paula Ambrose Waltera z r. 1700 říká, že mníšecká škola je již mnoho let zničená, a proto stará fara slouží jako byt učitele i jako škola.

Podle nepotvrzené zprávy byla původní budova školy po r. 1700 znovu postavena. Ovšem v 1767 dostal Mníšek novou faru, a tak se jeví jako pravděpodobnější, že stará fara dále sloužila jako škola a údajná stavba nové školy možná byla jen opravou staré budovy (dřevěné), která byla jistě ve velmi špatném stavu. Teprve 1820 byla budova školy (čp. 43) přestavěna na zděnou, z kamene. V této podobě sloužila až do r. 1879.

Budova školy postavená 1878/79 byla otevřena 21. září 1879 a v r. 1912 rozšířena o velkou přístavbu. (Srvn. Dějiny Mníšku od téhož autora).

Řídící učitelé v Mníšku do 1866 O řídících učitelích školy v Mníšku chybějí zprávy až do poloviny 17. stol. Vlastně již v jakési kupní smlouvě Christopha Effenbergera z 2. října 1617 je zmíněn "církevní písař a učitel", jeho jméno však není uvedeno. První známý mníšecký učitel je Hans Preussler, uváděný prvně 1658. Určitě ještě byl tamním učitelem 1676, patrně taky v Mníšku zemřel. Jeho pokračovatelem v úřadě byl jeho syn Samuel Preussler, který r. 1702 "byl propuštěn z tamní církevní i školní služby". Na "poníženou žádost" získal uprázdněné místo Gottfried Jahn z Rochlic, který 1707 odešel jako učitel do Wittigu a 6. prosince 1712 zemřel ve svém rodišti.

Patrně bezprostředně po jeho odchodu převzal službu na mníšecké škole Joh. Christoph Arnold, patrně tentýž učitel stejného jména, který 1702 - 1704 byl v Alt-Habendorfu a pak několik let v Rochlicích. V Mníšku taky zemřel. V r. 1718 byl již jeho syn Joh. Christoph Arnold (nar. 1687 učitelem v Mníšku. Jako takový se oženil 10. června 1718 s Annou Helenou, dcerou tamního mlynáře Michela Augstena. V následujícím roce převzal místo učitele v Neundorfu, které zastával až do 1726. O mníšeckou školu se v té době staral jeho bratr Johann Georg Arnold (nar. 1691), který se 15. května 1726 oženil s Marií Apolenou Augstenovou (rovněž dcerou mníšeckého mlynáře Michala Augstena). Zápis o tomto sňatku v mníšecké matrice jej výslovně uvádí jako syna bývalého řídícího Joh. Christopha Arnolda. Jako "bývalý řídící učitel" získal Johann Georg Arnold dne 19. dubna 1727 mníšeckou krčmu. Svůj život zakončil jako šolc 1. prosince 1736 ve věku 45 1/2 roku. Pohřben byl 3. prosince. Jeho vdova Apollonia se znovu provdala 16. září 1737 za Gottfrieda Appelta (syna rochlického šolce Gottfrieda Appelta). Krátce před tím, než převzal krčmu, předal Hans Georg Arnold školu svému staršímu bratrovi Job. Christ. Ferdinandu Arnoldovi, který zemřel koncem srpna 1735 ve věku 48 let a byl pohřben 3. září. (Třetí bratr, Gottfried Ignaz Arnold, kterého matrika uvádí výslovně jako syna v Pánu zesnulého Joh. Christophe Arnolda, bývalého řídícího učitele v Mníšku, slavil 12. listopadu 1725 svatbu s Marií Magdalenou Preibischovou, dcerou oldřichovského šolce Christopha Preibische. 15. října 1736 převzal oldřichovskou krčmu, kterou předal 1771 svému synu Joh. Ambrosovi. Zemřel 21. července 1798 v Oldřichově, ve věku 74 let.) Další řídící učitel Michael Pietsch z Krásné Studánky přišel jako církevní učitel do Rochlic, kde zemřel 24. března 1790. V letech 1741 - 1772 na škole působil Johann Christoph Streit (nar. 2. září 1710 v Dittersbächel, † 17. října 1772, pohřben 20. října).

Za jeho nástupce Joh. Antona Pfohla (nar. 1744 ve Wetzwalde, ženatý 13. července 1773 s Barbarou Pietschovou dcerou Georga Pietsche z Wetzwalde) byla v Oldřichově zřízena zimní škola. Dekretem ze 7. května 1790 obdržel Pfohl místo učitele v Rochlicích, kterého se koncem roku 1799 vzdal kvůli stáří a nemoci. Zemřel jako poddaný ve svém domku čp. 100 v Mníšku 19. února 1822. Jeho nástupce Gottfried Neumann (nar. 1753) již za několik měsíců vyměnil místo za učitelování ve Wiese, zemřel 1. června 1804 v Heinersdorfu. Do Mníšku přišel učitel Josef Teich (nar. 3. března 1758 ve Frýdlantu) byl kvůli ochrnutí zproštěn svého místa 1809 a 20. listopadu 1827 zemřel ve Frýdlantu.

1809 - 1829 zastával místo řídícího učitele Thaddäus Pfohl (nar. 19. května 1774 v Mníšku, † 18. října 1829). Na jeho místo nastoupil Ferdinand Barth (nar. 13. září 1773 v Bílém Kostele, † 4. ledna 1838). Další učitel Paul Preissler (nar. 14. září 1786 ve Frýdlantu) působil až do své smrti 10. července 1865.

Za jeho nástupce Matthiase Hoffmanna (nar. 25. února 1816 ve Weissenstein, † 25. května 1877) byla v Oldřichově zřízena vlastní škola. Školští pomocníci v Mníšku O vyučování na oldřichovské zimní škole se staral školský pomocník z Mníšku. Určitě zde učili všichni pomocníci činní od r. 1778.

Patrně prvním, kdo zde učil, byl Ignaz Wiese, rodák z Kryštofova údolí, který se 1787 stal učitelem v Olbersdorfu a tam taky 19. února 1831zemřel.

Jeho nástupce, preceptor Josef Amtsbüchler žádal na jaře 1787 o uprázdněné místo řídícího učitele v Bärnsdorfu. Na jeho žádost mu 28. června 1787 došlo z Liberce vyřízení: "Suplikant se nenacházel mezi třemi školskými pomocníky, kteří úspěšně složili zkoušku, a tak vrchnost nemohla na něj pamatovat. Má se tedy lépe cvičit, aby u příště nařízené zkoušky dobře obstál a tak mohl uspět". Po složení zkoušky dostal Amtsbüchler ve stejném roce na svojí žádost učitelské místo v Andělské hoře. Vyřízení jeho žádosti zní takto: "Poté, co moje Liberecká školská rada suplikanta uznala za schopna vyučování mládeže. Tedy témuž žádané prázdné místo učitele V Andělské hoře milostivě nechávám, aby se této službě věnoval s největší pílí. Praha 20. srpna 1787. Clam - Gallas".

1790 je školským pomocníkem Nepomuk Streit (syn bývalého mníšeckého učitele Joh. Chr. Streits), 1791 Friedrich Walter (rodák z Raspenavy), 1792 Christoph Effenberger a 1794 Friedrich Herold. 1794 je zmiňován pomocník Friedrich Hoffmann (nar. 4. září 1771 v Ebersdorfu), který od 30. dubna 1788 měl atest liberecké normální školy. 1793 se stal učitelem v Ruprechticích, kde 14. září 1839 zemřel. Ženatý byl od 17. července 1794 s Annou Arnoldovu, dcerou zdejšího šolce Ambrose Arnolda.

1803-1807 zde byl pomocníkem Paul Preisler (nar. 1786 ve Frýdlantě), později byl pomocníkem v Bílém kostele a pak se vrátil do Mníšku jako řídící učitel. S ním sloužil jako pomocník 1804 Gottfried Hessel (předtím pomocník ve Vratislavicích) a 1807 Josef Habenicht (nar. 24. června 1790, syn učitele z Neunorfu). V letech 1812 - 1815 byl školským pomocníkem Josef Richter (nar. 9. srpna 1796 v Zahne). 1. června 1812 se oženil s Veronikou Endlerovou, dcerou zdejšího zahradníka Felixe Endlera čp. 85. V létě 1815 žádal o uprázdněné místo učitele v Oldřichově na Hranici. V odpovědi na svoji žádost z 1. října 1815 je nabádán k trpělivosti. 1818 byl učitelem v Nieder-Berzdorfu u Hrádku n. N. Zemřel 25. února 1840 jako řídící učitel v Lusdorfu.

Jeho nástupcem byl 1816 uváděný pomocník Ferdinand Hefter (nar. 1793 v Ober-Wittig), který se 29. dubna 1817 oženil s Helenou Pfohlovou, dcerou mníšeckého učitele. 1824 žádal o učitelské místo v Grafensteinu, v odpovědi z 28. srpna 1824 byl nabádán k trpělivosti. O dva roky později 29. prosince 1826 přišel jako učitel do Bílého potoka, kde 21. února 1861 zemřel. 1823 uvedený pomocník Franz Tseaiedel (nar. 4. prosince 1786 jako syn učitele v Pustinách) zemřel 28. února 1849 jako zahradník ve Fojtce, patrně vyučoval jen občas, jako zástupce. Učitelský syn Johana Pfohl (nar. 17. ledna 1804 v Janově), který v Mníšku stál po boku svého otce Thaddäuse Pfohla jako pomocník, se 1830 stal učitelem v Johnsdorfu a zemřel 10. února 1869 jako řídící učitel ve svém rodišti. Jako školský praktikant je 1829 uváděn učitelský syn Joh. Wenzel Barth (nar. 25*listopadu 1815 v Pnakráci, syn učitele Ferdinanda Bartha). Po něm je Franz Görlach (nar. 18. března 1816 v Mníšku jako syn Josefa Görlacha čp. 42). 1834 byl pomocníkem Anton Ginzel (nar. 28. ledna 1816 v Seifersdorfu), který zemřel 8. prosince 1907 jako ředitel obecné školy v. v. ve Frýdlantě. 1837 a 1838 sloužil jako pomocník pozdější mníšecký učitel Mathes Hofmann (nar. 1816, †1877). 1839 působil jako pomocník Philipp Pfohl syn Thadäuse Pdohla. Další pomocník Jon. Michael Leutelt (nar. 13. února 1820 v Pankráci, † 2. června 1889 jako řídící učitel v Josefově dole) je otec známého jizerskohorského básníka Gustava Leuteita. R. 1843 byl školským pomocníkem Laurenz Mann (nar. 12. února 1814 v Ringelshainu), pak učitel v Dolním Oldřichově a Krásném potoce, † 31. března 1893 v Novém Městě p. Sm. Od 1. srpna 1843 do 4. ledna 1845 zastával místo pomocníka Emanuel Preissler (nar. 16. prosince 1825 v Janově, †21. prosince 1899 jako penzionovaný raspenavský řídící učitel v Hrádku n. N.) Jeho bratr Theodor Preissler (nar. 25. července 1827 v Janově, †1. listopadu 1904 v Chrastavě) byl od 9. srpna 1845 - 1846 druhý a od 1. listopadu 1849 do 31. ledna 1864 prvním pomocníkem a nato do 10. července 1869 podučitelem v Mníšku. Jako druhý pomocník figuruje 1845 Josef Wohlmann ze staré učitelské rodiny Wohlmannů, který byl ve školské službě od 1839, a 1846 Josef Lehmann (nar. 17 srpna 1828 v Bulovce, 2 15. února 1882 jako řídící učitel v Hejnicích). Prvním pomocníkem byl 1845 - 1848 Josef Neumann (nar. 11. října 1813 v Andělské hoře). I poté ještě působil jako podučitel v Mníšku. Jako takový zažádal koncem 1853 o uprázněné místo učitele v Johnsoorfu, které také obdržel dekretem z 22. ledna 1854. Později přišel do Wünschendorfu, zemřel 15. dubna 1876 jako řídící učitel v Oberberzdorfu u Liberce. V mezidobí, 1849, působil na mníšecké škole pomocník Josef Worm (nar. 26. března 1819 v Chrastavě), který jako pomocník přešel 1850 do Krásného lesa a 1882 šel na odpočinek jako řídící učitel v Kryštofově údolí.

Od 18. září 1863 do 24. listopadu 1864 byl mníšecké škole přidělen podučitel Josef Engel (nar. 17. července 1844), který se poté stal prvním učitelem v Oldřichově. Zřízení a vybavení vlastní školy Snaha dopomoci obci Oldřichov k vlastní škole vyšla od mníšeckého faráře Thaddäuse Seiberera, který tu působil v letech 1774 - 1779 a byl velký přítel a podporovatel školství. 1777 se s velkým úsilím zasazoval o zřízení školy v naší obci. Do farní knihy v Mníšku zapsal vlastnoručně: "Přestože jsem vždy a vážně žádal, aby školní mládež pilně školu navštěvovala, aby se naučila zákony křesťanského života, nemohl jsem toho dosáhnout pro velkou vzdálenost a obtížnou cestu, obzvláště v zimě. Abych ale naplnil svou povinnost a od rodičů mi nemohla býti činěna výčitka, zastával jsem zřízení školy v Oldřichově. Řídit by ji měl Ignaz Geisler a já jsem ho vybavil všemi knihami normální školy."

Do této školy měly chodit děti z Oldřichova a Filipky. Seiber taky žádal, aby se tu přednášelo vše jako na normální škole (Normalschule) a aby sem děti pilně docházely.

Snahy pana faráře Seiberera nebyly zcela bezúspěšné. Nepodařilo se mu sice prosadit školu v naší obci, ale přece jen se mu zdařilo zřídit zimní školu, která fungovala v různých domech. Nechalo se doložit, že se vyučovalo v domech čp. 149, 68, 131 a 67. Dne 24. března 1848 dostala na žádost obcí Oldřichov a Filipka zdejší zimní škola od vrchnosti 2 sáhy dříví na otop.

Každým rokem byly potíže, najít vhodné umístění pro zimní školu a taky budova mníšecké školy už dávno nestačila pro všechny školáky. Naše obec se proto konečně rozhodla ke stavbě obecního domu pro potřebu výuky (1864).

2. května 1864 byl položen základní kámen, v říjnu byla stavba hotová. Náklady na stavbu byly vyčísleny na 4514 fl. V létě 1865 byla obecní budova zařízena jako škola. 1. října 1865 následovalo předání budovy svému účelu, které provedl frýdlantský hejtman Karl Ludwig, a téhož dne mníšecký učitel začal s vyučováním. 23. listopadu 1865 budovu vysvětil frýdlantský děkan Josef Lichtner.

Obec se nyní snažila, aby pro svou školu dosáhla úplné samostatnosti. Snahy nakonec byly korunovány úspěchem. Dekretem z 26. ledna 1866, Z 70.013, povolilo místodržitelství oddělení školy v Oldřichově od Mníšku a vytvoření vlastní Školské obce, sestávající z vesnice Oldřichov, osady Filipka a části Görsbach, tehdy patřící k obci Fojtka. Budova postavená 1864 sloužila v původní podobě školským účelům až do r. 1886. Měla jen dvě učebny. Rostoucí počet žáků si vynutil již 1881 zřízení třetí a brzy na to i čtvrté učebny. V budově školy nebyl na to žádný prostor, a k tak se pro obě třídy musely hledat prostory v nájmu. Jedna třída byla umístěna v domě Franze Elstnera čp. 118 a druhá v domě vdovy po Karlu Neuhäuserovi čp. 38.

Tyto poměry ale byly neudržitelné, a tak se obec r. 1885 odhodlala k přístavbě nového křídla ke stávající budově školy. 20. prosince 1835 byla stavba za 6250 fl. zadána autoru stavebního plánu, staviteli Wilhelmu Särtzovi z Mníšku, který stavbu dokončil koncem léta 1886. Stavba se prodražila o 329 fl.

Počátkem října 1886 bylo zahájeno vyučování ve všech čtyřech třídách. Přesto budova školy ještě neodpovídala všem zákonným požadavkům. V červenci a srpnu 1902 musel být postaven nový záchod, což si vyžádalo náklady 5285 k 22h. Tato částka obsahuje i menší opravy v učebnách a v bytě řídícího učitele. Všechny nedostatky, které má stará škola, se patně nepodaří ani v budoucnu odstranit, a obec bude muset tak jako tak jednou uvažovat o stavbě nové školy. Pro rozšíření školní zahrady byl zakoupen v březnu 1903 pozemek mezi školou a železniční tratí od Antona Effenbergera čp. 25, když už dříve byl získán pruh pozemku z usedlosti Franze Elstnera čp. 228. Pozemek zakoupený 1902, mezi školou a tratí a mezi silnicí a loukou Franze Selbta, měřil asi 194 čtverečních sáhů (a 1 fl. 80 kr.) Budova školy měla do r. 1922 zvoničku. První zvon byl pořízen 1865 a 29. října 1865 jej vysvětil mníšecký farář Stefan Ressel. 72 kmotrů darovalo celkem 158 fl. 90 kr. Kvůli prasklině musel být zvon 1904 sundán. Byl nahrazen novým, který dodala firma Richard Herold z Chomutova. Cena byla 150 K s přidáním starého zvonu. Nový zvon musel být za světové války odevzdán 12. prosince 1917 pro válečné účely. Měl průměr 47,5 cm a ladění b. V horní části byl bohatě zdoben, nápis neměl, jen poznámku "Ulil Richard Herold v Chomutově 1904".

Po odevzdání zvonu byla snesena zvonička v r. 1922. Úbytek žactva po světové válce měl za následek zrušení čtvrté třídy v r. 1925. Od 1. září 1925 byla škola zase trojtřídní. Snahou obce se podařilo 1927 otevřít třídu provizorní, byla otevřena 1. listopadu 1927. Od 1. září 1930 je škola opět čtyřtřídní. Zdejší škola patřila až do r. 1920 do školského obvodu Frýdlant. Začlenění obce do okresu Liberec přineslo 1. září 1920 přidělení školy k zemskému školskému okresu Liberec.

Řídící učitelé Po zřízení budovy školy čp. 182 dostal Oldřichov stálého učitele. Jako provizorní učitel zde 22. listopadu 1864 nastoupil Josef Engel. Učitelské oprávnění získal 1863 v Litoměřicích. V naší obci působil až do 1. dubna 1867. Odsud odešel do Raspenavy. Ve školské službě byl až do r. 1908, kdy šel na odpočinek jako řídící učitel v Janově. Zemřel tamtéž 11. dubna 1913. Prvním stálým učitelem v Oldřichově se stal Wenzel Möldner z Dolního Oldřichova (nar. 9. července 1820). Službu nastoupil 7. dubna 1867, 1869 se stal zatímním dekretem z 21. října 1871 definitivním řídícím učitelem. Koncem února 1886 šel na odpočinek. 23. července 1886 se přestěhoval do svého domu ve Wiese, kde 18. června 1887 zemřel.

Po jeho odchodu z Oldřichova zastával vedení školy do konce srpna 1886 zdejší učitel Anton Neumann. 1. října 1886 převzal školu nově jmenovaný řídící učitel Josef Mauermann. Narodil se 19. listopadu 1857 v Bílém Potoce, 1878 absolvoval učitelský ústav v Litoměřicích. Jeho první místo bylo jako podučitel v Raspenavě (od 20. září 1878). Od 1. září 1879 byl učitelem v Lusdorfu, od 26. září 1879 zastupující řídící učitel v Bärnsdorfu, od 1. března 1880 opět učitel v Lusdorfu, od 25. května 1883 tamtéž zastupující řídící učitel a od 24. září 1889 zatímní řídící učitel ve Wünschendortu. Odtud přišel 28. září 1886 do Oldřichova, kde působil až do 28. února 1919, kdy odešel na odpočinek. Jako důchodce odešel 1926 do Ruprechtic, kde získal vlastní byt. 15. května 1929 mu tam zemřela manželka Anna rozená Stelzigová, nar. 11. června 1858 v Dittersbachu jako dcera učitele Josefa Stelziga.

Místo zdejšího řídícího učitele získal září 1919 Josef Neumann (nar. 8. ledna 1876 v Heinersdorfu), který 1897 absolvoval učitelský ústav v Liberci a 19 let působil jako řídící učitel v Novém Městě p. Sm. Podučitelé Již při sestavování školského záměru 20. srpna 1866 se počítalo s tím, že na zdejší škole budou dva učitelé. Na základě protokolu ze dne 21. ledna 1865 byl z obecní pokladny vyměřen paušální obnos 130 fl. jako roční plat druhého učitele. V prvních letech měl řídící učitel k sobě jen pomocné učitele. Jako takoví dle kroniky působili: od 3. března do 30. září 1873 Josef Demuth (nar. 30. dubna 1854 v Ratschendorfu, poté nastoupil do učitelského vzdělávacího ústavu v Trutnově, byl 1875 - 1888 řídícím učitelem v Bausnitz, 1888 - 1890 řídícím učitelem v Marschendorfu IV, nato řídícím učitelem v Marschendorfu I. † 6. července 1909), od 1. října 1873 do 30. září 18974 Anton Köhler (nar. 13. května 1858 ve Frýdlantě, později úředníkem ve spořitelně ve svém rodišti), od 1. října 1874 do 15. září 1876 Heinrich Schütze (nar. 9. ledna 1860 ve Frýdlantě, odešel pak do učitelského vzdělávacího ústavu v Trutnově, který absolvoval 1880, byl 1883 - 1922 učitelem a řídícím učitelem v Poustce u Frýdlantu, penz. 1922), a od 3. ledna 1877 do 15. září 1879 Franz Altmann (nar. 20. května 1861 ve Frýdlantě, nastoupil pak do učitelského vzdělávacího ústavu v Litoměřicích, působil jako řídící učitel v Hegewaldu, † 11. října 1915). Poté byli činní jako učitelé na zdejší škole: od 1. října 1879 do února 1886 Emanuel Schrimpf (nar. 1860, nejdříve od 1. října 1879 do 15. září 1881 provizorní pomocný podučitel, pak do 1882 definitivní podučitel a 1882 až do 28. února 1886 definitivní učitel, jako takový působil v Krásné studánce u Děčína), od 1. října 1881 do srpna 1882 Josef Schubert z Černous (nar. 11. března 1861, zde definitivní podučitel, penzionován 1923 jako ředitel Školy ve svém rodišti), od 1. září 1882 do 13. února 1883 Heinrich Elger, od 4. února 1883 do konce srpna 1883 Anton Schwind z Krásného lesa (nar. 6. června 1851, přišel na Jizerku, později ředitel školy v Schirnik, penzionován 1912 jako ředitel školy v Krips), od 1. října 1883 do 30. září 1884 Christian Neumann z Velké Borovnice (nar., 9. února 1862, nejdřív ve Wiese, penz. 1922 jako řídící v Lautsehe), od 1. října 1884 do půli září 1886 Anton Heumann z Rückersdorfu (nar. 5. února 1862 ředitel školy v Dittersbächel, tam penz. 1920, † 2. září 1927 v Heinersdorf), od 1. října 1885 do 31. prosince 1901 Robert Böhm z Herrnsdorfu (nar. 30. ledna 1865, 1885 - 1888 podučitel, pak do 31. prosince 1901 učitel, přisel 1901 jako ředitel školy do Herrnsdorfu, tam † 10. února 1926 jako učitel v. v.), od února do 14. července 1886 Josef Michler z Rudolfova u Lbc od 14. července do konce července 1886 J. Mokrisch, od 1. října 1886 do 27. února 1888 Josef Weiser z Albrechtic u Rýmařova na Moravě (nar. 1864 odsud do Liebenstadt a Chebu), od 1. října 1886 do 10. srpna 1889 Ernst Dwořak z Kuřivod (nar. 26. března 1830, pak Krásný les, †25. října 1898), od 1888 dokonce 1890 Franz Altmann z Frýdlantu (nar. 20. května 1861, později ředitel školy v Hegewaldu, pak učitel tamtéž † dobrovolně 11. října 1915), od 30. srpna 1889 do září 1890 a od 1. ledna 1891 do konce 1895 Dominik Kraus (nar. 7. dubna 1870, v mezidobí v učitelském vzděl. ústavu Ebersdorf, 1895 přišel do Bílého potoka, 1. ledna 1897 do Heinersdorf, 1900 do Jäckelstal, nato působil od 1. září 1901 do 1. března 1905 opět v Oldřichově, odešel 1905 jako učitel do Hotzenplotz ve Slezsku později v Broumově, pens. v Ruprechticích u Liberce), od 9. října 1890 do 1. září 1891 Franziska Palmeová (nar. 1871, penz 1903 jako odborná učitelka v Ober-Leutensdorf, nyní provdaná Metznerová), od 1. září 1891 do konce srpna 1892 Gustav Klaus z Oldřichova (nar. 22. března 1372 později v Arnsdorfu a Bílém Potoce, odešel jako učitel tělocviku do Děčína.), od 1. září 1892 do 29. prosince 1896 Adolf Gattermann z Kunratic u Jablonného (nar. 1. dubna 1871, později učitel v Ebersdorfu, penz. 1931). Od 1. března 1896 do konce srpna 1896 Rosa Krauseová z Nového Města p. Sm. (nar. 15. června 1875, odsud odešla do Raspenavy a 1897 do svého rodiště), od 1. září 1896 do 31. prosince 1896 Wilhelm Hoffmann (nar. 18. května 1864, později učitel v Olbersdorfu, † 30. listopadu 1906 Dittersbach), od 1. ledna 1897 do konce srpna 1899 Engelbert Wagner z Teplic (nar. 27. dubna 1858, později učitel v Kunraticích, penz. 1985 ), od 1. ledna 1897 do 1. června 1897 Adolf Seibt z Raspenavy (nar. 2. června 1877, později v Andělské hoře, pak Seifersdorf, od 1920 učitel v Kleingrün u Zwickau), od 1. března 1898 do 17. července 1899 Ferdinand Pietsh z Vesce u Liberce (nar. 7. září 1878, později v Hohenwaldu, pak Dönis od 1918 řídící učitel v Ober-Wittig), od 1. září 1897 do 17. července 1899 Heinrich Zimmermann z Fojtky (nar. 6. dubna 1871, později v Mníšku tam penz. jako řídící učitel 1931), od 1. října 1899 do 26. září 1900 Friedrich Hoffman z Frýdlantu (nar. 25. června 1879, později odborný učitel ve Vídni tam penz. 1929), od 1. září 1900 do 15. července 1902 Friedrich Brandtner z Dolních Emauz u Dvora Králové n. L. (nar. 19. května 1879, později Bulovka, poč. 1911 propuštěn), od 1. října 1900 do 31. srpna 1901 Adolf König z Liberce (nar. 3. září 1880, později Chrastava, nyní Liberec), od 1. ledna 1901 do 31. srpna 1901 Gustav Wagner z Altenbuch (nar. 16. června 1879, později Wiese, od 1901 Bílý Potok), od října 1901 do 29. února 1904 Friedrich Vogel z Zwickau (nar. 19. srpna 1882, později Dittersbach,† 2. listopadu 1922 v Oldřichově), od 1. září 1902 do srpna 1940 Ottomar Materna z České Třebové (nar. 9. března 1879, nyní v Mníšku), od srpna 1904 do 1. února 1907 Josef Hübner z Hegewaldu (nar. 24. března 1881, později učitel ve svém rodišti, † 10. září 1918 v Dolním Oldřichově), od 1. března 1905 do 29. srpna 1906 Anton Gross z Janova (nar. 10. listopadu 1876, později ve Frýdlantě a Broumově), od 1. září 1909 do července 1906 Ernst Menzel z Raspenavy (nar. 15. května 1885, později Raspenava), od 1. srpna 1906 do 29. února 1909 Gustav Porsche z Harcova u Liberce (nar. 29. prosince 1883, později Kunratice u Liberce, nyní Ruprechtice), od 1906 do 11. září 1907 Friedrich Bitterlich z Jablonného v Podještědí (nar. 23. ledna 1877, později Bílý Potok, padl 28. listopadu 1915 u Boberda), od 1. února 1907 do 1. února 1914 Bruno Riemer ze Seidenbergu (nar. 1. září 1887, nyní v Ebersdorfu), od l. září 1907 do srpna 1910 Franz Horn z Postrumu (nar. 6. dubna 1879, nyní Krásný les), od září 1908 do srpna 1910 Kamille Nowotny z Frýdlantu (nar. 1. května 1886, později Bulovka, Arnoltice, od 1926 řídící učitel v Engelsdorfu), od 1. března 1909 do 31. srpna 1909 Johann Krousky z Nisky (nar. 29. září 1889, později Mníšek, nyní Raspenava), od 1. září 1909 do 1. září 1912 z Ludvíkova Přebytku (nar. 26. července 1884, později Libverda), od 16. září 1910 do července 1914 Leonhard Thiem z Frýdlantu (nar. 25. června 1879, musel na počátku mobilizace 1914 narukovat, při dobytí pevnosti Przemysl se dostal do ruského zajetí, † 1. července 1915 ve špitále v Samarkantu). od 16. září 1910 do 1911 Marie Werverová z Waissaku, (nar. 10. června 1887, dříve Heinersdorf, Rückersdorf, provdaná 16. srpna 1913 ze Leonharda Thiema a od 1919 za Franze Kratzera (učitele), od 16. září 1912 do 28. srpna 1923 Josef Raaz z Nového Města p. Sm. (nar. 14. prosince 1890, dříve učitel ve Frýdlantě, od března do května 1919 provizorní učitel na zdejší škole, přišel 1923 jako odborný učitel do Vratislavic u Lbc, od 1932 okresní školní inspektor v Dubé, od 16. září 1911 do 1913 Lydia Kaesová (nar. 23. září 1884, přišla do Heinersdorfu, provdaná od 8. listopadu 1919 za Bruno Schäfera), od 1. února do 11. srpna 1914 Alfred Schmidt ze Žitavy (nar. 28. září 1888, nyní Jiřetín pod Bukovou), od 1. září 1915 do 15. července 1916 a od 7. září 1916 do 20. června 1917 Anna Röslerová z Heinersdorfu, (nar. 27. srpna 1896, nu ve svém rodišti), od 1. května 1916 do 15. července 1919 Oskar Hofmann z Wiese (nar. 2. března 1892, od 1926 řídící učitel v Olbersdorfu), od září 1914 -1918 Hermann Reckziegel a Janova (nar. 6. března 1888, † 18. září 1918), od 1. března do května 1919 Alfred Raaz z Liberce (nar. 23. března 1894, později v Mníšku, nyní Nieder-Berzdorf u Frýdlantu), od 1. května 1919 doposud opět Franz Kratzer z Ludvíkova-Přebytku (nar. 1884, od května do konce srpna 1919 provizorní ředitel školy, ženatý od 28. dubna 1919 s Marií Thiemovou roz. Wernerovou), od 15. září do 15. listopadu 1919 Wilhelm Pfeifer z Alt Habendorfu (nar. 5. ledna 1900, pak Raspenavy, nyní Frýdlant), od 1. května 1917 do 30. června 1930 opět Franz Horn z Postrumu (nar. 1879, přišel 1910 jako řídící učitel do Hrádku n. N.), od 1. září 1913 do 28. srpna 1925 Gabriele Eiterová z Zellendorfu v Dolních Rakousích, (nar. 28. září 1394, nyní v Dolním Hanychově u Liberce), od 10. listopadu 1927 do 31. srpna 1928 Marie Kleinwächterová z Nymburka (nar. 27. června 1903 později Machnín, Nové Pavlovice), od 1. září 1928 do 31. srpna Elsa Ullrichová z Liberce (nar. 12. srpna 1902, později ve Starém Harcově), od 1. září 1930 do 28. srpna 1931 Brunhilde Spaleková z Tachova (nar. 17. července 1908, později Fojtka a Hodkovice), od 1. října 1930 do 31. prosince 1930 a od 1. září 1931 doposud Anna Franzeová z Mníšku (nar. 7. února 1909, v mezidobí Neundorf) od 1. září 1931 do 1. července 1932 Josef Pohl z Nových Pavlovic (nar. 20. března 1837, později Krásná Studánka, Fojtka), 1. července 1932 byl zaměstnán Ferdinand Leukert (nar. 25. října 1901). Učitelky ručních prací Industriální vyučování na zdejší škole bylo zavedeno 1879. Jako učitelky zde působily: od 3. srpna 1879 de konce června 1891 Helena Schrimpfová (nar. 26. března 1858 v Královcích, později v Krásném lese, penz. 1923 v Kingelhain), od 1. září 1891 do 51 srpna 1893 Anna Buchbergerová (nar. 1860 ve Velké Úpě, později Ludvíkov a Nové Město p. Sm.), od 1. září 1893 do konce ledna 1901 Marie Čečatková (nar. 2. února 1869 v Schlossendorfu, později Bulovka - Arnoltice, od 1911 v Raspenavě, penz. 1922, † 11. října 1922 v Kriesdorfu), od 1. února 1901 do 29. srpna 1903 Berta Aschkeová (nar. 11. května v Hejnicích, později Nové Město p. Sm. † 6. dubna 1918 ve Frýdlantu), od 1. září 1903 do července 1910 Emma Balleová (nar. 17. listopadu 1879 ve Zwickau), od března 1910 do 31. srpna 1913 Olga Hübnerová (nar. 14. srpna 1881 v Raspenavě, zproštěna l. září 1913 od 16. září 1913 do 31. srpna 1913 Ottilie Raazová z Nového Města p. Sm. (nar. 31. ledna 1893, nyní provdaná za učitele Adolfa Herbiga), od l. září 1915 do 13. září 1916 Elisabeth Reumundová z Lautache (nar. 16. července 1894, později Bärnsdorf, nyní Hejnice), od září 1916 - 1920 paní Marie Thiemová, roz. Werneová (nar. 1887 ve Waissak, nyní provd. Kratzerová), od 1. září 1920 -1926 Anna Jäckelová (nar. 16. března 1878 v Rückersdorfu od 1924 definitivní, penz. 1926, † 28. května 1929), od 1. září 1925 do 26. dubna 1926 zast. Gabriele Eiterová (nar. 1894 v Zellendorfu), od 1. května 1926 do března 1927 Auguste Růžičkové, roz. Schmidtové (nar. 23. srpna 1878 v Liberci, penz. 1927), od 12. března do konce dubna 1927 Berta Zemánkova (nar. 20 února 1999 v Liberci, později učitelka v Dlouhém Mostě a Ober-Berzdorfu, nyní Alt-Habendorf), od 1. května do konce června 1927 Luisa Pauliková (nar. 29. června 1905 v Liberci, od 2. července provdaná za učitele Bruno Strackeho v Rádle), od 1. září 1927 Marie Müllerová (nar. 21. prosince 1903 v Iserthalu). Učitelé náboženství O výuku katolického náboženství se vždy starali duchovní z Mníšku. Od r. 1888 to byli: farář Franz Wildner, kaplan A. Klinger (od 5. září 1888 do 27. pros. 1890), kaplan Franz Röder (od 1. září 1891 do 23. dubna 1898), farář Ernst Langenbäcker (od 24. dubna 1898 do 14. listopadu 1903), kaplan Ferdinand Schwind (od 21. srpna 1899 do konce března 1900 a od 1. září 1900 do 1. září 1907), farář Josef Duty, (1907), kaplan Franz Knobloch (od 16. září 1907 do 2. září 1908), kaplan Josef Zmitko (od 2. zář 1908 do konce ledna 1910), pak opět farář Josef Duty, pak kaplan Peter Haas (od 15. února 1911 - 1913), kaplan Karl Rohn (od l. září 1913 do srpna 1914), kaplan Stanislav Weber (od 16. září 1914 do února 1915). Kaplan Johann Röttig (1915 do konce září 1915), a kaplan Heinrich Heine (od 1. září 1918 do 1. října 1919) a od tehdy opět děkan Josef Dutý. Příjmy učitelů za dřívějších časů Příjmy dřívějších učitelů se skládaly z příjmů za písařské práce pro církev a pro obec, dále z tzv. "akcidencií" tj. část obnosu, který se platil faráři, z výnosů školních pozemků, z naturálií od majitelů pozemků a ze školného. Dokud patřil Oldřichov školou k Mníšku, museli zdejší obyvatelé přispívat na obživu tamního učitele. O příjmech mníšeckého učitele z obce Oldřichov nás informuje "školská instrukce" z 1. června 1738. Dle toho dostal od šolce, mlynáře a každého sedláka ročně dva chleby (a to jeden na sv. Havla, jeden na sv. Jiří), a od obou zahradníků na sv. Michala po jednom chlebu. Dále mu měl šolc a každý sedlák odvádět ročně jeden snop žita a jeden snop ovsa. Za "psaní, které byl dlužen dělat pro soud" dostal 2 fl. Příjmy, které mu příslušely za sepisovaní kupních smluv apod. zaznamenává konšelská kniha mezi soudními poplatky. Od „podaných žádostí" a "pozvání na církevní slavnost" mu obec platila 15 kr. Při křtu mu otec dítěte měl platit 3. kr a každý kmotr 1 kr. Od sepsání žádosti nebo poděkování dostal 1 kr., od pohřbu velkého s vylíčením životopisu a zvoněním 45 kr., od středního pohřbu 36 kr., od malého pohřbu 30 kr., od zpívaného rekviem 15 kr. a od zpívané mše 7 kr.3 fen. Za zvaní ke svatbě a obsluhu u svatby dostal od chudých 20 kr., od bohatých 30 kr., za dodání v mníšeckém kostele 15 kr., za totéž jinde 7 kr. 3 fen. Na Vánoce a Zelený čtvrtek mu měl každý sedlák dát nejmíň 1 kr.3 fen., každý zahradník, domkář alespoň 4 1/2 fen. Za školáka, který se učil číst, muselo mu být placeno týdně 1 kr. 3 fen, za dítě, které se učí psát 2 kr. Obyvatelé Filipky, kteří patřili ke stejnému církevnímu obvodu, museli platit stejné částky. V zámeckém archivu ve Frýdlantu je listina datovaná 30. května 1666, kde jsou sepsány všechny dávky, které obec Mníšek měla dáti učiteli. Od šolce Fabiana Görlacha dostal ročně dva chleby (jeden na Valpurgu, jeden na Michala), 1 snop žita a 1 snop ovsa, na Zelený čtvrtek a na Vánoce 1 groš. Ve vsi žilo 18 sedláků a mlynář, kteří dávali 19 chlebů na Valpurgu a 18 na Michala a po 18 snopech žita i ovsa, a dále na Zelený čtvrtek a Vánoce po 1 groši. 6 zahradníků platilo na Valpurgu po 3 groších a 23 domkářů na Michala po 1 gr. a na Zelený čtvrtek a na Vánoce též po 1 gr. Za velký pohřeb obdržel učitel 12 argentů, za malý pohřeb 4 argenty, "ti docela chudí nedávají proboha nic". Za zvaní kmotrů, poděkování a jiné podobné snahy dostával po 5 argentech,"chudí dávají měněm časem vůbec nic". Za troje ohlášky (což za dob kdy duchovní záležitosti byly vyřizovány z Frýdlantu, činili učitelé), musel pokaždé dostat 3 gr., za žádost nebo poděkování po 1 gr.

Od školáka, který chodil celý týden do školy, dostal 2 groše. Pozdější školní inventáře za Mníšek jsou datovány 4. dubna 1702, 1709 a 24. března 1734. Naturální dávky pro učitele byly zrušeny na základě patentu ze 4. března 1848 a v r. 1851.

Po zřízení vlastní školy v Oldřichově byla 20. srpna 1866 sepsána nová listina o příjmech oldřichovského učitele, na kterou byl použit běžný formulář. Následuje znění. Přiznání o příjmech školní služby v Oldřichově v Hájích ve farnosti Mníšek filiální škola Oldřichov v Hájích. Školská obec sestává z míst Oldřichov v Hájích a Filipka.

Patron školy: Jeho Excelence, pan hrabě Eduard Clam-Gallas

Počet školou povinných dětí celkem: 104 hoši 109 dívek, celkem 213

Počet školou povinných dětí v Oldřichově 90 hochů, 88 dívek ve Filipce 14 hochů 21 dívek Školní budova je vlastní, z kamene postavené přízemí s patrem a břidlicovou střechou. Místnosti: 2 učebny v patře 1 byt pro učitele v přízemí, 1 kuchyň, 1 sklep, 2 podkrovní komory Budova se nachází v dobrém stavu. Vyučuje se celoročně, v létě i v zimě denně 6 hodin.

O výuku se stará jeden učitel a jeden podučitel, vyučuje se v německém jazyce. Výuku náboženství obstarává duchovní z Mníšku.

Příjmy školní služby: Na základě protokolu z 21. ledna 1865 obdrží učitel z obecní pokladny:

(opis z obecní konšelské knihy)

Školné dostával učitel v dřívějších dobách o sobotách. Od počátku 19. stol. vybírala školné obec. Od r. 1870 byly zákonem stanoveny učitelské platy, které vyplácel příslušný finanční úřad, do 1920 z Frýdlantu pak z Liberce. Od 1930 jsou platy učitelům vypláceny zemským finančním úřadem (Landrechnungsamt) prostřednictvím Poštovní spořitelny. Počty žáků Dokud ještě Oldřichov patřil školou k Mníšku, bývala návštěva školy špatná, zvláště v zimě. Dokonce ani dekret z 20. října 1781, který zavedl povinnou školní docházku, ji nedokázal vynutit. Tato situace se zlepšila teprve po zřízení vlastní školy. O počtu školou povinných dětí jsou přesnější zápisy právě od existence vlastní školy. V r. 1866 měl Oldřichov 178 a Filipka 35 školou povinných dětí. 1900 bylo 229 dětí o čtyřech třídách, 1910 243 v 5 třídách, 1912 212 ve 4 třídách, 1925 133 ve 3 třídách, 1930 145 ve 4 třídách a 1932 172 dětí ve 4 třídách. Úklid školy úklid školních prostor byl až do 1897 povinností rodiny toho kterého řídícího učitele. Od té doby má škola vlastního školníka, který také má byt ve škole. Od 1. září 1897 do 21. září 1931 vykonával tuto službu listonoš Ferdinand Brückner. Nynější školník je Rudolf Lange. Školský dozor Naše škola ještě po tři roky zažila školský dozor zavedený r. 1806. Poslední diecézní vrchní školní dozorčí Johann Drbohlav (1862 - 1868) sice naši školu nenavštívil, zato však nám ještě několik návštěv vykonal poslední krajský školský dozorčí Josef Lichtener (1859 - 1868). M. j. vykonal 23. listopadu 1865 posvěcení tehdy právě dostavěné budovy školy.

Působnost duchovních i světských školských úřadů přešla po vyjití nových zákonů o škole na zemské, okresní a místní školské rady. 29. června 1869 skončilo právo vrchního dozoru nad veřejným obecným školstvím pro vysoký zemský úřad a biskupské konzistorium. 30. června 1869 již počala působit nová školská rada. Jako zemští školní inspektoři pro obecné školy v našem kraji působili dosud: 1869 - 1872 Karl Werner, 1872 - 1 893 Franz Hübner († 12. dubna 1893), 1893 - 1895 Dr. Josef Muhr. († 19. června 1915), 1895 - 1899 P. Edmund Kamprath († 20. února 1899), 1899 - 1914 Dr. Karl Stejskal (penz. 1914), 1914 - 1925 Karl Jüthner (penz. 1925), 1925 - 1931 Wilhelm Spachovsky, od 1931 Dr. Richard Schreubek. Jako okresní školní inspektoři působili: 1870 - 1877 Friedrich Neumann. 1877 - 1904 Heinrich Weiss, 1904 - 1918 Ewald Krause a 1918 - 1920 Josef Mühlberger, všichni z Frýdlantu. Od r. 1920, tedy od doby, kdy Oldřichov patří do libereckého okresu, koná roční inspekce prof. Wenzel Richter z Liberce. Místní zájmy školy hájil v letech 1870 - 1920 místní školní inspektor. Předsedou školské rady byl až do r. 1920 ten který představený obce. 1920 - 1929 byl předsedou Josef Neumann, řídící učitel. Od r. 1929 Ferdinand Prokop čp. 8.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola I: Slavní rodáci

Slavní rodáci Rada místních obyvatel se přiklonila ke studiu a dosáhla významného postavení. Pokud je známo, duchovnímu stavu se věnovali tři místní lidé:

Johann Karl Seibt se narodil 24. května 1799 ve Filipce čp. 13 jako syn domkáře a tkalce Gottloba Seibta a jeho ženy Anny rozené Stelzigové z Hejnic čp. 104. Po skončení teologického studia byl 1825 vysvěcen na kněze. Primici měl v mníšeckém kostele. Nejdříve působil jako personální kaplan ve Wiese, odkud přešel 1827 jako skutečný kaplan do Frýdlantu. Zde zůstal až do r. 1842. Již za působnosti ve Frýdlantu se ve svém volném čase rád zabýval botanikou. Mníšecká církevní kronika píše, že v té době daroval na osázení hřbitova v Mníšku 40 kusů italských topolů. Jeho otec se mezitím usadil v Mníšku jako sedlák a obchodník v čp. 38, kde zemřel 3. června 1837. Po odchodu faráře Franze Hofmanna ve Wetzwalde přišel Karl Seibt jako administrátor do Wetzwalde 23. května 1842, kde zůstal do 4. prosince 1842. Nyní se mělo vyplnit jeho přání, být samostatným duchovním na nějaké faře na Frýdlantsku. Lokalita z Bílého Kostela Josef Gahler přešel 16. prosince 1842 jako ředitel školy do Liberce. Uvolněné místo duchovního bylo na návrh církevního patrona Eduarda hraběte Clam-Gallase propůjčeno dlouholetému kaplanovi Karlu Seibtovi a 8. června 1843 nastoupil na svůj nový úřad. Vedle jeho záslužné činnosti na poli duchovním je třeba vyzvednout i zde jeho činnost botanickou. Úspěšně propagoval okrasné i užitkové zahradnictví: na jeho pečlivě pěstěné farské zahradě byly nejvybranější rostliny. 18. srpna 1850 opustil Seibt Bílý Kostel a přestěhoval se jako lokalista do Pankráce. Zde zůstal téměř čtyři roky a opět své volné chvíle věnoval botanice. Konec roku 1854 mu přinesl rozloučení s Pankrácem. Odešel jako farář na Bulovku, kde nastoupil počátkem r. 1855. Téměř dvacet let zde působil zcela pro dobro svých bližních. Jeho činnost na poli okrasného a užitkového zahradnictví však skončila tím, že zcela oslepl. 4. května 1874 zemřel. Farní kronika v Bulovce uvádí, že byl "v každém ohledu vzdělaný muž. V širokém okolí byl znám pro svou znalost přírodních věd. Zejména v rostlinopise byl doma jako tak hned nikdo z blízka i z dáli". Josef Passig nar. 13. prosince 1843 v Oldřichově, čp. 47 jako syn Josefa Passiga, byl 15. srpna 1868 vysvěcen na kněze a slavil 26. srpna 1868 primici. Nejdříve byl kaplanem v Neundorfu u Chomutova, ve stejné hodnosti přišel 1874 do Gastorfu, 1876 obdržel expozituru Hauswein, 1883 se stal farářem v Zinnwaldu (Cínovec), 1887 v Moldau, 1892 v Selnitz u Bíliny a konečně farářem v Neundorfu u Mostu, kde r. 1919 odešel na odpočinek jako personální děkan, když o rok dříve (1918) dosáhl titul biskupského konzistoriálního rady. 30. května 1925 všeobecně oblíbený duchovní zesnul v Ober-Berkowitz. Franz Josef Tandler nar. 1. října 1877 v Oldřichově čp. 169 jako syn Antona Tandlera, 11. dubna 1903 byl vysvěcen na kněze. Službu církvi nastoupil jako kaplan ve Smržovce. Ve stejné hodnosti působil 1904 - 1905 v Novém Městě p. Sm. a pak v Algersdorfu. Nějaký čas působil jako administrátor v Konojedech a pak obdržel místo faráře v Německých Zlatníkách u Mostu, kde je dosud.

Řada místních rodáků se věnovala povolání učitele: Julius Gustav Pohl nar. 13. srpna 1854, r. 1872 nastoupil službu na škole a přišel 1877 jako odborný učitel do německé dívčí měšťanky ve Smíchově, které se věnoval až do svého odchodu na odpočinek r. 1921. Pohl si za místo svého odpočinku zvolil Liberce. Je to jedna "z nejmarkantnějších a nejznámějších osobností mezi německým učitelstvem v naší republice". Jeho prospěšná a obětavá činnost pro školství a učitelský stav mu vynesla řadu vyznamenání: 1890 dostal zlatý kříž za zásluhy a 1917 titul císařského rady. Zemský učitelský svaz, jehož byl v letech 1901 - 1910 místopředsedou, ocenil jeho zásluhy 1921 propůjčením čestného členství. Ferdinand Krause nar. 4. února 1864 ve Filipce čp. 33 jako syn revírníka Bernarda Krauseho. Ve službách školy byl od 1. září 1884 - 1924. První místo našel v Mníšku, kde zůstal do r. 1887. Dlouhá léta pak působil v Liberci na obecných školách v Kristiánově a Starém městě, v letech 1909 - 1924 byl řídícím učitelem v Kranichu na obecné škole, jejíž znamenité vybavení je především jeho zásluhou. Od r. 1899 se stará o obchodní záležitosti Německého zemského učitelského spolku, jehož byl prvním předsedou. Franz Wünsche, nar. 15. července 1864 v čp. 252 jako syn majitele pily a obchodníka se dřevem, 1883 nastoupil do školní služby, nejdříve jako podučitel ve Wetzwalde, 1886 ve stejné hodnosti přišel do Dlouhého Mostu, 1888 složil zkoušku na učitele měšťanské školy, od 1889 působil do 1894 jako podučitel v Hrádku n. N., nato se přestěhoval jako učitel měšťanky do Chomutova, pak se stal ředitelem měšťanské školy v Jirkově a nakonec do r. 1926 v Alt-Ehrenbergu u Rumburku. Zemřel 10. prosince 1931, pohřben je na hřbitově v Oldřichově. Florian Schöler, nar. 30. července 1860 v čp. 140, syn Josefa Schölera, působil od 1883 do listopadu 1885 jako ředitel školy v Lausche, pak v Černousích, pak opět v Lautsche, 1893 až únor 1907 jako řídící učitel v Arnolticích a nakonec v Olbersdorfu, tam také 23. března 1909 zemřel. Gustav Klaus, nar. 26. března 1872 v čp. 130, syn Franze Klause, působil na obecných školách v Oldřichově, Arnolticích a Bílém Potoce, pak přišel jako státní učitel tělocviku na střední školu v Děčíně, kde následovně dosáhl titulu profesora. Eduard Köhler, nar. 6. listopadu 1885 v čp. 238, syn Eduarda Köhlera, ve školské službě od 1. září 1904, naposledy v Kunraticích u Frýdlantu, padl 8. října 1915 jako nadporučík 74. pěšího pluku při vítězném tažení na Bělehrad. Ferdinand Köhler, nar. 2. října 1886 v čp. 107, syn Ferdinanda Köhlera, ve školství od 1905, nyní Ober-Wittig. Gustav Herbig, nar. 3. srpna 1888 v čp. 192, syn Josefa Herbiga, profesor na Obchodní škole v Budějovicích. Adolf Schicketanz, nar. 25. srpna 1889 v čp. 201, syn Ferdinanda Schicketanze, ve Školní službě od 1909, nyní odborný učitel v Hejnicích. Heinrich Köhler, nar. 12. prosince 1890 v čp. 238, syn Eduarda Köhlera, nyní odborný učitel na měšťanské škole v Jindřichovicích p. Sm.

Na oldřichovském hřbitově je pohřben učitel Franz Stoklas (nar. 5. dubna 1889 v Proseisch, působil jako učitel v Českém Dubu, Alt-Habendorfu a Horním Růžodol., † 7. února 1917). Ernst Patzelt, nar. 3. května 1903 ve Filipce čp. 17, syn Stefana Patzelta, maturoval 1922, kvůli nezaměstnanosti pracoval 1922 - 1927 u jednoho libereckého advokáta, od 1927 - 1928 náměstek v Mníšku, poté ve Vesci u Liberce. Stavitelství se věnovali:

Eduard Wünsche, nar. 30. září 1872 v Görsbachu čp. 76, syn majitele pily Antona Wünscheho, nyní stavitel v Langenau an der Albis ve Švýcarsku;

Wilhelm Neuhauser, nar. 28. března 1869 v čp. 151, syn Wilhelms Neuhäusera, † 11. srpna 1910 jako vedoucí stavby. Zvěrolékařskému studiu se věnoval Franz Passig, nar. 9. dubna 1850, v čp. 47, bratr faráře Josefa Passiga), městský veterinář v Budějovicích. Důstojníkem je Anton Leuker, nar. 20. února 1861 v čp. 171. dlouho hejtman a účetní 3. horského dělostřeleckého pluku ve Villachu. Mezi rodáky patří také Wilhelm Lange, který se sice narodil 8. února 1813 na Jizerce, ale své dětství od r. 1814 trávil ve Filipce a to včetně prázdnin během studií do r. 1835. Po skončení studia medicíny a získání doktorátu byl 1842 asistent a sekundář na pražské porodnici, pak soukromý docent po porodnictví na tamní univerzitě. 1847 se stal profesorem porodnictví na univerzitě v Innsbrucku, 1850 profesorem na porodnické klinice v Praze a 1851 profesorem medicíny a ředitelem porodnice při univerzitě v Heidelbergu, kde jako dvorní rada 25. února 1881 uzavřel svůj záslužný život, věnovaný pro dobro lidstva. Jako rodáka také lze označit ing. Rudolfa Mauermanna (nar. 28. června 1883 v Ludvíkově, syn zdejšího penzionovaného řídícího učitele Josefa Mauermanna), který větší část svého mládí prožil v Oldřichově. Po absolvování vysoké školy technické se stal úředníkem -stavebním technikem. Nejdříve byl státní stavební adjunkt a poté stavitelský rada v Žatci zemřel 17. listopadu 1926.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola J: Vzdělávání a spolkový život

Vzdělávání a spolkový život Rok 1848 započal novou dobu, která otevřela bránu ke všeobecnému vzdělávání a začala rozvíjet do té doby silně podvázaný spolkový život. Vzdělávání Všeobecné vzdělání na tom bylo v minulosti dosti špatně. Dokud neexistovala povinná školní docházka tak čtení a psaní byly dovednosti pro většinu obyvatel vesnice neznámé. Číst a psát se učily jen děti majetnějších a vážených občanů obce. Po zavedení povinné školní docházky viditelně se zmenšoval počet analfabetů. Potřebu četby podporují knihovny, časopisy a odborné tiskoviny.

Knihovna založená na základě zákona z 22. července 1919 je umístěna v budově školy a r. 1932 měla 900 svazků. Její další vybavení je povinností vlastního knihovnického výboru. Zákonem ze 7. února 1919 byl zřízen obecní výbor pro vzdělání, který se snaží pozvednout všeobecné vzdělání pomocí pořádání přednášek, a to v oboru věd i umění, dále hudební produkce atd. Události a případy na území obce a v blízkém okolí zaznamenává "pro poučení příštích generací“ obecní kronikář v Obecní pamětní knize vedené na základě zákona z 30. ledna 1920. Obecním kronikářem je řídící učitel Josef Neumann. Společenský život se dnes už neodehrává v domech soukromníků, ale v restauracích, kde také místní spolky mají své spolkové místnosti. Sály jsou v obci dva, jeden v čp. 54 v Oldřichově a druhý na čp. 4 ve Filipce, který byl r. 1930 rozšířen o přístavbu. Spolkový život Spolkový život počal v naší obci teprve v druhé polovině 19. stol. Některé mníšecké spolky však i dříve měly členy z Oldřichova, jako např. spolek veteránů. Prvním spolkem v Oldřichově byl Dobrovolný hasičský sbor, založený v březnu 1871. Toto humanitární společenství, mající za cíl ochranu obytných a hospodářských budov před požáry, již obci a jejím obyvatelům mnohokrát dobře posloužilo. Před založením spolku byli obyvatelé vsi v případě požáru odkázáni sami na sebe, případně na dobrovolnou pomoc sousedů a dalších lidí. Požáry vznikaly vždy, obzvláště pak za časů válek. Vrchnost se tudíž už záhy starala, aby se požárům pokud možno zamezilo. Častou příčinou požáru byla neopatrná manipulace se světlem nebo s ohněm, neopatrnost při sušení lnu a taky špatné komíny. Docházelo i k úmyslnému žhářství, je to doloženo. Občas taky dům shořel po úderu blesku. Kdo spatřil oheň jako první, měl hlasitým voláním vyrozumět sousedy na pomoc, a kde byl kostel, musel učitel zvonit na poplach.

Dle starých vrchnostenských nařízení musel mít každý majitel domu pro případ ohně připraveny žebříky, háky, tyče, sekery a kbelíky.

Zřízením Dobrovolného hasičského sboru začala zcela nová etapa v likvidaci požárů. Nově pořízené hasicí zařízení umožnila potlačit moc ohně lehčeji, než jak to bylo možné dříve. Popud k založení Dobrovolného hasičského sboru zde dali Ferdinand Köhler z čp. 134, Franz Neuhäuser čp. 6, Josef Peuker čp. 5, Karl Neuhäuser čp. 38 a Wilhelm Neuhäuser čp 149. Na základě oběžníku, který nabádal k přihlášení, se v krátké době přihlásilo 70 mužů. Rolníci zpočátku neměli zájem na tom, aby materiálně podpořili nový spolek. Tehdejší představený obce Josef Peuker o tom píše v kronice: "Nápadné je, že selský stav se velmi málo podvolil tomuto účelu, nechtěli vůbec nic přispívat, a taky dlouho nebylo možno jen povolit pořízené stroje a to aby je obec udržovala, opravovala. Přes všechny tyto překážky bylo na dobrovolných příspěvcích vybráno tolik peněz, že všechny potřebné stroje bylo možno opatřit."

25. července 1872 byli hasiči kompletně vyzbrojeni dle předpisů. Prvním velitelem byl Franz Neuhäuser z čp. 6, komisař pro pořádek ("Ordungskommissär") představený Josef Peuker čp. 5, velitel lezců (Steigerkommandant) Karl Neuhäuser čp. 38, velitel stříkačky Anton Peuker, zapisovatel Wilhelm Neuhäuser čp. 149 a "rekvizitář" Ferdinand Geisler čp. 14.

19. května 1887 se výbor rozhodl pro koupi nového podavače (?) pro dolní ves z obecních peněz, další měl být pořízen pro část Pily. Obecní podavač, vyrobený firmou Chr. Linser v Liberci dorazil již na podzim 1887, druhý pro část Pily, od stejné firmy, v létě 1888. Zbrojnici, která byla postavená 1888 na podzim, zakoupil v červenci 1904 Ferdinand Effenberger z čp. 54 a vedle byla postavena zbrojnice nová, která svému účelu slouží doposud. 22 a 23. srpna 1891 se v Oldřichově uskutečnila župní slavnost Okresního sboru hasičů.

Na jaře 1894 dostala Filipka vlastní zbrojnici. Staveniště poskytl hostinský Augsten čp. 11, kousek pozemku taky vrchnost, která taky poskytla dříví na krovy.

Zbrojnice byla postavena u silnice naproti čp. 11. Stříkačka byla objednána u firmy Czermak v Teplicích, dorazila v druhé polovině srpna 1894 a posvěcena byla 2. září 1894.

30. srpna 1896 slavil sbor 25 let svého trvání, 27. srpna 1911 40 let, 1921 50 let a 7. června 1931 60 let trvání. 31. května 1931 převzal sbor novou motorovou stříkačku, kterou za 34.000 Kč dodala firma Linser v Liberci. V současnosti sbor má 6 stříkaček, z toho jsou uloženy 3 v Oldřichově, 1 ve Filipce a 1 v Görsbachu, a i motorovou stříkačku. Za dobu trvání sboru bylo v obci 38 požárů.

Druhým spolkem, který vznikl v Oldřichově je 1885 založený spolek pro nucené porážky (Notachlachtverein). Je to spolek, který podporuje své členy tím, že když některý z nich musí nuceně porazit dobytče, odkoupí od něj maso. Spolek funguje jako jakási pojišťovna pro své členy. V současnosti má 116 členů s 370 kusy dobytka (hovězího).

Přátelé tělocviku založili Německý tělocvičný spolek (r. 1888). 5. července 1903 spolek slavil 15 let trvání a 18. července 20 let. 25. července 1911 se konala slavnost odhalení praporu. 12. července 1928 slavil 40 let trvání. R. 1888 byl založen Vojenský spolek veteránů (Militär-Veteranen-vereia), nyní Spolek vysloužilých vojáků. Vedle pěstování vlastenectví si dal do vínku i podporu svých členů. 27. a 28. června 1902 slavil svěcení praporu.

R. 1905 postavil vedle hostince Ferdinanda Effenbergera čp. 54 pomník na počest padlých za válek r. 1819, 1859, 1866 a 1879. Pomník byl odhalen 23. července 1905. 1913 slavil 25 let trvání a 1928 40 let. V obci je řada kameníků a kamenických dělníků, kteří r. 1905 založili místní skupinu Odborového svazu kamenických dělníků. Smysl po spořivost dal vzniknout na podzim 1901 Spořitelnímu a záložnímu spolku dle systému Raiffeisen pro místa Oldřichov, Filipka a Görsbach. 6 října 1901 byl v hostinci čp. 43 první rozhovor o plánovaném spolku. 2. listopadu pak spolek vstoupil do života s 49 zakládajícími členy. 1. ledna 1902 pak začal svoji činnost. První předseda výboru byl rolník Anton Effenberger čp. 43, první předseda dozorčí rady byl představený obce Eduard Geisler čp. 113 (1902 - 1921) a prvním pokladníkem byl Josef Mauermann (1902 - 1926). Členy prvního výboru byli: mistr kamenický Josef Lange (zástupce předsedy 1902 - 1906), Karl Morche starší čp. 109 (který jako první dal podnět k založení spolku), Franz Berger čp. 6 (zástupce předsedy 1906 - 1932), a Josef Köhler čp. 134. V první dozorčí radě byli: Johann Frenze starší čp. 12, továrník Anton Horn čp. 20, mistr pekař Anton Köhler čp. 53, obchodník dřívím Karl Effenberger čp. 97 a učitel Dominik Kraus. Koncem prosince 1902 čítal spolek již 72 Členů. Úročené vklady v té době činily 27.536,15 K, výše půjček poskytnutých členům činila 24.210 K. Celkem činily příjmy 57.421,48 K a výdaje 57.173,15 K. Ziskové konto obnášelo 1237,68 K, ztrátové konto 1178,04 K, bilance 59,64 K.

23. dubna 1932 v hostinci "Zur Vereinshalle" slavil spolek za účasti přibližně 400 lidí 30 let trvání. Na slavnosti byli vyznamenáni ještě žijící zasloužilí činovníci - zakladatel Karl Morche, předseda Anton Effenberger, dlouholetý pokladník Josef Mauermann a členové předsednictva Franz Berger čp. 6, Johann Franze starší čp. 12, Franz Geisler čp. 14 a Josef Köhler čp. 197. Současný pokladník Reinhard Geisler nabídl podrobnou zprávu o založení a dalším budování spolku, který rok od roku rozvíjel své obchodní styky, takže k 30. výročí svého trvání měl 245 členů s 267 podíly a spravoval částku 3,567.875,48 Kč. Vklady činily 3,394.368,88 Kč (oproti 19.499 K v r. 1902) úvěry činily 1,983.406,20 K (oproti 23.302 K v r. 1902), úvěry na běžném účtu 562.445,32 Kč (oproti 4850 K r. 1902), obrat 1,872.647,05 Kč (1902 - 57.420,48 K), a rezervní fond 107.613,45 Kč (1903 - 151,32 K). Čistý zisk činil r. 1902 151,32 K, r. 1931 ale 12.358,35 Kč. Na daních bylo předepsáno 1902 - 9,35 K, 1931 - 7873,66 Kč. Slavnost ještě vyšperkovala přednáška odborného učitele Johanna Langera, takto člena dozorčí rady, o "otci Raiffeisenovi a jeho životním díle", slavnostní hra "Raiffeisene, pomoz!“, jakož i hudební a zpívané produkce. Jako předseda představenstva úřaduje od 1901 hostinský Anton Effenberger čp. 43, jeho zástupcem od 1906 Franz Berger čp. 6, předseda dozorčí rady je od 1930 Franz Wünsche čp. 180 (jeho předchůdci byli 1921 - 24 Stefan Köhler čp. 17 a 1924 - 1930 Eduard Prokop čp. 224) a jako pokladník od 1926 mistr krejčí Reinhard Geisler čp. 215. Od 20. ledna 1907 zde působí místní skupina Svazu Němců v Čechách, který podporuje němectví a taky své potřebné členy. Na podzim 1907 vznikl Dělnický tělocvičný spolek. R. 1929 vybudovali jeho členové na pozemku zakoupeném z čp. 53 spolkové hřiště. 14. června 1908 byla založena místní skupina svazu "Svobodná Škola" pro obce Oldřichov, Mníšek a Fojtka, a to na podporu svobodného rozvoje školství. Již po dvou letech, 1910 musela ukončit svoji činnost, protože účast obyvatel na snahách spolku byla příliš nízká. V červenci 1908 byla založena místní skupina Svazu zahrádkářů a ovocnářů, a to na podporu zejména pěstování ovoce. R. 1928 zakoupila od Josefa Pfeifers čp. 16 za 3000 Kč pozemek poblíž hřbitova, na kterém byla založena ovocnářská školka. Místní zájmy zemědělců hájí od r. 1919 Zemědělské místní kasino (Landwirtyshaftliches Ortkasino).

Politický charakter má místní skupina Svaz zemědělců, založená 1920, má za účel politické hájení zájmů venkova. Místní obyvatelé jsou také členy spolků, které mají své sídlo v sousedních vsích. Z nich uveďme Svaz žen pro Mníšek a okolí, který existuje od 1904 a 1. července slavil 20 let trvání.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola K: Zdravotnické – sanitární poměry

Zdravotnické - sanitární poměry

Zdravotnické poměry v obci Zdravotnické poměry v obci Oldřichov jsou dosti uspokojivé. Epidemické nemoci se tu už po několik desetiletí nevyskytly. Úmrtnost je normální, dětská úmrtnost je nízká. V r. 1931 zemřelo v obci 11 dospělých a jedno dítě. Tyto příznivé poměry mají svoji příčinu jednak v tom, že vesnice má zdravé podnebí a taky výtečnou pitnou i užitkovou vodu a jednak, že obecní zastupitelstvo věnuje velkou pozornost všem opatřením zdravotním i ochranným ve prospěch obyvatelstva. Epidemické nemoci V minulosti nebyly žádnou zvláštností. V domech se málo hledělo na čistotu a opadní vody z chlévů tekly často rovnou do veřejných vodotečí, ze kterých se brala veškerá užitková voda. Často ve vsích řádil dýmějový mor, kterému se lidově říkalo "černá smrt". U nakažených se objevily černé boule, které většinou znamenaly smrt. Mor řádil velice na konci 16. století. I v r. 1680 si smrt vyžádala v našem užším domově mnoho obětí. Tento rok připomíná ještě kaple zvaná "Peterkapelle" v Ratschendorfu Radčicích. Hladomor byl následkem neúrody 1770/71. Hrozivou podobu získal na jaře 1772. V době od března do června v mníšeckém církevním obvodě zemřelo 101 mužů a 70 žen, celkem 171 osob. Nejvíce úmrtí bylo v dubnu 36, v březnu zemřelo 23, v květnu 26 a v červnu 27 lidí. Nejhůře řádil hladomor ve Fojtce, kde mu podlehlo 81 osob, v Mníšku zemřelo 40, ve Filipce 29 a v Oldřichově 19 osob. Po hladovém roce 1805 se opět vyskytly epidemie nemocí. Horká nemoc a úplavice si zde 1806 vyžádaly několik obětí. Matrika zemřelých zaznamenává 4 úmrtí na úplavici, která se znovu vrátila 1811 a tentokrát si vyžádala jednu oběť. Cholera neboli "asijská úplavice", která se od počátku třicátých let vícekráte vyskytla v okolí, v místě se neobjevila ani 1850 ani 1866. Naproti tomu je r. 1893 hlášen jeden případ pravděpodobné cholery. 9. září 1893 zemřela v Krásné studánce na cestě domů osmnáctiletá dcera Antona Siebera Julie. Mníšecký lékař Dr. Nikodemus Halpern nařídil zesnulou převézt okamžitě do márnice zdejšího hřbitova. Poté, co lékař otevřel tělo, ihned byla mrtvá pochována. Části střev byly poslány do Prahy k dalšímu zkoumání. Z úředního nařízení tehdy musela obec vybavit byt v domě čp. 85 (staré bělidlo) stolem, postelemi atd., aby v případě potřeby zde mohli být umístěni nemocni cholerou. Naštěstí na to nedošlo. Dům čp. 85 byl v létě 1895 stržen. Zima 1889/1890 přinesla do Oldřichova nemoc, která se zde od 1857 nevyskytla. Byla to „Influenza", kterou asi byli více nebo méně postiženi všichni obyvatelé. Koncem r. 1891 se Influenza objevila znovu, tentokrát to odležela většina obyvatel. Ukázala se několikrát i v následujících letech. V prosinci 1918 se objevila "španělská chřipka" dosti razantně. Projevovala se silnými bolestmi hlavy a vysokou horečkou, kašlem, rýmou, bolestmi na prsou a v celém těle. Nebezpečnou se stala teprve tehdy, když se k ní přidružil zápal plic, zánět pohrudnice nebo zápal mozkových blan. Obě nemoci, influenza i chřipka zde měly mírný průběh. Ke konci světové války bylo možno zjistit v údolí Jeřice několik případů otoku z hladu. Tato, nedostatečnou výživou vyvolaná nemoc, se projevovala vodnatelností, silným vylučováním vody, zpomalením pulzu a celkovou malátností. Děti dříve hodně trpěly spálou, záškrtem, spalničkami a černým kašlem, které si taky čas od času vyžádaly nějaké oběti. Zaznamenán je také případ vztekliny. V červenci 1893 pokousal pes Josefa Köhlera čp. 21, poté, co předtím zadávil svému majiteli dvě slepice a také pokousal několik psů, dívku jménem Berta Riedelová (dcera domkáře Karla Riedela čp. 240) na paži. 2. srpna se u dívky projevily známky vztekliny, na kterou také brzy nato zemřela. 27. května 1927 pokousal vzteklý pes ševce Ernsta Brunche čp. 127 vnuka Karla Köhlera čp. 83 do ruky a Fridu Geislerovou do nohy. Celkem bylo utraceno 17 psů. Lékařská služba. V dřívějších dobách nacházeli obyvatelé naší obce v době nemoci radu a pomoc u lékařů v Liberci, Chrastavě a Frýdlantu. Na přelomu 17. stol žil v Mníšku doktor George Austen, na kterého se jistě rádi obraceli i zdejší lidé. R. 1693 mu patřil dům čp. 69 v Mníšku. Podle kupní smlouvy z 13. prosince 1893 byl zavázán obyvatelům obce Mníšek i dalším poddaným Frýdlantského panství "se svojí vědou, s vlastními medikamenty, při vyskytnuvších se nemocech ve dne i v noci bez velkého zdržení pomáhat! A pečovati, budiž to úplavice, mor horká nemoc, horečka a jiné další nemoci, o kterých by zvěděl". Austen zřídil 29. března 1726 mešní nadaci v Mníšku. 1733 se o něm píše již jako o "bývalém doktorovi." Zdá se, že v té době přechodně žil lékař i v Oldřichově. Od první třetiny 18. stol. byli obyvatelé v případě nemocí opět odkázáni na cizí lékaře. Teprve o sto let později, 1872, dostal Mníšek nového lékaře v osobě Josefa Adolfa Jüthnera, který tamtéž zemřel 17. prosince 1848. Po jeho skonu působili v Mníšku ranhojiči Mag. Anton Nuschel z Neuhausu († 19. května 1882 v Dlouhém mostě) a Franz Leopold Hübner († v Berzdorfu u Frýdlantu). Po asi dvacetileté pauze přišel 1884 do Mníšku Dr. Nikodemus Halpern z Bucgacze v Haliči, který byl 1883 ustanoven jako obvodní lékař a v této vlastnosti zde zůstal do 21. února 1914. Zemřel 25. února 1918. Od února do května 1914 zde jako zastupující obvodní lékař působil chrastavský Dr. Rudolf Uhlirz. V květnu 1914 převzal místo Dr. Adolf Keil z Ruprechtic, v listopadu 1919 odešel do Alt-Habendorfu. Po jeho odchodu zde působí jako obvodní lékař Dr. Artur Wagner z Hermsdorfu (nar. 1884). R. 1888 byl zřízen sanitní obvod Mníšek, který obsahuje obce Mníšek, Olbersdorf s Filipovem, Oldřichov s Filipkou a Görsbach a Fojtku. V letech 1920 - 1930 byl každý obvodní lékař i lékařem školním. Pro nedostatek peněz byla 1930 zastavena další činnost školních lékařů. Porodní báby Dříve se k porodům přivolávaly většinou porodní báby z Mníšku. Ale časem žily i v Oldřichově porodní báby, tak manželka Antona Seibta čp. 138, Seifertová čp. 95, Bertha Fischerová, Filipka 27. Pohyb obyvatelstva O pohybu obyvatelstva v obci vypovídá církevní matrika fary v Mníšku velice podrobně. Nejstarší matrika sňatků zaznamenává pro Oldřichov následující počet sňatků v každém roce: 1699 - 1, 1700 - 0, 1701 - 2, 1702 - 0, 1703 - 0, 1704 - 3, 1705 - 2, 1706 - 0, 1707 - 2, 1708 - 1, 1709 - 1, 1710 - 1, 1711 - 1, 1712 - 2, 1713 - 0, 1714 - 1, 1715 - 2, 1716 - 0, 1717 - 1, 1718 - 0, 1719 - 0, 1720 - 3, 1721 - 2, 1722 - 1, 1723 - 2, 1724 - 2, 1725 - 4, 1726 - 3, 1727 - 3, 1723 - 3, 1729 - 3, 1730 - 2, 1731 - 1, 1732 - 1, 1733 - 4, 1734 - 2.

Celkový počet sňatků v letech 1699 - 1734 byl 58, v letech 1735 -1766 byl 100 a v letech 1767 - 1791 celkem 92. Ve Filipce bylo 1735 -1756 celkem 24 a 1767 - 1791 35 sňatků. Porodů bylo v Oldřichově napočítáno v letech 1767 - 1791 celkem 561, ve Filipce 168. Úmrtí bylo v letech 1735 - 1766 v Oldřichově 385, ve Filipce 113, V Oldřichově 1767 - 1791 celkem 427, ve Filipce 167. Nejvíce křtů bylo v 18. stol. v Oldřichově 1780 a 1784 (po 35), nejméně 1772 (7). Nejvíce narozených bylo ve Filipce 10 (1776, 1784, 1798, 1799, a 1800), nejméně 3 (1772 a 1773). Nejvíce úmrtí zaznamenává matrika v Oldřichově 1799 (44), nejméně 1762 (4). Ve Filipce bylo nejvíce úmrtí 1772 (29), nejméně 1735 a 1738 (totiž vůbec žádné). Vysoký věk Že je u nás zdravá poloha, na to ukazuje to, že se až dosud mnoho lidí dožilo vysokého stáří. Mnoho lidí se v Oldřichově dožilo věku přes 80 let. Podle matrik můžeme zde uvést: Marie Anna, manželka Johanna Pfeifera (†29. srpna 1740, 80 let), Christoph Köhler († 28. ledna 1745, 84 let), Georg Passig († 16. dubna 1747, 96 let), Marie, dcera Georga Geislera († 28. července 1747, 80 let), vdova Sara Effenbergerová († 1. března 1753, 84 let), Anna, vdova po Michaelu Gählertovi z Hohenwaldu († 28. listopadu 1756, 92 let) Anna Marie, vdova po Sylváni Georgu Kratzerovi († 15. dubna 1761, 99 let), Johann Christoph Effenberger († 27. ledna 1772, 81 let), Johann Christoph Passig († 21. března 1772, 81 let), Johann Passig čp. 4 († 6. června 1772 86 let), Johann Kratzer čp. 29 († 16. června 1772, 83 let), Christoph, syn Johanna Pfeifera († 27. ledna 1779, 81 let), Josef Passig čp. 39 († 29. dubna 1782, 82 let), Josef Köhler čp. 37 († 8. června 1784. 82 let), vdova Elisabeth Köhlerová čp. 9 († 14. června 1790, 84 let), Rosina Köhlerová čp. 52 († 26. srpna 1791, 89 let), Georg Köhler čp. 34 († 17. října 1791, 80 let), Josef Passig čp. 16 († 30. října 1796, 83 let), Georg Passig čp. 4 († 22. července 1798, 83 let), Elisabeth, vdova po Christophu Elstnerovi čp. 43 († 1. ledna 1799, 87 let), Magdalena, vdova po Josef Geislerovi čp. 11 († 15. března 1799, 81 let), Johann Josef Elstner čp. 45 († 18. října 1800, 85 1et), Gottfried Elstner čp. 27 († 25, prosince 1801, 93 let).

K 31. prosinci 1932 dosáhli věku 90 let: Wenzel Wagner čp. 99, nar. 28. září 1843, Josef Köhler čp. 134, nar. 19. prosince 1840. 80 let se dožili: Karolina Arnoldová čp. 19, nar. 8. září 1851, Klara Geislerová čp. 47, nar. 4. března 1844, Marie Macounová, Filipka čp. 8, nar. 28, ledna 1852, Franz Berger čp. 6, nar. 1. listopadu 1847, Anton Passig čp. 15, nar. 19. února 1850, Karl Morche čp. 29, nar. 18. srpna 1848, Josef Münich čp. 61, nar. 3. prosince 1851, Ferdinand Morche čp. 69, nar. 2. února 1852, Anton Lange čp. 143, nar. 5. června 1850, Josef Patzelt čp. 168, nar. 18. prosince 1852, Josef Ressel, Filipka čp. 28, nar. 24. dubna 1851, Anton Hub, Filipka čp. 33, nar. 28. března 1849. Na novém hřbitově v Mníšku našli místo posledního odpočinku tito občané Oldřichova, kteří se dožili více než 80 let: Barbara Arnoldová († 25. března 1878, 84 let), Klara Patzeltová čp. 38 († 11. května 1879, 81 let), Josef Pfeifer čp. 111 († 23. září 1880, 80 let), Veronika Köhlerová čp. 33 († 7. ledna 1831, 83 let), Franz Leukert čp. 3 († 14. srpna 1881, 81 let), Josef Pfeifer čp. 141 († 19. listopadu 1881, 86 let), Josef Kratzer čp. 26 († 20. června 1884, 80 let), Josef Seibt čp. 62 († 27. října 1886, 81 let), Franz Lange († 18. března 1889, 86 let), Helena Fischerová čp. 109 († 22. dubna 1889, 91 let), Karolina Seibtová čp. 61 († 24. února 1902, 84 let), Franz Brückner čp. 152 († 5. července 1905, 87 let), Terezie Kretschmerová čp. 88 († 26.1istpadu 1909, 91 let). Ve Filipce se dožili více než 80 let: Joh. Christoph Semdner († 17. září 1771, 86 let), Anna Marie, vdova po Georgu Köhlerovi čp. 12 († 20. srpna 1781, 80 let), Magdalena, vdova po Georgu Hanischovi z Lukášova († 4. prosince 1788 v čp. 16, 80 let), Georg Dressier čp. 14 († 1. července 1790, 93 let), Gottfried Effenberger čp. 16 († 16. června 1794, 93 let), Rosina Dresslerová čp. 14 († 21. června 1794, 96 let). Na novém hřbitově v Mníšku byli pochováni obyvatelé Filipky: Franz Effenberger čp. 24 († 4. prosince 1882, 81 let), Marie Peukerová čp. 186 († 7. března 1884, 86 let), Josef Geisler čp. 10 († 12. února 1890, 80 let), Magdalena Mastalierová čp. 23 († 1. dubna 1890, 84 let). V části Görsbach zemřeli ve vysokém věku:

1. května 1812 vdova Apollonia Elstnerová čp. 110, 80 let,

15. listopadu 1818 vdova Rosina Patzeltová čp. 101, 86 let,

9. prosince 1818 Johann Reeh čp. 100, 81 let,

24. listopadu vdova Regina Leukertová čp. 80, 86 let,

20. února 1827 výminkář Josef Seibt čp. 79, 83 let,

31. listopadu 1828 Veronika Dresslerová čp. 85, 85 let,

5. července 1836 vdova Magdalena Franzeová čp. 103, 83 let,

4. listopadu 1854 svobodná M. Anna Seibtová čp. 76, 84 let,

6. listopadu 1854 zahradník Franz Seibt čp. 76, 80 let,

23. června 1862 vdova Elisabeth Pradeová čp. 110, 85 let,

23. dubna 1876 Anton Hockeborn čp. 124, 86 let,

15. ledna 1893 Franz Wünsche čp. 76, 91 let,

13. června 1901 Anton Hannig čp. 81, 90 let a 4 měsíce,

11. října 1906 Johann Franze čp. 103. 82 let,

12. ledna 1907 Barbara Franzeová, roz. Schölerová čp. 81. 85 let 2 měsíce,

6. června 1914 Karolina Egerová, roz. Stärzové čp. 110, 85 let 8 měsíců,

27. listopadu 1917 Paul Elstner čp. 80, 83 let 9 měsíců,

25. října 1920 Terezie Wünscheová, roz. Effenbergerová čp. 76, 80 let 10 měsíců,

15. září 1921 Anton Wünsche čp. 76, 82 let. Úrazy a nehody Úrazy se stávaly poměrně dosti často, nejen z neopatrnosti anebo přílišná znalost - rutinérství při manipulaci s pracovním nářadím a stroji, ale i jiné příčiny způsobují nehody. 11. března 1862 byl usmrcen chlapec Patzelt tak, že jej zachytil palečník na pile čp. 21.

16. června 1865 zabila padající stěna na stavbě v Liberci zednického učně Patzelta z Görsbachu. 23. prosince 1873 kolem poledne se smrtelně zranil železniční dělník Pojer Pitro na stavbě tunelu, když chtěl navrtat nevybuchlou nálož, 8. ledna 1874 ve 12 hodin v poledne spadl 26 let starému lamači kamene Wilhelmu Wanderovi z Vratislavic3 1/2 centu těžký kámen na prsa. Stalo se tak při nakládání stavebního kamene a nešťastník zemřel již ve 3 hodiny odpoledne.

12. srpna 1886 večer ve 3/4 9 přejel osobní vlak vedle mostu u čp. 19 53 letou Terezii Straubeovou z Frýdlantu (roz. Prenzelová z Oldřichova čp. 75), 8. dubna 1895 našel svou smrt dřevorubec Josef Effenberger z Oldřichova 166, když porážel buk nedaleko tunelu na Hemmrichu. 9. června 1895 se jedenáctiletý Rudof Köhler (syn Josefa Köhlera čp. 33) zavěsil za kočár, přičemž se dostal mezi levé zadní kolo a korbu kočáru a byl rozmačkán. Sedmiletého školáka Antona Augstena (syn Antona Augstena pocházejícího z Oldřichova čp. 28, pak v Mníšku) 25. února 1896 přejel kočí Wenzel Habenicht. Chlapec za půl hodiny podlehl utrpěným zraněním. Šestiletou Annu Krauseovou (dcera ševce Willibalda Krauseho čp. 90) 15. dubna 1898 na dvoře továrny čp. 20 přimáčkl postrkovaný vůz ke zdi a umačkal ji. V listopadu 1900 spadl kamenický dělník Josef Prade z Görsbachu do lomu v Haselgrundu ve Fojtce a zemřel za tři dny.

21. listopadu 1904 v 1/2 7, v továrně Reinholda Köhlera, dělník Franz Wagenknecht z Fojtky se neopatrně přiblížil k transmisi, která mu utrhla ruku až u ramene. 27. září 1905 padající strom zabil dřevaře Franze Kratzera z Mühlscheibe. Stalo se v oldřichovském revíru.

55 letý tesař Johan Geisler se 23. července 1907 zabil pádem při stavbě stodoly u rolníka Antona Effenbergera čp. 43. 21. srpna 1908 se na silnici Hemmrich 46 letý v Oldřichově bydlící kupec Martin Lange z Kottbusu při vystupování z vlaku dostal pod kola vagonu pravou nohou, která mu pak musela být odebrána. 9. srpna 1908 se Josef Passig (syn rolníka Ferdinanda Passiga čp. 39) dostal levou rukou do ruční mlátičky, která mu utrhla dva prsty. 17. září 1912 se těžce popálila 28 letá rolníkova dcera Ida Franzeová při zatápění v kuchyni. 19. října 1912 se 17 letý dělník Emil Franze, zaměstnaný u firmy A. Horn čp. 20, neopatrně přiblížil ke stroji, který jej uchopil a rozmačkal, takže byl na místě mrtev.

22. dubna 1918 zabil kůň sedláka Franz Geislera čp. 14 šestiletého synka Wilhelma Geislera čp. 211. 17. května 1925 spadl pětiletý synek Franze Brücknera ze schodů a brzy nato skonal. 7. listopadu 1925 se Franz Ressel čp. 28 u firmy Schütz a spol. dostal do mykacího stroje, který mu utrhl levou ruku. 7. července 1930, odpoledne v půl páté, v lomu Josefa Manna na Sauschutt, byl zavalen kamenický dělník Emil Tandler z Görsbachu čp. 79. Při odkopávání kamenného materiálu se na něj sesula stěna. 29. října 1930 se z vozíku v lomu vyvalil kámen tak nešťastně, že spadl na kamenického dělníka Ferdinanda Seibta z čp. 81. Ten utrpěl zlomeninu pánve, velkou tržnou ránu a vnitřní zranění, kterým podlehl 24. října v liberecké nemocnici.

11. června 1932 byli zabiti topiči Emil Pfeifer čp. 33 a Rudolf Seibt čp. 14 padajícím stožárem elektrického osvětlení, který u továrny čp. 20 vyměňovali. 7. prosince 1932 se smrtelně zranil Adolf Ratzelt čp. 101 při kácení dříví ve státním lese. 12. srpna 1885 zabil blesk 51letého kameníka Josefa Langeho z Oldřichova čp. 36 v jeho raspenavském lomu. Rovněž je zaznamenáno několik případů zmrznutí. 21. dubna 1868 byl u cesty v Görsbachu nalezen bývalý dělník jménem Richter, který pracoval v horách a byl v té době již 4 týdny nezvěstný. Byl pochován 24. dubna na hřbitově v Mníšku. 12. ledna 1911 byl nedaleko hostince Ferdinanda Storma čp. 1 nalezen slepý harmonikář Karl Arnold z Mníšku zmrzlý. Řada lidí se taky utopila: 16. srpna 1878 Stefan Geisler, 24 letý syn Stefana Geislera čp. 41 v Görsbachu poblíž mostů k čp. 41, v náhonu k pile čp. 40 se 24. května 1879 utopil 18 měsíční chlapec Eduard Riedel, syn Antona Riedela z čp. 122. V červnu 1892 se utopila Anna Morcheová z čp. 137, v náhonu u trhárny čp. 179 se 2. března 1900 utopil dělník Jakob Herkner z Janova, který tam byl zaměstnán. 12. července 1909 se utopila 17 letá Anna Hermannova z Görsbachu čp. 100, která trpěla epilepsií. Anna Resselová čp. 32 se 1826 utopila ve vlastní studni. 20. července 1873 byla u domu čp. 54 nalezena mrtvola tlumočníka Franze Kaperleho z Podratu u Jičína. Na týle měl 4 1/2 coule dlouhou ránu. Nedalo se zjistit, zda šlo o nehodu nebo napadení. Sebevraždy Nezřídka obyvatelé vsi zvolili dobrovolnou smrt. Většina z nich se oběsila.

Takto skončili: 29. září 1873 Florian Lange, svobodný majitel domu čp. 61, 20. července 1877 44 1/2 letý Karl Passig v kůlně vedle svého domu čp. 15, 15. května 1891 truhlář Anton Effenberger na půdě svého nájemního bytu v čp. 104, 15. srpna 1894 Anton Scholze, pocházející z domu čp. 34 v Oldřichově, nedaleko svého bydliště v Mníšku čp. 163, 19. prosince 1898 25 letý obchodník s dobytkem Josef Peuker (syn Augusta Peukera ve Filipce čp. 3) na "Nase-Hübel", 19. prosince 1900 63 letý vdovec Johann Ressel ve svém domě čp. 146. 20. dubna 1905 oldřichovský kovář Anton Seibt nar. 1859, 19. ledna 1906 46 letý zahradník Josef Geisler čp. 137, 24. července 1906 rolník Anton Preibisch čp. 48, 20. května 1906 47 letý svobodný zahradník Ferdinand Herzig čp. 156, 15. července 1910 79 letá Terezie Habenichtová, roz. Reckziegelová z Filipky čp. 2 ve fojteckém lese, 14. ledna 1913 61 letý domkář a bývalý obchodník s dobytkem a dřívím, Josef Köhler na půdě domu čp. 165, 7. února 1913 67 letý rolník Josef Passig čp. 47 ("Schimmelbauer") u železničního náspu u Hermannsthalu, 21. května 1915 Ferdinand Morche (otec Ferdinanda Morcheho čp. 22) ve své ložnici v noci ze 14. na 15. ledna, 1917 Anton Effenberger čp. 25, 11. prosince 1917 49 letý Franz Lange z Görsbachu čp. 82, 15. září 1921 82 letý pilař (majitel pily) Anton Wünsch v Görsbachu čp. 76, (kterého omrzel život), 2. května 1925 Anna Patzeltová z Filipky čp. 17, 4. března 1926 obyvatel chudobince Anton Augsten čp. 129 (na půdě), 10. března 1926 Anton Passig čp. 175 (v kůlně), 24. května 1927 Franziska Blumrichová čp. 70 (kvůli nevyléčitelné nemoci), 21. června 1927 34 letý Johann Brücken čp. 152, 29. května 1923 švec Franz Blumrich čp. 70 (na hřbitově), 22. ledna 1929 Hermina Pradeová čp. 213, 1929 zahradník Josef Herzig čp. 119. Nedaleko domu čp. 1 ve Filipce byl 7. ledna 1873 nalezen 30 letý valchář Franz Lautsch z Růžodolu (byl oběšený). 7. srpna 1930 byla nalezena mrtvola Heinricha Krauseho z čp. 38 Filipka a to v bedřichovském lese, kde se oběsil. Řidčeji nežli oběšení volili lidé smrt zastřelením. 26. dubna 1860 se zastřelil Anton Stompe z Filipky čp. 18. 11. září 1931 se zastřelil rolník Franz Richter z čp. 30 svojí loveckou puškou. 20. listopadu 1931 kolem 3/4 6 ráno se v ložnici zastřelil 43 letý továrník Rudolf Seiche čp. 22. Pravděpodobným důvodem byla patrně předrážděnost, protože mu hrozilo zastavení továrny následkem hospodářské krize. Ještě než se sám zastřelil, ukončil ranou do hlavy život své 40 leté ženy Elsy rozené Schindlerové. Zanechal 17 letého syna a jedenáctiletou dceru. Poblíž mníšeckého nádraží se 23. července nechal přejet vlakem svobodný číšník Johann Podzimek ze Střevače u Jičína (nar. 31. prosince 1910). Hřbitov Až do r. 1877 byli nebožtíci z Oldřichova a Filipky pochováváni na hřbitovu u mníšeckého kostela. R. 1877 vybudovaly církevní obce Mníšek, Oldřichov a Fojtka u cesty (dnešní silnice) do Fojtky nový hřbitov. 27. dubna 1877 obešla úřední komise pozemek měřící 1750 čtverečních sáhů. Podle kupní smlouvy z 11. ledna 1878 měla Fojtka 80/216 podílů, tj. 660 fl., Oldřichov 77/216 podílů tj. 610 fl., Mníšek 53/216 podílů tj. 462 fl., a Filipka 6/216 podílů tj. 18 fl., kterými měly přispět ke kupní ceně. 1 čtvereční sáh pozemku byl ohodnocen na 1 fl. Smlouvu vyhotovili představení obcí: Josef Schöler za Mníšek, Wilhelm Tinz za Fojtku, Josef Beuke za Oldřichov a Franz Jomrich za Albrechtice a dále členové výborů jednotlivých obcí. 28. září 1877 byl nový hřbitov církevně posvěcen. První pohřeb se konal 5. října 1877. Kvůli velké vzdálenosti na mníšecký hřbitov, rozhodlo se obecní zastupitelství Oldřichova 19. října 1890 ke zřízení vlastního hřbitova. Krátce nato získala od Antona Pfeifera čp. 16 pozemek o výměře 1200 km2 (a 1 fl.48 kr.) 29. listopadu 1890 se uskutečnila úřední šetření na pozemku.

4. prosince 1890 bylo uděleno úřední povolení a 1. dubna 1891 se započalo s pracemi. 31. května se uskutečnilo předání a otevření hřbitova.

7. července tu byl první pohřeb - Julie Pfeiferová čp. 141. Márnice byla 27. srpna 1892 vybavena umíráčkem, který za 100 fl. dodala firma Robert Zelsmann z Liberce. Poprvé se zvonilo na pohřbu výměnkářky Terezii Preibischové čp. 48. Zbudování hřbitova a márnice způsobily výdaje 2680 fl. (5360 K). Na kříž se složily ženy z obcí Oldřichov, Filipka a Görsbach. Kamenný podstavec zhotovil zdejší mistr kamenický Josef Lange, nápis pořídil chrastavský kamenosochař J. Augsten a kříž mistr kovář Peter Pelz z Chrastavy. Za podstavec bylo účtováno 5 fl. 66 kr., za kámen 150 f 1., za nápis 29 fl. 70 kr. a kříž s lucernou 115 fl., což celkem činilo 300 fl. 30 kr. Dodatečnou slevou byly náklady sníženy na 264 fl. (528 K). Márnici s kůlnou na uložení rekvizit postavil za 680 fl. stavitel Wilhelm Stärz z Frýdlantu.

První místo pro hrobku zakoupil v září 1892 továrník Franz Neuhäuser. Počátkem dubna 1892 bylo kolem cest zasázeno 40 lip. Příjezdová cesta ke hřbitovu byla v létě 1909 vydlážděna. V r. 1892, v prvním roce existence hřbitova, bylo zde pohřbeno 23 dospělých osob (18 z Oldřichova, 3 z Filipky a 2 z Görsbachu), 2 mrtví z dolní část obce byli pohřbeni v Mníšku. Zvon pořízený 1892 musel být 12. prosince 1917 odevzdán na válečné účely. Zvon měl průměr 40 cm a ladění "c" a byl zdoben. Na plášti byl nápis: věnováno od hřbitovní komise Oldřichov v Hájích, Filipka a Görsbach"1892". Na opačné straně pláště byl malý kříž s palmovými ratolestmi. Záznam o lití nebyl žádný. Zvon pocházel ze slévárny Roberta Zelsmanna z Liberce. Po skončení války dostala márnice nový, 14 kg těžký zvon. Odlila jej firma Richard Herold z Chomutova a má průměr 29 cm. Protože neměl dobrý hlas, byl zakoupen zvon nový o průměru 45 cm a výšce 35 cm. Peníze na něj vybral spolek žen v Oldřichově. Na zvonu je uvnitř místo a letopočet "Buschullersdorf 1930“ a zvenčí nápis: "Im Kriege genommen, durch Frauenliebe wieder gewonnen" (Za války odebrán, láskou žen opět získán). Při pohřbech katolických místních obyvatel jde v čele pohřebního průvodu farář z Mníšku. Kříž, který je při této příležitosti nesen, pořídil spolek veteránů a předán byl 15. srpna 1891. Zpěv při pohřbech obstarával nejdříve mníšecký řídící učitel Karl Hübner a později Eduard Geisler mladší čp. 113. Od r. 1927 se o tuto službu stará zdejší učitel Franz Kratzer. Dokud se pohřbívalo v Mníšku, pochovával zesnulé oldřichovské občany mníšecký hrobník. (Srv. Historii obce Mníšku od stejného autora). Bydlel v domě ("Totengräberhaus") čp. 88, který byl majetkem církve. 1897 jej strhla velká voda. Za trvání oldřichovského hřbitova zde působili jako hrobníci: Reinhold Hübner 6 let, Josef Herbig 15 let a od 1. července 1912 Josef Ladisch. Cena pohřbu se od poloviny 18. století značně zvýšila. V dědické záležitosti Gottfrieda Geislera z Oldřichova, kterého 1759 ze zálohy zastřelili Chorvati, se nacházejí následující údaje, týkající se pohřbu: náklady na pohřeb 9 fl. 27 kr., 1 mše svatá v Liberci 30 kr., 1 zpívané roráte 1 fl.21 kr., dále a mše 2 fl. 29 kr., celkem 13 fl. 47 kr. Ještě je nutno připočíst 2 fl. za rakev a kříž.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

1.díl. Kapitola L: SEZNAM DOMŮ celé obce Oldřichov v Hájích a jejich majitelů ke dni 1. lednu 1933

SEZNAM DOMŮ celé obce Oldřichov v Hájích a jejich majitelů ke dni 1. lednu 1933 OLDŘICHOV V HÁJÍCH čp. majitel 1. Ferdinand Storm jun. obchodník se dřívím 2. Emil Kabat; zahradník 3. Eduard Geisler, rolník 4. Josef Passig, rolník 5. Adolf Peuker, zahradník 6. Franz Berger, rolník 7. Franz Berger, novostavba 8. Ferdinand Prokop, rolník 9. Edmund Franz, rolník 10. Josef Rosenbaum, kovář

11.Josef Krause, rolník 12. Johann Franze, truhlárna 13. vyhořelo 30.6 1890 (Franz Effenberger) 14. Franz Geisler, rolník, pila 15. Stephan Passig, rolník, pískovna 16. Josef Köhler, kameník 17. Josef Mann, mistr kamenický 18. Reinhard Storm, rolník 19. Reinhard Arnold, rolník 20. Anton Horn, prádelna 21. Stará pila, prostřední budova (Rudolf Seiche) 22. Rudolf Seiche, prádelna bavlny 23. vyhořelo 15. 12. 1912, nebylo obnoveno (Bud. Seiche) 24. Ferdinand Passig, pekař 25. Stephan Effenberger, zahradník 26. Anton Kratzer, zahraník a kameník 27. Gustav Elstner, zahradník 28. Franz Rassel, domkář 29. Karl Morche, mistr kamenický hostinec "Zur Esche" 30. Josef Pfeifer, dělník 31. Anton Köhler, kameník 32. Anton Ressel, kameník 33. Marie Pfeiferová, vdova po topičovi 34. Edmund Scholz, rolník 35. Anton Köhler, zahradník 36. Ferdinand Lange, lesník 37. Stephan Köhler, zahradník 38. Karl Neuhäuser, rolník a obchodník s dřívím 39. Alfred Wildner, rolník 40. Alfred Wildner - světnička patřící pile 41. Josef Geisler, rolník 42. Ferdinand Elstner, zahradník 43. Anton Effenberger, rolník a hostinec 44. Rudolf Schöler, zahradník 45. Wilhelm Passig, dělník 46. Rudolf Effenberger, rolník 47. Ferdinand Passig, rolník 48. Franz Preibisch, rolník

49. Wilhelm Geisler, rolník 50. Franz Richter, rolník 51. Franz Preibisch, rolník 52. Julie Pfeiferová, soukromnice 53. Anton Köhler, soukromník

54. Reinhard Effenberger, řezník, hostinec "Zur Vereinshalle". 55. strženo 1870, stál u kamenolomu 56. strženo, nedaleko čp. 44 57. strženo, pod čp. 41 59. Julie Köhlerová, soukromnice 59. Rudolf Passig, rolník 60. Franz a Terezie Stelzigovi, penzisté 61. Ferdinand Sperandio, hlídač na silnici S2. Wilhelm Schubert, kameník 63. Anton Elstner, kamenický dělník a dřevorubec 64. Wilhelm Prokop, zedník 65. Ferdinand Storm 66. Eduard Morche, tesař 67. Wilhelm Geisler, kamenický dělník 68. Anton Horn 69. Ferdinand Morche, kupec 70. Alfred Pivernetz, dělník 71. Karl Köhler, kamenický dělník 72. Marie Morcheová, soukromnice 73. Eduard Köhler, zbouráno 74. Anton Köhler, dělník

75. Josef Pfeifer, dělník

76. Karl Seibt, kameník 77. vyhořelo 16. 9. 1890 78. společníci pily (zadní pila) 79. Eduard Köhler, obchodník se dřevem 80. Franz Effenberger, soukromník 81. Emma Walterová, dělnice, nyní ve spořitelně v Mníšku 82. Anton Pfeifer, hajný 83. Marie Köhlerová, dělnice 84. Stephan Effenberger, zahradník 85. Franz Berger, strženo 1895 86. strženo, stálo pod čp. 6 87. Karl Köhler, krejčí 88. Josef Wildner, zahradník 89. Julie Arnoldova, soukromnice 90. strženo, stálo u čp. 54 91. Karl Köhler, dělník 92. Anton Hannig, švec 93. Adolf Krause, zedník 94. strženo, není 95. Wilhelm Wildner, rolník 96. strženo, není

97. Josef Köhler, pilař 98. strženo 1910, stál pod čp. 99 99. Eduard Wagner, kameník a zahradník 100. státní hájovna - obývá Reinhold Stärz, hajný 101. Eduard Köhler, kamenický dělník 102. Friedrich Krause, zahradník 103. Franz Wünsch, horní dům 104. Oskar Köhler, sedlák 105. Albert Köhler, obchodník dřívím 106. Wilhelm Pfeifer, kamenický dělník 107. Wilhelm Richter, přadlák 108. Bert Seibtová, soukromnice 109. Emilie Morcheová, rolnice

110. Franz Geisler, výměnek čp. 14 111. Bert Pfeiferová, soukromnice 112. Reinhold Funke, podúředník na poště 113. vdova po Eduardu Geislerovi a syn, hostinec "Stiller Zecher" 114. Berta Seibtová, soukromnice 115. Reinhold Hübner, výrobce hrábí 116. Rudolf Stärz, zahradník 117. Anton Geisler, dělník 118. Wenzel Prade, ve službě železnice 119. Adolf a Ida Miethig zahradníci 120. Reinhold Geisler pomocný 121. Emil Hausmann, železniční tesař 122. Josef Köhler, pilař 123. Franz Effenberger, ve službě železnice 124. Josef Seibt, kameník 125. Anton Pfeifer, dělník 126. Eduard Brunsen, kameník 127. Brich Pfeifer, nezletilý 128. vyhořel 12. 3. 1873, patřil k čp. 47 129. obecní chudobinec 130. Josef Lange, dělník 131. Anton Köhler, zedník 132. Marie Geislerová, rolnice 133. Karl Köhler, zahradník 134. Josef Köhler, soukromník 135. Josef Seibt, bednář 136. Johann Horche, kamenický dělník 137. Ida Effenbergerová, dělnice 138. Berta Rosenbaumová, soukromnice 139. Josefina Pradeová, soukromnice 140. Ferdinand Prade, zahradník a kameník 141. Josef Pfeifer, dělník 142. Wilhelm Elstner, nádeník 143. Anton Lange, dělník 144. Julie Tandlerová, soukromnice 145. Adolf Wildner penzista 146. Rudolf Wildner, zahradník a kameník 147. Josef Habel, kamenický dělník 148. Franz Tietze, švec 149. Gustav Lange, kamenický dělník 150. Berta Sperandio, dělnice 151. Obecní dům, pošta a obecni úřad 152. Frann Brückner, zahradník 153. Anton Passig, dělník 154. Karl Lange, dělník 155. Adolf Wildner, dělník 156. Josef Elstner, pokrývač 157. Wilhelm Hladek, truhlář 158. dědicové Reinholda Knoblocha 159. Ferdinand Frenze, zahradník 160. vodní družstvo 161. továrna Schütz 162. Ferdinand Franze, dělník 163. Ferdinand Storm Jun. 164. Eduard Elstner, truhlář 165. Marie Wildnerová, soukromnice 166. Anton Killmann, zedník 167. Adolf Kaulfersch, kameník a zahradník 168. Josef Patzelt, truhlář a pohřební služba 169. Anna Tandlerová, obchod střižním zboží. 170. Wilhelm Köhler, výrobce hrábí 171. Reinhold Frosch, truhlář 172. Marie Stärzová, soukromnice 173. Marie Bernigová, zahradnice 174. Paulus Morch, kameník 175. Ludmilla Stärzová, soukromnice 176. Marie Leukerová, rolnice

177. Barbara Stärzová, soukromnice 178. Josef Prizkall, zahradník 179. trhárna Schütz 180. Franz Wünsch, hostinský 181. zbouráno 182. škola 183. továrna Schütz a spol. 184. Adolf Peuker, zahradník 185. Franz Preibisch, výminek 186. Karl Neuhäuser 187. administrativní budova továrny Rudolf Seiche 188. Franz Wagner, zahradník 189. Wilhelm Effenberger, kartáčník 190. pila, Wilhem Effenberger, stavitel, Ketten 191. Josef Köhler, pekař, hostinský 192. Emilie Patzeltová, manželka truhláře 193. strážní domek 194. Mathilde Tandlerová, soukromnice 195. Josef Franze, zahradník 196. Josef Pfeifer, mistr kamenický 197. Josef Köhler, švec 198. Stephan Wolf, nádeník

199. vyhořel 11. 4. 1887, stál u čp. 11 200. vodní společenstvo 201. Ferdinand Schicketanz, penzista býv. železničář 202. Karl. Elstner, truhlář 203. Anton Stärz, kamenický dělník 204. Eduard Wagner, zahradník 205. Franz Köhler, kamenický dělník 206. Josef Münnich, zedník 207. Josef Köhler, hostinský 208. Emilie Köhlerová, zahradnice a obchod s krmivy 209. Wilhelm Gahler, dělník 210. Wilhelm Pfeifer, hlídač 211. Wilhelm Geisler, kamenický dělník 212. Oskar Schwarzbach, kamenický dělník 213. Eduard Storm, soukromník 214. byt Rudolfa Seicheho 219. Reinhard Gisler, krejčí 216. Josef Krause, sen. soukromník 217. Josef Ritschel, řezník 218. Anton Lange, obchodník s hovězím dobytkem 219. Josef König, kočí 220. Franz Wildner, železářství 221. Franz Habel, dělník 222. Josef Frenze, přadlák 223. pila Frenze Geislera 224. Eduard Prokop, pískovna

225. Elsa Kalíte, manželka truhláře 226. Josef Morche, kolář 227. Stephan Passig, sedlář 228. Franz Krause, železničář 229. Berta Pohlová, manželka revírníka 230. a 231 Anton Horn 232. Franz Schön, kamenický dělník 233. Eduard Köhler, zedník (konzum) 234. Franz Reichhard, košíkář 235. Schütz a spol. obytný dům 236. Josef Quaiser, pekař 237. Anton Köhler, dělník 238. Eduard Köhler, obchodník s dřívím 239. Anton Horn, novostavba 240. Heinrich Lange, kamenický dělník 241. státní myslivna 242. Anton Schöler, hostinec a pila 243. Anton Schöler, obchodník s dřívím 244. Eduard Elstner, truhlář 245. Josef Lange, soukromník 246. Marie Arnoldova, soukromnice 247. Marta Tandlerová, soukromnice 248. hostinec Franze Endlera 249. Franz Hannig, dřevař 250. Marie Langeová, soukromnice 251. Franz Prade, kamenický dělník 292. Josef Gisler, šofér 253. Heinrich Elstner, lesní dělník 254. Rudolf Prade, železniční služba 255. Marie Hübnerová, soukromnice 256. Eduard Frenze, zámečník

257. Adolf Patzelt, kameník 258. Adolf Patzelt, kamenický dělník 259. Reinhold Herrmann, dělník 260. Andreas Piovesan, výrobce cementu 261. Franz Kratzer, učitel 262. Emil Pfeifer, dělník 263. Johann Bräuer, zahradník a kameník 264. Rudolf Lange, obchod se střižním zbožím 265. Eduard Elstner, dělník 266. Ernst Köhler, kamenický dělník 267. Josef Effenberger, železniční služba 268. Eduard Wildner, žel. Služba 269. Franz Wildner, truhlářství 270. Ernst Wöhl, kameník 271. August Geisler, dělník FILIPKA Čp. majitel 1. Reinhard Krusche, dělník 2. Johann Augstem, soukromník 3. Wilhelm Ressel, obchodník, vyhořel 22. 9. 1923 4. Anton Arnold, hostinský 5. Franz Wildner, dělník 6. Wilhelm Wildner, pokrývač 7. Eduard Wildner, pokrývač 8. Marie Trostová, dělnice 9. Anton Arnold, hostinský 10. Ferdinand Pfeifer, kamenický dělník 11. Marianna Augstenová, hostinec "Zum Hemmrichtunnel" 12. Franz Mazoun, dělník 13. Frieda Elstnerová, v domácnosti 14. Hermine Seibtová, dělnice, vyhořel 7. 6. 1875 15. Eduard Köhler, lesní dělník a pokrývač 16. Anton Köhler, kamenický dělník 17. Marta Patzeltová, dělnice 18. Josef Köhler, kameník 19. Ferdinand Seibt, zahradník a lesní dělník 20. Josef Effenberger, železniční zaměstnanec 21. vyhořel 22. Anton Scholer, železniční zaměstnanec 23. státní hájovna, Ing. Ernst Weber 24. Eduard Endler 25. vyhořel 23. 10. 1901 26. Emil Krause, pokrývač 27. Berta Fischerová, porodní bába 28. Josef Ressel, penzista 29. Josef Seibt, penzista 30. Eduard Köhler, kamenický dělník 31. Florian Brückner, dělník 32. Josef Köhler, kamenický dělník 33. Emma Hubová, manželka revírníka 34. Emilie Prokopová, v domácnosti 35. Marie Resselová, manželka železničního dělníka 36. Ferdinand Wildner, zedník 37. státní hájenka 38. Josef Ressel, zedník 39. železniční stanice 40. strážní domek u tunelu 41. Marie Pradeová, v domácnosti 42. Marie Geislerová, v domácnosti 43. Robert Ressel, hostinský 44. Alois Novotný, inspektor

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

2. díl. Dodatek. Kapitola 1: Přezdívky v obci

D O D A T E K

Přezdívky v obci Jednotlivá příjmení se v obci vyskytují vícekrát, a tak začali místní lidé jednotlivé rodiny stejného příjmení rozlišovat přezdívkami. Většinou tyto přezdívky vznikly z praktické potřeby rozlišit přesně jednoho člověka od druhého. Jen občas se tu také uplatnil lidový vtip. Mezi těmi posledně jmenovanými přezdívkami jsou některé, které jsou přímo posměšné, a nebudou zde brány v úvahu.

Podle přezdívek lze poznat zčásti původ a zčásti zaměstnání současného nebo dřívějšího nositele toho jména. Dříve nebylo a ani dnes v některých vesnicích není zvykem, jmenovat lidi jejich příjmeními. Užívala se jen křestní jména, popřípadě se vypomohlo křestními jmény rodičů nebo i prarodičů. Křestní jména se většinou užívala ve zkrácené podobě. Příkladně: Nickl (Nikolaus), Bartl (Bartholomäus), Michl (Michael), Christi (Christoph), Jusl (Josef), Florl (Florian), Godl (Gottfried), Friedl (zčásti Friedrich, nebo Fridolin, nebo Gottfried), Gust, Gustl (Gustav), Rudl (Rudolf), Malcher nebo Melcher (Melchlor), Merten nebo Merz (Martin), Wenz (Wenzel), Seff, Seffl (Josef), Naz, Nazl (Ignaz), Tonrich a Toni (Anton), Idl (Isidor), Bros a Brosl (Ambros), Steffen a Stoffen (Christoph), Hannl a Hoann (Johanna), Toni (Antonia) atd.

Koncové-1 často rozlišuje otce od syna, např. Naz (starší) je otec, Nazl je syn, stejně tak Seff, Seffl.

Změněna jsou v lidové mluvě i další jména: Georg na Jörgl a Jörchl, Gregor na Gregr a Grieger, Hieronymus - Jeroným na Grolmus, Grolms, Tobias na Tobies, Mathieas na Mathes, Matz nebo Moatz, Andreas na Andries, Augustn na Austen a Augsten, Balthasar na Baizer (Baltzer), Elias na Elis, Simon na Simm, Vinzenz na Viezens a Vieze, Valentin na Valten a Velten, Sebastian na Bastian a Basch z jména Sebastian patrně vzniklo příjmení Passig, oldřichovský šolc Urban Passig se 1583 uvádí v pozemkové knize jako Urban Bastian. Podobný případ je doložen v Lukášově - 1619 Mathes Passig - 1630 Mathes Bastian. Jistý Merten Bastian žil 1571 ve Weigsdorfu. Raspenavský statek přešel 5. února 1611 od Hanse Augstena za 1500 kop na Mathese Bastiana v Oldřichově dále Kajetan na Kajtan, Gabriel na Goabrhehl, Heinrich - Jindřich na Henrich, Friedrich na Fritz, Leopold na Lepold (Poldi), Gottlob na Lobl, Benedikt na Bendix nebo Dixl, Veit na Veix, Ferdinand na Fernand nebo Ferdl, dále Marie-Anna na Marjan, Barbara na Boarbrn, Kateřina na Koathrin a Kathi (starší forma ťéž Katsche, Kathl), Margarete na Grete, Franziska na Franze, Eleonoře na Lore, Veronika na Veron nebo Fronike, Karolina na Karlin, Teresia na Threse nebo Thresl, Elisabeth na Liese atd.

Zdrobnělina Peppi (Peppsch), která vlastně také vychází z Elisabeth, se zde užívá občas za Josefa. I příjmení se v lidové mluvě všelijak mění: Hübner na Hiemer Effenberger na Effmich a Effnerch, Leubner na Leumer a Leimer, Passig na Pasch, Poasch, Boasch, Herrmann na Herm, Arnold na Arlt, Elger na Alger, Alscher, Rösler na Riesler atd. Jméno Hans (Johannes, Jahn, John), které již velice záhy bylo dost rozšířené, se začalo ještě více užívat poté, co byl Jan Nepomucký prohlášen za svatého. Často bylo užíváno společně s jiným křestním jménem: Hans-Michael (Hoans. Michl), Johann-Friedrich (Hoans-Friedl), Hans-Josef (Hoans-Seff), Hans-Christoph (Hoans-Christl), Hans-Georg (Hoans-Jörgl), Johann-Ambros (Hoans-Brosl), Johann-Kajetan (Hoans-Kajtan), Gregor-Hans (Griegr-Hoans), Michael-Hans (Michl-Hoans), atd. Dřív bylo také rozšířeno dvojité křestní jméno Johann-Nepomuk, které lidová mluva zkrátila na Muckl. Mnohé přezdívky už zanikly v důsledku smrti nebo přestěhování jejich nositelů. Nové přezdívky nevznikají, lidé při rozlišení stejných jmen užívají čísla domů. Počet starousedlíků - rodin s opakujícími se jmény mi se taky snížil, nově přistěhovalí pak mají jiná, méně zde obvyklá příjmení, i křestní jména, takže už záměna není tak častá.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

2. díl. Dodatek. Kapitola 2: Pověsti

Pověsti Domov býval kdysi nejútulnějším místem. Veřejné šenky, kromě krčmy, nebyly, a i tam se chodilo jen o nedělích a svátcích. Společenský život se ponejvíce odehrával doma. Léto k tomu nebylo příliš vhodné, neboť po celodenní namáhavé práci si lidé potřebovali odpočinout. Dlouhé zimní večery však přinesly do nízkých světnic pohodu. Lidé se scházeli na přástky střídavě v různých domech a za vrčení kolovrátků se zpívaly lidové písně, vyprávěly se příběhy z dávných dob anebo pověsti a pohádky. Lidé si velice vážili a lpěli na těchto kulturních pokladech, těšili se z nich mladí i staří. Bohužel to tak nezůstalo. Nadcházející střízlivá, rychle se měnící doba nepřeje krásným lidovým písním, pohádkám a pověstem, které osvěží ducha i srdce. Čím dál tím více upadají v zapomnění a dnes se zachovaly jen zbytky. Jen staří, kteří ještě za svého mládí zažili přástky, mohou potomkům něco z tohoto bohatství předat. Naši pradědové mnoho vyprávěli o démonických bytostech, které prý se dříve zdržovaly v naších lesích. Miláčky prostých lidí byli dřevění mužíčci (Holzmannel) a malinké lesní ženy (Buschweibel), prostě malí skřítkové obojího pohlaví, kteří rádi vyhledávali pasáčky na pasekách a za nějakou malou úsluhu jim zazpívali nebo vyprávěli pohádky. Přívětiví dřevaři, sběrači lesních plodů a pasáci zřídka od nich dostali hrst listí nebo steliva, které se doma proměnilo na zlato. Leckteré chudé a strádající rodině tak jejich štědrost přinesla štěstí a spokojenost. Nevlídné a zlé lidi pak potrestali všelijakým čtveráctvím. Bohužel k všeobecné lítosti se tito skřítkové už dávno od nás odstěhovali, to když naše země ztratila svého dobrého knížete. Poblíž Görsbachu je v lese místo zvané Waldmann. Podle pověsti tam prý byl mužíček, který v noci dával značky na stromy. Jedna žena, jejíž muž tam kácel buk, prý viděla, jak padající buk zasáhl mužíčka, který se hlasitě zasmál a pak zmizel. Pověsti o nočním lovci už jsou také značně vybledlé. Noční lovec byl vousáč v mysliveckém oblečení, na hlavě měl velký klobouk s péry a v pravici držel velký oštěp. Je už jen známo, že prý za nocí s početnou družinou a hlasitě štěkajícími psy objížděl svůj revír, rozsáhlý horský les, a snažil se ulovit oštěpem prchající zvěř. Když potkal dobrého člověka, občas mu nějaké ulovené zvíře shodil. Když ho však někdo zlý podráždil, velice se rozzlobil, vyštval jej z lesa, nebo mu zakroutil krkem. Ohnivý drak, veliké zvíře podobné ještěrce s více hlavami, zakrouceným ocasem, zlým pohledem a jedovatým dechem, byl v okolí velmi obávaný. Nejčastěji se zdržoval na Dračím vrchu mezi Fojtkou a Kateřinkami. Za nocí létal vzduchem a bezbožným lidem házel zlato komínem do domu. Ve Fojtce se vyprávěla pověst, že mu na usmířenou každoročně musel být obětován mladý lidský život a že nakonec draka uloví ženich dcery hajného, kterou los určil jako oběť drakovi. Drak byl uloven dobře mířeným šípem. Tuto fojteckou pověst zde znají jen z doslechu. Jak se šířilo a zakořenilo křesťanství, pověsti o dracích s ohnivým dechem se vytrácely, a draka postupně nahrazoval čert, jenž je půl člověk a půl zvíře, stejně jako drak je opatřen ocasem a navíc má rohy, místo nohou kopyta a místo rukou pracky. Trůní na vysokých skaliskách, odkud může dobře přehlédnout krajinu a kout své nekalé plány. Penězi a dary se snaží si podmanit zlé lidi. Jedno velice známé místo jeho pobytu je Čertův odpočinek na Černé hoře kristiánovské. Četné prohlubeniny na vrcholcích skal, které během staletí vymlela voda, jsou připisovány čertovým návalům vzteku, když mu kdosi překazil jeho plány, nebo jej nějaký skřítek poškádlil. (Jedna taková skalní mísa je na Scharfbergu na hranici s Fojtkou a Mníškem.) Čert pak ve vzteku udeřil prackami do skály, až tam způsobil otvor jako pěst, a jinde zase dosedl tak prudce, že se vytvořila vlnovitá prohlubeň, které jsou taky na mnoha skalách. Mnohde se těmtoprohlubeninám říká Teufelstritte - čertovy šlápoty. Křesťanská legenda tomuto vysvětlení nepřála, a časem se skály změnily na "Muttergottessteine" neboli Kameny Matky boží, a dávala je do souvislosti s útěkem Kristových rodičů z Egypta. Ve velkých prohlubeninách prý matka boží koupala malého Ježíše. Dříve se také hodně věřilo na vodní duchy a bytosti. Mládež se bála červeně oděného vodníka, ze kterého pořád crčela voda. Za kterési ničivé povodně jej přívaly vody donesly až do našeho údolí. Miloval malé nevinné děti. Když se příliš přiblížily ke břehu, stáhl je do vody a ony navždy zmizely. Pověsti o pokladech se ještě vyprávějí o několika kopcích. Poklad lze vyzvednout jen na Velký pátek a naprosté mlčení je základní podmínkou. Velká radost z objevení pokladu, ale zatím vždy každého hledače přiměla k tomu, aby promluvil, a tak se nikomu nepoštěstilo si poklad přivlastnit. Tak tedy dodnes všechny poklady odpočívají na svých místech. Ani zlatou sekyru, která je zakopaná v Haselgrundu ve Fojtce, ani mísu peněz, která leží pod jedlí zvanou Höhtanne na Sauschuttbergu, zatím lidská ruka nedokázala vyzvednout a taky se to nikomu tak honem nepovede. Mnoho pověstí je o Skalním hradu (severně od Špičáku). Všechny mají historické jádro, jež už řada badatelů chtěla zjistit. Zkusme i zde na těchto listech zapsat v lidovém podání žijící pověsti, a pak možná vyloupnout ono historické jádro. Pověst vypráví, že před mnoha staletími Skalní hrad sloužil jako útočiště lupičů, kteří tu nashromáždili obrovské bohatství. Železná vrata vedla do nitra nory, do jeskyně, která se v jistou dobu, tak o Velkém pátku otvírala, a člověku narozenému v neděli vydala svítící zlato. Také lidová pověst vypráví známou pověst o zázračném otevření hory na Velký pátek a o chudé ženě, která v tento večer, v hodině duchů, vstoupí do osvětlené pokladnice a při odchodu zapomene na své dítě, které si odnese až za rok. Tato pověst je známá i z jiných skalisek v severních Čechách, tak Humrich u Rückersdorfu, Hajní kostel u Hejnic, Jezdec u Kateřinek, Trniště u Hraničně, Ronburgfelsen u Litoměřic atd. O dobrém bydlu zbojníků vypráví pověst, která se váže na "Kegelplan". Na hřebenové cestě, na straně od Oldřichova je rovné místo zvané Kegelplan, kde prý zbojnicí "metali kuželky, hráli, pili a hodovali". Lidová pověst vypráví o dvou podzemních chodbách na Skalním hradě. Jedna chodba, jejíž vstup na jihovýchodní straně skály je ještě patrný, spojuje Skalní hrad s frýdlantským zámkem, a druhý jej spojuje s jeskyní loupežníků poblíž silnice na Hemrichu (Zwengsteintor). O konci loupeživé bandy vypráví dnes už málo známá pověst, kterou vypráví Adolf Schicketanz, vlastivědný badatel, rodák z Oldřichova, "mezi loupežníky na Skalním hradu žila mladá dívka, kterou kdysi sem zavlekli z některého tažení. Čas od času musela jít do Frýdlantu nakoupit potraviny. Pod strašnými pohrůžkami měla zakázáno cokoliv prozradit o svém pobytu. Sice si jí ve Frýdlantě všimli, ale nikomu se nepodařilo zjistit, odkud přichází a kam jde. Na zámku Frýdlant v té době žil statný rytíř, kterému se dívka zalíbila a kterému se podařilo získat její lásku. Ale ani jemu se dlouho nedařilo zjistit pobyt své milé. Správně uvažoval, že je tu jakési tajemství, a snažil se ji přesvědčit, že by ji mohl jednou doprovodit. Dívka slíbila, že bude na cestu sypat proso, a tak také prozradila své tajemství. Byl vyslán rychlý posel do Zhořelce, (protože lupiči přepadli i mnoho kupců), pro pomoc. Vojska poté táhla na Skalní hrad, proso jim ukazovalo cestu. Ještě však byla stráž na Trubačském kameni, bylo nutno se tiše připlížit. Když chtěl trubač na kameni zatroubit varování, šíp ukončil jeho život. Lupiči byli zneškodněni, jejich sídlo zničeno a soud ve Zhořelci udělal konec. Tyto pověsti uvádí A. Schicketanz ve Friedländer Zeitung ze 3. srpna 1929, v pojednání o Skalním hradu. Podívejme se na věc z historické stránky a to tak, jak nám ji nabízí již zmíněný A. Schicketanz. Podle něj to byla přímo ideální skrýš pro takovou nekalou čeládku, jednak bylo místo skryté v hustém lese a tudíž téměř neobjevitelné, dále pak poloha na skále činila skrýš nedobytnou a konečně blízkost obchodní cesty z Frýdlantu do Saska byla lákavou příležitostí k získávání peněz a potravin. Hrad v pravém slova smyslu tu nebyl, "neboť všechny hrady leží v úrodném předhůří". Každopádně pověst má pravdu, pokud hovoří jen o jakémsi strážním hrádku. Že se tu vyskytovali loupežníci, je písemně doloženo, zejména z 15. stol. - 1470 a 1481. Horší už je to s dokládáním chodby, která by spojovala Skalní hrad s Frýdlantem, protože ve středověku se takové stavby vyhýbaly horám. Také je známo, že veškerá opevnění pánů z Bibersteina byla "v předhůří hor a v pahorkatině." Něco takového v horách by bylo zcela zvláštní, bez viditelného účelu. Pověst lze vysvětlit jednak tvarem rozeklané skály a jednak tím, že prostí lidé nevěřili, že by rytíři mohli dobýt hrad po obyčejné cestě. Daleko bližší jim bylo vysvětlení, že se do hradu dostali podzemní chodbou a tak loupežníky překvapili. Trompeterstein je skála naproti Skalnímu hradu, nedaleko zmíněné silnice. Není vyloučeno, že skutečně sloužil tomu účelu, který mu připisuje pověst. Zda-li loupežnická jeskyně u Zwengteinu byla v nějakém vztahu ke Skalnímu hradu, není doloženo, třebaže pověst vypráví o ohromném pokladu, který tu kdysi našel jistý obyvatel Raspenavy. Stupně ve skále a prohlubeniny ve Skalním hradě skutečně mohou pocházet z té doby. Mohl tu skutečně stát jakýsi val nebo hradba, které byly zničeny a to bez toho aby shořely. Že na Skalním hradě sídlili lidé ve středověku, to vyplynulo z průzkumu, který 30. dubna 1929 povedl A. Schicketanz. V jedné prohlubni tam našel 30 cm vysokou vrstvu popele a dřevěného uhlí. "Protože nebyly nalezeny žádné artefakty, nedalo se určit stáří popela. Velmi vydatná byla druhá sonda, asi 3 m od první severním směrem. Byla odkryta plocha asi 1,3 m2. Pod vrstvou humusu, téměř na skále, bylo mnoho střepů, z nichž některé byly zničeny vlhkostí. Přesto se podařilo jisté množství uložit. Všechny bez výjimky jsou typickou ukázkou keramiky posledního údobí středověku. (Pingsdorfer Stil Neodlišují se od keramiky z Předlánců nebo Krásného lesa.) Po prozkoumání střepů zjistil Schicketanz, že se jedná o zbytky nejméně 20 nádob stejného stáří, jeden z nich je zdoben malovanými červenými čarami. Bylo nalezeno ještě něco navíc. Dva železné hroty - špice šípů o délce 7,20 a 8,30 cm. Jsou ukovány jako čtyřhrany sbíhající se do špice, s postranní kotvicí. Přestože byly značně zrezivělé, dal se dobře poznat původní tvar, který opět ukazoval na konec středověku. 3. sonda nepřinesla kromě jednoho střepu nic zvláštního. Srovnáme-li historické skutečnosti s výsledkem právě popsaného výzkumu, zjistíme, že pověsti o Skalním hradu mají dobré historické podání. (Uveďme zde ještě, že Ing. E. Gebauer r. 1928 u Skalního hradu našel několik střepů a 1929 kromě většího počtu střepů z hliněných nádob i "fragment zcela zničeného meče - rukojeť a části čepele a kovaný, 10 cm dlouhý hřebík se 7 mm hlavičkou, zcela prorezivělý; toto se píše ve Friedländer Zeitung 27. července 1929. Nalezené střepy dává zpravodajce do doby 10. - 14. stol., hlášení, které je nutno přijímat velice opatrně). Podobná pověst vypráví i o "Gebirgssteinu" na území Raspenavy. Zde v zemi odpočívá kromě meče 1 zlatá mísa, která údajně pochází od loupeživých rytířů, kteří tu kdysi žili v jeskyni. Rytíři prý jednou unesli dívku a dovedli ji do jeskyně, kde jim musela sloužit. Každý den musela jít do Frýdlantu, odkud nosila nutné potraviny. Při jedné takové cestě navštívila frýdlantského pána a prozradila mu úkryt svých trýznitelů. Aby usnadnila nalezení úkrytu, sypala cestou na zem fazole. Frýdlantský pán se okamžitě vpravil se svou družinou vyhledat lupiče. Ti tušili, kdo je asi zradil, a chtěli dívku zabít. Podařilo se jí utéci, ale na útěku se zřítila do rokle, které se ještě dlouho říkalo "Panenský skok"/ (Jungfernsprung). Gerbirgstein tehdy byl dobyt, loupežníci se sice srdnatě bránili, přesto byli všichni pobiti. (A. Ressel, Historie Raspenavy). A ještě jednou pan Gebauer! Společnost pro výzkum rané historie severovýchodních Čech se sídlem v Jablonci uveřejnil ve Friedländer Zeitung 27. července 1929 článek o středověkém hradu na Skalním hradu. Kvůli úplnosti zde uveďme tento článek ve zkratce. Podle něj "na těžko přístupném kopci byly nalezeny jednoznačné známky bývalé stavby na vrcholu skály. Skála se tyčí z náhorní strany asi 10 - 12 metrů, z údolí 30 m. Úzká průrva vede mezi dvěma skalisky k římse, do které jsou vytesány stupně, aby se usnadnil přístup. Přesto je nutno jít opatrně, neboť vlevo se tyčí skalní stěna, a napravo, místy jen po 20 cm, počíná prudký sráz. Dále nahoru se ale stupně rozšiřují a vyjdeme na rovinku. Na první pohled uvidíme kruhový otvor 14 metrů (?) hluboký o průměru 4 metry, vytesaný do skály, který sloužil patrně jako sklep. Samozřejmě mohl také "sloužit jako obydlí, neboť skála kolem dokola mohla skýtat nejlepší ochranu před stále zde vanoucím větrem. Nad ním se zvedala vlastní dřevěná stavba, jejíž velikost a členění lze ještě dost přesně zjistit z vysekaných lůžek pro trámy. Podle těchto značek byla stavba 10,25 m dlouhá a v nejširším místě 5,5 m široká. Z vyhloubeného sklepení pokračovaly stěny na níže položenou, k západu skloněnou plošinu, kde každopádně byl východ, a patrně také sestup do níže položených částí skalní skupiny (Panenský skok) a možná i do údolí. Na severní straně je mohutná skalní plotna, stojící na hraně, tyčící se do stejné výšky jako hlavní skalisko, které patrně v prehistorických dobách bylo odděleno. Mezi oběma skalisky je asi metr široká průrva, nad kterou stála také stavba, jak dokazují otvory pro trámy. Do boční stěny prostředního sklepního otvoru jsou vytesány lavice".

Stejně jako o skalním hradu, vyprávějí se taky pověsti o Hemmrichu. Byla tu vidět všelijaká strašidla a nočními lesy táhl divý jezdec. Pověstný vrchnostenský hejtman Karl Christian Plat von Ehrenthal, skutečný tyran a zuřivec, který poddané nelidsky týral a jehož duši prý odnesl sám ďábel (zemřel 13. srpna 1722), je za své početné zločiny odsouzen k tomu, aby po nocích procházel lesy v Hemmrichu. "Der Amtmann, der die Bauern Schund hejtman, který dřel sedláka und Hirsch und Rehe Sehoss, a střílel jeleny i laně trabt nachts mit seinem schwarzen Hund kluše v noci se svým černým psem im Wald auf glühendem Ross" v lese na ohnivém oři. Za bouřlivých nocí prý musí na Hemmrichu "pilou řezat kameny", alespoň venkované tomu věří. Poutníci, kteří šli do Hejnic, jen neradi za nocí chodili Hemmrichem. "denn mit Grausen hörten sie, wenn der Sturm den Wald durchfegte, wie bei Hegen, Blitz und Strm Amtmann Platz die Steine sägte." Neboť s hrůzou slyšeli, když bouře pročesávala les, jak za deště, blesku a bouře hejtman Platz řezal kameny.

Hemmrich měl dlouho špatnou pověst, všichni kdo měli projít lesy přes Hemmrich, měli předem velký stach. Liberecký lékař Dr. G. A. Bronte říká, že "staří i mladí, muži i ženy pevně věří na všechny ty pověsti, a jistě tenkrát nebylo člověka, který by svého času neviděl nějaké strašidlo, nebo by jej cosi neobalamutilo. Stejně jako vytí vlků v dáli, nebo cvakání kančích klektáků v blízkosti, strašil lidi i prastarý sukovitý buk, ve kterém viděli strašidlo. Mráz jim přejel po zádech a byli zcela přesvědčeni o existenci divého jezdce, když ticho noci přerušilo šumění křídel výra, vyrušeného ve skrýši, a když slyšeli skřípavý zvuk větví, které se ve větru o sebe třely, už se křižovali, že slyší Platze, jak řeže kamení (Hürtr Ploutzen Steane sachen?). Nikdo se neodvážil ohlédnout ze strachu, aby neviděl ducha zlého inspektora, každý se pokřižoval, nebo se potichu modlil Otčenáš, a rychle kráčeli dál, aby co nejdříve byli ze strašidelného lesa venku." Řada pověstí rozšířených mezi lidmi nejsou původní, jsou to výtvory nové doby. Občas se vypráví o starém buku (Knorpelbuche) u cesty z Görsbachu do Fojtky, kde prý v noci bylo slyšet hrát na harfu. Toto zajisté není stará pověst, ale příběh vymyšlený nějakým dřívějším hajným. Trvalou hodnotu mají jen pověsti původní, které dozajista i příští obyvatelé budou chránit jako poklad.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

2. díl. Dodatek. Kapitola 3: Slovo na závěr

Slovo na závěr

Co zde bylo napsáno o dějinách obce, je výsledkem namáhavého pátrání v archivech, matrikách a jiných dokumentech. Byla snaha o narýsování přehledného obrazu dějin. Nebylo možno bohužel dosáhnout úplnosti v údajích. O některých věcech nebylo možno získat písemné doklady. Budoucí pátrání jistě ještě ledacos odhalí. Nechť tedy toto dílo, které líčí historii Oldřichova v Hájích od nejstarších dob až po současnost prostými slovy, ale taky ze spolehlivých pramenů, je místními obyvateli přijato laskavě! Anton Ressel

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

Datum vložení: 6. 8. 2022 0:24
Datum poslední aktualizace: 6. 8. 2022 7:55
Autor: Správce Webu

Život v obci

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
28 29 30 1 2 3
2
4
5 6 7 8 9 10 11
1
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Kliknutím na obrázek se spustí virtuální prohlídka